Rozhodnutí NS

22 Cdo 4399/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/10/2018
Spisová značka:22 Cdo 4399/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.4399.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Účastníci řízení
Dotčené předpisy:§ 107 odst. 1 o. s. ř.
§ 107 odst. 2 a 5 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 4399/2018-140


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně T. N. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Vlastimilem Šiplem, advokátem se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690, proti žalovanému D. H., narozenému XY zemřelému 19. 8. 2017, posledně bytem XY, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 240/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2018, č. j. 38 Co 123/2018-120, takto:


Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 6. 2018, č. j. 38 Co 123/2018-120, a usnesení Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 3. 2018, č. j. 13 C 240/2016-108, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Hodoníně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou ze dne 12. 8. 2016 podanou u Okresního soudu v Hodoníně (dále soud prvního stupně) se žalobkyně domáhala vypořádání společného jmění manželů – účastníků (dále „SJM“), které zaniklo rozvodem jejich manželství 12. 8. 2013. Za trvání manželství žalovaný zakoupil specifikované nemovitosti v k. ú. XY, které však bez jejího souhlasu 18. 1. 2016 prodal; v katastru nemovitostí byl evidován jako jediný vlastník. Žalobkyně požadovala, aby jí žalovaný zaplatil na vypořádání SJM 940 000 Kč, sestávajících z poloviny tržní hodnoty nemovitostí 660 000 Kč a jejího vnosu 280 000 Kč na kupní cenu nemovitostí. V průběhu řízení pak v podání z 10. 5. 2017 dále navrhla, aby nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalovaného.

Žalovaný dne 19. 8. 2017 zemřel.

Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 3. 2018, č. j. 13 C 240/2016-108, řízení zastavil. Uvedl, že usnesením téhož soudu ze dne 31. 1. 2018, č, j. 31 D 1525/2017-67, bylo řízení o pozůstalosti po žalovaném zastaveno a nepatrný majetek zanechaný zůstavitelem byl vydán jeho sestře M. O., která vypravila jeho pohřeb. Jako dědicové přicházeli v úvahu rodiče zůstavitele J. H. a M. H. Protože však zůstavitel nezanechal žádný majetek, nejsou žádné osoby, se kterými by mohlo být v řízení pokračováno, a proto podle § 107 odst. 1 a 5 o. s. ř. řízení zastavil.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 6. 2018, č. j. 38 Co 123/2018-120, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil se soudem prvního stupně, že žalovaný nezanechal žádného právního nástupce, se kterým by mohl soud v řízení pokračovat. Nepovažoval za důvodnou námitku žalobkyně, že je třeba pokračovat s dědici zůstavitele, protože pokud by bylo žalobě vyhověno, šlo by o znovuobjevený majetek, který by mohl být v řízení o pozůstalosti dodatečně projednán. Je-li žalobkyně přesvědčena, že ke dni úmrtí žalovaného se v nevypořádaném SJM účastníků nacházel určitý majetek, může se podle odvolacího soudu domáhat určení vlastnického práva k tomuto majetku, nikoli ovšem v řízení o vypořádání SJM.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost je podle § 237 o. s. ř. dána tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe v oblasti procesního nástupnictví podle § 107 o. s. ř. v řízení o vypořádání SJM, za situace, kdy řízení o pozůstalosti po zemřelém účastníkovi bylo zastaveno pro nemajetnost. Už v odvolání žalobkyně poukazovala na usnesení Nejvyššího soudu z 30. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 209/2005, kterým bylo řešeno pokračování řízení po smrti účastnic pro nemajetnost, když řízení o dědictví bylo zastaveno z důvodu § 175h o. s. ř. (dnes § 154 z. ř. s.). V takovém případě soudu nic nebrání, aby pro účely jiného řízení objasnil, jaký majetek, popřípadě v jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí dědické právo po zůstaviteli a aby z tohoto zjištění učinil odpovídající závěry o tom, zda má být řízení zastaveno nebo v něm může být pokračováno, a to po objasnění dědického práva (kdo je dědicem) – odkaz též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004. Poukázala také na to, že v řízení navrhovala přikázání nemovitostí do vlastnictví žalovaného. Pokud odvolací soud uvedl, že by měla podat žalobu na určení vlastnického práva k nemovitostem, pak by tak mohla učinit, pokud by soud řízení nezastavil. Její žaloba tak zčásti představuje i určovací žalobu - žádala přikázání věcí žalovanému, a zčásti žalobu na plnění – zaplacení peněžité částky. Kromě toho Nejvyšší soud se k otázce naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví k nemovitosti v zaniklém, avšak dosud nevypořádaném SJM účastníků, vyjádřil oproti rozsudku ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 22 Cdo 506/2008, až v rozsudku ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3245/2017. Navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod, uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Podle ustanovení § 107 odst. 1 o. s. ř., jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.

Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (§ 107 odst. 2 o. s. ř.). Podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř., neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.

Zanechal-li zůstavitel majetek bez hodnoty nebo jen majetek nepatrné hodnoty, soud usnesením vydá zůstavitelův majetek tomu, kdo se postaral o pohřeb, jestliže s nabytím tohoto majetku vyslovil souhlas, a současně řízení zastaví; to neplatí o takovém majetku zůstavitele, o němž zákon stanoví, že k němu nabývají vlastnické právo jiné osoby (§ 154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních – „z. ř. s.“).

Soud řízení přeruší, jestliže rozhodnutí závisí na otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit [§ 109 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]

K tomu dovolací soud dodává: Zastaví-li soud pravomocným usnesením řízení o dědictví podle § 154 odst. 1 ZŘS, není (a nemůže být) tím pro účely jiného řízení (zde řízení o vypořádání SJM) závazně stanoveno, že zůstavitel nezanechal majetek nebo že zanechal majetek jen nepatrné hodnoty. Ten, kdo žalobou uplatnil své nároky proti zůstaviteli nebo ten, proti komu zůstavitel uplatnil své nároky, totiž není účastníkem řízení o dědictví a usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 154 odst. 1 ZŘS pro něj není závazné (srov. § 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Soud nemůže v jiném než dědickém řízení řešit, kdo je zůstavitelův dědic a jaký majetek zůstavitele z titulu dědění nabyl. Protože však pravomocné usnesení, kterým bylo řízení o dědictví skončeno (tedy i usnesení o zastavení dědického řízení podle ustanovení § 154 odst. 1 ZŘS), není pro účastníka jiného řízení závazné, nic soudu nebrání, aby pro účely tohoto jiného řízení objasnil, jaký majetek, popřípadě v jaké ceně zůstavitel zanechal a komu svědčí (ze zákona nebo na základě závěti, popřípadě z obou těchto důvodů) dědické právo po zůstaviteli, a aby z tohoto zjištění učinil odpovídající závěry, mimo jiné o tom, zda má být řízení podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno nebo zda v něm může být pokračováno a - po objasnění dědického práva (kdo je dědicem) - s kým (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 857/2004, též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 209/2005).

V této věci žalobkyně vedla s žalovaným spor o vypořádání zaniklého SJM; zejména tvrdila, že žalovaný prodal bez jejího souhlasu nemovitosti v SJM třetí osobě a ona proti oběma účastníkům smlouvy o jejím převodu uplatnila námitku relativní neplatnosti. Soudy však řízení o vypořádání SJM zastavily, neboť žalovaný v jeho průběhu zemřel a dědické řízení bylo zastaveno, neboť zanechal jen majetek nepatrné hodnoty. K tomu odvolací soud uvedl: „Je-li žalobkyně přesvědčena, že ke dni úmrtí žalovaného se v jejich nevypořádaném SJM nacházel určitý majetek, je možno se domáhat určení vlastnického práva k tomuto majetku, ovšem nikoliv v tomto řízení o vypořádání SJM“.

Odvolací soud však v dané věci opomenul skutečnost, že není vázán rozhodnutím o projednání dědictví, jehož účastnicí žalobkyně nebyla a nemohla mít na jeho průběh vliv (§ 159 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 1 odst. 3 ZŘS). Proto se odmítl – v rozporu s právním názorem vysloveným ve výše citovaných rozhodnutích dovolacího soudu – tvrzením žalobkyně o tom, že je tu majetek k vypořádání, a tudíž i dědicové žalovaného, zabývat. Také nezvážil, že i v případě, že by žalobkyně návrh na určení, že v době úmrtí žalovaného byly nemovitosti součástí zaniklého, avšak nevypořádaného SJM k soudu podala, byla by možnost vypořádání SJM soudním rozhodnutím ohrožena uplynutím tříleté lhůty od jeho zániku a nastoupením zákonné domněnky vypořádání (§ 150 odst. 4 obč. zák.) i v případě, že soud by návrhu vyhověl. Na druhé straně ovšem soud v řízení o vypořádání SJM nemůže s účinností vůči osobám, které nejsou jeho účastníky, řešit předběžnou otázku, kdo je skutečným („naturálním“) vlastníkem nemovitosti, je-li „knihovním“ vlastníkem třetí osoba (mimo jiné tu jde i účinnost námitky relativní neplatnosti a o problematiku nabytí vlastnického práva v dobré víře ve stav katastru nemovitostí). V tom je situace složitější oproti stavu, kdy by bylo možno jako předběžnou otázku řešit i to, zda tu majetek je či není (např. se zjistí, že zůstavitel zanechal nepřevoditelné cenné papíry na jméno, které nebyly projednány v dědickém řízení).

Jako rozumné řešení se jeví, aby soud v řízení o vypořádaní SJM vyzval účastníka, jehož protistrana zemřela a dědické řízení bylo zastaveno pro nedostatek majetku a který tvrdí, že nemovitost evidovaná v katastru nemovitostí jako vlastnictví třetí osoby ve skutečnosti patří do zaniklého SJM účastníků, aby ve lhůtě určené soudem předložil doklad o tom, že podal proti knihovnímu vlastníkovi žalobu na určení, že sporná nemovitost byla ke dni úmrtí druhého účastníka v zaniklém, avšak nevypořádaném společném jmění účastníků (samozřejmě pokud nedojde ke změně stavu katastru na základě souhlasného prohlášení dotčených osob tak, že nadále bude nemovitost evidována jako součást SJM). Jestliže ve stanovené lhůtě účastníků žalobu nepodá, soud řízení zastaví (§ 107 odst. 5 o. s. ř.); jinak řízení přeruší do pravomocného rozhodnutí o předběžné otázce [§ 109 odst. 1 písm. b) o. s ř.].

Tvrzení dovolatelky, že návrh na přikázání nemovitosti žalovanému je zvláštním návrhem na určení, nelze přisvědčit; jde o zjevný návrh na vydání konstitutivního rozhodnutí, přičemž rozhodnutí o určení má vždy deklaratorní charakter. Ostatně, i kdyby o určovací žalobu šlo, nic by to neměnilo na tom, že nelze rozhodovat o přikázání věci, která je ve veřejném seznamu evidována jako vlastnictví třetí osoby, která není účastníkem řízení.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. 12. 2018


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu