Rozhodnutí NS

22 Cdo 131/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:22 Cdo 131/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.131.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Vydržení
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 134 odst. 1 a 3 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/05/2019
IV.ÚS 1539/19
JUDr. Jaromír Jirsa
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 131/2019-348


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Milanem Janíčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Slovanská 21, proti žalovanému M. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Markem Štenclem, advokátem se sídlem v Novém Malíně 240, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 17 C 202/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 8. 2018, č. j. 69 Co 507/2017-323, takto:
      I. Dovolání se odmítá.

      II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


          Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 8. 2018, č. j. 69 Co 507/2017-323, změnil rozsudek Okresního soudu v Šumperku (dále „soud prvního stupně“) ze dne 15. 6. 2017, č. j. 17 C 1202/2013-266, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 7. 2017, č. j. 17 C 202/2013-280, tak, že zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí části pozemku p. č. XY, nově označeného v geometrickém plánu č. 872-267/2013 ze dne 20. 12.2013, vyhotoveném T. K., odsouhlaseném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY dne 10. 1. 2014 jako p. č. XY o výměře 453 m2 ostatní plocha, jiná plocha, a dále části pozemku p. č. XY, nově označeného v geometrickém plánu č. 872-267/2013 ze dne 20. 12. 2013, vyhotoveném T. K., odsouhlaseném Katastrálním úřadem pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY dne 10. 1. 2014, jako p. č. XY o výměře 1 m2 zahrada, vše v k. ú. XY.

Odvolací soud oproti soudu prvního stupně uvedl, že žalobkyně vlastnictví k předmětným částem sousedních pozemků nevydržela, neboť sama nebyla jejich oprávněnou držitelkou po dobu 10 let. Nemůže si totiž započítat dobu, po kterou drželi části pozemků její předchůdci - manželé H., jestliže ti již vlastnické právo sami vydrželi. Na žalobkyni pak převedli vlastnictví pouze k pozemku parc. č. XY. Odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to rozsudek ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2012, a usnesení ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů je účastníkům znám, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 o. s. ř.

1. Dovolatelka uvádí, že podle odvolacího soudu byla žaloba od počátku založena na tvrzení, že k nabytí vlastnictví došlo na základě kvalifikované držby věci. Odvolací soud však neuvedl, že také namítala nesprávnost evidence části jejího pozemku katastrálním úřadem, a to, že pozemek parc. č. XY je chybně vyznačen a zúžil nabytí vlastnického práva k pozemku jen na otázku vydržení. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem, že nabyla jen pozemek „v hranicích a výměře dané katastrálním aparátem“. I když se vlastnické právo nabývá vkladem do katastru nemovitostí, z vůle stran smlouvy uzavřené 8. 8. 2012 jednoznačně plyne úmysl převést pozemek parc. č. XY v těch hranicích, v jakých ho jeho dosavadní vlastník držel.

2. Dále žalobkyně míní, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která by měla být řešena jinak, než v rozhodnutích Nejvyššího soudu, na které odkázal odvolací soud. Jde o zápočet vydržecí doby, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce držitele, který se dovolává vydržení. Žalobkyně cituje § 1493 obecného občanského zákoníku z roku 1811, § 116 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, a § 134 odst. 3 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. („obč. zák.“). Z těchto ustanovení nelze jednoznačně dospět k závěru, že by si oprávněný držitel nemohl započíst celou vydržecí dobu svého právního předchůdce, pokud ten již vlastnictví vydržel. Institut vydržení sleduje i stabilitu práv v právních vztazích a bezvýhradné odmítnutí možnosti započtení v tomto případě by mělo zcela opačný význam. Pokud by bylo umožněno domoci se vlastnického práva pro svoji osobu jen právnímu předchůdci v držbě, kterému uplynula celá vydržecí doba, vznikaly by nežádoucí situace. Původní vlastník by vlastnictví věci pozbyl a ten, kdo věc nedrží po zákonnou vydržecí dobu, by ji nenabyl, a vydržitel, pokud by se vůbec o vydržení dozvěděl, nemá zájem stav řešit. Žalobkyně je proto toho názoru, že s převodem držby by měl mít nabyvatel právo započíst si i vydržecí dobu svého předchůdce, a to i kdyby tato vydržecí doba předchůdce již uplynula a on se stal vlastníkem držené věci. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou – účastnicí řízení, není však přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [§ 237 občanského soudního řádu („o. s. ř.“)].

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

K tomu viz nález pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v jehož právní větě se uvádí: „1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů“. Srov. též další judikaturu tam uvedenou; z četné judikatury Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky (odvolání). K jeho projednatelnosti tedy nestačí, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je – v souladu s uplatněním zásad projednací a dispoziční i v dovolacím řízení – třeba konkrétně vymezit rovněž důvody přípustnosti dovolání; teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu. Nevymezení tvrzené přípustnosti má za následek odmítnutí dovolání.

K dovolacím námitkám:

Ad 1. K námitce žalobkyně, že dovolací soud nepřihlédl k tomu, že nabyla vlastnictví k pozemku parc. č. XY, jak byl vymezen v kupní smlouvě z 8. 7. 2012, kterým pozemek nabyla, se uvádí, že v této souvislosti není vymezen důvod přípustnosti dovolání; dovolací soud se proto uvedenými tvrzeními nemohl zabývat.

Ad 2. V této části je důvod přípustnosti dovolání řádně vymezen, nicméně není dán; není důvod pro to, aby dovolacím soudem již vyřešená právní otázka byla posouzena jinak.

Oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost (§ 134 odst. 1 obč. zák.). Do doby podle odstavce 1 se započte i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce (§ 134 odst. 3 obč. zák.).

Jestliže účastník řízení nabyl na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému, řádně vymezenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení sousedního pozemku započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, pokud již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2761/2012). Podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3767/2014,ve kterém byla shrnuta předcházející praxe dovolacího soudu: „Rozhodovací praxe dovolacího soudu byla jasně vyjádřena například v usnesení ze dne 5. prosince 2005, sp. zn. 22 Cdo 2128/2005, jehož právní věta publikovaná pod C 3719 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“) zní: „Námitka držitele, že sporný pozemek vydržel již jeho právní předchůdce, nemůže mít kladný vliv na výsledek řízení o určení, že vlastníkem pozemku je držitel, jestliže právní předchůdce na držitele sporný pozemek nepřevedl (neoznačil ho ve smlouvě) a převedl na něj pouze pozemky jiné v hranicích a výměře dané příslušným katastrálním operátem.“ Z této právní věty, z dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, týkajících se možnosti držitele uplatňujícího vydržení věci započíst si dobu držby svého právního předchůdce podle § 134 odst. 3 obč. zák. [srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000 (publikovaný pod C 1176 v Souboru), ze dne 7. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 2002/2006 (publikovaný pod C 5210 v Souboru), či ze dne 11. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1110/2000 (publikovaný pod C. 40 v Souboru)], vyplývá, resp. lze dovodit, že oprávněný držitel si může započítat do doby nezbytné k vydržení věci či práva dobu oprávněné držby svého právního předchůdce jen, pokud ten sám věc či právo nevydržel. Jestliže věc vydržel již právní předchůdce žalobce uplatňujícího své vlastnictví k věci z titulu vydržení, může žalobce nabýt vlastnictví k věci vydržením jen její oprávněnou držbou po celou vydržecí dobu; zápočet doby právního předchůdce je v takovém případě logicky vyloučen [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2011, sp. zn. 22 Cdo 4282/2009 (publikované pod C 10356 v Souboru)]. Jinými slovy řečeno: „Nabyl-li někdo na základě převodní smlouvy vlastnictví k určitému řádně označenému pozemku, nemůže si při uplatňování vydržení pozemku sousedního započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, jestliže již ten sousední pozemek vydržel. Pokud by sporný pozemek právní předchůdci držitele vydrželi, zůstal by v jejich vlastnictví. Právní nástupce by ho mohl vydržet jen tehdy, jestliže by jeho dobrá víra o tom, že na základě převodní smlouvy nabyl i sporný pozemek trvala do doby, kdy uplynula vydržecí doba deseti let“ [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 22 Cdo 821/2010 (publikovaný pod C 10 333 v Souboru)]. Tím samozřejmě není vyloučeno, aby žalobci spornou věc nabyli jiným způsobem, např. převodní smlouvou nebo dědictvím. V prvém případě je takové nabytí věci podmíněno tím, že sporná vydržená věc byla učiněna předmětem převodu“.

Dovolací soud nemá žádný důvod k tomu, aby se odchýlil od citované judikatury Nejvyššího soudu týkající se zápočtu držby věci právního předchůdce oprávněného držitele, na kterou správně odkázal odvolací soud. Oprávněná držba věci umožňující vydržení vlastnického práva totiž předpokládá držbu cizí věci; k zápočtu vydržecí doby právního předchůdce držitele je tedy způsobilá jen držba směřující k vydržení, nikoliv držba vlastnická. Pokud by byl přijat názor dovolatelky, pak např. držitel, který nabyl oprávněnou držbu věci od jejího vlastníka na základě neplatné převodní smlouvy, se stal prakticky okamžikem převodu vlastníkem věci z titulu vydržení, neboť by si mohl započít držbu předchůdce – vlastníka, který mu držbu předal. Ten by pak nemohl uplatňovat důsledky neplatnosti smlouvy (arg. ad absurdum). Je tu ovšem i možnost, že vydržení se držitel nedovolává proti tomuto předchůdci, ale proti třetí osobě. Pak by ovšem v řízení nebylo možno rozhodnout o vlastnictví věci, zejména nemovitosti, bez účasti skutečného („naturálního“) vlastníka, kterým se stal v důsledku vydržení předchůdce žalobce (v této věci předchůdce žalobkyně); i jeho vlastnické právo je totiž chráněno jako právo základní (čl. 11 Listiny základních práv a svobod), a také by pro něj takové rozhodnutí nebylo závazné (viz § 159a odst. 1 o. s. ř. a problematiku subjektivní meze právní moci rozhodnutí – např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1537/2014, a judikaturu tam uvedenou).

Jakmile tedy držba věci po uplynutí vydržecí doby vyústí v nabytí vlastnického práva držitelem, nelze již započíst dobu držby tohoto „nového“ vlastníka do vydržecí doby jeho právního nástupce.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné a proto je dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 2. 2019


JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu