Rozhodnutí NS

32 Cdo 3413/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/20/2019
Spisová značka:32 Cdo 3413/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3413.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. ve znění do 29.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
06/05/2019
III.ÚS 1510/19
JUDr. Jiří Zemánek
odmítnuto
08/28/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
32 Cdo 3413/2018-269


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně QI investiční společnosti, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14, identifikační číslo osoby 27911497, zastoupené Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 733/29, proti žalované M. N., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o zaplacení částky 1 604 594,98 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 110 C 14/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. 9. 2017, č. j. 18 Co 164/2017-224, takto:

      I. Dovolání se odmítá.
      II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 5. 1. 2017, č. j. 110 C 14/2015-164, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 604 594,98 Kč s úrokem ve výši 4,32 % p. a. z této částky od 23. 12. 2014 do 31. 3. 2015 a se zákonným úrokem z prodlení z téže částky za totéž období do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení úroku ve výši 4,32 % p. a. z částky 1 604 594,98 Kč od 1. 4. 2015 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z téže částky za totéž období (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích k odvolání žalobkyně i žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do lhůty k plnění (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 4,32% p. a. úrok z částky 1 604 594,98 Kč od 1. 4. 2015 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z téže částky za totéž období do tří měsíců od právní moci rozsudku (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání (výslovně pouze proti druhému, třetímu a čtvrtému výroku), v němž co do přípustnosti uvádí, že „při řešení otázky hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu resp. dílčí konkrétní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené části rozhodnutí zrušil.

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť co do přípustnosti dovolání toliko uvádí, že „při řešení otázky hmotného práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu resp. dílčí konkrétní otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl více předpokladů u téže otázky, se navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz).

V případě, kdy je uplatněn předpoklad přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může jít o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tyto náležitosti dovolání žalované neobsahuje, neboť žádnou otázku neformulovala a ta není zřejmá ani z obsahu dovolání a neodkázala ani na žádná rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že je jeho rozhodnutí překvapivé, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, není tato námitka případné vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 101/2012; konečně i v něm Nejvyšší soud zdůraznil, že jestliže odvolací soud vydal překvapivé rozhodnutí, jde o vadu řízení.

Pro úplnost se dodává, že argumentace dovolatelky o údajné překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v obsahu spisu. Závěr odvolacího soudu, který dovolatelka označuje za překvapivý (totiž že z žádného důkazu nevyplývá, že by se žalobkyně vzdala práva na úhradu obchodního úroku či úroku z prodlení), byl reakcí na námitky žalobkyně formulované v odvolání (žalobkyně namítala, že jestliže se žalobkyně pokusila prodat dům žalované, neznamená to automaticky, že bylo také dohodnuto, že po tuto dobu přestávají běžet smluvní úroky a úroky z prodlení). Nemůže tedy obstát argumentace dovolatelky, podle níž nikdo nemohl seznat, že odvolací soud bude tuto otázku posuzovat.

Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu též v rozsahu třetího a čtvrtého výroku. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 237 o. s. ř.), a tento údaj nelze zjistit ani z obsahu dovolací argumentace.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.

K doplnění dovolání ze dne 26. 2. 2018, doručenému do datové schránky soudu prvního stupně téhož dne, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť dovolatelka tak učinila až po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 242 odst. 4 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 2. 2019


JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu