Rozhodnutí NS

6 Tdo 1241/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/29/2018
Spisová značka:6 Tdo 1241/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1241.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Krádež
Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
Pokračování v trestném činu
Pokus trestného činu
Poškození cizí věci
Řízení o dovolání
Spolupachatelství
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
§ 205 odst. 1 písm. b, 4c) tr. zákoníku
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku
§ 116 tr. zákoníku
§ 23 tr. zákoníku
§ 228 odst. 1 tr. zákoníku
§ 234 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1241/2018-68

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2018 o dovolání, které podali obvinění M. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a M. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 10 To 63/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 72/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 2 T 72/2017, byli obvinění M. R. a M. B. uznáni vinnými níže uvedenými trestnými činy.

2. Obviněný M. R. byl uznán vinným
pod body I), II 1a-b, 2-24), III), IV a-c) zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou pokračování podle § 116 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
pod body I), II 1a-b, 2-24), III), IV a-c) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou pokračování podle § 116 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
pod body I), III) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku.

3. Obviněný M. B. byl uznán vinným
pod body II 1a-b, 2-24), III), IV a-c) zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného formou pokračování podle § 116 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
pod body II 1a-b, 2-24), III), IV a-c) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou pokračování podle § 116 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
pod bodem III) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku.



4. Těchto činů se podle skutkových zjištění nalézacího soudu obvinění M. R. a M. B. spolu s dalšími výše uvedenými spoluobviněnými dopustili (stručně řečeno) tím, že se v době od 12. 8. 2016 do 5. 12. 2016 vloupali do řady objektů různých vlastníků a odcizili tam řadu věcí či se pokusili odcizit další věci a způsobili škodu poškozením objektů a věcí při vloupání v rozsahu škody značné.

5. Za tyto trestné činy byl obviněný M. R. odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu v trvání 6 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

6. Obviněný M. B. byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu v trvání 5 let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

7. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému M. R. uložen trest propadnutí v rozhodnutí specifikovaných věcí. Obviněnému M. B. byl uložen trest propadnutí v rozhodnutí specifikovaných věcí podle § 70 odst. 2 písm. a) a b) tr. zákoníku.

8. Obviněným M. R. a M. B. byla také vůči v rozhodnutí specifikovaným poškozeným uložena povinnost zaplatit náhradu škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Vyjmenovaní poškození byli odkázání s jejich nároky nebo se zbytky jejich nároků na náhradu škody podle § 229 odst. 1 a odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. Obvinění M. R. a M. B. byli také daným rozsudkem podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad Kněžnou, č. j. 1 ZT 228/2016-506 z 3. 7. 2017 pro skutky (dílčí útoky) kvalifikované jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v případě obviněného M. R. i jako přečin neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se měli dopustit činy podrobně popsanými v rozsudku soudu prvního stupně, neboť nebylo prokázáno, že tyto činy spáchali obvinění. Poškození byli podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
    10. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody obviněných L. Š. a I. I.

    11. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. R. a M. B., byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 10 To 63/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
      II.

      12. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali obvinění M. R. a M. B. (dále také jen „obvinění“ či „dvolatelů“) dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

      13. Obviněný M. B., který podal svůj mimořádný opravný prostředek jako první z obou dvolatelů, v něm uvedl, že podal odvolání pouze do bodů II 1a – b, 2 – 9, 11-16, 18-24), III), kde jej podle jeho názoru soud uznal vinným pouze na základě skutečností uvedených obviněnými v průběhu řízení. Spáchání těchto skutků obviněný popírá a se závěry soudů nesouhlasí. Má za to, že nebylo prokázáno spáchání skutků, do kterých bylo podáno odvolání, jeho osobou, neboť ve vztahu k nim nebyly předloženy žádné relevantní důkazy. Nástroje, jejichž stopy byly shodné s mechanoskopickými stopami zajištěnými na místech činu (kleště, hasák), byly nalezeny ve vozidle spoluobviněného L. Š., chybí zde souvislost s osobou obviněného M. B. Všichni obvinění vypovídali nekonkrétně, tvrdili, že řadu skutků nespáchali a že celková škoda nepřesáhla 500.000,- Kč. Odlišná v tomto směru byla výpověď M. R. ve vztahu ke skutku ad. III. rozsudku (KARSIT HOLDING s.r.o.), kdy jednoznačně uvedl, že ho spáchal sám. Tyto skutečnosti soudy za pravdivé neuznaly, aniž by blíže odůvodnily, proč obviněnému M. R. neuvěřily. Pokud M. R. uvedl, že nikdy nic nespáchal jen s obviněným Š., soud bez dalšího vzal toto jeho tvrzení za pravdivé. Soud z výpovědí obviněných v podstatě vyňal skutečnosti v jejich neprospěch, ze kterých vytvořil „pravidla“ a z těchto pravidel vyvodil údajnou existenci řetězce nepřímých důkazů, zatímco skutečnostmi uvedenými v jejich prospěch se dostatečně nezabýval. Obviněný M. B. soudům vytýkal způsob hodnocení důkazů. Nebylo vysvětleno, jaká dílčí zjištění byla čerpána z jednotlivých důkazů, nebyly dostatečně podloženy úvahy při hodnocení důkazů. S ohledem na výši škody způsobené na odcizených věcech při skutcích, ke kterým se obviněný doznal, jejíž rozsah se pohybuje v rozmezí větší škody (nikoli škody značné), je přesvědčen o tom, že by jeho jednání mělo být kvalifikováno podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku, kdy by mu měl být uložen trest odnětí svobody v rozmezí jeden rok až pět let. Krajský soud se podle něj nevypořádal s námitkami uvedenými v jeho odvolání. Má za to, že důkazy ho neusvědčují ze spáchání všech skutků kladených mu za vinu. Soudy porušily některé zásady trestního řízení podle § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. a právo na spravedlivý proces a princip presumpce neviny.

      14. Obviněný M. B. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2018, č. j. 10 To 63/2018-4470, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 10. 2017, č. j. 2 T 72/2017-4299, a dále aby ho podle § 265m tr. ř. obžaloby v napadené části zprostil a uznal vinným pouze v případech skutků ostatních, tímto dovoláním nenapadených, které jsou mu obžalobou kladeny za vinu a ke kterým se doznal, a uložil náhradu škody, kterou způsobil skutky dovoláním nenapadenými. Zároveň navrhl, aby mu byl za spáchané skutky uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v první polovině sazby uvedené v ustanovení § 205 odst. 3 tr. zákoníku, a to do tří let. Dále obviněný souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

      15. Obviněný M. R. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že ho směřuje opětovně k právní kvalifikaci jednání obviněného též jako trestného činu podle § 234 tr. zákoníku, dále pak namítá porušení práva na spravedlivý proces, co se týče způsobu provádění důkazů výslechem svědků. Měl za to, že soud se nevypořádal s jeho odvolací argumentací k výhradě proti právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (body I., III. rozsudku). Vyjádření odvolacího soudu v bodech 24. a 25. považoval za nedostatečné. Citoval z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že oba obvinění měli při vloupání představu, že svým jednáním odcizí nejen finanční hotovost či další cenné věci (hodnoty), ale při masovém rozšíření těchto platebních prostředků museli být srozuměni i s tím, že se na těchto místech činu mohou takové platební prostředky vyskytovat, s tím, že za splnění určitých okolností by se i jejich prostřednictvím za plnění příslušných předpokladů (např. znalosti kódů PIN), mohli zmocnit dalších finančních prostředků k tíži oprávněných majitelů těchto platebních prostředků. Obhajoba nesouhlasí s tímto způsobem, kterým soud druhého stupně dovodil naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, a to toliko myšlenkou obecné rozšířenosti platebních prostředků u široké veřejnosti, bez přihlížení k individuálním sociálním a majetkovým poměrům obviněného M. R. Naplnění subjektivní stránky je třeba u osoby obviněného dovodit přímo. Soud nezjistil, zda obviněný disponuje platební kartou, certifikátem k provádění internetového bankovnictví či jiným obdobným prostředkem, zda má v tomto směru finanční gramotnost. V jednom z případů byl odcizený platební prostředek součástí uzavřeného trezoru, o jehož přesném obsahu nemohl mít obviněný povědomí. Přítomnost platební karty nemohl předpokládat. Dovolatel přitom odkázal na právní názor Prof. JUDr. Jana Musila, CSc. zveřejněný v disentu proti nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13, s nímž se ztotožnil. Obviněný s odkazem na daný disent upozornil, že skutek, který je mu kladen za vinu pod bodem I. nevymezuje dostatečně trestný čin opatření platebního prostředku tak, aby jej bylo možno zařadit pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 234 tr. zákoníku. Výrok rozsudku měl být podle něj vymezen tak, že si obviněný opatřil přímo platební kartu, nikoliv trezor, jehož součástí byla platební karta, neboť není zřejmé, zda o ní věděl. Co se týče skutku pod bodem III. rozsudku, je jeho jednání popsáno tak, že odcizil tři zařízení k internetovému bankovnictví včetně čipové karty vydané Komerční bankou, čipové karty vydané Českou spořitelnou a čipové karty vydané Unicredit bank, přičemž nebylo zjištěno jakékoliv zneužití či pokus o něj. Podle obviněného je třeba zkoumat, zda vůbec mohl odcizené zařízení vč. čipové karty identifikovat jako platební prostředek. Obviněný v daných souvislostech opětovně odkázal na disent prof. JUDr. Jana Musila, CSc., že skutková věta neobsahuje nic, z čeho by bylo možno dovozovat subjektivní stránku trestného činu (v daném případě nepřímý úmysl pachatele) - tj. vědomost a srozumění. Posouzení zavinění ve formě nepřímého úmyslu je podle jeho názoru extrémně vadné. Podle obviněného nelze dovozovat nepřímý úmysl v případě, kdy mělo z jeho strany dojít k odcizení trezoru, jehož obsah odlišný od finanční hotovosti nebylo možno předvídat, a v druhém případě se jednalo o speciální platební prostředek, u nějž nebylo možno předpokládat identifikaci jeho možného účelu a způsobu zneužití ani u pachatele s výrazně lepšími osobními a majetkovými poměry, než má obviněný. V daných souvislostech ještě odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09.

      16. Dále obviněný M. R. namítl, že podle něj došlo během hlavního líčení k nepřípustnému zásahu do práv obhajoby, a to v souvislosti s výslechem svědkyně I. Z., který proběhl přes využití práva svědkyně podle § 100 tr. ř. Svědkyně po poučení uvedla, že před soudem nebude vypovídat, protože je družkou obviněného. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 9. 2017 je zjevné, že státní zástupkyně žádala, aby i přesto došlo k provedení výslechu svědkyně z důvodu, že tato nemá vztah k ostatním spoluobviněným, přičemž ke svědkyni bude mít dotazy týkající se pouze spoluobviněných jejího druha. Obviněný považuje tento postup za nesouladný s trestním řádem, jakož i ústavním pořádkem České republiky, když soud prvního stupně neměl umožnit výslech svědkyně, která předtím využila práva podle § 100 tr. ř. V hlavním líčení došlo k hromadnému poučení všech předvolaných svědků. Toto poučení soudu, jak se podává ze zvukového záznamu, nebylo dostatečné, přičemž uvedené mohlo mít vliv na výpověď svědků, jejich postoj k možnosti využití práva odepřít výpověď a na zjištěný skutkový stav věci. Podle ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř. má právo odepřít výpověď jako svědek příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh; jestliže je obviněných více a svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má právo odepřít výpověď stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru. Podle obviněného bylo třeba svědkyni poučit před výslechem rovněž ve smyslu druhé věty § 100 odst. 1 tr. ř. za středníkem, kdy k tomu nedošlo. Svědkyně byla nucena vypovídat k finanční situaci, k majetkovým poměrům a vybavení její domácnosti, kterou sdílí s obviněným, jakož i ke vztahu odsouzeného s dalšími spoluobviněnými. Výslech, tak jak byl proveden, neodpovídá požadavkům § 100 odst. 1 tr. ř., když svědkyně byla dotazována, jakým způsobem zná osoby dalších spoluobviněných, přičemž obviněný má za to, že nejpozději v okamžiku, kdy svědkyně uvedla, že osoby spoluobviněných zná podle vidění a tyto u ní a u obviněného byly párkrát i na kávě, měl být výslech svědkyně s ohledem na využití jejího práva podle § 100 odst. 1 tr. ř. soudem prvního stupně ukončen. Obviněný se domnívá, že soudem prvního stupně došlo k porušení práva na spravedlivý proces, když nerespektoval práva svědkyně, jejíž výpověď mohla negativně ovlivnit důkazní stav ve vztahu k obviněnému, přičemž z odůvodnění rozsudku nevyplývá, že by soud prvního stupně v dalším řízení hodnotil výslech svědkyně jako nepoužitelný důkaz.

      17. Obviněný rovněž nesouhlasil se zamítnutím jeho důkazních návrhů na výslech jím specifikovaných svědků, jejichž výpovědí mělo být prokázáno, že nebyl v době spáchání některých o obžalobě popsaných skutků jedinou osobou, která mohla mít k dispozici jeho mobilní telefon. Důkaz trakací mobilního telefonu nemusí mít vypovídací váhu, pakliže nebylo prokázáno, že obviněný měl v době spáchání jednotlivých skutků svůj telefon k dispozici. Pokud by soud prvního stupně odhlédl od výslechu svědkyně I. Z. a kriticky hodnotil důkaz trakací telefonu obviněného, pak nelze důkazní skutkový stav považovat za dostatečně zjištěný a důkazní návrhy obviněného za nadbytečné.

      18. Závěrem obviněný M. R. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2018, č.j. 10 To 63/2018-4470, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 10. 2017, č. j. 2 T 72/2017-4299, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

      19. Dovolání podané prostřednictvím obhájce doplnil obviněný M. R. vlastnoručně zpracovanou písemností, v níž jednak vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. a dále připojil výhrady vůči některým skutečnostem obsaženým v rozsudku soudu prvního stupně.

      20. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která uvedla, že se všemi námitkami, které oba dovolatelé uplatnili v mimořádném opravném prostředku, se řádně vypořádal již soud prvního stupně a zabýval se jimi i soud odvolací. Dovolatel M. B. formuloval námitky jako ryze skutkové, neboť zpochybnil způsob hodnocení provedených důkazů a vytýkal soudům porušení § 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. Obviněný v uvedeném ohledu pouze opakoval námitky, které vznášel jak před soudem prvního, tak druhého stupně. Obviněný se tedy dovolával aplikace hmotného práva na jinak definovaný skutkový stav, tedy na jinou verzi skutkového děje, přestože se soudy přiklonily k verzi odlišné, kterou ve svých rozhodnutích odpovídajícím způsobem při použití zásad formální logiky zdůvodnily. Těmito námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Obviněný M. R. dostál podmínkám dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud zpochybnil správnost právní kvalifikace trestným činem podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nesouhlasil s tím, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Státní zástupkyně souhlasila se závěrem soudů obou stupňů, že obviněný se dopustil rovněž předmětného trestného činu, neboť byl srozuměn s tím, že může odcizit i jiné platební prostředky než peníze, neboť vykrádal různé objekty a zmocňoval se trezorů, kdy otevíral i zásuvky v kancelářích, kde zaměstnanci napadených institucí mohli mít uloženy své osobní věci. Musel být srozuměn s tím, že mezi odcizenými věcmi budou i platební karty. Bezhotovostní styk se již běžně uskutečňuje prostřednictvím platebních karet, které jejich majitelé nosí buď při sobě, nebo je nechávají v uzamčených prostorách, např. zásuvkách či trezorech. Když tedy pachatel odcizí trezor, musí počítat s tím, že tam budou uloženy také platební karty nebo např. šeky a stravenky. Pokud jde o argumentaci obviněného disentem soudce Ústavního soudu k nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/2013, je třeba podle státní zástupkyně zdůraznit, že v tomto nálezu Ústavní soud reflektoval posun v sociální realitě, který se vyznačuje právě běžným používáním bezhotovostních platebních prostředků, které jsou přechovávány na totožných místech jako peníze (peněženkách, trezorech, pokladnách). Jestliže pachatel odcizí předmět, ve kterém předpokládá uložení peněz, musí být srozuměn s tím, že na takovém místě budou uloženy i bezhotovostní platební prostředky. K námitce obviněného o nepřípustnosti výslechu svědkyně I. Z. se vyjádřil již odvolací soud, který naznal, že výslech této svědkyně nebyl proveden v rozporu se zákonem, a i pokud by došlo k určitému pochybení při jejím výslechu, s ohledem na jeho marginální význam pro definování skutkových zjištění by nebyl důvod ke zrušení napadeného rozsudku. Z výpovědi svědkyně I. Z. soud prvního stupně nedovozoval zásadní skutečnosti o vině dovolatele, neboť v rámci všech skutků bylo zejména přihlédnuto k důkazům jiným. Proto i v případě, pokud by bylo možno označit výslech této svědkyně za excesivní, resp. pokud by byla dotazována na věci, které se vztahovaly i k dovolateli, nelze uvedené pochybení označit za zásadní vzhledem k dodržení pravidel spravedlivého procesu, a to právě pro význam této výpovědi. V posuzované trestní věci nebylo možné zaznamenat ani kategorii opomenutých důkazů. Soudy se řádně vypořádaly s důkazními návrhy obviněného, a pokud důkazy jím navrhované neprovedly, uvedený postup odpovídajícím způsobem vysvětlily.

      21. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. R. odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného M. B., aby odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně navrhla, aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
        III.
          22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

          23. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 10 To 63/2018, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců (s dílčí, níže uvedenou výjimkou v případě obviněného M. R.), tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
            24. Nejvyšší soud dodává, že k podání učiněnému samotným obviněným M. R., v němž tento vyjádřil výhrady vůči rozsudku soudu prvního stupně, nemohl přihlížet. Nesplnilo totiž zákonnou podmínku, podle níž může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce (§ 265b odst. 2 věta první tr. ř.). Tento požadavek se nevztahuje jen na samotné dovolání, ale i na jeho případné doplňky. Vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, určeného k nápravě taxativně vymezených nejzávažnějších vad již pravomocného rozhodnutí, který klade zvýšené nároky nejen na jeho přesné obsahové náležitosti, ale i na odbornou (právní) erudici jeho zpracovatele (advokáta). Proto trestní řád případným podáním, která obviněný zpracoval sám, právní účinky dovolání nepřiznává (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).

            25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

            26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

            27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

            28. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

            29. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
            IV.


            30. V posuzované věci však námitky obviněného M. B. uplatněné v podaném dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné skutkové závěry, přičemž předkládá vlastní hodnotící závěr, že se jím označených (dílčích) skutků kladených mu za vinu nedopustil. Právě a pouze z uvedených skutkových, procesních výhrad vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

            31. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje žádné konkrétní hmotně právní výhrady. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

            32. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

            33. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.

            34. Lze konstatovat, že námitky dovolatele M. B. ve vztahu ke správnosti skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a jeho výsledek vyjádřený především ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu. Možno shrnout, že soud prvního stupně, jemuž primárně přísluší zjišťování skutkového stavu věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Své hodnotící úvahy dostatečně vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud se po přezkumném řízení s jeho skutkovými i právními závěry ztotožnil. Za této situace na ně odkázal, bez potřeby je jakkoliv moderovat. Dlužno dodat, že o nezávadnosti hodnotících úvah soudu prvního stupně ve vztahu k provedeným důkazům (tedy o tom, že dotyčný soud nepostupoval v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.) svědčí, jak na to ostatně poukázal již odvolací soud, i ten fakt, že rovněž obviněný B. byl z části obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř.

            35. V daných souvislostech nutno zmínit, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

            36. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

            37. Činí-li za dané situace obviněný M. B. kroky ke zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.

            38. V návaznosti na výše uvedené, možno obecně konstatovat, že dovolatel M. R. uplatnil část dovolací argumentace pod uplatněný dovolací důvod formálně podřaditelnou. Konkrétně jde o zpochybňování správnosti právní kvalifikace trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, pro absenci subjektivní stránky tohoto trestného činu. Nejvyšší soud však shledal, že této argumentaci nelze přiznat žádné opodstatnění.

            39. Přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sobě nebo jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu.

            40. Z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný se tohoto přečinu dopustil tím, že sobě bez souhlasu oprávněného držitele opatřil nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla a přístupové zařízení k internetovému bankovnictví včetně čipové karty, a to tak, že „… ze skříně nezjištěným nástrojem vytrhli příruční kovovou pokladnu, která byla připevněna ke skříni a odcizili ji i s uloženou finanční hotovostí ...a s platební kartou k běžnému účtu České spořitelny….“ a „překonali dveře do kanceláře č. 305 - účtárny, kde odcizili ........ přístupové zařízení k internetovému bankovnictví včetně čipové karty vydané Komerční banky, přístupové zařízení k internetovému bankovnictví včetně čipové karty vydané Českou spořitelnou a přístupové zařízení k internetovému bankovnictví včetně čipové karty vydané Unicredit bank ...."

            41. Pod pojmem „opatří bez souhlasu oprávněného držitele“ se u tohoto přečinu rozumí jakýkoli způsob nabytí platebního prostředku jiného. Na rozdíl od přijetí jde o aktivní jednání pachatele směřující k neoprávněnému získání platebního prostředku jiného, v rámci něhož si ho opatřuje, ať již koupí, výměnou za jinou věc, krádeží, podvodem apod. Podle dikce § 234 odst. 1 tr. zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel platební prostředek použil k placení zboží nebo služeb, popř. k inkasu hotovosti, nebo aby se o to pokusil. K trestnosti postačí pouhé jednání pachatele spočívající v tom, že sobě nebo jinému opatří, zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného. Jde o úmyslný trestný čin. Postačí, když úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku zahrnuje opatření, zpřístupnění, přijetí či přechovávání platebního prostředku jiného bez souhlasu oprávněné osoby. Nevyžaduje se, aby úmysl směřoval k použití platebního prostředku k bezhotovostní platbě, k výběru hotovosti či jiné operaci. (Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 2361s. a násl.).

            42. Eventuální úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který u obviněného soudy nižších stupňů dovodily, spočívá v tom, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.

            43. V návaznosti na stanovisko zaujaté soudy nižších stupňů konstatuje Nejvyšší soud, že platební karty i přístupová zařízení s čipovými kartami jsou v současnosti běžnými prostředky k provádění plateb. Jestliže trezor je ze své podstaty uzavřenou schránkou, je logické, že pachatel, který jej odcizí, obvykle přesně neví, co v něm nalezne. Vzhledem k tomu, že jeho účelem je uchovávání cenných předmětů, musí nutně předpokládat a být srozuměn s tím, že v trezoru se mohou nacházet nejen peníze v hotovosti, ale i platební karty (nebo třeba šeky, směnky, stravenky apod.). Platební karty jsou v dnešní době platebními prostředky masově používanými, jsou ekvivalentem peněz, a obviněný tak musel počítat a být srozuměn s tím, že se v trezoru mohou nacházet, stejně jako se tam mohly nacházet jakékoli platební prostředky a spáchal tak dotčený trestný čin. Jestliže tedy pachatel při krádeži odcizí předmět, ve kterém předpokládá uložení peněz, musí být srozuměn s tím, že na takovém místě budou uloženy i bezhotovostní platební prostředky, typicky platební karty, přičemž trestnost jednání u trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku se neodvíjí od použití, resp. zneužití tohoto platebního prostředku. Pokud jde o argumentaci obviněného disentem soudce Ústavního soudu k nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/2013, je vhodné připomenout, že právní názor vyslovený v disentu nenašel svého výrazu v citovaném nálezu Ústavního soudu, a již proto mu nebylo možno přiznat v rámci posuzované věci relevanci, jíž se dovolatel domáhal.

            44. Pokud obviněný tvrdí ve vztahu k bodu III. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně (přístupová zařízení k internetovému bankovnictví včetně čipových karet), že nevěděl, o jaké zařízení se jedná, pak tomuto tvrzení nelze přisvědčit. Nehledě na fakt, že za takového stavu věci by postrádalo jakéhokoliv smyslu odcizení uvedených platebních prostředků, je třeba uvést, že skutečnost, že si je popsaným způsobem bez souhlasu oprávněného držitele opatřil, svědčí o jeho vědomosti (rámcové představě) o jejich účelu a současně o jeho srozumění i s tím. K tomu je na místě dodat, že čipové karty jsou bankami vydávány jako potištěné plastové karty formátu platebních karet s označením vydavatele, a je tedy zřejmé, že se jedná o karty vydané výše jmenovanými bankami, což už samo o sobě implikuje jejich účel. Lze tak uzavřít, že v obou případech obviněný jednal v úmyslu eventuálním podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

            45. Je tudíž možno konstatovat, že obviněný M. R. svým jednáním popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, včetně zavinění. Nejvyšší soud proto zde neshledal obviněným tvrzené nesprávné právní posouzení skutku.

            46. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.

            47. Obviněný M. R. dále namítl nesprávnost postupu soudu při výslechu svědkyně I. Z.

            48. K otázce procesní nepoužitelnosti důkazu je třeba uvést, že jako procesně nepoužitelný je označován důkaz, který není získán co do jednotlivých dílčích fází dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.

            49. V posuzované věci je patrno, že výpověď svědkyně I. Z. byla zcela okrajovým důkazem, který jak z odůvodnění rozsudku soud prvního stupně, který prakticky nebyl užit ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Na tomto místě je pak nutno připomenout, že nikoli každá vada procesní je natolik významná, aby vedla ke kasaci napadeného rozhodnutí. Možnost vlivu určité procesní vady na spravedlivý proces nelze hodnotit abstraktně, ale vždy v podmínkách konkrétního případu a podle jeho okolností. Nejde o zrelativizování nebo zlehčování případného chybného postupu orgánů činných v trestním řízení, nýbrž o rozumný pohled na dodržování zákonem stanovených pravidel spravedlivého procesu, který jedině může vést ke spravedlivému rozhodnutí, odlišný od ryze formálního pohledu bez přihlédnutí ke konkrétní věci a jejímu celkovému průběhu. Za popsaného stavu věci proto ani v případě, že by bylo možné označit výslech jmenované svědkyně za excesivní či nesouladný s ustanovením § 100 odst. 1 tr. ř., by nešlo o pochybení zakládající porušení pravidel spravedlivého procesu.

            50. K námitce dovolatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, je možné uvést, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).

            51. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. To explicitně vyjádřil soud druhého stupně na straně 4 v odstavci 22 svého rozhodnutí, kde vyslovil, že dokazování je možno mít za úplné, tudíž pro zřejmou nadbytečnost nevyhověl návrhu na výslech obviněným M. R. navrhovaných svědků. Důkazní řízení tak netrpělo deficitem, který by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.

            52. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného M. B. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Pokud jde o dovolání obviněného M. R., to, jak je zřejmé z výše rozvedených skutečností, Nejvyšší soud shledal v jeho celku jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o uvedených dovoláních rozhodl v neveřejném zasedání. Stran rozsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

            Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

            V Brně dne 29. 11. 2018

            JUDr. Vladimír Veselý
            předseda senátu