Rozhodnutí NS

8 Tdo 1595/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:8 Tdo 1595/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.1595.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Krádež
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 203 odst. 1, 3 tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1595/2018-36


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovoláních obviněných L. P., nar. XY, trvale bytem XY, a Z. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 10 To 247/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 4 T 172/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. P. a Z. P. odmítají.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 6. 6. 2018, sp. zn. 4 T 172/2016, byli obvinění L. P. a Z. P. uznáni vinnými přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se dopustili tím, že
v době od 8.30 hodin do 12.00 hodin dne 4. 7. 2013, společně, po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu se neoprávněně obohatit, bez použití násilí, odcizili z areálu bývalé masny, postavené na pozemku parcelní číslo XY, v katastrálním území XY, okres Kolín,
- finální výrobek hnojiva, umístěný v plastovém kontejneru s kovovou klecí, 11 kanystrech a ve 3 plastových sudech, v celkovém množství 1 300 litrů, v celkové hodnotě 72.358 Kč, vlastníka společnosti E., se sídlem XY, (dále „společnost E.“),
- 16 pytlů, každý obsahující 80 litrů, a dvě přepravky, každá obsahující 12 litrů, tedy celkem 1.304 litrů vermiokompostu, v celkové hodnotě 3.260 Kč, vlastníka společnosti E.,
- 1 ks kontejneru, o objemu 1.000 litrů, obsahující 554,4 litrů kyseliny octové 80%, v celkové hodnotě 8.538,- Kč, vlastníka společnosti L., se sídlem XY, (dále „společnost L.“),
- 4 ks plastových sudů, obsahujících celkem 180 kg čpavku 25%, v celkové hodnotě 1.116 Kč, vlastníka společnosti L.,
- 5 ks plastových sudů, každý o hmotnosti 60 kg, obsahujících celkem 300 kg kyseliny fosforečné 85%, v celkové hodnotě 8.550 Kč, vlastníka společnosti L.,
- 27 ks plastových dóz, každá o hmotnosti 1 kg, obsahujících celkem 27 kg hydroxidu draselného - šupiny, v celkové hodnotě 3.213 Kč, součástí balení byla dřevěná paleta, o rozměrech 80 cm x 60 cm, v hodnotě 80 Kč, vše vlastníka společnosti L.,
- 6 ks pytlů, obsahujících celkem 150 kg dusičnanu draselného, v celkové hodnotě 5.610 Kč, vlastníka společnosti L.,
- 4 ks pytlů, každý o hmotnosti 25 kg, obsahujících celkem 100 kg dihydrogenfosforečnanu amonného, v celkové hodnotě 4.230 Kč, vlastníka společnosti L.,
přičemž si byli vědomi, že shora uvedený výrobek a dále shora uvedené chemické látky nejsou jejich osobním majetkem ani majetkem společnosti E., (dále jen „společnost E.“), objemově několikanásobně převyšují skladové zásoby společnosti E., jsou označeny dodavatelem, od kterého společnost E. chemické látky neodebírala a dále jsou označeny datem výroby, ve kterém společnost E. chemické látky nenakoupila, v případě balení hydroxidu draselného - šupiny, bylo balení dokonce označeno údaji o majiteli společnosti L., čímž způsobili společnosti E., škodu v celkové výši 75.618 Kč, a společnosti L., škodu v celkové výši 31.337 Kč.

2. Za tento přečin byli obvinění podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon jim byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 10 To 247/2018, podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných i poškozené společnosti E. zamítl.



II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím obhájce podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. společné dovolání, v němž za nesprávné hmotněprávní posouzení považovali interpretaci nepřímého úmyslu nastíněnou obecnými soudy. V té souvislosti poukázali na to, že ve věci nyní vydané usnesení je již v pořadí třetím meritorním rozhodnutím, neboť rozsudky soudu prvního stupně ze dne 3. 3. 2017 a 13. 12. 2017 byli podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby, a to na podkladě usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 10 To 159/2017, a ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 10 To 45/2018, jimiž byly původní zprošťující rozsudky zrušeny a věc byla vracena k novému projednání a rozhodnutí. Již v těchto rozhodnutích bylo konstatováno, že v daném případě není sporu o tom, že obviněná je jednatelkou společnosti E. a za pomoci dalších, již zemřelých osob, vyráběla v předmětném areálu hnojivo Vermaktiv, a že se svým manželem dne 4. 7. 2013 z areálu nechali odvézt jednak hnojivo a jednak i další chemikálie uvedené ve výroku. Za podstatné však považovali to, že nevěděli, že by se jednalo o věci, které nejsou jejich, čímž nemohli jednat úmyslně.

5. S posouzením subjektivní stránky obvinění nesouhlasili proto, že podmínky nepřímého úmyslu nebyly v posuzovaném případě prokázány, což při respektování presumpce neviny má stejný význam, jako kdyby tyto podmínky neexistovaly. Jestliže nebylo prokázáno, že by v době odvozu věcí věděli, o jaké věci se jedná, nelze nedostatek vědění, jako paralelní a nezbytné podmínky nepřímého úmyslu nahradit žádnými úvahami o srozumění, opačně ani existenci srozumění nelze dovozovat z potenciální možnosti vědění. Obě složky, vědění i srozumění, musí být naplněny samostatně a paralelně, z existence jedné z nich nelze dovozovat existenci druhé.

6. Obvinění namítali, že se provinili pouze tím, že z objektu bývalého masokombinátu v XY, který měli v podnájmu, odvezli subjektivně i objektivně vzato své suroviny, chemikálie, vyrobené litry VERMAKTIVU Stimul v konečné i rozpracované fázi, vycházejíce z faktu, že oni byli jediným výrobcem a majitelem ochranné známky VERMAKTIV Stimul v České republice, a nikdo jiný neměl oprávnění pod tímto obchodním názvem vyrábět, nabízet a distribuovat. Nelze dospět k názoru, že měli k věcem popsaným ve skutkové větě kladný volní vztah, za prokázané lze považovat pouze to, že bezprostředně po odvozu věcí podali oznámení orgánům činný v trestním řízení, kdy uvedli odcizení výrobní linky, která se ztratila bez použití násilí z objektu, který měli pouze oni pronajatý.

7. V dovolání obvinění poukázali na řízení, které probíhalo ohledně jejich oznámení v jiné trestní věci, a tvrdili, že v předsoudní fázi nebyly provedeny jimi navrhované důkazy, jakož i to, že nic nenasvědčovalo tomu, že by věděli, že objekt užívá kromě jejich společnosti i jiná společnost vyrábějící hnojiva. K tomu podtrhli, že byli první, kdo manipulaci s výrobkem VERMAKTIV Stimul (odcizení 3000 litrů) policejnímu orgánu oznámil, a žádali, aby ze zajištěných 1620 litrů byl proveden odběr vzorků a rozbor na přítomnost kyseliny anthranilové, a byly učiněny dotazy na firmu LACH-NER, s. r. o., a Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský přes ministerstvo obchodu ohledně podvodných pokusů společnosti E. k získání kyseliny anthranilové. Tím se snažili prokázat své vlastnictví. Se zřetelem na respekt k zásadě ústnosti by nemohl soud dospět k závěru, že se o majetek společnosti E. nejedná. Objekt dlouhodobě užívala tato společnost ke své činnosti spočívající ve výrobě hnojiv. Žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by obvinění byli obeznámeni s tím, že stejný objekt kromě nich využívá k chemické výrobě ještě jiná společnost, která se zabývá výrobou stejného nebo velmi podobného hnojiva. Pokud v takové situaci neměla společnost E. v pořádku stav zásob (poslední inventura proběhla dne 20. 8. 2012 a ani k tomuto dni neposkytovala věrný obraz stavu zásob společnosti), jeví se podle obviněných jejich omyl spočívající v tom, že pokládali ve výroku uvedené položky za majetek své společnosti, jako pochopitelný. Suroviny obstarávali nejen oni, ale i již zesnulý D. V., a proto obvinění nemuseli mít povědomí o všech nákupech surovin, které byly uskutečněny.

8. Z protokolu o trestním oznámení ze dne 3. 7. 2013 vyplývá, že obviněná na policii uvedla, že si je jistá, že do objektu dochází za jejich zády Z. Š., který tam bez jejich dovolení míchá VERMAKTIV a zcela jistě používá jejich chemii a zařízení a vyrobený VERMAKTIV, prodává dál, což potvrzuje verzi obviněných, kteří se hájili tím, že si mysleli, že odvážejí své věci. Nejeví se ani nepochopitelné, že nepřikládali patřičnou pozornost označením umístěným na jednotlivých baleních, pokud se neměli důvod domnívat, že se nejedná o věci společnosti E. Kromě toho nákup surovin zajišťoval mimo jiné i D. V., obvinění proto ani nemuseli tušit, kdo všechno je nebo není jejich dodavatelem obzvláště, když je účetnictví velmi kusé a nejsou v něm všechny rozhodné náležitosti. Z těchto důvodů je tak podle vyloučena trestní odpovědnost za úmyslný trestný čin (skutkový omyl negativní).

9. V závěru dovolání obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 a § 265l odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 10 To 247/2018, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení.

10. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (§ 265h odst. 2 tr. ř.) poukázala na to, že rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil ve skutkové větě ve výroku o vině ve svém rozsudku, svědčí o zavinění obviněných přinejmenším ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Obvinění věděli, že věci umístěné ve skladu, který si pronajímali, nejsou jejich vlastnictvím ani vlastnictvím obchodní společnosti, ve které působili, jakož i to, že objekt využívají i jiné subjekty, které zde mají uskladněný svůj majetek. Proto nemohou obstát námitky obviněných, pokud jimi tvrdili, že byli přesvědčeni o svém vlastnickém právu k odcizeným věcem. Vědomě odňali z dispozice oprávněných vlastníků věci, které jim prokazatelně nepatřily, a museli tak být srozuměni s tím, že porušují zájem na ochraně vlastnictví. V posuzované věci proto nevznikají důvodné pochybnosti o úmyslném zavinění a o existenci volní a intelektové složky této formy zavinění. S těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítl.

    11. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obhájci obviněných, z jehož strany neobdržel Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání žádnou reakci.
      III. Přípustnost a další náležitosti dovolání

      12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněných L. P. a Z. P. jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněni [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda byla uplatněna v souladu se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí podrobeno věcnému přezkumu, protože dovolání nelze podávat z jiných než takto stanovených důvodů.

      13. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze s odkazem na uvedený dovolací důvod vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

      14. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

      15. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), a dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení ovšem nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].

        16. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
          17. Nejvyšší soud je však povinen v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
            18. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění je však výjimkou a lze jej připustit jen při zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější.
            IV. K námitkám obviněných

            19. Podle obsahu podaných dovolání je zřejmé, že obvinění těmto zásadám zásadně nevyhověli, a to i přesto, že ve svých výhradách tvrdili, že po subjektivní stránce nenaplnili znaky přečinu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Toto své tvrzení totiž založili na argumentaci, která nevyplývá ze skutkových zjištění, jež jsou obsažena ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, ale pro svou polemiku o nesprávnosti právních závěrů v subjektivní stránce vycházeli ze zcela jiných okolností, které vyplývaly jen z jejich vlastní obhajoby, která však nenalezla odraz ve výsledcích provedeného dokazování. Je tak patrné, že obvinění veškerou svoji argumentaci, byť formálně zastřešenou obecnými právními tezemi, vystavěli na tvrzení, že trestný čin, jenž je jim kladen za vinu, nespáchali, a to v zásadě proto, že věci, které měli odcizit, byly jejich, resp. nevěděli o tom, že by jejich nebyly. Tyto své výhrady nečinili na podkladě skutkových zjištění, která byla soudy na základě provedeného dokazování prokázána a ustálena v popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně, ale podle své vlastní verze průběhu skutku, jež nekoresponduje s tou, ke které soudy v této věci na základě výsledků dokazování dospěly. Pro svá tvrzení se snažili nalézt oporu ve vykonstruovaných, údajných pochybeních jak soudů nižších stupňů, tak případně i orgánů činných v této, ale i v jiné trestní věci (vedené na základě jimi podaného trestního oznámení).
              20. Je tedy zřejmé, že obvinění dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. po formální stránce nenaplnili, protože nerespektovali, že v dovolání se lze důvodně domáhat přezkumu jen tehdy, jestliže právní argumentace vyplývá ze skutku, jak byl soudy podle výsledků provedeného dokazování zjištěn.
                21. I přesto, že obvinění této zásadě v dovoláních nedostáli, a že i přes formální tvrzení o vadách v subjektivní stránce vytýkali nedostatky ve skutkovém zjištění, Nejvyšší soud podrobil přezkoumávaná rozhodnutí posouzení, zda všechny postupy soudů obou stupňů splňují požadavky spravedlivého procesu [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].

                22. Z hlediska těchto zásad považuje za vhodné k výhradám obviněných konstatovat, že soudy pro závěr o naplnění znaků trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to i z hlediska subjektivní stránky, vycházely ze skutkového stavu, podle něhož obvinění „… po předchozí vzájemné dohodě, v úmyslu se neoprávněně obohatit, bez použití násilí, odcizili z areálu… přičemž si byli vědomi, že shora uvedený výrobek a dále shora uvedené chemické látky nejsou jejich osobním majetkem ani majetkem společnosti E., objemově několikanásobně převyšují skladové zásoby společnosti E. jsou označeny dodavatelem, od kterého společnost E. chemické látky neodebírala a dále jsou označeny datem výroby, ve kterém společnost E. chemické látky nenakoupila, v případě balení hydroxidu draselného - šupiny, bylo balení dokonce označeno údaji o majiteli společnosti L.“ Právě tato skutková zjištění, která byla výsledkem poměrně dlouhého trestního řízení, v jehož průběhu byla opakovaně konána hlavní líčení a byl kladen důraz na objasnění obviněnými uplatňované obhajoby obsahově podobné té, kterou uplatnili i nyní v podaných dovoláních, prošla širokým přezkumem, v němž se soudy zaměřily na prokázání všech rozhodných skutečností. V rámci tohoto procesu byli vyslýcháni svědci a byly prováděny listinné důkazy, jak je nalézací soud podrobně rozvedl v bodech 6 až 29. Soud prvního stupně takto provedené důkazy hodnotil postupem vyjádřeným v bodech 30. až 44. V této pasáži soud vyložil souvislosti, které z jednotlivých důkazů vyplynuly, zdůraznil, ke kterým skutečnostem přihlížel a jaká tvrzení svědků považoval za věrohodná, a která nikoliv. Vysvětlil současně, na základě jakých okolností se vzájemné vztahy mezi společnostmi E., E. a L. odvíjely, a jakou roli v nich hrály vztahy mezi jejich jednateli s tím, že tyto společnosti byly personálně vzájemně propojeny (viz body 33. a 34. rozsudku soudu prvního stupně).
                  23. Na základě těchto procesních úvah a postupů soud prvního stupně dospěl k závěru o nevěrohodnosti obhajoby obviněných. Lze jen ve stručnosti odkázat na úvahy, které k uvedenému závěru soudy vedly. Poukázaly na to, že obvinění věděli, že svědek D. V. přešel (od 13. 5. 2013) od společnosti E. do konkurenční společnosti E a bude vyrábět hnojivo pro jiného dodavatele. Obvinění též věděli, že Z. Š. s nimi oficiálně ukončil spolupráci e-mailem ze dne 27. 6. 2013 (bod 38 rozsudku soudu prvního stupně). Podle fotodokumentace o nelezení odcizených věci (č. l. 45 až 60) soud zjistil, že na krabici od hydroxidu draselného je červeným fixem uveden nápis „L., S.“, který byl pro obviněné signálem, že se jedná o cizí zboží. Zkratkou dodavatele „EURO – ŠARM“, což nebyl dodavatel obviněných, byl označen kontejner s kyselinou octovou i soudy s kyselinou fosforečnou, když podle faktur společnosti E. tato odebírala od společností VERKON a Lach-Ner. Současně s tvrzením obviněných nekorespondovalo ani datum výroby odvezených produktů, které měly být vyrobeny v roce 2013, a obvinění své poslední hnojivo VERMAKTIV vyrobili v srpnu 2012, čímž byla jejich výroba ukončena (bod 39. rozsudku). S obhajobou obviněných, že nevěděli o tom, že v areálu by mohl vyrábět hnojivo někdo jiný, podle soudu nekorespondovalo trestní oznámení, které obviněná podala pro odcizení jejich výrobní linky dne 3. 7. 2013, tedy den před odcizením hnojiv v této trestní věci, a tedy že areál využívá i svědek F. S. se svým společníkem a že je pravděpodobné, že si D. V. a Z. Š. nechali udělat od objektu duplikát klíče. Obviněná uvedla, že dne 3. 7. 2013 v objektu společně s obviněným byli a zjistili, že je tam uskladněn čerstvě vyrobený VERMAKTIV, přičemž žádné nároky na tento produkt nevznesli (bod 40. rozsudku). Nalézací soud poukázal i na nedostatečně vedené účetnictví společnosti obviněných, společnosti E., a bez jediného účetního dokladu nebo záznamu neuvěřil jejich verzi, že se mohli domnívat, že by pro ně chemické látky pořídil někdo jiný (bod 41. rozsudku). Soud proto podle skutkových zjištění, k nimž dospěl po podrobně provedeném dokazování, jež ve výroku svého rozsudku popsal, učinil závěr o nepřímém úmyslu obviněných k trestnému činu krádeže, neboť shledal, že obvinění byli srozuměni s tím, že se zmocňují cizího hnojiva a chemických látek (bod 44. rozsudku).
                    24. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že obvinění věděli, že ve skladu jsou produkty i jiných subjektů, když tam dne 3. 7. 2013 podle svého vyjádření našli čerstvě vyrobený VERMAKTIV a že oni sami výrobu ukončili již v srpnu 2012. Dále odvolací soud poukázal na e-mail ze dne 27. 6. 2013, kterým obviněným svědek Z. Š. oznámil obviněným konec spolupráce, na na doklady o tom, že společnost E. naposledy nakupovala chemikálie pro výrobu VERMAKTIVU v roce 2012, a na označené balení jedné z obviněnými odvezených chemikálií nápisem L. S. Rovněž odvolací soud neuvěřil obhajobě obviněných, že za ně mohl suroviny kupovat D. V., neboť tento dne 11. 6. 2013 zemřel, a soud tak nepovažoval za možné, že by tento těsně před svou smrtí o své vlastní vůli a na své náklady pro společnost obviněných nakupoval suroviny, aniž by o tomto obviněné uvědomil (bod 10. usnesení odvolacího soudu).
                      25. Z těchto důvodů lze považovat za dostatečně objasněné, že obvinění věděli o tom, že se jedná o věci cizí. To např. potvrdila i obviněná, která uvedla, že když s nimi i přestali spolupracovat svědci D. V. a Z. Š., snažili se je tito svědci „vyšachovat“ z jejich podnikání, jelikož D. V. se domlouval s konkurenční společností E. a za účelem výroby pro tuto společnost používal totožné prostory u svědka F. S., které předtím používal pro společnost E. Navíc obvinění věděli od svědka F. S., že ve stejném areálu mají uskladněné věci i jiné osoby. Mezi produkty a chemickými látkami, které obvinění z areálu převezli, byly produkty zřetelně označené názvem dodavatele, se kterým obvinění v minulosti nespolupracovali, a též produkty označené názvem společnosti L., která byla jejich majitelem. I přes tato jasná vizuální znamení se obvinění takových produktů zmocnili. Současně soudy správně vzaly v úvahu, že obvinění výrobu produktů ukončili v srpnu 2012, přičemž ani datum výroby odvezených produktů zjištěný ze štítků na materiálech nekoresponduje s tím, že obvinění v posledních měsících žádný materiál nenakupovali, natož za 100.000 Kč.
                        26. Nejvyšší soud na podkladě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že netrpí vadami, jež obvinění namítali, a jen pro úplnost dodává, že podle výsledků provedeného dokazování soudy objasnily všechny rozhodné skutečnosti týkající se jak osob pachatelů, tak i vzniklého následku. Zmíněné okolnosti mají dostatečný a potřebný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, jsou v něm logicky zakotveny a nevybočují ani jinak z mantinelů práva na spravedlivý proces.

                        27. Protože přezkoumávaná rozhodnutí procesními nedostatky netrpí a i po formální stránce jsou dostatečně odůvodněna a adekvátně reagují na zásadní výhrady obviněných vznášené v předchozích stadiích trestního řízení, nebylo možné dospět k závěru o porušení pravidel spravedlivého procesu (viz § 2 odst. 5, 6 tr. ř. i § 125 odst. 1 tr. ř.). V postupu soudů nebyly zjištěny známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto Nejvyšší soud uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o tzv. opomenuté důkazy, za něž se považují důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 5 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další]. Nejednalo se ani o tzv. deformaci důkazů, která představuje vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
                          28. Jestliže Nejvyšší soud dospěl k těmto závěrům, pak z hledisek obviněnými podaných dovolání lze jen konstatovat, že na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, protože skutková zjištění, jak jsou obsažena ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud, jsou správná. Toliko na jejich podkladě mohl Nejvyšší soud přezkoumávat výhrady směřující proti nedostatkům v subjektivní stránce obou obviněných. Takové výhrady však obvinění nevznesli, protože ti shodně stále tvrdili, že nevěděli o tom, že odcizující cizí věci, což, jak bylo vysvětleno, nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování.
                            29. Zcela jen mimo argumenty obviněných, kteří výhrady o vině proti zavinění založili na jiných tvrzeních, vycházejících z jejich soudy již vyvrácené obhajoby, je třeba uvést, že podle skutku, jak jej soudy zjistily, čin obviněných po subjektivní stránce zahrnuje všechny znaky a jejich zavinění se vztahuje na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Závěr o zavinění obviněných je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplynul. Přestože okolnosti subjektivního charakteru soudy dovozovaly převážně nepřímo z okolností objektivní povahy, na vnitřní vztah obviněných usuzovaly podle zásad logického myšlení a vycházely z toho, že se úmyslně zmocnili cizích věcí a na cizím majetku způsobili zjištěnou škodu [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
                              30. Pro úplnost je třeba zmínit, že je zcela důvodný závěr soudů o nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Lze opět odkázat na závěry soudů, které pro takový závěr jak z hlediska právní úvahy, tak i výsledků provedeného dokazování, svědčí. Ze soudy zjištěných skutkových okolností plyne správnost závěru, že obvinění společně postupovali s vědomím, že chemické látky a produkty, které ze skladu odváželi, nebyly jejich majetkem nebo jejich společnosti E. Bylo prokázáno, že jim uvedené produkty nepatří, a pokud se jich zmocnili, sami sebe obohatili na úkor jiného, jemuž způsobili škodu.
                                31. Uvedené závěry jsou významné i pro vyloučení možnosti, aby byl v činu obviněných shledán jimi zmíněný skutkový omyl. O ten se jedná podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku v případě, že pachatel při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Pachatel jednající v negativním skutkovém omylu neví, že faktická okolnost, která podmiňuje trestnost jeho činu, tj. jako znak jeho skutkové podstaty základní, skutečně existuje (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, s. 248 a násl.). Vzhledem k tomu, že v přezkoumávané věci byly dostatečně a jasně objasněny a prokázány všechny skutkové okolnosti, a u všech bylo zjištěno, že obvinění o nich věděli a znali rozhodné souvislosti, které měly význam pro spáchání činu, nejde v této věci o případ skutkového omylu, pro jehož vyloučení je rozhodné zejména to, že obvinění jednali s vědomostí o všech skutečnostech.
                                  32. Protože v dovoláních obviněných nebyly namítány žádné vady dopadající na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud je jako podaná mimo označený, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
                                    P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                    V Brně dne 23. 1. 2019


                                    JUDr. Milada Šámalová
                                    předsedkyně senátu