Rozhodnutí NS

22 Cdo 3347/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:22 Cdo 3347/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3347.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Spoluvlastnictví
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 1144 odst. 1 o. z.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3347/2018-400


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně I. M. A., zastoupené JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti žalované J. P., zastoupené Mgr. Kateřinou Korpasovou, advokátkou se sídlem v Liberci, Mozartova 679/21, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 32 C 62/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 27. 9. 2017, č. j. 30 Co 91/2017-367,

takto:

Dovolání se odmítá.
    Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

    Okresní soud v Liberci (dále soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 10. 2016, č. j. 32 C 62/2011-337, zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic ke specifikovaným nemovitostem, do výlučného vlastnictví každé z účastnic přikázal reálně rozdělené nemovitosti a rozhodl o nákladech řízení.

    K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením shora označeným rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

    Proti rozsudku odvolacího podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř.

    Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje. Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

    Dovolání není přípustné.

    Dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku: „Zda v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví reálným rozdělením společné věci – stavby je nezbytné, aby soud rozhodoval o reálném rozdělení věci – stavby až po provedení případných stavebních úprav nezbytných k reálnému rozdělení věci, a to i za situace, pokud s reálným rozdělením věci a provedením stavebních úprav jeden ze spoluvlastníků nesouhlasí“.

    Jde zjevně o reakci na názor odvolacího soudu, který „považuje za aplikovatelné na dané řízení následující teze, založené na dosavadní rozhodovací činnosti soudů, shrnuté v publikaci Králík, M..: Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku. První vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 200, 201, a z této publikace cituje: „Nákladné stavební úpravy tak vylučují závěr o dělitelnosti společné věci. Nicméně i kdyby se nejednalo o náklady rozsáhlé, neznamená to bez dalšího, že je rozdělení věci dobře možné, neboť je nutno přihlížet i ke stanoviskům spoluvlastníků. I zde je judikatura konstantní potud, že před případným rozdělením věci je soud povinen zabývat se tím, zda jsou dosavadní spoluvlastníci (nebo někteří z nich) ochotni hradit náklady na rozdělení věci. Jestliže by žádný ze spoluvlastníků nebyl ochoten vynaložit nic na provedení nezbytných stavebních úprav, musela by být stavba považována z tohoto hlediska za nedělitelnou (Rc 45/1991). Táž judikatura pak naznačila i směr řešení situací, kdy by byl ochoten participovat na stavebních úpravách pouze jeden ze spoluvlastníků tím, že pokud by byl ochoten práce s rozdělením dosud společné věci spojené provést jen jeden ze spoluvlastníků, mohl by mu proti druhému (ostatním) vzniknout pouze nárok z neoprávněného majetkového prospěchu (dnes bezdůvodného obohacení), ovšem pouze za situace, že by se příslušnými úpravami zvýšila cena nově vzniklé věci neinvestujícího spoluvlastníka oproti ceně spoluvlastnického podílu před rozdělením. Případné stavební úpravy by pak musely být provedeny před rozhodnutím soudu tak, aby bylo možno soudním rozhodnutím rozhodovat již o reálném rozdělení věci. Z procesního hlediska by pak přicházelo zřejmě do úvahy přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. nebo faktické vyčkání v řízení do provedení stavebních úprav, neboť je zřejmé, že stavební úpravy by byly prováděny na základě znaleckého dokazování realizovaného v řízení s naznačením, o jaké stavební úpravy by se jednalo, přičemž spoluvlastníci by z praktického hlediska postupovali podle takto učiněných znaleckých závěrů a o reálném rozdělení by bylo možno rozhodnout až po provedení úprav. Praxe se však s takovými případy vypořádání prakticky nesetkává, neboť převažují případy, kdy buď věc není bez výrazných nákladů dělitelná, nebo spoluvlastníci nejsou ochotni na těchto úpravách finančně participovat“.

    V prvé řadě je třeba uvést, že v konkrétních výtkách a pokynech na str. 6 usnesení se odvolací soud nezmiňuje ani o možnosti, ani o nutnosti reálně dělit dům stavebními úpravami ještě před rozhodnutím ve věci samé. Samotná citace poslední části textu se této věci tedy nijak přímo nedotýká. Jak ostatně dovozuje žalobkyně ve vyjádření k dovolání, zrušující rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno na jiných skutečnostech; zejména vytýká, že soud prvního stupně nezjistil výši nákladů na reálné rozdělení domu, ani to, zda rozdělení nesníží jeho hodnotu. Odvolací soud též uvedl, že významné je i „stanovisko žalobkyně, odmítající podílet se na úhradě nákladů na fyzické rozdělení, bez ohledu na jeho výši“.

    Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud nevyslovil závazný právní názor, podle kterého by měly být stavební práce reálně dělící nemovitost provedeny ještě v průběhu řízení, natož bez souhlasu obou spoluvlastnic. Napadené rozhodnutí tak nezávisí na vyřešení otázky hmotného práva, o kterou žalovaná opírá přípustnost dovolání (navíc zrušení napadeného rozhodnutí by bylo zjevně neúčelné – po vypuštění částí citace napadené dovoláním by odvolací soud vydal znovu obsahově totožné rozhodnutí). Proto není dovolání přípustné.

    Nad rámec uvedeného se poznamenává, že – nebylo-li nakládání s věcí (její správa
    – viz část třetí, hlava II, díl 4, oddíl 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) upraveno jinak dohodou či rozhodnutím spoluvlastníků nebo soudu – nemůže rovnodílný podílový spoluvlastník bez souhlasu druhého provádět v průběhu řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví stavební úpravy nemovitosti; tomu brání stejné subjektivní spoluvlastnické právo druhého. To není v rozporu s výše citovaným textem, který tuto otázku neřeší.

    Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

    V Brně dne 30. 10. 2018


    JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
    předseda senátu