Rozhodnutí NS

28 Cdo 4218/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/06/2019
Spisová značka:28 Cdo 4218/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4218.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Církev (náboženská společnost)
Dotčené předpisy:§ 2 písm. a) předpisu č. 428/2012Sb.
§ 3 předpisu č. 428/2012Sb.
§ 5 písm. j) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
07/26/2019
II. ÚS 2426/19
doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.
odmítnuto
09/13/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4218/2017-3875
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Česká provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem v Opavě, Město, Rybí trh 185/16, identifikační číslo osoby 449 41 439, zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem v Laškově, Dvorek 16, proti žalovanému: Národní památkový ústav, se sídlem v Praze 1, Malá Strana, Valdštejnské náměstí 162/3, identifikační číslo osoby 750 32 333, zastoupenému JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 753/27, o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 21 C 365/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. března 2017, č. j. 12 Co 365/2016-3778, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

    II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Petra Wünsche, advokáta se sídlem v Praze 2, Italská 753/27.

    O d ů v o d n ě n í :

    V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu – vydaným v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby podle ustanovení § 10 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) – byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2016, č. j. 21 C 365/2015-3538, ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, aby byl žalovaný povinen uzavřít s žalobcem dohodu o vydání (ve výroku specifikovaných) nemovitostí v k. ú. XY a movitých věcí (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil v nákladovém výroku (výrok II rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

    Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že nemovité věci, jejichž vydání se žalobce domáhal (dále jen jako „předmětné nemovitosti“) byly zabaveny právnímu předchůdci žalobce – Řádu německých rytířů („der Deutsche Ritter Orden“) na základě výnosu říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti ze dne 27. 2. 1939 a jako jejich vlastník byl v knihovní vložce č. 441 (nemovitosti v knihovních vložkách č. 256 a 438 nebyly již předmětem tohoto řízení – srov. usnesení na č. l. 2448 a 3000 ve spojení s porovnáním parcel na č.l. 267 – 270) zapsán německý subjekt Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdänkmäler e. V. Berlin; dne 12. 7. 1946 byla ohledně těchto nemovitostí poznamenána národní správa a dne 17. 6. 1949 bylo vyznačeno podání žádosti o restituci podle zákona č. 128/1946 Sb. Právnímu předchůdci žalobce vzniklo po skončení druhé světové války na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. ve spojení se zákonem č. 128/1946 Sb. právo domáhat se obnovení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, avšak k uplatnění tohoto restitučního nároku nedošlo (k zahájení nemohlo dojít dopisy adresovanými různým státním orgánům velmistrem R. S. a provinciálem S. D. v roce 1945, resp. 1947). Uplatnění restitučního nároku neměly soudy za prokázané ani ze zápisu v knihovní vložce č. 441, neboť dle sdělení Okresního soudu v Litovli ze dne 17. 12. 1949 (adresovaného Finanční prokuratuře v Brně) nebyl u tohoto soudu podán žádný návrh na restituci zemědělského majetku Řádem německých rytířů, žádný návrh nebyl nalezen ani v archivních dokumentech a dne 17. 6. 1949 (tedy dne, který je uveden jako datum uplatnění restitučního nároku i v knihovní vložce č. 441) byl podán restituční návrh ve vztahu k nemovitostem zapsaným mj. v knihovní vložce 441 Severomoravským lesním družstvem XY. Jelikož se vlastnické právo žalobce k předmětným nemovitostem po druhé světové válce neobnovilo, neměly soudy za prokázané, že „by v rozhodném období žalobce byl vlastníkem předmětných věcí“ a že by „žalobci v rozhodném období bylo odňato vlastnické právo postupem citovaným v § 5 zákona číslo 428/2012 Sb.“. Navíc byl majetek, jehož vydání se žalobce domáhá, konfiskován na základě dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., a to německému subjektu Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdänkmäler e. V., pročež je v projednávané věci dána restituční výluka dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb.

    Jde-li o vydání movitých věcí, které měly podle tvrzení žalobce tvořit inventář hradu Bouzov (jenž je mezi požadovanými nemovitostmi), žalobce podle závěru soudů nižších stupňů nepředložil žádné důkazy způsobilé prokázat vlastnické právo svého právního předchůdce k požadovaným movitým věcem v rozhodném období a tuto povinnost nesplnil ani po výzvě a poučení podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu (o. s. ř.). V řízení nebylo ani jednoznačně prokázáno, že by tyto movité věci funkčně souvisely s příslušnými nemovitostmi alespoň v období předcházejícím rozhodnému období. Nadto odvolací soud poukázal na skutečnost, že movité věci nelze vydat, nejsou-li ve vlastnictví žalobce, resp. nevydávají-li se mu nemovitosti, jejichž „inventář sporné movité věci dle tvrzení žalobce měly představovat“. Žalobce navíc označuje předmětné movité věci jako příslušenství věci hlavní – nemovitostí, které nelze vydat z důvodu restituční výluky dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., pročež musí stejná výluka dopadnout i na tyto movité věci.

    Odvolací soud se pak neztotožnil s odvolacími námitkami žalobce směřujícími proti postupu soudu prvního stupně v řízení, resp. odůvodnění jeho rozhodnutí. Rozsudek soudu prvního stupně nelze považovat za nepřezkoumatelný, je-li z jeho odůvodnění zřejmé, které skutečnosti měl soud za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil i proč neprovedl další důkazy. Přezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, jak po skutkové tak právní stránce, se podává i z odvolání žalobce, jež obsahuje odůvodnění ke každému skutkovému či právnímu závěru soudu prvního stupně. Nelze soudu prvního stupně vytknout, že provedl i jiné než důkazy účastníky navržené, neboť se jednalo o důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, jejichž potřeba vyplývala z obsahu spisu. Také postup soudu při provádění listinných důkazů byl správný a byla splněna i poučovací povinnost soudu vůči žalobci. Odvolací soud se ztotožnil i s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, které podle něj odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů vyjádřené v ustanovení § 132 o. s. ř., pročež nepřisvědčil námitkám žalobce napadajícím výsledky dokazování, kterými žalobce toliko předestírá vlastní hodnocení provedených důkazů.

    Nově uplatněné důkazní návrhy neshledal odvolací soud přípustnými, neboť není naplněno žádné ze zákonných kritérií pro jejich uplatnění (až) v odvolacím řízení. I v případě, že se žalobce o existenci některých důkazů dozvěděl teprve po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, je podle odvolacího soudu tato skutečnost v situaci, kdy jde o důkazy existující již v době řízení před soudem prvního stupně, důvodem pro žalobu na obnovu řízení, nikoliv pro jejich uplatnění v odvolacím řízení.

    Proti rozsudku odvolacího soudu, v jeho celém rozsahu, podal žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny; jako dovolací důvod ohlašuje dovolatel nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Především napadá závěr soudů nižších stupňů o tom, že jeho právním předchůdcem nebyl uplatněn restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. Uvádí, že ze strany jeho právního předchůdce došlo k uplatnění restitučního nároku podle dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb. (na jiném místě dovolatel dovozuje též to, že k obnovení vlastnického práva jeho právního předchůdce došlo ex lege na základě tohoto dekretu), a to dopisy velmistra R. S. a provinciála S. D. v letech 1945 a 1947 adresovanými různým institucím; nevyřízení těchto žádostí dle dovolatele konstituuje majetkovou křivdu podle ustanovení § 5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Přitom tvrdí, že došlo i k uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb., o čemž svědčí zápis, že dne 17. 6. 1949 byla podána žádost o restituci pozemků v knihovní vložce č. 441 podle tohoto zákona; nevzaly-li za této situace soudy za prokázané, že restituční nárok byl právním předchůdcem žalobce uplatněn (a naopak uzavřely, že se mohlo jednat o návrh jiného subjektu – lesního družstva), zpronevěřily se podle dovolatele zásadě in favorem restitutionis. Pochybení spatřuje dovolatel i v tom, že se soudy také nezabývaly otázkou, zda žalobcův majetek režimu zákona č. 128/1946 Sb. vůbec podléhal a zda existoval pasivně legitimovaný subjekt, vůči kterému bylo možné restituční nárok uplatnit. Dovolatel dále odkazuje na rozhodovací praxi (s níž se dle něj odvolací soud dostatečně nevypořádal), podle níž neuplatnění restitučního nároku podle zákona č. 128/1946 Sb. „nemůže být důvodem pro odmítnutí restituce dotčeného majetku“.

    Další okruh námitek dovolatele směřuje do závěrů soudů nižších stupňů o tom, že byl předmětný majetek konfiskován podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a že je zde proto dána restituční výluka dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. Konkrétně žalobce namítá, že ohledně žalobou dotčeného majetku nebyla vydána žádná konfiskační vyhláška (konfiskační vyhlášky na majetek v okresech Bruntál a Opava, který ale není předmětem řízení v posuzované věci, pak dle dovolatele nikdy nenabyly právní moci, neboť se proti nim jeho právní předchůdce odvolal; pro závěr o tom, ve kterém okamžiku došlo ke konfiskaci, je přitom významné, kdy nabyla konfiskační vyhláška právní moci), neboť vyhláška Okresního národního výboru v Litovli ze dne 19. 9. 1945, č. j. 764-VIII-20, se vůbec netýkala majetku v katastrálním území a obci XY, nýbrž majetku v obcích XY, kde právní předchůdce žalobce ani žádný majetek nevlastnil. Přitom je tato vyhláška i paaktem, neboť směřovala proti Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdänkmäler e. V., ačkoliv vlastnické právo k předmětnému majetku svědčilo právnímu předchůdci žalobce poté, co se obnovilo účinností dekretu prezidenta č. 5/1945 Sb., a navíc zmíněný německý subjekt (jemuž měl být majetek konfiskován) již ani neexistoval. Žalobce ve svém dovolání poukazuje také na to, že jím požadovaný majetek nemohl být předmětem konfiskace i proto, že byl předmětem národní správy až do roku 1950 a že se jednalo o majetek církevní. Dovolatel dále zdůrazňuje, že ke konfiskaci předmětného majetku nedošlo před rozhodným obdobím, neboť jeho předání proběhlo teprve dne 22. 3. 1949, jak vyplývá ze zápisu o odevzdání hradu Bouzova s příslušnými nemovitostmi Národní kulturní komisi. Konečně v uvedeném směru žalobce poukazuje na to, že akty Ministerstva zemědělství, kterými došlo mj. k převzetí hradu Bouzova, byly posléze zrušeny rozhodnutím Nejvyššího správního soudu. Žalobce z výše uvedených důvodů tedy dovozuje, že majetek, jehož vydání se domáhá, nikdy nebyl řádně zkonfiskován podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., pročež jeho právnímu předchůdci vznikla majetková křivda podle ustanovení § 5 písm. k) zákona č. 428/2012 Sb.

    Ve zbytku dovolání pak dovolatel ve vztahu k movitým věcem brojí proti závěru soudů nižších stupňů, že neprokázal vlastnictví svého právního předchůdce k předmětným movitým věcem ani to, že je má v dispozici žalovaný. Podle žalobce totiž není možné, aby s ohledem na časový odstup a samotnou majetkovou křivdu byl schopen doložit, jak a kdy označené movité věci nabyl. Dále žalobce namítá porušení zásady projednací soudem prvního stupně tím, že tento soud prováděl dokazování částečně ze své iniciativy. Rozsudek soudu prvního stupně je podle názoru žalobce nepřezkoumatelný a obsahuje souhrnné skutkové zjištění, neboť v něm není obsaženo, jaká konkrétní skutková zjištění z jednotlivých listin soud dovodil, přičemž odvolací soud se s těmito námitkami žalobce v odvolání vypořádal toliko odkazem na zásadu volného hodnocení důkazů. Dovolatel brojí také proti tomu, že odvolací soud neprovedl žalobcem nově v odvolacím řízení navržený důkaz – trhovou smlouvu, která vyšla najevo zcela náhodně až po skončení řízení před soudem prvního stupně díky provedení rozsáhlé archivní rešerše. V odvolacím řízení pak podle dovolatele rozhodovaly soudkyně, které rozhodovaly o odvolání ve skutkově identické záležitosti žalobce v roce 2007 (jednalo se o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 12 Co 961/2006), čímž je v nyní posuzované věci – dle názoru žalobce – dána jejich podjatost (dovolatel zde odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 4 Nd 309/2008). Konečně žalobce odkazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, vydané v jeho věci, s nímž jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů v nyní posuzované věci v rozporu, neboť tímto usnesením Ústavní soud odkázal žalobce na uplatnění restitučních nároků dle zákona č. 428/2012 Sb., čímž podle žalobce výslovně uznal, že žalobce je osobou oprávněnou podle tohoto zákona a je oprávněn domáhat se navrácení svého historického majetku.

    Svým dovoláním brojí žalobce též proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, kdy poukazuje na tu rozhodovací praxi (cituje nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, a nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1877/10), dle níž se orgány státu a příspěvkové organizace mohou nechat zastupovat advokátem toliko výjimečně, přičemž o takový případ v nyní posuzované věci na straně žalovaného nejde, neboť žalovaný je státní institucí „zabývající se ochranou památek a jejich historickým kontextem“ a má „právníky a další pracovníky, kteří s ohledem na svou specializaci mají nepochybně pro danou právně-historickou oblast širší kvalifikaci než běžný advokát.“. Alternativně se mohl žalovaný nechat zastoupit Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.

    Ze všech výše uvedených důvodů navrhl dovolatel zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci k dalšímu řízení soudu prvního stupně.

    K doplnění dovolání ze strany žalobce dovolací soud nepřihlížel, neboť dle ustanovení § 242 odst. 4 o. s. ř. může dovolatel měnit vymezení důvodu dovolání toliko po dobu trvání dovolací lhůty, přičemž podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se vymezením důvodu dovolání rozumí to, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Doplnil-li tedy dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci byli by zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).

    Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu a označil dovolání za nepřípustné, případně za neopodstatněné. Přitom poukázal zejména na skutkové zjištění soudu prvního stupně (které odvolací soud aproboval), že předmětný majetek byl konfiskován německé právnické osobě; k tomu uvedl, že žalobcova teze o zániku tohoto subjektu bez právního nástupce je nepodložená, a zmínil příklady dalších subjektů, kterým by pak podle takové argumentace nebylo možné majetek konfiskovat. Dále žalovaný uvedl, že bylo mimo jakoukoliv pochybnost vyvráceno tvrzení žalobce o tom, že by jeho právní předchůdce uplatnil restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. Ztotožnil se rovněž se závěrem odvolacího soudu o tom, že bylo procesní povinností žalobce prokázat, že jeho právnímu předchůdci v rozhodném období patřily nárokované movité věci. Jde-li o dovolání proti nákladovým výrokům, konstatoval žalovaný, že jakožto státní příspěvková organizace se ve sporech nemůže nechat zastoupit Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových a není ani dostatečně personálně vybaven, neboť disponuje toliko malým počtem zaměstnanců s právnickým vzděláním, jejichž agendu navíc netvoří zastupování žalovaného v soudních řízeních.

    Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) – v souladu s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dovolání žalobce projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), jež je rozhodné pro dovolací přezkum (bylo-li dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno před 30. 9. 2017, kdy zákon č. 296/2017 Sb. vstoupil v účinnost).

    Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem, účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené povinné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval tím, zdali je dovolání přípustné.

    Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) tu jest třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

    Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Za stěžejní lze označit dovolatelovu argumentaci, dle níž jeho právní předchůdce v poválečném období uplatnil restituční nárok na majetek, jenž je předmětem tohoto řízení, resp. že jeho uplatnění ani nebylo třeba, neboť se vlastnické právo jeho právního předchůdce obnovilo již na základě dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Žalobce v uvedeném směru dovozuje uplatnění restitučního nároku „na základě“ dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. dopisy adresovanými různým státním orgánům v letech 1945 a 1947 ze strany představitelů jeho právního předchůdce – velmistra R. S. a provinciála S. D. Jak poválečná (srov. např. R II 120/46, R I 237/47, nebo Rv I 152/46), tak i polistopadová (srov. rozhodnutí Vrchního soudu ze dne 29. 11. 1994, sp. zn. 3 Cdo 352/93, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 1998, sp. zn. 29 Ca 17/97, publikovaný pod č. 560/2000 v Soudní judikatura ve věcech správních, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3157/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5318/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5192/2016) rozhodovací praxe je však ustálená v závěru, že nejednalo-li se o majetek, který může být vrácen podle § 24 dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. (tedy o „majetek, daný pod národní správu, který patřil dělníkům, rolníkům, živnostníkům, drobným a středním podnikatelům, úředníkům, příslušníkům volných povolání a osobám v podobném sociálním postavení a jehož pozbyly v důsledku národní, politické nebo rasové persekuce“, o který v nyní posuzované věci ani dle odvolacího soudu nejde, a proto majetek žalobcova předchůdce podléhal obecnému postupu), bylo možné se navrácení majetku domáhat toliko postupem dle zákona č. 128/1946 Sb., což ostatně plyne již i ze samotného znění jeho ustanovení § 17: „Tímto zákonem je provedeno ustanovení § 1 dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb.“. Proto jsou bez významu dopisy představitelů žalobcova právního předchůdce, nebylo-li dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů zahájeno restituční řízení ve smyslu zákona č. 128/1946 Sb. Ze stejných důvodů nemůže obstát ani tvrzení dovolatele, že se vlastnické právo jeho právního předchůdce k předmětnému majetku obnovilo ex lege již účinností dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018). Závěry soudů nižších stupňů o tom, že právní předchůdce žalobce nebyl vlastníkem předmětného majetku v rozhodném období s ohledem na skutečnost, že neuplatnil restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., pročež mu ani nemohlo být v rozhodném období odňato vlastnické právo k tomuto majetku, jsou tedy zcela konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

    Zpochybňuje-li dovolatel samotný závěr soudů obou stupňů o tom, že jeho právní předchůdce neuplatnil restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. (kdy poukazuje na zápis v knihovní vložce č. 441 o uplatnění restitučního nároku dle tohoto zákona, avšak dle zjištění soudů nižších stupňů se mohlo jednat o návrh lesního družstva a ve spojení s dalšími důkazy neměly uplatnění restitučního nároku právním předchůdcem žalobce za prokázané), není jeho námitka s to založit přípustnost dovolání, neboť jí žalobce napadá samotné hodnocení důkazů, které však nelze zpochybnit žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

    Odkaz na rozhodovací praxi (dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího i Ústavního soudu sp. zn. 28 Cdo 367/2004, 28 Cdo 1726/2000, I. ÚS 82/01, I. ÚS 254/2000, 28 Cdo 1746/99, 28 Cdo 1468/2002, 28 Cdo 2155/2003, II. ÚS 3/2000, II. ÚS 3/98, 28 Cdo 1842/2004), dle níž není překážkou realizace restituce oprávněnými osobami skutečnost, že neuplatnily restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., je nepřípadný, neboť se tato rozhodnutí týkají restituce podle zákona č. 87/1991 Sb., který (jak bylo konstatováno již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018) na rozdíl od jiných restitučních předpisů, včetně zákona č. 428/2012 Sb., v § 3 odst. 2 za oprávněné osoby výslovně označoval fyzické osoby, jímž svědčil restituční nárok podle dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., nebo zákona č. 128/1946 Sb.; prostý přenos judikaturních závěrů do kauz řešených v režimu jiné restituční normy, v níž není obdobné pravidlo obsaženo, se proto jeví přinejmenším problematickým, poněvadž by jím v důsledku mohlo být mimo meze konkrétního restitučního předpisu rozšiřováno období, v němž nastalé křivdy se zákonodárce skrze restituční normu jal zmírnit (k tomu srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97).

    Dovolatelem na tomto místě rovněž odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 1999, sp. zn. 24 Cdo 1212/98, se pak sice týká restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., jenž rovněž neobsahoval ustanovení, dle něhož by oprávněnými byly i ty osoby, kterým svědčil nárok podle poválečných restitučních předpisů, nicméně je založen na odlišných skutkových zjištěních. Oproti nyní posuzované věci totiž ve věci 24 Cdo 1212/98 bylo prokázané uplatnění restitučního nároku dle poválečných předpisů, avšak nebylo prokázáno, jak a zda vůbec o něm soud rozhodl; za této situace bylo dle dovolacího soudu namístě vycházet z předpokladu, že restitučnímu nároku bylo vyhověno.

    Správnost závěru soudů nižších stupňů o tom, že měl právní předchůdce žalobce uplatnit restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., nezpochybňuje ani dovolatelem nastolená otázka, zda vůbec existoval pasivně legitimovaný subjekt, vůči kterému mohl právní předchůdce žalobce restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. uplatnit (žalobce zde dovozuje zánik vlastníka předmětných nemovitostí v době druhé světové války – Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdänkmäler e. V. – bez právního nástupce). V uvedeném směru dovolací soud uvádí, že restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. směřoval sice proti „tomu, kdo věci (práva) neplatným převodem nabyl nebo kdo měl z jiného neplatného majetkově-právního jednání prospěch, anebo proti jejich právním nástupcům, ačli právní nástupce, který není osobou státně nespolehlivou, neprokáže, že nevěděl ani nemusil věděti, že k majetkovému převodu anebo k jinému majetkově-právnímu jednání, z něhož se nárok odvozuje, došlo pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce“ (srov. § 4 odst. 2 zákona), tedy ve vztahu k předmětnému majetku proti (dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů) Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutschen Kulturdänkmäler e. V., nicméně dle zjištění soudů nižších stupňů byla ve vztahu k předmětnému majetku v červenci 1946 zavedena národní správa, přičemž jak dle poválečné tak i dle polistopadové rozhodovací praxe se v případě zavedení národní správy do majetkové podstaty restituční nárok dle zákona č. 128/1946 Sb. uplatňoval proti národnímu správci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 5192/2016, R I 363/47, R I 100/48, R I 286/48). Proto je zde bez významu, zda Gesellschaft zur Förderung und Pflege deutscher Kulturdänkmäler e. V. (tj. vlastnice předmětného majetku v průběhu války) zanikla s právním nástupcem nebo bez něj (s ohledem na zavedení národní správy mohl být restituční nárok uplatněn proti národnímu správci).

    Závěr soudů obou stupňů o tom, že po druhé světové válce nebylo obnoveno vlastnické právo právního předchůdce žalobce k předmětným nemovitostem, se tedy ustálené rozhodovací praxi nepříčí a dovolateli se nepodařilo jej námitkami zpochybnit. Za této situace nemůže být přípustnost dovolání založena ani námitkami zpochybňujícími konfiskaci předmětného majetku podle dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb., neboť nebylo-li po válce obnoveno vlastnické právo právního předchůdce žalobce k předmětnému majetku, nemohl být tohoto majetku následně ani zbaven, ať už v rozhodném období, či před ním, na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., či jiného předpisu; jinak řečeno, dovolatel toto právní posouzení napadá vycházeje z jiného skutkového stavu (že po druhé světové válce došlo k obnovení vlastnického práva právního předchůdce žalobce), než na kterém založil své rozhodnutí odvolací soud, což nelze považovat za uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ostatně, úvahy soudů nižších stupňů týkající se konfiskace předmětného majetku a navazující závěr, že je zde dána výluka naturální restituce dle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb., jeví se poněkud přebytečné v situaci, kdy soudy neměly za splněnou základní podmínku restituce, a sice vlastnictví věcí oprávněnou osobou, či jejím právním předchůdcem, v rozhodném období (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018), když navíc podle učiněných skutkových zjištění byl předmětný majetek konfiskován německé právnické osobě, přičemž jimi odkazovaná restituční výluka zjevně míří na situace, kdy byl podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. konfiskován majetek ve vlastnictví osob uvedených v ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., resp. jejich právních předchůdců.

    Toliko pro úplnost dovolací soud ve vztahu k námitkám dovolatele zpochybňujícím konfiskaci předmětného majetku poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jež se opakovaně přihlásila k právnímu závěru, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se předmětné nemovitosti staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí mělo jen deklaratorní charakter (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2718/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018). Tvrzení o vadách v konfiskačním řízení vydaného rozhodnutí (případně i zrušení určitého aktu soudem) proto samo o sobě není s to účinky konfiskace zpochybnit, neboť právním titulem přechodu vlastnického práva zde není tento správní akt, nýbrž dekret samotný. Konfiskaci nevylučovala by ani okolnost, že národní správa na předmětný majetek byla zrušena až v roce 1950, neboť dle skutkových zjištění soudu prvního stupně byla národní správa hradu Bouzova sice zrušena až výměrem Okresního národního výboru v Litovli ze dne 29. 4. 1950, nicméně zpětně ke dni 30. 4. 1947; nadto byl poválečnou rozhodovací praxí vysloven závěr, že „ani vyslovením konfiskace nenastává v osobě národního správce a jeho postavení, jak o něm bylo shora pojednáno, zásadně žádná změna“ (srov. R I 100/48). Případná církevní povaha konfiskovaného majetku konfiskaci také nevylučuje, nebyly-li dovolatelem uváděné teoretické úvahy legislativně reflektovány (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 133/2018). Namítá-li dovolatel, že jím označené konfiskační vyhlášky vůbec nenabyly právní moci, není tato argumentace relevantní, když sám dovolatel konstatuje, že se vztahuje k vyhláškám týkajícím se jiného majetku, než toho, který je předmětem řízení v nyní posuzované věci. Tvrdí-li pak, že k převzetí požadovaných nemovitostí došlo až dne 22. 3. 1949, opomíjí, že toho dne byl sice dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů sepsán zápis o odevzdání hradu, nicméně jako den přechodu byl uveden den 1. 5. 1947. Ve vztahu k námitce, že k žalobou požadovanému majetku ani nebyly konfiskační vyhlášky vydány, odkazuje dovolací soud opět na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb. (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 458/2018), dle něhož ve věcech konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb. zpravidla docházelo ke konfiskaci přímo ze zákona bez správního řízení, byl-li vlastník věci již jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů označen a jestliže on sám nenavrhl, aby bylo ve správním řízení rozhodnuto, nebo vydání takového deklaratorního rozhodnutí neuznal za potřebné sám správní úřad.

    Závěry soudů nižších stupňů nepříčí se ani usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. I. ÚS 4563/12, které bylo vydáno ve věci, v níž se žalobce domáhal určení vlastnického práva k majetku podle obecných předpisů, a v němž Ústavní soud poukázal na možnost uplatnění nároků podle v té době již účinného zákona č. 428/2012 Sb., aniž by však vyslovil jakékoliv závěry stran naplnění podmínek restituce.

    Přípustnost dovolání není založena ani námitkami dovolatele týkajícími se vydání movitých věcí, kdy žalobce namítá, že nemohl splnit svoji důkazní povinnost stran vlastnictví požadovaných věcí v rozhodné době; tyto námitky nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci, na němž by napadené rozhodnutí spočívalo, neboť odvolací soud své rozhodnutí založil i na závěru, že žalobce nevlastní a ani se mu nevydávají nemovitosti, jejichž „inventář sporné movité věci dle tvrzení žalobce měly představovat“. Nepodařilo-li se dovolateli v posuzované věci zpochybnit závěry odvolacího soudu týkající se nevydání nemovitých věcí, nemůže se – s ohledem na znění ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb. – s úspěchem domoct vydání movitých věcí s těmito nemovitostmi (podle jeho tvrzení) funkčně souvisejících. V tomto směru prosadí se proto i ty závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle nichž spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3508/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Nehledě na to, že odvolací soud současně uvádí, že movité věci tvořily příslušenství nemovitosti a jako takové proto sdílely stejný osud (včetně in eventum zvažované výluky podle ustanovení § 8 odst. 1 písm. h/ zákona č. 428/2012 Sb.), přičemž ani tento závěr dovolatelem účinně zpochybněn není. Řešení dovolatem položené otázky týkající se rozsahu důkazní povinnosti (rozložení důkazního břemene) v daném typu řízení (kdy se dovolatel argumentačně odvolává na výkladový princip ex favore restitutionis), tedy nemůže již ničeho změnit na výsledku řízení (na rozhodnutí v něm vydaném) a nemůže tedy – jak vidno i z judikatury shora citované – založit přípustnost dovolání.

    Ani zbylé námitky dovolatele (že soud prvního stupně porušil zásadu projednací, jestliže provedl ze své iniciativy některé důkazy, že je rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumatelný, že soud prvního stupně řádně nerozvedl, jak dospěl k jednotlivým skutkovým zjištěním, přičemž odvolací soud ve vztahu k této námitce odkázal /dle žalobce zcela nedostatečně/ toliko na zásadu volného hodnocení důkazů, že odvolací soud neprovedl žalobcem v odvolacím řízení navržený důkaz – trhovou smlouvu, ačkoliv byly dány předpoklady pro jeho provedení v odvolacím řízení, a že v odvolacím řízení rozhodovaly vyloučené soudkyně), nejsou s to přípustnost dovolání založit, neboť vystihují zmatečnostní a jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); nadto většina těchto námitek směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud se s nimi řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Sluší se snad uvést, že i v těchto směrech napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstojí jako souladné s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle ní je totiž soud oprávněn provést i důkazy účastníky nenavržené, vyplývá-li potřeba jejich provedení z obsahu spisu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5655/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3481/2012) a rozhodnutí soudu prvního stupně zpravidla není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jde-li o odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně co do závěru o učiněných skutkových zjištěních, i s těmito námitkami se odvolací soud patřičně vypořádal, uvedl-li, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně „je nepochybně jasné, jaké skutečnosti má okresní soud za prokázány, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil i proč neprovedl i další důkazy“ a že „z odůvodnění je jasný závěr o skutkovém stavu věci“; z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se přitom ani nepodává, že by soud učinil tzv. souhrnné skutkové zjištění (k němu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1472/2003), jestliže soud v důvodech rozhodnutí obsáhle líčí, jaké skutečnosti vzal z jednotlivých důkazních prostředků za prokázané. Správný je i závěr odvolacího soudu, že důkaz, který existoval již v době řízení před soudem prvního stupně, avšak žalobce se o něm dozvěděl až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, může být toliko důvodem pro obnovu řízení, nelze jej však uplatnit v odvolacím řízení (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003). Konečně, i pokud jde o otázku vyloučení soudkyň odvolacího soudu z rozhodnutí ve věci z důvodu, že rozhodovaly o žalobě na určení vlastnictví žalobce k předmětným nemovitostem, kde byly podle subjektivního přesvědčení dovolatele posuzovány tytéž okolnosti, jako v nyní projednávané věci [navzdory tomu, že v odkazované věci žalobce postupoval podle obecných předpisů a neuspěl z důvodu absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 271/2009), zatímco v nyní posuzované věci šlo o restituční nárok, jenž je založen na skutečnostech odlišných], postrádá námitka žalobce opodstatněnost již s ohledem na výslovnou zákonnou úpravu, obsaženou v ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř., dle něhož důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v jeho rozhodování v jiných věcech; tento závěr nemůže být dotčen ani ojedinělým rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 4 Nd 309/2008, na něž se poukazuje v dovolání (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 907/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sen. zn. 29 NSCR 35/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 32 Nd 212/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 21 Nd 9/2012).

    Ze shora uvedeného jinak vyplývá, že co do řešení relevantních otázek hmotného a procesního práva je dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalovanému uzavřít s žalobcem dohodu o vydání specifikovaných nemovitých a movitých věcí – výrok I rozsudku) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i praxí Ústavního soudu), toto rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a nejsou dány ani důvody, pro které by relevantní právní otázky, v rozhodovací praxi dovolacího soudu již dříve vyřešené, měly být posouzeny jinak; proto dovolání přípustné není (srov. § 237 o. s. ř.).

    Dovolání není pak přípustné v té své části, kterou napadá rozsudek odvolacího soud i v tom rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (kdy sluší se předeslat, že přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům zde není apriori vyloučena ani ustanovením § 238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., jež aplikuje se ve znění účinném do 29. 9. 2017, neboť nákladovým výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím zákonem stanovený limit 50 000 Kč).

    Ustálená rozhodovací praxe (na níž odkazuje i dovolatel) zajisté opakovaně vyslovila závěr, že je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, typicky advokáta, nejde-li o spor obtížný a dlouhotrvající, kde k efektivní obraně a k úspěšnému výsledku sporu pro organizační složku státu - a ve svém důsledku i pro Českou republiku (a tedy i pro všechny občany tohoto státu) je třeba, aby byla zastupována zkušenými a úzce odborně zaměřenými advokáty (kromě nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, odkazovaného dovolatelem srov. i nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 1011/12, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3836/2016); tyto závěry se pak vztahují rovněž na státní příspěvkové organizace (srov. dovolatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1877/10), Národní památkový ústav nevyjímaje (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 3202/17). Odvolací soud však v posuzované věci odůvodnil, že podmínky pro zastoupení žalovaného advokátem vytyčené rozhodovací praxí jsou zde splněny, nejenom proto, že žalovaný není ústředním orgánem státní správy disponujícím právním odborem k výkonu právních agend, ale zejména i z tohoto důvodu, že vystupování v restitučních sporech nelze považovat za jeho obvyklou činnost (tedy že předmětem tohoto sporu je právní problematika přímo nesouvisející s oblastí spravovanou žalovaným) a že – i s přihlédnutím k individuálním okolnostem tohoto sporu – šlo o problematiku obtížnou, k níž bylo třeba právních služeb k tomu odborně vybaveného advokáta. Takové posouzení je pak v souladu i se shora odkazovanou judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu. K opačnému závěru nemůže vést ani argumentace dovolatele, dle níž se měl žalovaný nechat zastoupit Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, a to již proto, že podle ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jsou k tomuto postupu oprávněny toliko organizační složky státu (a podle § 13a odst. 1 téhož zákona obce), nikoliv však státní příspěvkové organizace.

    Z výše uvedeného podává se závěr o nepřípustnosti dovolání v jeho celém rozsahu, jež tedy Nejvyšší soud bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

    Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného, který se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta v celkové výši 2 500 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 3 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.

    Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

    Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 6. 5. 2019


    Mgr. Petr Kraus
    předseda senátu