Rozhodnutí NS
8 Tdo 1595/2018
![]() | ![]() ![]() |
Soud: | Nejvyšší soud |
Důvod dovolání: | § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. |
Datum rozhodnutí: | 01/23/2019 |
Spisová značka: | 8 Tdo 1595/2018 |
ECLI: | ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1595.2018.1 |
Typ rozhodnutí: | USNESENÍ |
Heslo: | Dokazování Krádež |
Dotčené předpisy: | § 2 odst. 5, 6 tr. ř. § 203 odst. 1, 3 tr. zákoníku § 23 tr. zákoníku |
Kategorie rozhodnutí: | D |
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovoláních obviněných L. P., nar. XY, trvale bytem XY, a Z. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 10 To 247/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 172/2016, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. P. a Z. P. odmítají.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 4 T 172/2016, byli obvinění L. P. a Z. P. uznáni vinnými přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že
v době od 8.30 hodin do 12.00 hodin dne 4. 7. 2013, společně, po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu se neoprávněně obohatit, bez použití násilí, odcizili z areálu bývalé masny, postavené na pozemku parcelní číslo XY, v katastrálním území XY, okres Kolín,
- finální výrobek hnojiva, umístěný v plastovém kontejneru s kovovou klecí, 11 kanystrech a ve 3 plastových sudech, v celkovém množství 1 300 litrů, v celkové hodnotě 72.358 Kč, vlastníka společnosti E., se sídlem XY, (dále „společnost E.“),
- 16 pytlů, každý obsahující 80 litrů, a dvě přepravky, každá obsahující 12 litrů, tedy celkem 1.304 litrů vermiokompostu, v celkové hodnotě 3.260 Kč, vlastníka společnosti E.,
- 1 ks kontejneru, o objemu 1.000 litrů, obsahující 554,4 litrů kyseliny octové 80%, v celkové hodnotě 8.538,- Kč, vlastníka společnosti L., se sídlem XY, (dále „společnost L.“),
- 4 ks plastových sudů, obsahujících celkem 180 kg čpavku 25%, v celkové hodnotě 1.116 Kč, vlastníka společnosti L.,
- 5 ks plastových sudů, každý o hmotnosti 60 kg, obsahujících celkem 300 kg kyseliny fosforečné 85%, v celkové hodnotě 8.550 Kč, vlastníka společnosti L.,
- 27 ks plastových dóz, každá o hmotnosti 1 kg, obsahujících celkem 27 kg hydroxidu draselného - šupiny, v celkové hodnotě 3.213 Kč, součástí balení byla dřevěná paleta, o rozměrech 80 cm x 60 cm, v hodnotě 80 Kč, vše vlastníka společnosti L.,
- 6 ks pytlů, obsahujících celkem 150 kg dusičnanu draselného, v celkové hodnotě 5.610 Kč, vlastníka společnosti L.,
- 4 ks pytlů, každý o hmotnosti 25 kg, obsahujících celkem 100 kg dihydrogenfosforečnanu amonného, v celkové hodnotě 4.230 Kč, vlastníka společnosti L.,
přičemž si byli vědomi, že shora uvedený výrobek a dále shora uvedené chemické látky nejsou jejich osobním majetkem ani majetkem společnosti E., (dále jen „společnost E.“), objemově několikanásobně převyšují skladové zásoby společnosti E., jsou označeny dodavatelem, od kterého společnost E. chemické látky neodebírala a dále jsou označeny datem výroby, ve kterém společnost E. chemické látky nenakoupila, v případě balení hydroxidu draselného - šupiny, bylo balení dokonce označeno údaji o majiteli společnosti L., čímž způsobili společnosti E., škodu v celkové výši 75.618 Kč, a společnosti L., škodu v celkové výši 31.337 Kč.
2. Za tento přečin byli obvinění podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 10 To 247/2018, podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných i poškozené společnosti E. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. společné dovolání, v němž za nesprávné hmotněprávní posouzení považovali interpretaci nepřímého úmyslu nastíněnou obecnými soudy. V té souvislosti poukázali na to, že ve věci nyní vydané usnesení je již v pořadí třetím meritorním rozhodnutím, neboť rozsudky soudu prvního stupně ze dne 3. 3. 2017 a 13. 12. 2017 byli podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby, a to na podkladě usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 10 To 159/2017, a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 10 To 45/2018, jimiž byly původní zprošťující rozsudky zrušeny a věc byla vracena k novému projednání a rozhodnutí. Již v těchto rozhodnutích bylo konstatováno, že v daném případě není sporu o tom, že obviněná je jednatelkou společnosti E. a za pomoci dalších, již zemřelých osob, vyráběla v předmětném areálu hnojivo Vermaktiv, a že se svým manželem dne 4. 7. 2013 z areálu nechali odvézt jednak hnojivo a jednak i další chemikálie uvedené ve výroku. Za podstatné však považovali to, že nevěděli, že by se jednalo o věci, které nejsou jejich, čímž nemohli jednat úmyslně.
5. S posouzením subjektivní stránky obvinění nesouhlasili proto, že podmínky nepřímého úmyslu nebyly v posuzovaném případě prokázány, což při respektování presumpce neviny má stejný význam, jako kdyby tyto podmínky neexistovaly. Jestliže nebylo prokázáno, že by v době odvozu věcí věděli, o jaké věci se jedná, nelze nedostatek vědění, jako paralelní a nezbytné podmínky nepřímého úmyslu nahradit žádnými úvahami o srozumění, opačně ani existenci srozumění nelze dovozovat z potenciální možnosti vědění. Obě složky, vědění i srozumění, musí být naplněny samostatně a paralelně, z existence jedné z nich nelze dovozovat existenci druhé.
6. Obvinění namítali, že se provinili pouze tím, že z objektu bývalého masokombinátu v XY, který měli v podnájmu, odvezli subjektivně i objektivně vzato své suroviny, chemikálie, vyrobené litry VERMAKTIVU Stimul v konečné i rozpracované fázi, vycházejíce z faktu, že oni byli jediným výrobcem a majitelem ochranné známky VERMAKTIV Stimul v České republice, a nikdo jiný neměl oprávnění pod tímto obchodním názvem vyrábět, nabízet a distribuovat. Nelze dospět k názoru, že měli k věcem popsaným ve skutkové větě kladný volní vztah, za prokázané lze považovat pouze to, že bezprostředně po odvozu věcí podali oznámení orgánům činný v trestním řízení, kdy uvedli odcizení výrobní linky, která se ztratila bez použití násilí z objektu, který měli pouze oni pronajatý.
7. V dovolání obvinění poukázali na řízení, které probíhalo ohledně jejich oznámení v jiné trestní věci, a tvrdili, že v předsoudní fázi nebyly provedeny jimi navrhované důkazy, jakož i to, že nic nenasvědčovalo tomu, že by věděli, že objekt užívá kromě jejich společnosti i jiná společnost vyrábějící hnojiva. K tomu podtrhli, že byli první, kdo manipulaci s výrobkem VERMAKTIV Stimul (odcizení 3000 litrů) policejnímu orgánu oznámil, a žádali, aby ze zajištěných 1620 litrů byl proveden odběr vzorků a rozbor na přítomnost kyseliny anthranilové, a byly učiněny dotazy na firmu LACH-NER, s. r. o., a Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský přes ministerstvo obchodu ohledně podvodných pokusů společnosti E. k získání kyseliny anthranilové. Tím se snažili prokázat své vlastnictví. Se zřetelem na respekt k zásadě ústnosti by nemohl soud dospět k závěru, že se o majetek společnosti E. nejedná. Objekt dlouhodobě užívala tato společnost ke své činnosti spočívající ve výrobě hnojiv. Žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by obvinění byli obeznámeni s tím, že stejný objekt kromě nich využívá k chemické výrobě ještě jiná společnost, která se zabývá výrobou stejného nebo velmi podobného hnojiva. Pokud v takové situaci neměla společnost E. v pořádku stav zásob (poslední inventura proběhla dne 20. 8. 2012 a ani k tomuto dni neposkytovala věrný obraz stavu zásob společnosti), jeví se podle obviněných jejich omyl spočívající v tom, že pokládali ve výroku uvedené položky za majetek své společnosti, jako pochopitelný. Suroviny obstarávali nejen oni, ale i již zesnulý D. V., a proto obvinění nemuseli mít povědomí o všech nákupech surovin, které byly uskutečněny.
8. Z protokolu o trestním oznámení ze dne 3. 7. 2013 vyplývá, že obviněná na policii uvedla, že si je jistá, že do objektu dochází za jejich zády Z. Š., který tam bez jejich dovolení míchá VERMAKTIV a zcela jistě používá jejich chemii a zařízení a vyrobený VERMAKTIV, prodává dál, což potvrzuje verzi obviněných, kteří se hájili tím, že si mysleli, že odvážejí své věci. Nejeví se ani nepochopitelné, že nepřikládali patřičnou pozornost označením umístěným na jednotlivých baleních, pokud se neměli důvod domnívat, že se nejedná o věci společnosti E. Kromě toho nákup surovin zajišťoval mimo jiné i D. V., obvinění proto ani nemuseli tušit, kdo všechno je nebo není jejich dodavatelem obzvláště, když je účetnictví velmi kusé a nejsou v něm všechny rozhodné náležitosti. Z těchto důvodů je tak podle vyloučena trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin (skutkový omyl negativní).
9. V závěru dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 10 To 247/2018, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.
10. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázala na to, že rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil ve skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku, svědčí o zavinění obviněných přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Obvinění věděli, že věci umístěné ve skladu, který si pronajímali, nejsou jejich vlastnictvím ani vlastnictvím obchodní společnosti, ve které působili, jakož i to, že objekt využívají i jiné subjekty, které zde mají uskladněný svůj majetek. Proto nemohou obstát námitky obviněných, pokud jimi tvrdili, že byli přesvědčeni o svém vlastnickém právu k odcizeným věcem. Vědomě odňali z dispozice oprávněných vlastníků věci, které jim prokazatelně nepatřily, a museli tak být srozuměni s tím, že porušují zájem na ochraně vlastnictví. V posuzované věci proto nevznikají důvodné pochybnosti o úmyslném zavinění a o existenci volní a intelektové složky této formy zavinění. S těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítl.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných L. P. a Z. P. jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněni [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda byla uplatněna v souladu se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu, protože dovolání nelze podávat z jiných než takto stanovených důvodů.
13. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
14. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
19. Podle obsahu podaných dovolání je zřejmé, že obvinění těmto zásadám zásadně nevyhověli, a to i přesto, že ve svých výhradách tvrdili, že po subjektivní stránce nenaplnili znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Toto své tvrzení totiž založili na argumentaci, která nevyplývá ze skutkových zjištění, jež jsou obsažena ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, ale pro svou polemiku o nesprávnosti právních závěrů v subjektivní stránce vycházeli ze zcela jiných okolností, které vyplývaly jen z jejich vlastní obhajoby, která však nenalezla odraz ve výsledcích provedeného dokazování. Je tak patrné, že obvinění veškerou svoji argumentaci, byť formálně zastřešenou obecnými právními tezemi, vystavěli na tvrzení, že trestný čin, jenž je jim kladen za vinu, nespáchali, a to v zásadě proto, že věci, které měli odcizit, byly jejich, resp. nevěděli o tom, že by jejich nebyly. Tyto své výhrady nečinili na podkladě skutkových zjištění, která byla soudy na základě provedeného dokazování prokázána a ustálena v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, ale podle své vlastní verze průběhu skutku, jež nekoresponduje s tou, ke které soudy v této věci na základě výsledků dokazování dospěly. Pro svá tvrzení se snažili nalézt oporu ve vykonstruovaných, údajných pochybeních jak soudů nižších stupňů, tak případně i orgánů činných v této, ale i v jiné trestní věci (vedené na základě jimi podaného trestního oznámení).
22. Z hlediska těchto zásad považuje za vhodné k výhradám obviněných konstatovat, že soudy pro závěr o naplnění znaků trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to i z hlediska subjektivní stránky, vycházely ze skutkového stavu, podle něhož obvinění „… po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu se neoprávněně obohatit, bez použití násilí, odcizili z areálu… přičemž si byli vědomi, že shora uvedený výrobek a dále shora uvedené chemické látky nejsou jejich osobním majetkem ani majetkem společnosti E., objemově několikanásobně převyšují skladové zásoby společnosti E. jsou označeny dodavatelem, od kterého společnost E. chemické látky neodebírala a dále jsou označeny datem výroby, ve kterém společnost E. chemické látky nenakoupila, v případě balení hydroxidu draselného - šupiny, bylo balení dokonce označeno údaji o majiteli společnosti L.“ Právě tato skutková zjištění, která byla výsledkem poměrně dlouhého trestního řízení, v jehož průběhu byla opakovaně konána hlavní líčení a byl kladen důraz na objasnění obviněnými uplatňované obhajoby obsahově podobné té, kterou uplatnili i nyní v podaných dovoláních, prošla širokým přezkumem, v němž se soudy zaměřily na prokázání všech rozhodných skutečností. V rámci tohoto procesu byli vyslýcháni svědci a byly prováděny listinné důkazy, jak je nalézací soud podrobně rozvedl v bodech 6 až 29. Soud prvního stupně takto provedené důkazy hodnotil postupem vyjádřeným v bodech 30. až 44. V této pasáži soud vyložil souvislosti, které z jednotlivých důkazů vyplynuly, zdůraznil, ke kterým skutečnostem přihlížel a jaká tvrzení svědků považoval za věrohodná, a která nikoliv. Vysvětlil současně, na základě jakých okolností se vzájemné vztahy mezi společnostmi E., E. a L. odvíjely, a jakou roli v nich hrály vztahy mezi jejich jednateli s tím, že tyto společnosti byly personálně vzájemně propojeny (viz body 33. a 34. rozsudku soudu prvního stupně).
27. Protože přezkoumávaná rozhodnutí procesními nedostatky netrpí a i po formální stránce jsou dostatečně odůvodněna a adekvátně reagují na zásadní výhrady obviněných vznášené v předchozích stadiích trestního řízení, nebylo možné dospět k závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu (viz § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 tr. ř.). V postupu soudů nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o tzv. opomenuté důkazy, za něž se považují důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejednalo se ani o tzv. deformaci důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu