Rozhodnutí NS

28 Cdo 1448/2015

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/02/2016
Spisová značka:28 Cdo 1448/2015
ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1448.2015.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Bezdůvodné obohacení
Smlouva o dílo
Dotčené předpisy:§ 451 obč. zák.
§ 457 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 1448/2015



U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně ARP GROUP s.r.o., IČ 277 86 447, se sídlem v Ostravě – Kunčičkách, Vratimovská 624/11, zastoupené JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sadová 553/8, proti žalovanému MUDr. M. P., zastoupenému JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Čs. legií 20, o zaplacení 605.929 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 184 EC 226/2009, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 8 Co 185/2014-271, takto:


Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. listopadu 2014, č. j. 8 Co 185/2014-271, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 31. 10. 2013, č. j. 184 EC 226/2009-198, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 605.929 Kč (výrok I.), co do částky 122.430,80 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky III. až V.). Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení celkem 728.359,80 Kč jako úplaty za dosud neuhrazené stavební práce, jež provedla v nemovitosti žalovaného na základě ústní smlouvy o dílo. Soud vzal za prokázané, že mezi účastníky řízení byla vskutku sjednána smlouva o dílo, avšak bez konkrétní dohody o ceně, pročež je žalovaný v souladu s § 634 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), povinen žalobkyni uhradit obvyklou cenu díla srovnatelných vlastností. I kdyby soud dospěl k závěru, že smlouva o dílo mezi účastníky platně uzavřena nebyla, získal by žalovaný bezdůvodné obohacení dle § 451 obč. zák., jehož výše by korespondovala nákladům, které by jinak musel vynaložit na zajištění obdobného plnění. Soud proto žalobě vyhověl v rozsahu odpovídajícím rozdílu mezi znalcem vypočtenou hodnotou provedených stavebních prací a peněžní částkou, kterou žalovaný již žalobkyni zaplatil, ve zbývající části žalobu zamítl.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 10. 11. 2014, č. j. 8 Co 185/2014-271, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků ve výrocích I., III., IV. a V. zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že žalobkyně a žalovaný sice zřejmě uzavřeli ústní smlouvu o dílo, jedná se však o smlouvu neplatnou pro neurčitost, pročež bylo namístě posoudit jejich vzájemné vztahy podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Upozornil, že převládající judikatura Nejvyššího soudu v případě realizace stavebních úprav cizí nemovitosti bez právního důvodu, eventuálně na základě neplatného právního úkonu či právního důvodu, který odpadl, pokládá za určující pro vyčíslení výše majetkového prospěchu obohaceného nikoli hodnotu vložených investic, nýbrž rozdíl mezi tržní cenou věci před uskutečněním příslušných prací a po něm. Ke zjištění rozsahu bezdůvodného obohacení žalovaného bude přitom nutno provádět rozsáhlé dokazování, odvolacímu soudu tak nezbylo než prvostupňový rozsudek zrušit a věc okresnímu soudu vrátit k dalšímu řízení.

Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje v souladu s § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), z tvrzení, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Touto otázkou je, zda je výše bezdůvodného obohacení nabytého provedením díla dle neplatné smlouvy o dílo determinována výší nákladů, jež zhotovitel na dílo vynaložil, či zhodnocením věci, jehož se objednateli provedením prací dostalo. Odvolací soud zaujal názor, podle kterého se obohacení žalovaného mělo odvíjet od rozdílu v ceně předmětné nemovitosti před vykonáním stavebních prací a po něm, avšak z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v obdobných případech je objednatel povinen poskytnout peněžní náhradu korespondující nákladům, za něž by v daném místě a čase bylo možno opatřit obdobné plnění. Žalobkyně se proto domnívá, že v řešené kauze žalovanému vznikl nárok na vrácení složených záloh, naopak ona má právo na vydání náhrady ve výši nákladů, jež by za daných podmínek musely být vynaloženy na opatření díla srovnatelné kvality. Dovolatelka z nastíněných důvodů Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání se vyjádřil žalovaný, jenž uvedl, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že v případě investic do cizího majetku je výše pohledávky z bezdůvodného obohacení dána nikoli objemem vynaložených nákladů, nýbrž zhodnocením věci, na niž byly náklady učiněny. Žalobkyní vyzdvihovaný právní názor se v judikatuře Nejvyššího soudu vyskytuje méně často, a navíc je zjevně nesprávný. Zjišťování obvyklé ceny stavebních prací by neakceptovatelným způsobem zvyšovalo náklady na dokazování, zejména by však vedlo k nespravedlivým důsledkům tam, kde jsou na nemovitosti prováděny práce, jež odpovídají preferencím objednatele, avšak objektivně cenu stavby snižují. Svou argumentaci proto žalovaný završil návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně bylo shledáno přípustným, jelikož se odvolací soud při řešení otázky stanovování výše bezdůvodného obohacení objednatele vzniklého plněním v souladu s neplatnou smlouvou o dílo odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud opakovaně vyslovil názor, dle něhož je-li bez právního důvodu vynaložena investice na cizí věc, je rozsah bezdůvodného obohacení takto nabytého zásadně určen mírou zhodnocení nemovitosti (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011). Naznačený výklad nemíní dovolací soud revidovat, pokládá však zároveň za nutné vyzdvihnout, že již v minulosti mnohokrát akcentoval nezbytnost přísného rozlišování mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu. Jedním z důvodů tohoto odlišení je, že jako důsledek oboustranného plnění z neplatné smlouvy nastupuje povinnost smluvních stran vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly, jak se výslovně uvádí v ustanovení § 457 obč. zák. (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1142/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2327/2014). Závěry, jež byly vysloveny v situaci, kdy mezi účastníky řízení proběhlo plnění bez právního důvodu (kupříkladu v žalovaným identifikovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 761/2003, a ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1754/2006, respektive v jím citovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, vydaném v kauze, ve které rovněž s ohledem na uplatněná tvrzení účastníků ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení připadalo v úvahu toliko plnění bez právního důvodu), proto nelze pokládat za mechanicky přenositelné do posuzované věci, v níž podle názoru odvolacího soudu zřejmě byly na nemovitosti žalovaného uskutečněny stavební práce na základě neplatné smlouvy o dílo.

Nejvyšší soud má taktéž za potřebné uvést, že setrvává na svém názoru, že smyslem institutu bezdůvodného obohacení je poskytnout ochranu tomu, kdo pozbyl určitou majetkovou hodnotu, zákon však nepočítá s tím, že by ji měl dostat zpět v plném rozsahu, ale pouze v takové výši, o kterou se jí obohatil jiný subjekt. Není tedy dominantně rozhodující, jakou hodnotu pozbyl ochuzený, ale o kolik se tím zvýšil majetek obohaceného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 3281/2012), což platí i tehdy, dostalo-li se jednomu subjektu na úkor jiného plnění z neplatné, popřípadě zrušené smlouvy o dílo (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1568/2014). Dovolatelce tudíž proti žalovanému jednoznačně nemohl z titulu bezdůvodného obohacení vzniknout nárok na úhradu nákladů, které na nemovitost žalovaného fakticky vynaložila. Majetkový prospěch, jejž objednatel obdržel na základě neplatné smlouvy o dílo a jehož vydání se zhotovitel může domáhat podle pravidel o bezdůvodném obohacení, by nicméně mohl být koncipován jednak jako objektivní zvýšení hodnoty jeho nemovitosti, jednak jako ekvivalent obvyklé ceny stavebních prací, jež pro něj byly provedeny, tj. jako peněžitá částka, kterou by objednatel musel vynaložit na opatření srovnatelného plnění. Vzhledem k tomu, že při vypořádávání nároků z neplatné či zrušené smlouvy, v souladu s níž již obě strany obdržely určité plnění, dominuje zřetel na zachování rovnovážného postavení dotčených subjektů, přiklonila se judikatura ke druhé z nastíněných variant, tedy ke stanovisku, že oproti právu objednatele na vrácení uhrazené ceny díla, potažmo záloh na ni musí stát právo zhotovitele na vydání majetkového prospěchu poměřovaného právě obnosem, jejž by objednatel jinak musel v daném místě a čase vynaložit na opatření obdobného plnění, neboť tato částka lépe než objektivní změna v tržní ceně nemovitosti odráží hodnotovou ekvivalenci mezi navracenými plněními z neplatné, respektive zrušené smlouvy (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2766/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3369/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3569/2014).

Dovolací soud nesouhlasí se žalovaným, že by zjišťování obvyklé tržní ceny předmětných stavebních prací představovalo obzvláštní zátěž z hlediska dokazování, naopak je toho mínění, že v řadě případů se ocenění zmíněných výkonů může ukázat jednodušším než výpočet v minulosti nastalé změny v objektivní hodnotě nemovitosti. Obavu žalovaného z nespravedlivých důsledků tam, kde realizací neplatně sjednaných stavebních prací došlo ke zlepšení nemovitosti jen podle vkusu objednatele, nikoli již z hlediska tržní hodnoty věci, Nejvyšší soud rovněž nesdílí, neboť by spíše pokládal za problematické, pokud by zhotovitel, jenž na přání objednatele (byť se třeba daný požadavek nepromítl do platného právního úkonu) vykonal určité práce, nemohl dosáhnout vydání majetkového prospěchu, jehož se obohacenému na jeho úkor dostalo.

Jelikož odvolací soud v napadeném usnesení shora nastíněné úvahy nezohlednil a soud prvního stupně zavázal k vyčíslení bezdůvodného obohacení žalovaného v částce odpovídající zvýšení ceny jeho nemovitosti, nikoli obvyklé hodnotě sporných stavebních prací, musel Nejvyšší soud přikročit podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ke zrušení daného rozhodnutí a v souladu s § 243e odst. 2, větou první, o. s. ř. věc vrátit Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 3. 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu