Rozhodnutí NS

21 Cdo 5483/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/28/2017
Spisová značka:21 Cdo 5483/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:21.CDO.5483.2016.2
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Pracovněprávní vztahy
Náhrada mzdy
Skončení pracovního poměru
Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 231/2001Sb. ve znění do 01.07.2007
§ 10 předpisu č. 231/2001Sb. ve znění do 01.07.2007
§ 80 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013
§ 64 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006
§ 130 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006
§ 261 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006
§ 263 odst. 1 předpisu č. 65/1965Sb. ve znění do 31.12.2006
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 5483/2016



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) Ing. Z. D., b) JUDr. P. F., c) RNDr. J. M., CSc., d) J. N., e) Mgr. P. Š. a f) Mgr. P. Ž., všech zastoupených prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská č. 4, proti žalované České republice – Radě pro rozhlasové a televizní vysílání se sídlem v Praze 2, Škrétova č. 44/6, IČO 45251002, o 14 364 816 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 13/2008, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. června 2016 č. j. 11 Co 113/2016-439, takto:

Dovolání žalobců se zamítá.
Odůvodnění:

Žalobou podanou dne 28. 1. 2008 u Obvodního soudu pro Prahu 1 se z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím domáhal žalobce a) zaplacení částky ve výši 2 881 668 Kč, žalobce b) zaplacení částky ve výši 2 673 295 Kč, žalobce c) zaplacení částky ve výši 2 120 379 Kč, žalobce d) zaplacení částky ve výši 2 106 610 Kč, žalobce e) zaplacení částky ve výši 2 089 768 Kč a žalobce f) zaplacení částky ve výši 2 493 096 Kč (všechny nároky s příslušenstvím). Žalobu zdůvodnili zejména tím, že rozhodnutí předsedy vlády České republiky ze dne 3. 4. 2003 č. j. 3028/03-KPV, kterým byli odvoláni z funkce členů Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“), bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2007 sp. zn. 6 Ca 9/2007 pro nezákonnost zrušeno, a proto jim funkce zanikla až uplynutím funkčního období a za období, kdy nemohli kvůli nezákonnému odvolání funkci vykonávat, jim náleží náhrada škody skládající se z platu za jednotlivé měsíce od nezákonného odvolání do uplynutí jejich funkčního období a rozdílu mezi odchodným, které obdrželi, a odchodným, který by dostali, kdyby jejich funkce zanikla uplynutím funkčního období.

Žalovaná nárok žalobců ani z titulu náhrady škody, ani z jiného titulu neuznala. Namítala, že rozhodnutí předsedy vlády o odvolání žalobců z funkce bylo zrušeno z formálních důvodů (nešlo o konečné rozhodnutí, neboť věc byla vrácena předsedovi vlády k dalšímu řízení) a důvodem odvolání bylo zejména „nevhodné vyjadřování a postupy Rady v průběhu arbitrážního řízení“, a proto je uplatněný nárok v rozporu s dobrými mravy, že tvrzený nárok „nesouvisí s odvětvím státní správy v působnosti Rady“, a že předseda vlády byl pouze vykonavatelem vůle přijaté Poslaneckou sněmovnou (žalobci nemohli očekávat, že by se po zrušení rozhodnutí předsedy vlády do své funkce vrátili). Pro případ, že by soud posoudil nárok žalobců jako důvodný, navrhla žalovaná, aby analogicky s ustanovením § 69 odst. 2 zákoníku práce moderací výši náhrady škody snížil.

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. března 2015 č. j. 22 C 13/2008-364 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 2 881 668 Kč, žalobci b) částku 2 670 225 Kč (v částce 3 070 Kč žalobu zamítl), žalobci c) částku 2 120 379 Kč, žalobci d) částku 2 106 610 Kč, žalobci e) částku 2 089 768 Kč, žalobci f) částku 2 493 096 Kč (všechny částky s příslušenstvím) a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům k rukám jejich právního zástupce náklady řízení ve výši 2 018 860 Kč. Soud prvního stupně došel k závěru, že žalobcům náleží plat za jednotlivé měsíce od jejich nezákonného odvolání z funkce členů Rady do uplynutí jejich funkčního období a rozdíl mezi odchodným, které obdrželi, a odchodným, který by dostali, kdyby jejich funkce zanikla uplynutím funkčního období, neboť jim v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím vznikla škoda, přičemž není podstatné, z jakého důvodu bylo rozhodnutí nezákonné. Při vyčíslení výše nároků vycházel soud prvního stupně z tvrzení žalobců v žalobě.

K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 6. 2016 č. j. 11 Co 113/2016-439 odvolání směřující do části, jíž byla žaloba žalobce b) ohledně částky 3 070 Kč s příslušenstvím zamítnuta, odmítnul (neboť v této části soud prvního stupně rozhodl zcela ve prospěch žalované), ve zbylé části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S ohledem na to, že členství v Radě je veřejnou funkcí, na niž se podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, vztahuje (s výjimkou vzniku a zániku pracovního poměru) zákoník práce, došel odvolací soud k závěru, že zrušením rozhodnutí předsedy vlády o odvolání žalobců z funkce došlo k „obživnutí“ jejich funkce (členství v Radě jim zaniklo až uplynutím funkčního období), a proto jestliže žalobcům v mezidobí mezi jejich odvoláním z funkce a uplynutím jejich funkčního období nebyl vyplácen plat a nedostali odchodné v plné výši, je nutné jejich nároky posuzovat jako pracovněprávní, z čehož vyplývá, že před soudem prvního stupně mělo být jednáno v senátu (soud prvního stupně byl nesprávně obsazen). Rozhodnutí soudu prvního stupně je podle odvolacího soudu nepřezkoumatelné, neboť soud prvního stupně nerozhodl o důkazních návrzích žalované (ani v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, proč tyto důkazy neprovedl) a „též nepopsal, jakým způsobem dospěl k peněžní částce, kterou žalované uložil zaplatit jednotlivým žalobcům“. Odvolací soud dále poukázal na to, že účastníci učinili při jednání dne 12. 12. 2012 nespornými pouze údaje vyplývající z přehledu členů Rady od roku 1992, a proto měl soud prvního stupně k prokázání zbylých skutečností, z nichž vycházel, provést dokazování, že podání ze dne 21. 4. 2008, v němž žalobci b) a e) změnili výši svých nároků, měl soud prvního stupně posoudit jako částečně zpětvzetí žaloby, na něž měl reagovat postupem podle ustanovení § 96 občanského soudního řádu, a že „soud prvního stupně ponechal zcela stranou námitku promlčení vznesenou žalovanou podáním ze dne 10. 3. 2010 ohledně nároků na plat a další plat“.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž předně namítali, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 28 Cdo 3940/2009 byl nárok nezákonně odvolané správkyně konkurzní podstaty posouzen jako nárok na náhradu škody, nikoliv jako nárok na odměnu správce konkurzní podstaty, a že závěr odvolacího soudu o tom, že k zániku jejich funkce v Radě došlo uplynutím doby, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 18. 5. 2016 č.j. 6 Azs 27/2016-70), podle níž má zrušení správního rozhodnutí pro nezákonnost účinky ex nunc. Z uvedeného podle dovolatelů vyplývá, že v době od jejich odvolání z funkce do zrušení tohoto rozhodnutí o odvolání nebyli členy Rady, neboť na rozhodnutí o odvolání se hledělo až do jeho zrušení jako na platné (k obnovení funkce došlo s účinky ex nunc), a proto nelze jejich peněžité nároky posoudit jako plat, ale jde o škodu spočívající v tom, že nebýt nezákonného rozhodnutí o jejich odvolání z funkce, pobírali by až do zániku jejich funkce uplynutím funkčního období plat, přičemž ke vzniku nároku na náhradu škody došlo až zrušením nezákonného rozhodnutí o odvolání z funkce. Dovolatelé dále poukázali na to, že v jejich případě nelze použít právní úpravu nároků při neplatném rozvázání pracovního poměru podle ustanovení § 61 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, která je založena na tom, že pracovní poměr i přes jeho neplatné rozvázání trvá, a že jelikož peněžitý nárok na náhradu ušlého platu až do zrušení rozhodnutí o jejich odvolání z funkce neexistoval, nemohl se v této době ani promlčovat. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil výrok II. rozhodnutí odvolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že řízení v projednávané věci bylo zahájeno v době před 1. 1. 2014 - posoudit (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř."), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

V projednávané věci bylo pro rozhodnutí odvolacího soudu (mimo jiné) určující vyřešení právní otázky, zda je peněžitý nárok odpovídající výši platu a jiným platovým nárokům za období, v němž byl žalobce neplatně odvolán z funkce člena Rady, nárokem na náhradu škody, nebo pracovněprávním nárokem. Vzhledem k tomu, že tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobců je podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci mimo jiné zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá), že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2007 č. j. 6 Ca 9/2007-130 zrušil pro nezákonnost rozhodnutí předsedy vlády ze dne 3. 4. 2003 č. j. 3028/03-KPV, kterým byli žalobci na základě návrhu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, schváleného usnesením Poslanecké sněmovny ze dne 2. 4. 2003 č. 368, odvoláni z funkce členů Rady. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2006 č. j. 22 Co 73/2006-86 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla v civilním řízení zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali, aby bylo určeno, že „žalobci jsou členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání“, „in eventum“, aby bylo určeno, že „okamžité zrušení pracovního poměru žalobců, odvoláním předsedou vlády podle § 7 odst. 1 zákona o provozování rozhlasového a televizního vysílání ze dne 3. 4. 2003, je neplatné“ (dovolání proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu bylo zamítnuto rozsudkem ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1714/2007). Předseda vlády poté odvolal žalobce z funkce členů Rady znovu (se zpětnými účinky), avšak i toto rozhodnutí bylo Městským soudem v Praze zrušeno (sp. zn. 7 Ca 214/2009). Dopisem ze dne 20. 3. 2008 č. j. 04718/08-OSV sdělil předseda vlády Stálé komisi pro sdělovací prostředky Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, že návrh Poslanecké sněmovny na odvolání žalobců z funkce členů Rady nemůže být realizován (ve stejném duchu byl pak informován i právní zástupce žalobců). Rozhodnutím ze dne 17. 9. 2012 č. j. 10847/2012-RSL předseda vlády řízení o odvolání žalobců z funkce zastavil. Funkční období člena Rady uplynulo žalobci a) dne 21. 5. 2007, žalobci b) dne 27. 2. 2007, žalobci c) dne 8. 7. 2006, žalobci d) dne 8. 7. 2006, žalobci e) dne 10. 7. 2006 a žalobci f) dne 31. 12. 2007.

Projednávanou věc je třeba posuzovat – vzhledem k tomu, že se žalobci domáhají náhrady platu za období od 3. 4. 2003 do uplynutí jejich funkčního období - podle zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 1. 7. 2007 (dále jen „ZRTV“) a podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 7 odst. 1 ZRTV Radu tvoří 13 členů, které jmenuje a odvolává předseda vlády na návrh Poslanecké sněmovny, a to neprodleně po obdržení návrhu. Členství v Radě je veřejnou funkcí.

Podle ustanovení § 10 odst. 1 ZRTV pokud tento zákon nestanoví jinak, vztahují se na členy Rady ustanovení zákoníku práce.

Podle ustanovení § 10 odst. 2 ZRTV předseda Rady, místopředsedové Rady a členové Rady mají nárok na plat a odchodné podle zvláštního právního předpisu.

Podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Podle ustanovení § 64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním.

Podle ustanovení § 130 odst. 1 zák. práce nemohl-li zaměstnanec konat práci pro jiné překážky na straně zaměstnavatele, než jsou uvedeny v předchozím ustanovení, poskytne mu zaměstnavatel náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku, pokud předpisy uvedené v § 131 nestanoví jinou výši náhrady mzdy.

Podle ustanovení § 261 odst. 1 zák. práce se nárok promlčí, jestliže nebyl uplatněn u soudu ve lhůtě v tomto zákoníku stanovené. K promlčení se přihlédne, jen jestliže se ten, vůči němuž se nárok uplatňuje, promlčení dovolá; v takovém případě nelze promlčený nárok účastníku, který jej uplatňuje, přiznat.

Podle ustanovení § 263 odst. 1 zák. práce pokud není v tomto zákoníku stanoveno jinak, činí lhůta k uplatnění peněžitých nároků tři roky.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je správní úřad, který vykonává státní správu v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání a dohlíží na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a převzatého vysílání, dbá na jeho obsahovou nezávislost a plní další úkoly stanovené tímto zákonem a zvláštními právními předpisy (§ 4 odst. 2 ZRTV). Členství v Radě je veřejnou funkcí. Protože se ve vztahu k základním pracovněprávním vztahům vznikajícím na základě pracovní smlouvy nebo zakládaných dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr jedná o tzv. „další právní vztahy účasti na práci“, nevztahuje se na členy Rady zákoník práce přímo; na členy Rady se vztahují ustanovení zákoníku práce jen v případě, pokud ZRTV nestanoví jinak (srov. § 10 odst. 1 ZRTV).

Členství v Radě vzniká na základě tzv. vnějšího jmenování orgánem odlišným od Rady jako správního úřadu. Člena Rady, který byl do funkce jmenován, lze z této funkce odvolat; členství v Radě zaniká - kromě jiného - dnem následujícím po dni doručení písemného rozhodnutí předsedy vlády o odvolání člena Rady z funkce, popřípadě dnem uvedeným v písemném rozhodnutí o odvolání člena Rady z funkce (§ 7 odst. 6 ZRTV).

Dovolací soud došel v rozsudku ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 1714/2007 k závěru, že platnost odvolání členů Rady nelze napadnout žalobou podle ustanovení § 64 zák. práce, avšak lze se v civilním soudním řízení podle ustanovení § 80 písm. c) o. s. ř. domáhat určení, že funkce člena Rady trvá. Soud se v takovém řízení (je-li žaloba z procesního hlediska pro tvrzený naléhavý právní zájem přípustná) zabývá tím, zda Poslanecká sněmovna navrhla předsedovi vlády odvolání člena Rady a zda předseda vlády neprodleně po obdržení tohoto návrhu sdělil členovi Rady adresovaným úkonem, že jej odvolává (ustanovení § 7 odst. 1 ZRTV jiné náležitosti odvolání nestanoví). S takto stanovenými zákonnými předpoklady pro odvolání člena Rady nelze směšovat zákonné předpoklady stanovené pro odvolání z funkce v jiných případech, zejména ne předpoklady stanovené v ustanovení § 65 odst. 2 a 3 zák. práce pro odvolání vedoucích zaměstnanců z funkce. Jsou-li uvedené předpoklady tohoto právního úkonu splněny, náleží k jeho účinkům kromě jiného rovněž zánik jeho členství v Radě podle § 7 odst. 6 písm. c) ZRTV. Oproti tomu je třeba mít na zřeteli, že návrh Poslanecké sněmovny (jeho přijetí) sám o sobě žádné právní účinky nemá, neboť po svém přijetí je bez vlivu na postavení zúčastněných subjektů, jinak řečeno - na jeho základě stále ještě nedochází k jakékoli změně (zániku) obsahu právního vztahu člena Rady. Z uvedeného vyplývá, že i za situace, kdy je členství v Radě veřejnou funkcí (§ 2 odst. 1 zák. práce) jako tzv. „další právní vztah účasti na práci“, nemůže být věcná správnost návrhu Poslanecké sněmovny přezkoumávána (za subsidiárního použití zákoníku práce na základě ustanovení § 10 odst. 1 zákona) z hledisek kriterií upravených v ustanovení § 242 zák. práce pro právní úkony, protože návrh Poslanecké sněmovny není právním úkonem na jehož základě by docházelo ke vzniku, změně nebo zániku právních vztahů (§ 240 zák. práce), nýbrž jen tzv. úkonem faktickým, který představuje pouze zákonný předpoklad, na jehož základě je teprve právní úkon učiněn. Z hlediska závěru, zda oba předpoklady pro odvolání člena Rady z funkce byly splněny, nelze přiznat relevanci ani procedurální námitce, že při projednávání návrhu nebyl dodržen Jednací řád Poslanecké sněmovny.

V posuzovaném případě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2007 č. j. 6 Ca 9/2007-130 zrušil pro nezákonnost rozhodnutí předsedy vlády ze dne 3. 4. 2003 č. j. 3028/03-KPV, kterým byli žalobci na základě návrhu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, schváleného usnesením Poslanecké sněmovny ze dne 2. 4. 2003 č. 368, odvoláni z funkce členů Rady. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že nebyla splněna jedna ze shora vymezených podmínek pro platnost odvolání členů Rady, neboť rozhodnutí, jímž předseda vlády sdělil žalobcům jejich odvolání, bylo zrušeno, a proto byli žalobci odvoláni z funkce neplatně. Za tohoto stavu věci bylo pro posouzení povahy peněžitých nároků žalobců za období od jejich odvolání z funkce do skončení jejich funkčního období určující, zda zrušením rozhodnutí předsedy vlády o odvolání žalobců z funkce došlo k obnovení jejich funkce od počátku (ex tunc), anebo se jejich funkce obnovila (ex nunc) až okamžikem zrušení rozhodnutí předsedy vlády (popřípadě vůbec neobnovila, jestliže již jejich funkční období uplynulo).

Dovolací soud došel k závěru, že zrušení rozhodnutí předsedy vlády, jímž bylo žalobcům sděleno, že jsou odvoláni z funkce, má účinky ex tunc, a proto jejich funkce trvala od jmenování až do uplynutí jejich funkčního období. Dovolací soud se přiklonil k tomuto závěru nejen proto, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 4. 8. 2012 sp. zn. 2 As 100/2015, uveřejněném pod č. 3331 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, roč. 2016, uvedl, že v případech soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání z veřejné funkce je třeba vykládat účinky zrušení takovéhoto rozhodnutí tak, že ten, kdo byl z funkce nezákonně odvolán, v ní musí okamžikem zrušení svého odvolání takříkajíc „obživnout“, a to v plném rozsahu, ale také proto, že uvedené uspořádání právních vztahů nejlépe naplňuje ochrannou funkci pracovního práva, neboť členovi Rady tak zůstávají zachovány všechny nároky plynoucí z jeho „právního vztahu účasti na práci“, na které by měl – nebýt neplatného odvolání z funkce – právo (srov. § 10 odst. 2 ZRTV).

Vzhledem k tomu, že na nároky žalobců nelze – jak vyplývá z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu - vztáhnout právní úpravu nároků z neplatného rozvázání pracovního poměru uvedenou v ustanovení § 61 a násl. zák. práce, neboť neplatnosti jejich odvolání z funkce se nelze domáhat žalobou podle ustanovení § 64 zák. práce, je nutné období od odvolání z jejich funkce do zrušení rozhodnutí o tomto odvolání považovat za překážku v práci na straně zaměstnavatele, za niž žalobcům náleží náhrada platu a odchodného (srov. § 130 odst. 1 zák. práce a § 10 odst. 2 ZRTV). Jednotlivé platové nároky žalobců se pak promlčovaly ve tříleté promlčecí lhůtě (srov. § 261 odst. 1 zák. práce a § 263 odst. 1 zák. práce).

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Protože nebylo zjištěno, že by bylo postiženo některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. zamítl.

Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, nerozhodoval dovolací soud o náhradě nákladů dovolacího řízení; o náhradě nákladů řízení (i dovolacího), bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě soudu prvního stupně (srov. § 243b, § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2017

                          JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu