Rozhodnutí NS

22 Cdo 866/2020

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/29/2020
Spisová značka:22 Cdo 866/2020
ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:22.CDO.866.2020.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dokazování
Neplatnost právního úkonu
Zneužívání výkonu práv a povinností
Dotčené předpisy:§ 241a o. s. ř.
§ 132 o. s. ř.
§ 490 odst. 2 obč. zák.
§ 8 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
IV.ÚS 1998/20
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 866/2020-216


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Heleny Novákové a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně L. J. O., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Šárkou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem v Broumově, Generála Svobody 17, proti žalovanému Z. O., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Michalem Hruškou, advokátem se sídlem v Trutnově, Svatojanské náměstí 47, o vyklizení, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 15 C 243/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 9. 2019, č. j. 17 Co 129/2019-156, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2019, č. j. 15 C 243/2018-106, zamítl námitku žalovaného o nedostatku pravomoci soudu (výrok I) a návrh žalovaného na přerušení řízení do skončení řízení ve věci ústavní stížnosti (výrok II). Žalovanému uložil povinnost vyklidit nemovitost zapsanou v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY, obec XY, katastrální území XY, na LV číslo XY, jako pozemek parcelní číslo (dále jen p. č.) XY – ostatní plocha o výměře 791 m², a rozestavěný dům bez č. p. (v usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 5. 2018, č. j. 10 E 4/2009-446, označený jako rozestavěný dům č. p. XY), dosud nezapsaný v katastru nemovitostí, a účelové stavby společně postavené s doplňkovou funkcí k hlavní budově, vše na pozemku parcelní číslo XY v téže obci i katastrálním území, a vše vyklizené předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrok IV) ani České republice (výrok V).

Soud prvního stupně učinil skutkový závěr, že žalobkyně je vlastníkem pozemku p. č. XY na základě darovací smlouvy ze dne 4. 6. 1970, rozestavěného domu bez č. p. a účelových staveb na tomto pozemku na základě usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 5. 2018, č. j. 10 E 4/2009-446, o udělení příklepu, potvrzeného usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (poté, co podílové spoluvlastnictví účastníků ke stavbám bylo zrušeno a byl nařízen jejich prodej). Žalovaný je užívá bez právního důvodu. Soud zjistil, že o vlastnictví pozemku byla vedena řada soudních sporů. Ztotožnil se se závěry pravomocného rozsudku Okresního soudu v Náchodě ve věci sp. zn. 10 C 230/2013, potvrzeného rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (ve věci o určení, že převodce, zůstavitel J. S., byl ke dni své smrti vlastníkem předmětného pozemku), že darovací smlouva je platná, neboť neobsahuje-li správní spis právně relevantní doklad o doručení správního rozhodnutí (územního rozhodnutí ze 14. 5. 1970), je třeba dovodit (jak ve věci uvedl dovolací soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, č. j. 30 Cdo 4464/2014-201), že rozhodnutí nebylo v souladu s platným správním řádem účastníkům vůbec doručeno, není-li právně relevantním způsobem prokázán opak. Nebyla tedy prokázána existence pravomocného rozhodnutí o vymezení pozemku k zastavění ke dni registrace smlouvy. K obdobnému závěru dospěl i Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ve věci sp. zn. 18 Co 8/98 ve sporu mezi žalobkyní a žalovaným o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, v němž žalovaný uplatnil tvrzení o vydržení pozemku do spoluvlastnictví s žalobkyní. Ačkoli Okresní soud v Náchodě ve věci sp. zn. 11 C 171/98 (vedené dovolatelem proti žalobkyni o určení neplatnosti darovací smlouvy) dospěl k závěru o neplatnosti darovací smlouvy pro obcházení zákona, rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl jeho rozsudek změněn a žaloba byla zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení. Soud též uzavřel, že žalovaný vlastnictví pozemku nevydržel pro absenci dobré víry. Jeho žaloba na určení vlastnictví vedená proti L. O. (zde žalobkyni), v níž vydržení uplatnil, byla zamítnuta pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ve věci sp. zn. 6 C 104/2006. Soud se neztotožnil se závěrem Okresního soudu v Náchodě v rozsudku ve věci sp. zn. 10 C 123/99 (řízení o žalobě L. O. proti Z. O. o vydání bezdůvodného obohacení), v němž (na rozdíl od pozdějšího výše označeného rozhodnutí dovolacího soudu) dospěl soud při řešení předběžné otázky na základě nepřímých důkazů o doručení správního rozhodnutí k závěru o neplatnosti darovací smlouvy proto, že předmětný pozemek byl nezastavěným stavebním pozemkem. V jednání žalobkyně neshledal soud jakékoli zneužití práva, naopak žalovaný užívá její nemovitosti bez právního důvodu a účelově se snaží oddálit ukončení řízení a tím fakticky žalobkyni znemožnit výkon jejích práv. Projednání věci ochrany vlastnického práva žalobkyně patří do pravomoci soudu podle § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2019, č. j. 17 Co 129/2019-156, rozsudek soudu prvního stupně, vyjma nenapadeného výroku II, potvrdil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal v zákonné lhůtě žalovaný (dále také „dovolatel“) dovolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu a vytkl mu nesprávné právní posouzení věci. Navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení. Právní otázku a přípustnost dovolání vymezil tak, že:

a) odvolací soud řešil právní otázku důkazní síly veřejných listin a důkazního břemene z toho vyplývajícího, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně;

b) dovolacím soudem vyřešená právní otázka – výklad § 490 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném ke dni 4. 6. 1970 – má být posouzena jinak;

c) odvolací soud řešil otázku hmotného práva - „výklad § 6 až 8 NOZ“ – která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla.

Podle dovolatele žalobkyně není aktivně legitimována v řízení o vyklizení pozemku p. č. XY, neboť není jeho vlastníkem. Darovací smlouva ze 4. 6. 1970 je neplatná podle § 39 a § 490 tehdy platného občanského zákoníku, jelikož šlo o pozemek určený k zastavění a žalobkyně nebyla vůči dárci příbuznou v řadě přímé. Soudy obou stupňů sdílely názor Nejvyššího soudu vyjádřený v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 a měly za to, že skutečnost, že není ve správním spise odvolání, následně bylo vydáno stavební povolení a v darovací smlouvě a čestném prohlášení účastníci sami nazvali pozemek stavební parcelou či nezastavěným stavebním pozemkem, nemůže při absenci dokladů o doručení vést k závěru, že v době uzavření darovací smlouvy byl pozemek nezastavěným stavebním pozemkem. S těmito závěry dovolatel nesouhlasí a domnívá se, že jsou v rozporu s tím, jak dovolací soud obdobné otázky (důkazní síly veřejných listin) posuzuje v jiných řízeních, např. v rozhodnutí sp. zn. 23 Odo 1722/2006. Notář v notářském zápisu ze 4. 6. 1970 uvedl, že jde o stavební parcelu a knihovní vlastník ji postupuje své dceři. Podle dovolatele je nutno presumovat, že notář registrující darovací smlouvu postupoval podle § 63 tehdy platného notářského řádu. Charakter veřejné listiny má i následně vydané stavební povolení, které by nebylo vydáno, nebylo-li by územní rozhodnutí pravomocné. Proto dochází k obrácení důkazního břemene a absenci dohledání dokladů o doručení nelze hodnotit jako důkaz toho, že obsah veřejných listin není správný, když ze všech okolností se jeví být pravděpodobným, že k doručení dojít muselo. Výklad § 490 odst. 2 obč. zák. v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 není správný a tato právní otázka by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel nesouhlasí s významem přisuzovaným doručenkám k územnímu rozhodnutí a jeho právní moci, neboť rozhodující je faktické určení k využití pozemku. Pozemek byl zaměřen geometrickým plánem a převáděn ve výměře 800 m², určený k zástavbě rodinným domem. Dovolatel nesouhlasí ani s hodnocením jeho námitky o zjevném zneužití práva žalobkyní, které dle § 6 až § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“, nemůže požívat právní ochrany, což je otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená. V tomto směru odkázal na podání obsahující dovolání sepsané samotným žalovaným (opakující skutkové okolnosti, popisující následné vyklizení staveb, polemizující se závěry soudů a odkazující na některá podání učiněná v průběhu řízení).

Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání, které postrádá přesnou argumentaci týkající se podmínek důvodnosti a kvalifikované vymezení jeho přípustnosti. Obsah dovolání je praktický shodný s odvoláním ve věci. Dovolání je nedůvodné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu). K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další uváděná rozhodnutí Ústavního soudu)], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Dovolací důvod (popis právní otázky, kterou odvolací soud řešil nesprávně, a výklad, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení) je třeba konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené závěry potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16.

Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a současně se musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení je napadené rozhodnutí založeno. Nelze přitom poukazovat na podání učiněná za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 243 odst. 4 o. s. ř.). Od 1. 1. 2013 (účinnost zákona č. 404/2012 Sb. novelizujícího o. s. ř., čl. II bod 7 jeho přechodných ustanovení a contrario) nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 807/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), a to podle § 242 odst. 1 o. s. ř. v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. K vadám řízení lze přihlížet jen v případě jinak přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Dovolání je zčásti neprojednatelné, zčásti není přípustné, neboť není založeno na vyřešení právní otázky, která by byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a dovolací soud neshledává důvod ani pro přehodnocení závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014. Závěry v něm vyslovené nejsou v rozporu se závěry Nejvyššího soudu v dovolatelem označeném rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006, neboť obě tato rozhodnutí řeší jiné otázky (k tomu viz níže), a dovolacímu soudu není známo, že by se vyslovené závěry odchylovaly od jiné jeho standardní judikatury.

K otázce a) odvolací soud řešil právní otázku důkazní síly veřejných listin a důkazního břemene z toho vyplývajícího, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně:

Dovolací soud dovodil, že pro způsobilé vymezení otázky procesního práva, která může založit přípustnost dovolání, je nezbytné, aby se jednalo o právní otázku, na jejímž řešení založil odvolací soud své rozhodnutí, a napadené rozhodnutí na ní tedy závisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014).

Napadené rozhodnutí není na vyřešení procesní otázky důkazní síly veřejné listiny a z toho vyplývajícího důkazního břemene založeno. Ve vztahu k pozemku p. č. XY je totiž založeno na závěru o platnosti darovací smlouvy, kterou žalobkyně pozemek nabyla, neboť (na základě volného hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. jednotlivě i v jejich vzájemných souvislostech, i s přihlédnutím k závěrům, které soudy ve vztahu k této otázce zaujaly v dalších rozhodnutích k tomuto pozemku se vztahujících, vedených i mezi účastníky tohoto řízení) nebylo prokázáno, že nabylo právní moci územní rozhodnutí o určení pozemku k zastavění (ze 14. 5. 1970), a že se tedy na jeho převod vztahoval § 490 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v jeho znění účinném ke dni uzavření darovací smlouvy (4. 6. 1970) a její registrace státním notářstvím (5. 6. 1970).

Důkazním břemenem se rozumí procesní odpovědnost účastníka řízení za to, že za řízení nebyla prokázána jeho tvrzení a že z tohoto důvodu muselo být rozhodnuto o věci samé v jeho neprospěch. Smyslem důkazního břemene je umožnit soudu rozhodnout o věci samé i v takových případech, kdy určitá skutečnost, významná podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci, nebyla prokázána pro nečinnost účastníka (v důsledku nesplnění povinnosti uložené účastníku ustanovením § 120 odst. 1 větou první o. s. ř.) nebo vůbec (objektivně vzato) nemohla být prokázána, a kdy tedy výsledky zhodnocení důkazů neumožňují soudu přijmout závěr ani o pravdivosti této skutečnosti, ani o tom, že by tato skutečnost byla nepravdivá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001). Spornou skutečnost, kterou nelze prokázat jinak, lze prokázat i důkazy nepřímými. V civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vší pochybnost. Pro závěr, že soud má určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 66/2003). Podle § 132 o. s. ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (tzv. zásada volného hodnocení důkazů). Uvedená zásada plyne z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy a je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/1995), a proto soudu nelze předepsat pravidla, z nichž by měl při hodnocení důkazů vycházet. Stanovení hranice, kdy již je určitá skutečnost prokázána soustavou nepřímých důkazů a kdy nikoliv, je otázkou posouzení soudu v jednotlivém konkrétním případě při respektování pravidel § 132 o. s. ř., a nemůže mít proto judikatorní přesah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008).

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5927/2016). Způsob hodnocení důkazů může dovolací soud přezkoumat jen v případě, že hodnotící úvahy soudu jsou zjevně nepřiměřené, v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 22 Cdo 28/2016).

Podle § 134 o. s. ř. listiny vydané soudy České republiky nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu, který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno nebo potvrzeno. U každé veřejné listiny (§ 134 o. s. ř.) je soud oprávněn zkoumat její pravost, u těch, jež mají charakter osvědčení či potvrzení, lze hodnotit i pravdivost obsahu (je připuštěn důkaz o tom, že obsah listiny neodpovídá skutečnosti), při důkazním břemenu toho, kdo jejich pravdivost popírá. U veřejných listin, které obsahují nařízení nebo prohlášení orgánu, soud správnost obsahu nehodnotí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 562/2006).

Nalézací soudy vyšly ze závěru, že notářský zápis a stavební povolení jsou jen nepřímými důkazy o charakteru předmětného pozemku jako pozemku určeného k zastavění, neboť přímým důkazem o tom, zda pozemek byl určen k zastavění pravomocným územním rozhodnutím, je obsah správního spisu, v němž bylo rozhodnutí vydáno a v němž absentuje doručenka a jakýkoli záznam o tom, že rozhodnutí bylo účastníkům doručováno. Takovou úvahu nelze považovat za zjevně nepřiměřenou, a to i přesto, že uvedené listiny mají charakter listin veřejných, avšak skutečnost doručení územního rozhodnutí, na němž závisí nabytí jeho právní moci, výslovně neosvědčují ani nepotvrzují.

Dovolatel dovoláním rozporuje zjištěný skutkový stav a hodnocení důkazů nalézacími soudy a dovozuje, že měly při hodnocení doručení (a právní moci) územního rozhodnutí o určení pozemku k zastavění přiznat vyšší důkazní sílu notářskému zápisu o darovací smlouvě a stavebnímu povolení jako veřejným listinám (s převráceným důkazním břemenem), oproti obsahu správního spisu, a dovodit tak, že rozhodnutí bylo řádně doručeno na základě těchto nepřímých důkazů proto, že v nich je pozemek označen jako stavební parcela či nezastavěný stavební pozemek. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. je však jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, proto zjištěným skutkovým stavem (hodnocením provedených důkazů a závěrů z nich dovozených) není oprávněn dovolací soud se zabývat. Z toho logicky vyplývá, že v souvislosti se zjištěným skutkovým stavem nelze vymezit ani otázku přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř.

V rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 (ve věci určení vlastnictví k pozemku, jenž je předmětem i tohoto řízení, vedené mezi nástupcem převodce a obdarovanou L. O., v tomto řízení žalobkyní), Nejvyšší soud vyslovil závěr, že „pokud původní pramen – správní spis neobsahuje právně relevantní doklad o doručení předmětného správního rozhodnutí (v daném případě rozhodnutí o vymezení převáděného pozemku k zastavění), pak je třeba vycházet z toho, že takové rozhodnutí nebylo v souladu s tehdy platným správním řádem účastníkům řízení vůbec doručeno, není-li právně relevantním způsobem prokázán opak; takovou absenci doručení pak nelze vyvozovat z následně učiněných úkonů příslušných státních orgánů, neboť takové úkony či vydané správní akty samy o sobě nevytěsňují a ani vytěsnit nemohou z původního pramene – správního spisu zjištěnou esenciální informaci, že u příslušného správního rozhodnutí absentují doklady (doručenky) prokazující jeho doručení účastníkům správního řízení.“ Poukázal přitom na skutečnost, že v řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů vedeném mezi L. O. (zde žalobkyní) a Z. O. (zde žalovaným) byla otázka druhu předmětného pozemku p. č. XY ke dni uzavření darovací smlouvy a její registrace vyřešena rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 1998, č. j. 18 Co 8/98-188, v němž bylo konstatováno, že spis referátu regionálního rozvoje Okresního úřadu v XY (který se týká územního rozhodnutí č. j. Výst./1406/1970-Ma Okresního národního výboru v XY – odboru výstavby ze dne 14. 5. 1970), neobsahuje doklady o doručení citovaného územního rozhodnutí účastníkům řízení. Vydané územní rozhodnutí bylo nezbytné doručit každému z účastníků do vlastních rukou zvlášť (nikoli jako manželům na společnou adresu, jak je uvedeno na rozhodnutí), a bylo možné do něj podat do 15 dnů ode dne doručení odvolání. Ze správního spisu není patrné, kdy (a zda vůbec) bylo uvedené rozhodnutí ze dne 14. 5. 1970 účastníkům řízení takto doručeno. Uzavřel proto, že nepodařilo-li se dohledat doklady prokazující, zda a kdy nabylo územní rozhodnutí právní moci, nebylo možné k závěru o charakteru druhu nezastavěného stavebního pozemku dospět na základě předpokladu, že k tomu v oné době byly splněny zákonem předvídané podmínky, a to s ohledem na navazující rozhodnutí a postupy příslušných státních orgánů i samotné dovolatelky.

V rozsudku ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 1722/2006 (s nímž se podle dovolatele má v řešení otázky důkazní síly veřejné listiny rozcházet výše uvedené rozhodnutí dovolacího soudu), řešil Nejvyšší soud otázku důkazního břemene ohledně pravosti podpisu na soukromé listině (uznání závazku). Zdůraznil, že rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tedy právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je každý z účastníků povinen prokázat. V odůvodnění rozhodnutí sice citoval i § 134 o. s. ř. To ovšem jen proto, aby poukázal na skutečnost, že (naopak) hodnocení důkazu soukromou listinou zákon zvlášť neupravuje, a proto je třeba postupovat podle § 132 o. s. ř. vyjadřujícího zásadu volného hodnocení důkazů. Řešil tedy otázku důkazního břemene ohledně pravosti a správnosti listiny soukromé a nikoli veřejné. Na takových závěrech přitom napadené rozhodnutí ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 nejsou založeny.

Přípustnost dovolání pro rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu v obou označených rozhodnutích dovolacího soudu nelze proto (i nebýt výše uvedeného) dovodit, neboť v nich dovolací soud posuzoval otázky odlišné. Navíc ani v jednom z nich výslovně neřešil otázku důkazní síly a důkazního břemene u veřejné listiny. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 je přitom založeno na otázce volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) v konkrétní věci. Možnost prokázání doručení rozhodnutí jinak, než obsahem správního spisu, v něm Nejvyšší soud připustil, ovšem pouze důkazy právně relevantními (tedy právě tuto skutečnost prokazujícími), za něž následné akty státních orgánů (tedy ani notářský zápis o darovací smlouvě, ani stavební povolení) nepovažoval. Dovolací argumentace je tak kritikou samotného hodnocení důkazů nalézacími soudy a pokusem o revizi rozhodnutí dovolacího soudu v dřívějším řízení týkajícím se téhož pozemku, což přípustnost dovolání nezakládá.

K otázce b) dovolacím soudem vyřešená právní otázka – výklad § 490 odst. 2 občanského zákoníku ve znění platném ke dni 4. 6.1970 – má být posouzena jinak:

Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Dovolatel výslovně právní otázku týkající se výkladu § 490 odst. 2 obč. zák., ve znění účinném do 31. 3. 1983, neformuluje, nicméně je z dovolání zřejmé, že nesouhlasí s tím, jaký v rozsudku ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014 (s nímž se odvolací soud ztotožnil), přisoudil dovolací soud význam doručenkám k územnímu rozhodnutí (a jeho právní moci), když podle dovolatele bylo rozhodující „faktické určení k využití“ pozemku.

V této souvislosti lze poukázat na § 2 odst. 1 vyhlášky č. 144/1959 Ú. l., kterou se provádí zákon o stavebním řádu, účinné do 30. 9. 1976, dle nějž stavebním pozemkem se rozumí místo vymezené územním rozhodnutím k zastavění.

Podle § 490 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 3. 1983 nezastavěné stavební pozemky smějí občané převádět jen na stát nebo na socialistickou organizaci k tomu zvláštním předpisem oprávněnou. Pokud by nezastavěné stavební pozemky vzhledem k svému určení a výměře mohly být předmětem práva osobního užívání (§ 200), mohou je občané darovat příbuzným v řadě přímé a sourozencům.

Ve stanovisku ze dne 12. 12. 1974, č. Cpj 36/1974 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 22/1975) bývalý Nejvyšší soudu ČR uvedl, že „státní notářství v řízení o registraci smluv o převodu pozemků většinou správně zkoumají, zda převáděný pozemek může být předmětem převodu, tj. není-li určen k zástavbě. Rozhodující pro charakter pozemku je účel, pro který byl pozemek určen územním plánem nebo územním rozhodnutím, popřípadě jinými územně plánovacími podklady, a nikoliv způsob nynějšího užívání, popřípadě údaje v evidenci nemovitostí u střediska geodézie (viz rozhodnutí uveřejněná pod č. 10/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR a pod č. 12/1970 Sbírky soudních rozhodnutí)“. Za správný přitom označil názor, že „Pojem nezastavěného stavebního pozemku není sice v občanském zákoníku přímo definován, lze ho však odvodit ze zřejmé souvislosti mezi ustanovením § 490 odst. 2 obč. zák., jímž se podle důvodové zprávy má mimo jiné umožnit, aby stát nebo příslušná organizace jako vlastníci (správci) těchto pozemků mohly občanům, kteří chtějí stavět rodinný domek nebo chatu, zřizovat k nim právo osobního užívání, a mezi ustanovením § 199 odst. 1 obč. zák., podle něhož toto právo může být zřízeno jen k pozemkům, které jsou k tomuto účelu určeny podle územních plánů nebo územních rozhodnutí. Je tedy nepochybné, že pokud jde o určení povahy pozemku, klade občanský zákoník na roveň územní plán a územní rozhodnutí, což jsou dvě stádia územního plánování podle zákona č. 84/1958 Sb., které zajišťuje, aby provádění změn v uspořádání území bylo dlouhodobě a plánovitě usměrňováno podle předem stanovených zásad (§ 1 odst. 2 citovaného zákona)“. Ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 22. 12. 1987, č. Cpj 55/87 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 14/1988), je ke stejné otázce, byť na základě předpisů pozdějších, uvedeno, že „není možno se opírat např. jen o záměr, který se má promítnout do některého stavebně právního dokumentu jen v budoucnosti, nebo je tento záměr jen rozpracovaný, případně je už ukončený, ale má jen povahu výhledu, povahu směrnou, prognostickou atd.“, a že „se stále vyskytují případy, kdy státní notářství postupují a rozhodují nedůsledně a zejména nevěnují dostatečnou pozornost zjištění toho, o jaký převáděný pozemek jde“.

Pouhé zaměření pozemku geometrickým plánem a jeho převod za účelem výstavby rodinného domu není tedy pro závěr, zda jde o nezastavěný stavební pozemek, na nějž se vztahoval § 490 odst. 2 obč. zák., určující, a dovolatelem označené rozhodnutí Nejvyššího soudu tak není v rozporu s výše uvedenými stanovisky Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto neshledává důvod pro přehodnocení jeho závěrů.

K námitce dovolatele k posuzování správnosti obsahu notářského zápisu o právním úkonu podle § 63 not. ř. lze poznamenat, že v rozhodnutí ze dne 16. 8. 1974, sp. zn. 3 Cz 32/74, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 33/1975, Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení § 63 odst. 1 not. ř. (zákona č. zákona č. 95/1963 Sb. o státním notářství a řízení před státním notářstvím) sice ukládá státním notářstvím povinnost přezkoumat před rozhodnutím o registraci, zda je smlouva, která byla ohlášena k registraci, platná, avšak otázku platnosti této smlouvy zkoumá státní notářství jen jako otázku předběžnou (§ 25 not. ř. a § 135 odst. 2 o. s. ř.), neboť obsahem jeho rozhodnutí není prohlášení smlouvy za platnou nebo neplatnou, nýbrž registrace smlouvy nebo odmítnutí registrace smlouvy. Připustil proto zkoumání platnosti registrované smlouvy soudem. Dovolání je přitom rozporuplné, neboť se s odkazem na povinnosti notáře podle § 63 odst. 1 not. ř. na jednu stranu dovolává správnosti notářského zápisu o darovací smlouvě v údaji o tom, že jde o stavební parcelu, současně však poukazuje na jeho nesprávný údaj o tom, že žalobkyně je dcerou dárce.

K otázce c) odvolací soud řešil otázku hmotného práva - „výklad § 6 až 8 NOZ“ – která v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena nebyla:

Dovolatel nesouhlasí s hodnocením jeho námitky o zjevném zneužití práva žalobkyní, které dle § 6 až § 8 o. z. nemůže požívat právní ochrany. V této souvislosti však nevymezuje žádnou právní otázku, kterou by měl dovolací soud posuzovat, pouze vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutími nalézacích soudů, která (k námitkám dovolatele) k závěru o zjevném zneužití práva žalobkyní nedospěla (pouze tedy polemizuje s jejich závěry), což přípustnost dovolání nezakládá. V této části je proto dovolání neprojednatelné (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a dovolací soud se jím zabývat nemohl.

Nad rámec uvedeného lze ovšem poznamenat, že otázkou aplikace § 6 a § 8 o. z. se ve své rozhodovací činnosti dovolací soud již opakovaně zabýval (nejde tedy o otázku dosud neřešenou), a to i v oblasti vlastnických práv [viz. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014 (uveřejněný pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1984/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1483/2015, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 2539/2017, nebo ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1722/2018]. Zdůraznil přitom, že zákaz zneužití práva (§ 8 o. z.) je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2135/2016). Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. V dovolacím řízení by přitom bylo možno úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva, zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019).

Závěr nalézacích soudů, jenž neshledal v jednání žalobkyně zjevné zneužití práva a toto dovodil naopak ve vztahu k účelovému oddalování rozhodnutí ze strany dovolatele, přitom nelze považovat za zjevně nepřiměřený, obzvláště ve vztahu ke stavbám, k nimž dovolatel neuvádí (ani v dovolání) žádné své právo, které by mu umožňovalo stavby užívat (v dovolání sepsaném samotným dovolatelem dokonce výslovně uvádí, že vlastnické právo žalobkyně k domu nikterak nezpochybňuje).

Dovolatel, ačkoli napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu ke stavbám (tedy k té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti dovolatele vyklidit a předat žalobkyni rozestavěný dům a účelové stavby s doplňkovou funkcí k hlavní budově) neformuluje žádnou právní otázku a předpoklady přípustnosti (přestože vlastnictví k nim žalobkyně nabyla způsobem odlišným od zpochybňované darovací smlouvy), stejně jako ve vztahu k části výroku I rozsudku odvolacího soudu o potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta námitka žalovaného o nedostatku pravomoci soudu. V této části je proto dovolání rovněž neprojednatelné (§ 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.).

Dovolací soud proto z výše vyložených důvodů dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 4. 2020

Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu