Rozhodnutí NS

4 Tdo 751/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/15/2019
Spisová značka:4 Tdo 751/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.751.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Cizí věc
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí
Subsidiarita trestní represe
Svěřená věc
Zpronevěra
Dotčené předpisy:§ 206 odst. 1,4 písm. d) tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/23/2019
I. ÚS 1330/19
JUDr. Vladimír Sládeček
odmítnuto
05/28/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 751/2018-39


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 1. 2019 o dovolání obviněného M. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 8 To 523/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 121/2016, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 3 T 121/2016, byl obviněný M. M. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným ze spáchání zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že:

dne 29. 1. 2011 zprostředkoval na pobočce České pošty, s. p., v Hodoníně na ul. Velkomoravská 2270/6 osobám J. A., nar. XY, J. A., nar. XY, oba bytem XY, a L. A., nar. XY, bytem XY, uzavření smlouvy o úvěru č. 02/SF/11 na částku 1.250.000,- Kč se spol. Solidní Finance, uzavřený investiční fond, a.s., IČ: 29235871, se sídlem Špitálka 49, Brno, přičemž kromě J. A., J. A. a L. A. byla čtvrtým dlužníkem smlouvy o úvěru č. 02/SF/11 společnost R. F., IČ: XY, se sídlem XY, kterou sám zastupoval, kdy při sjednávání předmětné úvěrové smlouvy J. A. na základě ústní dohody přislíbil, že z finančních prostředků z poskytnutého úvěru, které budou přeposlány na bankovní účet č. XY, vyjma provize z úvěru ve výši 125.000,- Kč, vyplatí dřívější závazek J. A. a J. A. u osoby E. P., nar. XY, a závazek L. A. u spol. SMART HYPO s. r. o., IČ: 27774082, kdy v rozporu s uvedenou dohodou vyplatil pouze závazek L. A. vůči spol. SMART HYPO s. r. o., ve výši 517.500,- Kč, závazek vůči E. P. nevyplatil a takto získané prostředky si přisvojil a použil dosud nezjištěným způsobem, kdy tímto jednáním způsobil J. A. a J. A. škodu ve výši 607.500,- Kč.

Za uvedený zločin Okresní soud v Hodoníně a za sbíhající přečin poškozování věřitele podle § 253 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 88 T 18/2011, jenž nabyl právní moci dne 8. 1. 2013, uložil obviněnému podle § 206 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu obviněnému podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 68 odst. 1 tr. zákoníku uložil obviněnému peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy podle § 68 odst. 2 tr. zákoníku jedna denní sazba činila 800 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2012 sp. zn. 88 T 18/2011, jenž nabyl právní moci dne 8. 1. 2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 3 T 121/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 8 To 523/2017, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl.

Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 8 To 523/2017, podal obviněný prostřednictvím zvolené obhájkyně dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Podle dovolatele soudy nižších stupňů především nesprávně hodnotily provedené důkazy. Konstatuje, že došlo k uzavření úvěrové smlouvy č. 02/SF/11, mezi společností Solidní Finance, uzavřený investiční fond, a 4 úvěrovými dlužníky, přičemž uzavřená smlouva je platná a bylo podle ní plněno. Zdůrazňuje, že na čerpání úvěru měl právo kterýkoliv z uvedených dlužníků, když úvěr byl poskytnut na stanovený účet a byl i věřiteli následně řádně uhrazen. Obviněný tedy namítá, že nezískal neoprávněný majetkový prospěch, když úvěr čerpali jak poškození A., tak i společnost R. F., nikoliv on (obviněný), což bylo v souladu s uzavřenou úvěrovou smlouvou.

Soudy se podle názoru obviněného vůbec nezabývaly tím, že nebyly naplněny všechny znaky trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, neboť nebyl prokázán jeho úmysl, když k čerpání úvěru došlo v souladu s uzavřenou úvěrovou smlouvou, takže si neponechal svěřené cizí prostředky. Vzhledem k důkazní situaci nelze hovořit o tom, že by si přisvojil cizí věc, když předmětná finanční částka byla poukázána na účet firmy R. F. Proto měl být obžaloby zproštěn.

Současně uvádí, že rodina A. brojila proti smluvním závazkům v civilním řízení, kdy civilní soudy jejich žaloby jako nedůvodné zamítly. Proto měly trestní soudy zkoumat, zda vedením trestního řízení není porušena zásada subsidiarity trestního řízení.

Zároveň vyjadřuje přesvědčení, že se soudy odklonily od nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 260/205 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/04, rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3395/10. Vyjadřuje přesvědčení, že ve věci došlo k extrémnímu hodnocení provedených důkazů. Namítá, že soudy nižších stupňů dovozují závěr o jeho vině toliko z výpovědi poškozených, které nejsou objektivní.

V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. 8 To 523/2017, jakož i rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 3 T 121/2016 a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. 1 NZO 592/2018, nejprve uvedl, jaký uplatnil obviněný dovolací důvod a v jakých skutečnostech spatřuje jeho naplnění. Uvádí, že byť obviněný výslovně neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tak z obsahu dovolání lze dovodit, že obviněný reálně uplatnil i tento dovolací důvod v druhé alternativě spočívající v tom, že bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv v předchozím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Následně státní zástupce konstatuje, že převážná část uplatněné argumentace není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, neboť obviněný namítá vadné hodnocení provedených důkazů (např. hodnocení výpovědi poškozených). Stejně tak stojí mimo zvolený dovolací důvod argumentace extrémně vadným hodnocením důkazů.

Pod zvolený dovolací důvod jsou ovšem podřaditelné námitky obviněného týkající se nenaplnění znaku přisvojení si cizí věci a znaku způsobení škody a popření úmyslu, byť obviněný zpochybňuje částečně proces dokazování. Ohledně námitky obviněného, že si nepřisvojil cizí věc, neboť úvěrové prostředky byly čerpány zcela mimo jeho dispozici na bankovní účet, který byl označen v úvěrové smlouvě, státní zástupce uvádí, že toto tvrzení neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Z provedených důkazů je totiž nepochybné, že částka 1.125.000 Kč byla zaslána na účet manželky obviněného, ke kterému měl dispoziční právo. Zde má nepochybný význam i zjištěný skutkový závěr, že účty, na které měly být zaslány finanční prostředky určil právě obviněný. Nelze také pominout, že obviněný měl dispoziční právo i k účtům firmy R. F., když právě z účtu této firmy byly připsané finanční prostředky odčerpány v několika málo dnech, přičemž k čerpání těchto peněz došlo ihned po jejich připsání. Vzhledem k tomuto způsobu čerpání bylo vyloučeno jejich použití na ústně dohodnutý účel, tj. vyřízení pohledávky E. P. Byť to soudy nižších stupňů blíže nerozvádí, lze mít za to, že předmětné finanční prostředky byly použity na činnost firmy R. F., takže lze přisvědčit námitce obviněného, že je nepoužil pro svoji potřebu jako fyzická osoba. Přesto tento závěr není důležitý pro právní posouzení věci, když pachatelem může být fyzická osoba, které byla věc či majetková hodnota svěřena. Protože obviněný jednal za firmu R. F., které byly tyto prostředky svěřeny na základě ústní dohody s poškozenými za účelem úhrady jejich dluhu, tak ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku je pachatelem uvedeného trestného činu.

Ve vztahu k námitce obviněného, zda finanční prostředky, které si přisvojil prostřednictvím právnické osoby, byly cizí věcí, státní zástupce poukazuje na skutečnost, že k jednání obviněného došlo za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., jenž obsahoval obecnou úpravu pasivní solidarity v § 511. Podle tohoto ustanovení, pokud nebylo dohodnuto účastníky jinak či to nevyplývalo z povahy plnění, mohl věřitel požadovat plnění po kterémkoliv z dlužníků, když splněním jednoho z nich dluh zanikl. Podle státního zástupce tedy lze souhlasit s obviněným v tom směru, že ve společných a nerozdílných ujednáních o závazcích může věřitel vymáhat dluh po kterémkoliv z dlužníků. Obecně není nijak překvapivé, že věřitel dluh vymáhal po poškozených, kteří jednak vystavili směnku, jednak byl jejich dluh zajištěn zástavním právem váznoucím k nemovitostem. Pokud v průběhu trestního řízení došlo ze strany firmy R. F. k úhradě části dluhu, došlo k tomu v důsledku vývoje události a probíhajícího trestního stíhání. Úhrada dluhu může mít význam pouze ve vztahu k výroku o náhradě škody. Podle státního zástupce je nezbytné odlišovat vnější vztahy mezi věřitelem a dlužníky a vztahy mezi dlužníky navzájem. Zde zcela odkazuje na skutkový závěr soudů nižších stupňů, že mezi poškozenými a obviněným byla uzavřena ústní dohoda o tom, že veškeré finanční prostředky z úvěru budou použity na vyplacení jejich nemovitostí jako zástav zajišťujících pohledávku E. P. a firmy SMART HYPO s. r. o. Pokud obviněný zpochybňuje tento skutkový závěr, jedná se o námitku, která stojí mimo zvolený dovolací důvod. Předmětnou ústní dohodou byly nastaveny vnitřní vztahy mezi obviněným, který zastupoval společnost R. F. a poškozenými, když tato dohoda byla uzavřena ještě před podepsáním uvěrové smlouvy. Lze mít za to, že prostředky z úvěru jednotliví dlužníci nabyli do svého výlučného vlastnictví v okamžiku vyplacení úvěru uvěrovým věřitelem, a to ve výši podle sjednaných spoludlužnických podílů. Za této situace byly uvedené prostředky ve vztahu k obviněnému cizí věcí a obviněný si v rozporu se sjednanou ústní smlouvou přisvojil cizí věc.

Pokud obviněný dále polemizuje se závěrem soudů nižších stupňů ohledně prokázání jeho úmyslu, tak vychází z toho, že nedošlo k naplnění objektivních znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Státní zástupce poukazuje na skutečnost, že z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu zpronevěry vyžaduje úmysl, který zpravidla vznikne až později, nikoliv v době svěření věci. Soud prvního stupně se otázkou subjektivní stránky zabýval, když dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil, když okamžik, kdy obviněný pojal úmysl přisvojit si cizí věc zařadil nejpozději do doby, kdy obviněný simuloval jednání s věřitelem E. P. Následně státní zástupce rozvádí jednání obviněného a dospívá k závěru, že závěr o úmyslu obviněného zpronevěřit předmětné finanční prostředky je správný.

Státní zástupce dále uvádí, že v dané věci není důvodná ani námitka týkající se subsidiarity trestní represe, když u obviněného nejsou splněny podmínky použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Jednání obviněného vedlo ke zhoršení finanční situace poškozených, kteří nakonec pozbyli střechu nad hlavou.

V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhl, aby podané dovolání obviněného bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné a Nejvyšší soud tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i pro případ jiného stanoviska Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Nejvyšší soud považuje ještě za vhodné uvést, že byť obviněný v rámci podaného dovolání výslovně neuvádí, že dovolání směřuje vůči rozhodnutí soudu druhého stupně, tak z jeho obsahu je nepochybné, že směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, což je nakonec i vyjádřeno v petitu dovolání, když obviněný navrhuje zrušit především rozhodnutí soudu druhého stupně. Za takové situace nelze podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. jako dovolání nepřípustné (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 3749/13-1).

Na podkladě těchto naznačených východisek Nejvyšší soud přistoupil k dovolání obviněného.

Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje jednak ze způsobu hodnocení provedených důkazů, v neprokázání úmyslu přisvojit si cizí věc, v nenaplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry a v porušení zásady subsidiarity trestní represe.

Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem podstatnou část jím namítaných vad pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Většina vznesených námitek totiž zpochybňuje správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Právně relevantním způsobem obviněný uplatnil námitky týkající se skutečnosti, zda si přisvojil cizí věc a otázky aplikace subsidiarity trestní represe a s jistou dávkou tolerance úmyslu spáchat trestný čin.

Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které nejsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod a které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, tak jak to vyžaduje ustanovení § 125 tr. ř. Uvedený soud podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou, a které důkazy jej usvědčují. V tomto směru lze poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 9-10 rozsudku). Soud druhého stupně se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil, když ovšem neodkázal pouze na rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání a které jsou totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (viz str. 3-6 rozhodnutí). V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.

Bez ohledu na shora naznačené závěry je třeba zdůraznit, že obviněný ve vztahu k hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů zpochybňuje způsob hodnocení výpovědí poškozených. Zde je ovšem nutno konstatovat, že soudy nižších stupňů závěr o vině obviněného nestaví jen na výpovědích poškozených, jak tvrdí obviněný. Soudy nižších stupňů, zejména soud prvního stupně, totiž odkazuje nejen na výpovědi poškozených, ale i listinné důkazy, ale i logiku celého jednání poškozených z pohledu toho, co mělo být důvodem uzavření úvěrové smlouvy mezi poškozenými a společností Solidní Finance, uzavřený investiční fond, když na důvodu uzavření uvěrové smlouvy se shodli jak poškození, tak i obviněný. Nejvyšší soud pro stručnost v tomto směru odkazuje na úvahy soudu prvního stupně, se kterými se zcela ztotožnil. Navíc je třeba zdůraznit, že o tom, že bylo dohodnuto, že předmětný úvěr bude použit na předchozí závazky poškozených, nakonec vypovídá i svědek E. S., byť si podrobnosti již nepamatoval. Za této situace není důvod zpochybňovat věrohodnost výpovědí poškozených, byť lze připustit, že tito jistým způsobem přistupovali k řešení celé věci značně naivně, když veškeré záležitosti týkající se uzavření úvěrové smlouvy ponechali na obviněném, včetně určení účtů, na které má být úvěr zaslán a neuvedení účelu úvěru do uvěrové smlouvy. V této souvislosti je ovšem třeba mít za to, že obviněný nepochybně využil jednak určité naivity poškozených, kteří neměli žádné znalosti v oblasti financí a řešení zástav, jednak jejich tíživé situace, když tito se ještě před jednáním s obviněným stali obětí trestného činu podvodu ze strany J. S., když v důsledku tohoto měli zastavený svůj byt a byt matky poškozeného J. A. a ze strany obviněného jim bylo přislíbeno, že jejich složitou finanční situaci vyřeší.

Ohledně námitky obviněného, že si nepřisvojil cizí věc, jak již bylo naznačeno, je možno konstatovat, že tuto lze pod zvolený dovolací důvod podřadit. Obviněný fakticky namítá, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, neboť si nepřisvojil svěřenou věc a že se nejednalo ve vztahu k jeho osobě o cizí věc, byť část námitek má procesní charakter, když obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů a vychází ze své verze události. Podstatou argumentace obviněného je tvrzení, že předmětné finanční prostředky byly v souladu s úvěrovou smlouvou zaslány na uvedený účet a že firma R. F. byla úvěrovým dlužníkem, a proto se ve vztahu k ní nemohlo jednat o cizí věc.

Zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Přisvojením věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s věcí, která byla pachateli svěřena, tzn., že si pachatel osobuje k ní a nad ní vykonávat práva quasi-vlastnická (viz rozhodnutí č. 3391/1929 Sb. rozh. tr.). Cizí věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nakládal určitým předepsaným, smluveným nebo jinak vymezeným způsobem. Pachatel proto s takto svěřenou cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou nemůže nakládat podle vlastního uvážení, ale vždy jen v tom rozsahu, který je daný či určený rámcem a rozsahem svěření. Podstatou znaku „přisvojení si cizí věci“ je tedy skutečnost, že pachatel vyloučí z dispozice s ní oprávněnou osobu. O přisvojení věci tedy může jít i v případě, kdy s přisvojenou cizí věcí nijak dále nedisponuje, ale odmítá ji vydat oprávněné osobě. Není tedy rozhodné, jak poté, co si věc přisvojil, s ní skutečně nakládá a zda s ní vůbec nějak nakládá (srov. k tomu přiměřeně rozhodnutí č. 14/2006-II. Sb. rozh. tr.). Věci svěřené jsou jak hotové cizí peníze, tak i cizí peněžní prostředky na účtu, na které se též vztahují ustanovení o věcech (srov. ustanovení § 496 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Podle § 114 odst. 2 tr. zákoníku, jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná (tzv. jednání za jiného). V posuzovaném případě jde o tzv. jednání za jiného.

Obviněný staví svoje námitky na tvrzení, že se ve vztahu k němu nejednalo o věc svěřenou, když v úvěrové smlouvě byl určen účet, na který měla být částka určená na úhradu závazků poškozených zaslána, a na tento účet byly peníze z úvěru zaslány, přičemž účet byl zcela mimo jeho dispozici. Při posuzování důvodnosti této námitky je třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z těchto je zřejmé, že čísla účtů, na které měl být zaslán úvěr, určil právě obviněný, když v případě provize se jednalo o účet firmy KM-DENT (částka 125.000 Kč) a v případě částky 1.125.000 Kč o účet manželky obviněného. V tomto směru je třeba zdůraznit, že samotný obviněný odmítl sdělit, z jakých důvodů určil účet své manželky pro zaslání částky 1.125.000 Kč, nikoliv účet firmy R. F. což by bylo zcela logické, když firma R. F. měla zajistit úhradu závazků poškozených. Následně byly předmětné finanční prostředky zaslány z účtu manželky obviněného na účet firmy R. F., přičemž k oběma těmto účtům měl obviněný dispoziční právo, což znamená, že mohl fakticky s těmito penězi nakládat. Při posuzování skutečnosti, zda se jednalo o věc svěřenou, nelze přehlédnout, že předmětné finanční prostředky byly svěřeny firmě R. F., za určitým účelem, který spočíval v tom, že byly určeny k úhradě předchozích závazků poškozených a obviněnému to bylo známo, když to byl právě on, kdo za firmu R. F., jednal s poškozenými na základě plné moci. Účel svěření nebyl obviněným akceptován. Předmětné finanční prostředky byly použity na činnost firmy R. F. v rozporu s uzavřenou dohodou mezi obviněným a poškozenými. Z pohledu námitek obviněného je třeba uvést, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku není rozhodující, že nedošlo přímo k obohacení obviněného. Zde se sluší poznamenat, že popis skutku není zcela odpovídající, když ve výroku je uvedeno, že částka 607.500 Kč byla použita dosud nezjištěným způsobem, ačkoliv z provedeného dokazování je nepochybné, že tyto finanční prostředky použila firma R. F. Tato jistá nepřesnost ovšem nemůže být důvodem zrušení napadeného rozhodnutí v rámci podaného dovolání, když rozhodující je, že v popisu skutku jsou vyjádřeny všechny rozhodné skutkové okolnosti naplňující všechny znaky skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

Současně je třeba z pohledu námitek obviněného vhodné uvést, že trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem s omezeným okruhem pachatelů podle § 114 odst. 1 tr. zákoníku. Pachatelem trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku může být jen osoba, které byla věc nebo jiná majetková hodnota svěřena a která si ji neoprávněně přisvojila. V tomto případě byly finanční prostředky náležející do vlastnictví poškozených svěřeny společnosti R. F., jejímž jménem obviněný jednal, kdy vystupoval v postavení zmocněnce uvedené právnické osoby. Podle § 114 odst. 2 tr. zákoníku, jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. O takovou situaci se v dané věci jednalo, když obviněný jednal jménem právnické osoby, které byly peníze svěřeny, takže byly splněny podmínky pro užití ustanovení § 206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku.

Další námitka obviněného spočívá v tom, že se nejednalo o cizí věc s odkazem na obsah předmětné úvěrové smlouvy. Jak již bylo naznačeno, uvedená námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když je ovšem zjevně neopodstatněná. Při posuzování důvodnosti této námitky je nutno vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které na základě provedeného dokazování formulovaly skutkový závěr spočívající v tom, že obviněný před podpisem úvěrové smlouvy, v rámci jejího sjednávání, uzavřel ústní dohodu s poškozenými o faktickém rozdělení sjednávaného úvěru. Podle této dohody částka 125.000 Kč představovala provizi, když zbývající částka 1.125.000 Kč byla určena na vyplacení dřívějšího závazku J. a J. A. u osoby E. P. a závazku L. A. u společnosti SMART HYPO s. r. o. Předmětná ústní dohoda představovala tzv. nepojmenovanou smlouvu podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění zákona č. 188/2001 Sb. (inominátní), když byla uzavřena za platnosti tohoto zákona. V dané souvislosti se sluší podotknout, že smlouva o úvěru sice byla uzavřena podle § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ovšem s přihlédnutím k ustanovení § 1 odst. 2 zákona tohoto zákona lze na ústní dohodu uzavřenou mezi obviněným a poškozenými použít občanský zákoník. Vzhledem k obsahu této ústní dohody a době jejího uzavření je nepochybné, že ještě před uzavřením smlouvy o úvěru č. 02/SF/11 bylo určeno, jakým způsobem bude poskytnutý úvěr rozdělen, byly tedy určeny podíly dluhu (viz § 511 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb.), když bylo určeno, že celý úvěr bude dluhem poškozených. Obviněnému jako zástupci firmy R. F., jenž uzavřel ústní dohodu s poškozenými, bylo tedy známo, že celá částka úvěru je určena pro poškozené a je určena na likvidaci jejich závazků vůči E. P. a firmě SMART HYPO, s. r. o., nikoliv pro firmu R. F., byť formálně firma R. F. s. r. o., vystupovala ve smlouvě o úvěru jako dlužník. Obviněný tedy věděl, že úvěr představuje ve vztahu k firmě R. F., cizí věc a že s úvěrem jako zástupce firmy R. F. může nakládat jen určitým předem dohodnutým způsobem, což nerespektoval. To, že firma Solidní Finance, uzavřený investiční fond, mohla úhradu úvěru požadovat podle § 511 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, i po firmě R. F., je nepodstatné, když je třeba odlišovat v rámci solidárního závazku vnější věřitelsko-dlužnické vztahy na straně jedné a vnitřní vztahy vznikající mezi jednotlivými solidárními dlužníky navzájem, které určovaly fakticky majetkové vztahy k poskytnutému úvěru. Jinak vyjádřeno skutečnost, že v konečném důsledku se firma R. F., podílela na úhradě předmětného úvěru, je v dané věci pro právní posouzení věci nerozhodná. Především je třeba uvést, že firma R. F. k částečné úhradě dluhu přistoupila až v průběhu probíhajícího trestního řízení, když úvěr byl poskytnut 29. 1. 2011 a splatný byl už za tři měsíce. Po splatnosti úvěru firma R. F. prokazatelně nečinila žádné kroky k částečné úhradě úvěru, ačkoliv fakticky větší část úvěru skončila u ní, kdy úvěr byl užit touto firmou. Navíc firma R. F. ani v průběhu civilního řízení mezi firmou Solidní Finance, uzavřený investiční fond, a poškozenými nijak neprojevila zájem se na řešení věci nějak podílet, což svědčí o jejím postoji k věci, když k částečné úhradě úvěru touto firmou došlo až v roce 2015.

Dále obviněný polemizuje se soudy nižších stupňů ohledně jeho úmyslu spáchat trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku. Uplatněná námitka naplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zavinění se vztahuje k základům trestní odpovědnosti fyzické osoby, byť část argumentace se vztahuje ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, když obviněný namítá nenaplnění všech objektivních znaků trestného činu zpronevěry. Obecně je třeba uvést, že zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dán v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15) a nedbalost (§ 16), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].

V případě trestného činu zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku se v základní skutkové podstatě vyžaduje z hlediska zavinění forma úmyslu, když se ovšem nevyžaduje úmysl přímý, postačí i úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů se otázkou zavinění zabývaly, když soud prvního stupně výslovně uvedl, že obviněný jednal v úmyslu přímém. Soud druhého stupně se s tímto závěrem ztotožnil. Nejvyšší soud má za to, že tento závěr je správný a má oporu v provedeném dokazování. Při posuzování úmyslu obviněného spáchat trestný čin skutečně nelze pominout skutková zjištění soudů nižších stupňů. Především nelze přehlédnout, že to byl právě obviněný, který jednal s poškozenými o uzavření úvěrové smlouvy a jejích podmínkách, když určil čísla účtů, na které bude úvěr zaslán a v podstatě vytvořil situaci, že poškození s poskytnutým úvěrem nemohli nijak disponovat. Navíc nelze pominout jeho způsob jednání se svědkem E. P., když právě liknavost obviněného vedla k tomu, že situaci se nepodařilo vyřešit zdárným způsobem, jelikož obviněný nereagoval na podklady, které mu svědek zaslal a přestal s ním komunikovat. Tato skutečnost svědčí o tom, že jeho zájem zajistit úhradu závazku manželů A. vůči tomuto svědkovi byl předstíraný a že obviněný fakticky pojal úmysl předmětnou část úvěru zpronevěřit.

Pokud se týká zásady subsidiarity trestní represe uvedené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, je možno konstatovat, že tato námitka je sice uplatněna právně relevantním způsobem, ovšem je zjevně neopodstatněná. Subsidiarita trestní represe se vztahuje k pojmu trestného činu a týká se otázky viny, takže se jedná o námitku, která z pohledu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně naplňuje uvedený dovolací důvod. Obviněný konkrétně namítá, že ve věci proběhlo civilní řízení a že tedy soudy nižších stupňů měly zkoumat, zda vedení trestního řízení proti jeho osobě neporušuje zásadu subsidiarity trestní represe.

Subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe vyjádřená v § 12 odst. 2 tr. zákoníku stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů právě korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.

V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkající se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 3 tdo 1366/2017), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“

Nejvyšší soud nepovažuje uplatněnou námitku za opodstatněnou. Je třeba především zdůraznit, že obviněný nebyl účastníkem předmětných civilních řízení, když nevystupoval jako žalobce či žalovaný. Předmětná civilní řízení se vztahovala jednak ke smlouvě o úvěru, kdy vystupovali jako strany poškození a firma Solidní Finance, uzavřený úvěrový fond, tedy týkala se vnějších věřitelsko-dlužnických vztahů, když právě jednání obviněného vůči poškozeným vedlo k tomu, že došlo k vedení tohoto civilního řízení. Další civilní řízení se týkalo zástavy na byt poškozených ve prospěch svědka E. P. a k jeho vedení došlo právě z toho důvodu, že obviněný s tímto svědkem řádně nejednal, takže nedošlo k úhradě jeho pohledávky. Z tohoto pohledu je pak třeba považovat argumentaci obviněného za zcela neodpovídající. Skutečnost, že jiný subjekt vedl civilní řízení s poškozenými, nemůže vést k závěru, že vedením trestního řízení proti obviněnému byla porušena zásada subsidiarity trestní represe.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno částečně z jiných důvodů, jež jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které jsou podřaditelné pod zvolený dovolací důvod, kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 1. 2019


JUDr. František Hrabec
předseda senátu



Vypracovala:
JUDr. Marta Ondrušová