Rozhodnutí NS

23 Cdo 3243/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/27/2019
Spisová značka:23 Cdo 3243/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3243.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
§ 114b o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 3243/2018-490
USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobce BRIDGE POWER INVESTMENTS DOO NOVI SAD – U STEČAJU, se sídlem Stražilovska 23, Novi Sad, 2300, Republika Srbsko, identifikační číslo osoby 20736500, za kterého jedná Ivan Petrović, insolvenční správce se sídlem Balzakova 39, Novi Sad, 21 000, Republika Srbsko, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Bajarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Tržiště 366/13, proti žalované Rovina, a. s., se sídlem v Hulíně, Kroměřížská 134, identifikační číslo osoby 64508510, zastoupené JUDr. Květoslavem Hlínou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 710/31, o odstranění vad díla, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 241/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 4. 2018, č. j. 47 Co 87/2015-389, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:

(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)


Okresní soud v Kroměříži rozsudkem pro uznání ze dne 7. 1. 2015, č. j. 16 C 241/2014-256, uložil žalované povinnost provést na svůj náklad na díle, komplexu na výrobu agropelet z kukuřičné slámy, které na základě smlouvy o dílo XY, uzavřené s žalobcem dne 12. 12. 2011, vybudovala v lokalitě XY, soubor oprav ve výroku specifikovaných (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že rozsudek pro uznání se nevydává.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že navrhuje, aby je dovolací soud zamítl.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.

Dovolání není přípustné.

Dovolatel spatřuje přípustnost svého dovolání v tom, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu nesprávně vyložil a aplikoval termín „vážný důvod“, který je obsažen v ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř.

Nejvyšší soud ve vztahu k vyjádření se na výzvu dle § 114b o. s. ř. vyložil, že nemůže-li žalovaný z vážných důvodů podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření ve věci, zákon mu ukládá, aby to ještě před uplynutím lhůty sdělil soudu; ve svém oznámení musí uvést důvod, který mu v podání písemného vyjádření brání, a musí být připraven tento důvod na výzvu soudu prokázat. Jestliže žalovanému brání v podání písemného vyjádření ve věci vážný důvod, avšak ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, o jaký vážný důvod jde, má to pro něj stejné procesní následky, jako kdyby písemné vyjádření vůbec bez vážného důvodu nepodal; výjimku z tohoto pravidla představuje pouze případ, že jde o tak vážný důvod, který žalovanému neumožňuje ani to, aby soudu sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat ve stanovené lhůtě písemné vyjádření. Jestliže se žalovaný na výzvu obsaženou v usnesení vydaném podle § 114b o. s. ř. bez vážného důvodu ve stanovené lhůtě nevyjádří ve věci a ani před uplynutím této lhůty soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, nastává - jak vyplývá ze znění ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. - fikce, že nárok, který byl proti němu uplatněn v žalobě, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku pak soud rozhodne v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s. ř.) [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod číslem 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2433/2004].

Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013, uveřejněný pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5089/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1092/2018) zákon výslovně nestanoví, co se ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. rozumí "vážným důvodem", pro který žalovaný nemohl včas podat své vyjádření ve věci, popřípadě "vážným důvodem", který žalovanému zabránil i v tom, aby soudu byť jen sdělil, že u něj tento vážný důvod nastal. I když vymezení takového "vážného důvodu" vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností každého jednotlivého případu, lze – s přihlédnutím k povaze věci - obecně uvést, že "vážný důvod" vyjadřuje překážku, která žalovanému zabraňuje vyjádřit se včas ve věci, popřípadě překážku, která žalovanému zabraňuje sdělit soudu i to, že pro ni nemůže včas podat vyjádření ve věci, a která je významná jen tehdy, je-li v konkrétní situaci vnímána jako stav ospravedlňující nečinnost ze strany žalovaného; překážka v tom, že žalovaný neučinil potřebné úkony, tedy musí mít s ohledem na svou povahu, nepředvídatelnost, závažnost, rozsah nebo i z jiných důvodů obecný aspekt ospravedlnitelnosti. Překážka ospravedlňující nečinnost žalovaného přitom může spočívat nejen v událostech majících objektivní povahu, ale i v okolnostech žalovaným způsobených nebo jinak zaviněných, lze-li je v dané situaci považovat za vskutku ospravedlňující (omlouvající) nečinnost žalovaného. Za vážný důvod proto lze ve smyslu ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. považovat jednak překážku (událost), která žalovanému objektivně (nezávisle na jeho vůli) zabrání písemně se vyjádřit ve věci ve stanovené lhůtě, popřípadě která zabránila žalovanému, aby soudu byť jen sdělil, že u něj takový vážný důvod nastal, jednak okolnost žalovaným případně způsobenou nebo jinak zaviněnou, jestliže ji lze považovat - zejména za přihlédnutí ke všem okolnostem případu a k poměrům žalovaného - za ospravedlňující jeho nečinnost.

Jak Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3437/2016, Ústavní soud v nedávné době opakovaně zdůraznil, že vydání rozsudku pro uznání na základě fikce předvídané § 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř. představuje institut, s nímž je vzhledem k jeho potenci intenzivně zasáhnout do procesních práv žalovaného nutné zacházet velmi citlivě (srovnej mimo jiné nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. I. ÚS 1261/15, bod 9). Jelikož je účelem fikce uznání žalobního nároku ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. zvýšení efektivity a zrychlení soudního řízení v případech, v nichž se žalovaný pokouší o procesní obstrukce nebo je pasivní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. IV. ÚS 842/16, bod 7), obnáší shora zmíněná zdrženlivost při využívání předmětného institutu především důkladné posouzení otázky, zda okolnosti případu nenasvědčují tomu, že se o zaviněné zdržování postupu soudu či celkovou pasivitu ze strany žalovaného nejedná. Je-li z chování účastníka, jenž jinak není procesně nečinný a nemaří řádné projednání věci soudem, zřejmé, že se žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelnou se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i s principy spravedlivého procesu (viz tamtéž, bod 8, dále srovnej též např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 1024/15, bod 26).

Dále v nálezu ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1298/17, Ústavní soud poté, co odkázal na závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, dle kterých k fikci uznání je nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nepochybných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně, a soud by proto měl při posuzování vážnosti důvodu volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek, shrnul, že fikce uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. může nastat jen tehdy, je-li v konkrétním případě zcela zřejmé, že je žalovaný k žalobě lhostejný, případně je obstrukčně pasivní, zjevně taktizuje a jeho jednáním dochází k průtahům.

V nyní projednávané věci vyšel odvolací soud z toho, že zástupce žalované dne 5. 12. 2014, tj. včas před uplynutím lhůty pro podání vyjádření (jejíž poslední den připadl na 8. 12. 2014), sdělil soudu, že převzal zastoupení (dne 1. 12. 2014), nárok žalobce neuznává a vyjádří se ve věci podrobně poté, co se seznámí s rozsáhlým spisovým materiálem. Současně požádal o prodloužení lhůty k vyjádření do 31. 1. 2015. K podání připojil udělenou plnou moc a také zdůraznil, že z textu žaloby vyplývá, že žalobce nedoložil soudu veškeré důkazy a žalovaná se tak k nepodloženým tvrzením nemůže vyjádřit. Odvolací soud považoval s ohledem na charakter předmětného sporu důvod uvedený žalovanou za důvod vážný, když již podle vylíčení skutkových tvrzení v žalobě je zřejmé, že jde o skutkově složitý případ smlouvy o dílo s uplatněním nároků z odpovědnosti za vady, kdy žalobce se domáhá, aby bylo žalované uloženo rozsáhlé odstranění vad díla; žaloba spolu s přílohami čítá více než 240 listů. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně, aniž by reflektoval zjevnou složitost věci, stanovil žalované k vyjádření nejkratší možnou lhůtu 30 dnů. Žalovaná přitom nezůstala zcela nečinná, ve věci se hodlala vyjádřit prostřednictvím svého zástupce, avšak v prodloužené lhůtě dvou měsíců, kterou lze s ohledem na složitost věci považovat za adekvátní, přičemž v popsaném chování žalované odvolací soud nespatřuje snahu o procesní obstrukce nebo průtahy. Nejvyšší soud přitom neshledal, že by odvolací soud vybočil z mezí vytyčených výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí, jestliže dospěl k závěru, že žalovaná v souladu s ustanovením § 114b odst. 5 o. s. ř. ve stanovené 30 denní lhůtě soudu sdělila, jaký vážný důvod jí ve vyjádření brání, a nemohla tedy nastat fikce uznání.

Na tomto závěru nemohou ničeho změnit ani odkazy dovolatele na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž dle dovolatele vyplývá, že za vážný důvod pro zmeškání lhůty podle § 114b odst. 5 o. s. ř. se nepovažuje převzetí právního zastoupení žalovaného právním zástupcem, ani související žádost právního zástupce žalovaného o prodloužení lhůty k vyjádření za účelem seznámení se se soudním spisem. Takový obecný kategorický závěr totiž z dovolatelem odkazovaných rozhodnutí nevyplývá. V rozhodnutí ze dne 6. 12. 2007, sp. zn. 32 Odo 1160/2006, Nejvyšší soud ve vztahu ke konkrétním okolnostem řešené věci dovodil, že nepředložila-li žalovaná soudu plnou moc udělenou jejímu zástupci a činí-li své vyjádření časově závislé na jeho návratu do České republiky z ciziny, nelze takový důvod považovat za vážný pro nesplnění výzvy k vyjádření v soudem stanovené lhůtě. V rozhodnutí ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 5405/2014, Nejvyšší soud vytkl odvolacímu soudu, že se existencí vážného důvodu ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nezabýval, a proto mu věc vrátil k dalšímu řízení. Konečně v rozhodnutí ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že vážný důvod dle § 114b odst. 5 o. s. ř. dán nebyl, učinil tak ale na základě skutkového stavu odlišného od nyní projednávané věci, když vyšel z toho, že právní zástupce žalované byl prokazatelně s předmětem řízení seznámen nejpozději v říjnu 2014 (žaloba byla podána v lednu 2015, výzva k vyjádření v březnu 2015), a dovodil též, že za vážný důvod nelze považovat skutečnost, že žalovaná udělila právní moc právnímu zástupci k podání vyjádření až v poslední den lhůty, a že okolnosti případu svědčily o lhostejnosti a pasivitě žalované.

Pokud dovolatel ve svém dovolání v této souvislosti dále namítá, že „právní zástupce/advokátní kancelář žalované ve věci, která se následně stala předmětem soudního sporu, žalovanou dlouhodobě zastupovali“, popř. že „všechna žalobní tvrzení i přílohy žaloby byly žalované a jejímu právnímu zástupci zjevně fakticky známy dávno před podáním žaloby“, přehlíží, že takové skutkové zjištění soudy v projednávané věci neučinily. Jak přitom Nejvyšší soud podotkl např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.

Případné pak nejsou ani odkazy dovolatele na rozhodovací praxi dovolacího soudu týkající se požadavků na kvalifikovanost vyjádření se na výzvu dle § 114b o. s. ř. a dále včasnosti žádosti o prodloužení lhůty k vyjádření. Odvolací soud se totiž těmito otázkami nezabýval, když své rozhodnutí založil na tom, že nemohla nastat fikce uznání, jelikož žalovaná ve stanovené lhůtě soudu sdělila, jaký vážný důvod jí ve vyjádření brání. Dovolání přitom dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013).

Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu porušil zákaz překvapivosti rozhodnutí. Dovolatel namítá, že soud prvního stupně se nezabýval hodnocením jednání žalované jako neobstrukčního a hodnocením lhůty pro podání kvalifikovaného vyjádření stanovené soudem prvního stupně jako nepřiměřeně krátké a dovolatel neměl možnost se k těmto otázkám vyjádřit.

Uvedená námitka však přípustnost dovolání založit nemůže, když dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1292/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2384/2015) je nepředvídatelným, resp. překvapivým takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. V nyní řešeném případě se o takovou situaci nejedná. Dovolatel měl možnost vyjádřit se ke všem námitkám vzneseným v odvolání, což učinil jednak písemně a jednak při jednání před odvolacím soudem. Současně odvolací soud neposuzoval žádné skutečnosti, které by nebyly před rozhodnutím odvolacího soudu účastníky namítány. Eventualita právního posouzení, k jakému nakonec dospěl odvolací soud, přicházela na základě výše uvedeného v úvahu.

Konečně jestliže dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s námitkami dovolatele a že je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné, jde o námitky případných vad řízení, k nimž by dovolací soud mohl přihlédnout tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání však tvrzení těchto vad nezakládá.

Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§ 243b ve spojení s § 151 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 2. 2019

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu