Rozhodnutí NS

23 Cdo 4712/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:23 Cdo 4712/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.4712.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 4712/2018-429


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce P. B., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. René Kryštofem, advokátem se sídlem v Brně, Luční 3006/48, proti žalovanému M. M., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému Mgr. Michalem Vávrou, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13, o zaplacení částky 80.200 Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 5 C 73/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2018, č. j. 47 Co 385/2015-399, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.614,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.

O d ů v o d n ě n í :
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 5. 6. 2015, č. j. 5 C 73/2011-328, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 80.200 Kč (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 6. 2018, č. j. 47 Co 385/2015-399, rozsudek soudu prvního stupně změnil v bodě I. výroku tak, že žaloba o zaplacení částky 80.200 Kč se zamítá (první výrok), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok) a o náhradě nákladů řízení vůči státu (čtvrtý a pátý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že jej považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

K dovolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že je navrhuje odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel k vymezení přípustnosti dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí „na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, kdy se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tvrzení, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013).

Tomuto požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál. Dovolatel v dovolání nepředkládá žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, ani neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit. Pouhá polemika s názorem odvolacího soudu přitom přípustnost dovolání založit nemůže (k vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, a ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14).

Nejvyšší soud dále podotýká, že zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry (ohledně porušení smluvní povinnosti žalovaným v souvislosti s neprovedením řádné revizní kontroly zvedáku), na nichž buduje jiné právní posouzení věci než odvolací soud, nezakládá těmito svými námitkami přípustnost dovolání, neboť nejde o přípustný dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4004/2017) uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

V části dovolání, ve které dovolatel namítá rozpor výrokové části rozhodnutí odvolacího soudu s bodem 4. jeho odůvodnění a dále nesprávný postup odvolacího soudu spočívající v neodstranění pochybností o „případné podjatosti ve věci“, uplatňuje námitky, které nejsou způsobilé vyvolat přípustnost dovolání a dovolací soud se jimi nemůže zabývat, neboť jde o vady řízení, k nimž by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř. vyvolat nemůže.

Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2019


JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu