Rozhodnutí NS

32 Cdo 5194/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:32 Cdo 5194/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5194.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/01/2019
II.ÚS 91/19
JUDr. Kateřina Šimáčková
odmítnuto
02/20/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 5194/2017-343



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně N.G. ELEKTRO TRADE, a. s., se sídlem v Praze 5, U Dívčích hradů 1971/18, identifikační číslo osoby 26394537, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, identifikační číslo osoby 63998530, o zaplacení částky 374 362,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 74/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2017, č. j. 28 Co 131/2017-313, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 11. 11. 2016, č. j. 10 C 74/2013-280, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 11 826,47 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 218 491 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a částky 17 950 Kč s příslušenstvím (výrok III.), dále uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 8 078,52 Kč s příslušenstvím (výrok IV.), zamítl žalobu o zaplacení částky 39 799,86 Kč s příslušenstvím (výrok V.) a částky 6 000 Kč s příslušenstvím (výrok VI.) a žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 3 600 Kč s příslušenstvím (výrok VII.). Žalobkyni dále uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku 3 100 Kč (výrok VIII.) a České republice částku 4 450 Kč (výrok IX.).

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé II., III., V. a VI. a ve výrocích o nákladech řízení VIII. a IX. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma výrokům, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že se „soudy obou stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu České republiky a předmětem řízení bylo i posouzení otázky hmotného práva, která dosud Nejvyšším soudem České republiky řešena nebyla“. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Z ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).

Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, jež je veřejnosti k dispozici in www.usoud.cz).

O takovou situaci jde i v poměrech projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení jsou žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení nákladů na pronájem náhradního vozidla ve výši 218 491 Kč s příslušenstvím (výrok II.), nákladů na uskladnění havarovaného vozidla ve výši 17 950 Kč s příslušenstvím (výrok III.), nákladů na vynaloženou právní pomoc ve výši 39 799,86 Kč s příslušenstvím (výrok V.) a nákladů na znalecký posudek ve výši 6 000 Kč s příslušenstvím (výrok VI.). Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a odvolací soud o nich rozhodl jedním výrokem, jde ve smyslu výše označené judikatury o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem.

Jelikož nároky na zaplacení nákladů na uskladnění havarovaného vozidla ve výši 17 950 Kč s příslušenstvím, nákladů na vynaloženou právní pomoc ve výši 39 799,86 Kč s příslušenstvím a nákladů na znalecký posudek ve výši 6 000 Kč s příslušenstvím nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nároky, ale o nároky vyplývající přímo ze zákona, a to z ustanovení § 6 odst. 2 písm. b) a d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném k datu dopravní nehody, tj. k 5. 8. 2011 (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3180/2014), je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyloučena. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.

Vzhledem k uvedenému přichází v úvahu přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku podle ustanovení § 237 o. s. ř. pouze v té jeho části, v níž zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení nákladů na pronájem náhradního vozidla ve výši 218 491 Kč s příslušenstvím.

Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 232/2012, a ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 712/2011, ve kterých dovolací soud shodně uzavřel, že nelze mít za neúčelné náklady nájmu náhradního vozidla v situaci bezprostředně po nehodě, není-li dosud zřejmé, jaké by byly náklady na opravu poškozeného vozidla, a zda tedy vozidlo bude či nebude účelné opravit. Jakmile je však objektivně zřejmé, že oprava poškozeného vozidla je nehospodárná, a proto prováděna nebude, lze zásadně náklady nájmu náhradního vozidla považovat za účelné jen do doby, kdy je jisté, že oprava prováděna nebude. Nájemné za vozidlo po dobu delší již nelze považovat za účelný a nutný náklad vynaložený v příčinné souvislosti se vznikem škody. Pojmově již nejde o vozidlo náhradní, pronajaté dočasně po dobu, kdy z důvodu poškození nelze užívat vozidlo vlastní. Dovolatelka však přehlíží, že citovaná rozhodnutí vychází z odlišného skutkového stavu, neboť v těchto jiných věcech se dovolací soud zabýval otázkou účelnosti doby pronájmu náhradního vozidla v případě, že došlo k tzv. totální škodě na vozidle poškozeného a vozidlo nebylo opravováno. V projednávané věci odvolací soud vyšel z toho, že vozidlo žalobkyně bylo opravováno (nedošlo tedy k totální škodě na vozidle) a že znalec stanovil dobu opravy na 20 až 21 dnů. Od citovaných rozhodnutí se tak odvolací soud neodchýlil, neboť vycházejí z odlišného skutkového základu.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2703/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3911/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 976/2009) je ustálena v názoru, že poškozený má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na vypůjčení či pronájem vozu po dobu opravy vlastního motorového vozidla, je-li skutečně opravováno; tato náhrada zásadně nesmí přesahovat obvyklou cenu pronájmu obdobných aut v daném místě a čase, což platí i u srovnatelného náhradního vozidla. Odvolací soud proto postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud nepřiznal žalobkyni úhradu nákladů za vypůjčení náhradního vozidla za dobu překračující délku opravy poškozeného vozidla.

Formuluje-li dovolatelka otázku, „zda je pojišťovna odpovědná za škodu způsobenou oprávněné osobě (poškozenému) v důsledku porušení povinností pojišťovny při výkonu její činnosti, nebo zda může být za takové jednání sankcionována tím, že jí nebude poskytnuta soudní ochrana“, která podle jejího názoru nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu řešena, nemůže být prostřednictvím této otázky přípustnost dovolání založena, poněvadž na jejím řešení napadené rozhodnutí nespočívá. Tuto otázku odvolací soud neřešil, neboť dospěl k závěru, že žalovaná, jakožto pojišťovna, postupovala zcela obvykle jako při šetření následků obdobných nehod. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jestliže dovolatelka jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).

Namítá-li dovolatelka, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s veškerou její argumentací, čímž založily nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně, není tato námitka případných vad řízení způsobilá založit přípustnost dovolání, protože podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadě řízení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatelky na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Ostatně podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).

Dovolání proti výrokům o nákladech řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., poněvadž výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalobkyně zavázána za řízení před soudem prvního stupně (3 100 Kč a 4 450 Kč) a za odvolací řízení (300 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).

Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2018


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu