Rozhodnutí NS

8 Tdo 1199/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:8 Tdo 1199/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1199.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Vydírání
Dotčené předpisy:§ 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 1199/2018-25


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného V. G. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 44 To 160/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 72/2017, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 44 To 160/2018, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 50 T 72/2017.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:


1. Obviněný V. G. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 50 T 72/2017, uznán vinným, že

dne 21. 7. 2017 kolem 5:30 hodin v P., H., po příchodu do bytu, kde v té době žil se svou družkou I. I., a jejich nezletilou dcerou, z tašky, kterou si přinesl, před matkou své družky, T. Y., úmyslně vytáhl pistoli a oznámil jí, že když dceři otevře dveře bytu, tak její dceru tou pistolí zabije, protože mu byla nevěrná se ženou.
    2. Takto popsané jednání obviněného soud právně posoudil jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a uložil mu podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
      3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 44 To 160/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným, že
        dne 21. 7. 2017 kolem 5:30 hodin v P., H., po příchodu do bytu, kde v té době žil se svou družkou I. I., a jejich nezletilou dcerou „AAAAA“ *), z tašky, kterou si přinesl, před matkou své družky T. I. úmyslně vytáhl pistoli a oznámil jí, že když dceři I. I., až se bude vracet do bytu, otevře dveře bytu, tak její dceru I. I. tou pistolí zabije, protože mu byla nevěrná se ženou (dílčí změny v popisu skutku jsou tučně zvýrazněny).
          4. Takto popsaný skutek pak odvolací soud právně kvalifikoval rovněž jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a obviněnému uložil podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku shodný trest odnětí svobody jako soud prvního stupně (ve výměře dvou let), jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu stejného trvání (tří let).
            5. Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Leonida Kushnarenka dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
              6. V dalším textu dovolatel konkrétně namítl, že jeho jednání nemělo být právně kvalifikováno jako trestný čin vydírání vzhledem k nenaplnění znaků jeho skutkové podstaty, nýbrž případně mělo být právně posouzeno jako trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku (když použití této právní kvalifikace mimo jiné podporuje i postup policejního orgánu, který se k překvalifikování jednání na trestný čin vydírání uchýlil až dne 16. 8. 2017). V podrobnostech poukázal jednak na výpověď své družky – svědkyně I. I. z přípravného řízení, z níž vyplývá, že její matka T. I. (v trestním spise i v rozsudku soudu prvního stupně označovaná „T. Y.“) jí daného dne volala a řekla jí, aby nechodila domů, neboť on tvrdil, že ji (I. I.) zabije, až se tato vrátí, a s dítětem odjede pryč, a jednak na výpověď svědkyně T. I., jež uvedla, že psala své dceři I. I., že (obviněný) ji zastřelí, až se vrátí, že má připravenou zbraň a pak chce odjet. Vyslovil názor, že z takového dokazování nelze mít za prokázané, že „pohrůžkou násilí nutil jiného, aby něco opominul“, neboť ačkoliv v silném rozrušení vyhrožoval, že svou družku I. I. zabije, až se tato vrátí domů, T. I. však nijak nevydíral; k tomu doplnil, že navíc poté, co se vrátil uvedeného dne domů, zamkl za sebou dveře, jak T. I. rovněž potvrdila, a s ohledem na to nebylo ani reálně možné, aby ji nutil dveře neotvírat. Dále zdůraznil, že jeho družka I. I. v té době byla stále u své kamarádky, a proto neměl důvod T. I. jakýmkoliv způsobem k něčemu bezprostředně nutit, a zmínil i to, že v případě předmětné zbraně se jedná o zbraň plynovou, kterou nemohl a také neměl v úmyslu nikomu ublížit.
                7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem obviněný vyjádřil přesvědčení, že nebylo prokázáno, že by poškozené vyhrožoval za tím účelem, aby jí zabránil něco konat, tj. aby jí zabránil otevřít dveře své dceři; pokud vyhrožoval zabitím své družky, nebylo to míněno jako vydírání T. I., ale jako pohrůžka toho, co se může stát, až se jeho družka vrátí domů. Doplnil, že v případě trestného činu vydírání slouží pohrůžky jako prostředek k ovlivnění vůle napadené osoby, a proto musí být dostatečně zjištěno úmyslné jednání pachatele, které vede k ovlivnění vůle poškozeného; v posuzované věci však z výsledků dokazování takový jeho úmysl neplyne, a tudíž nebyly naplněny ani znaky subjektivní stránky daného trestného činu.
                  8. Z výše uvedených důvodů dovolatel v samém závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání.
                    9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k němu po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci uvedla, že pokud obviněný namítl, že jeho jednání tak, jak vyplynulo z provedeného dokazování a je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, nenaplňuje znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, lze takové námitce přiznat opodstatnění.
                      10. Státní zástupkyně následně s poukazem na zákonnou úpravu a teoretická východiska vztahující se k trestným činům vydírání a nebezpečného vyhrožování zdůraznila, že zatímco u trestného činu vydírání je jeho objektem svobodné rozhodování člověka, objektem trestného činu nebezpečného vyhrožování je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám, přičemž se nevyžaduje, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl přítomen, a stačí, když je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se poškozený o ní dozví, např. prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem apod. Vyslovila názor, že ze skutkových zjištění učiněných v předmětné věci, jakož i ze samotného popisu skutkového děje v tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, nelze mít za prokázané, že by obviněný jednal s úmyslem působit na T. I., aby neotvírala dveře bytu své dceři, tedy jeho družce. Nebylo totiž žádným způsobem prokázáno, že by to, zda družka obviněného I. I. do bytu vstoupí nebo ne, jakýmkoli způsobem bylo v moci T. I., tedy by záviselo na tom, jestli jí tato dveře otevře nebo ne, a obviněný tak působil na její vůli, neboť chtěl zabránit návratu své družky (ostatně tohoto cíle by obviněný mohl dosáhnout i efektivnějšími způsoby). Naopak z provedeného dokazování vyplynulo, že poté, co se obviněný se svou družkou pohádali tak intenzivně, že se běžela schovat ke své přítelkyni, obviněný (pod vlivem alkoholu a jiných omamných látek) jednal tím způsobem, že hodlal odjet s jejich nezletilou dcerou a prohlašoval, že předtím svou družku zastřelí. Státní zástupkyně proto vyjádřila přesvědčení, že skutečně nebylo jednáním obviněného ohroženo svobodné rozhodování člověka (T. I.), avšak lze v něm spatřovat závažné výhrůžky vůči jeho družce I. I., byť adresované její matce, a toto jednání bylo v celkovém kontextu součástí agresivního jednání obviněného, které směřovalo vůči jeho družce.
                        11. K výše zmíněným skutečnostem státní zástupkyně rovněž připomněla, že ostatně i trestní stíhání obviněného bylo zahájeno pro trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, neboť ze skutkových zjištění vyplývalo, že obviněný vyhrožoval usmrcením své družce. V této souvislosti nesouhlasila s názorem odvolacího soudu, jenž považoval za správný postup ohledně změny právní kvalifikace na zločin vydírání, když policejní komisař získal poznatek, že družka obviněného nebude souhlasit s trestním stíháním obviněného za přečin nebezpečného vyhrožování a obviněný přitom nevyhrožoval zastřelením přímo své družce, ale prostřednictvím její matky. Poukázala jednak na to, že zjevně i sám odvolací soud shledal, že obviněný především vyhrožoval zastřelením své družce, byť přes její matku, a dále na to, že právní kvalifikaci nelze měnit podle toho, zda by v trestním stíhání (s ohledem na případný souhlas poškozeného) bylo možné pokračovat, či nikoli; k tomuto kroku lze přistoupit toliko po zvážení všech prokázaných skutečností a právním posouzení, zda jednání případně naplňuje znaky určitého trestného činu.
                          12. Státní zástupně zdůraznila, že jednání obviněného nelze posuzovat bez celkového kontextu průběhu konfliktu mezi ním a jeho družkou, kdy – jak vyplynulo z její výpovědi v přípravném řízení – obviněný se k ní choval hrubě po delší dobu, užíval omamné a psychotropní látky a měl jí již dříve vyhrožovat fyzickou likvidací. Situace se vystupňovala předmětného večera, kdy se družka obviněného ukrývala v bezpečí bytu u své kamarádky, a obviněný v jimi společně obývaném bytě de facto oznámil své tchýni, že její dceru zastřelí, protože mu byla nevěrná. Takto to ostatně vnímala i T. I., která volala své dceři, ať se do bytu nevrací, protože ji chce její partner zastřelit. Jinými slovy, cílem jednání obviněného bylo demonstrovat svůj postoj vůči jeho družce, nikoli zabránit jí ve vstupu do bytu tím způsobem, že jí její matka neotevře dveře; obviněný nehrozil poškozené proto, aby ji přinutil neotvírat dveře, cílem jeho jednání bylo v jeho družce vzbudit obavy o život a potrestat ji tak za domnělou nevěru. Uzavřela proto, že jednání obviněného spíše naplňuje všechny znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, nikoli však trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku.
                          13. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, aby současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
                            14. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 26. 9. 2018). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
                              15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
                                16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
                                  17. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
                                    18. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že i v rámci řízení o dovolání lze zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04). Z poslední doby je třeba připomenout stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., podle něhož (srov. bod 26 jeho odůvodnění) „Závaznými kompetenčními normami jsou i pro Nejvyšší soud čl. 4, 90 a 95 Ústavy zavazující soudní moc k ochraně základních práv. Dovolací řízení se tak nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Ústavou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání“.
                                      19. Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů (tedy důkazů, o nichž soudy v řízení nerozhodly, případně důkazů, jimiž se soudy bez adekvátního zdůvodnění nezabývaly), případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, v důsledku čehož jsou soudy učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 a mnohé další). Příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) je namístě tehdy, pokud pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).

                                      20. Z tohoto pohledu námitky obviněného, že jeho jednání tak, jak vyplynulo z provedeného dokazování (svědeckých výpovědí jeho družky I. I. a její matky T. I.), nenaplňuje znaky (jak po objektivní, tak i subjektivní stránce) skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku, nýbrž případně naplňuje znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku, jež s poukazem na tvrzený dovolací důvod ve svém podání uplatnil a jejichž prostřednictvím rozhodnutí odvolacího soudu vytýkal nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, lze považovat – byť s jistou mírou tolerance – za výhrady, které obsahově odpovídají citovanému dovolacímu důvodu.
                                        21. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda takto relevantně uplatněné námitky dovolatele jsou v uvedeném směru opodstatněné. Jelikož shledal (ve shodě s výstižným vyjádřením státní zástupkyně), že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
                                          22. Trestní zákoník ve svém § 13 odst. 1, který navazuje na čl. 39 Listiny základních práv a svobod, stanoví, že „trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje jako trestný, a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně“. Těmi jsou vedle věku a příčetnosti i znaky skutkové podstaty trestného činu, a to konkrétně protiprávnost, objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Není-li některá z těchto složek naplněna, o trestný čin se nejedná. K obligatorním znakům objektivní stránky všech trestných činů náleží jednání, škodlivý následek a příčinná souvislost mezi nimi.
                                            23. Podle § 120 odst. 3 tr. ř. platí, že výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
                                              24. O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, může být porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004).
                                                25. Z tohoto pohledu musí Nejvyšší soud konstatovat, že popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu druhého (a již i prvního) stupně, na jehož podkladě byl daný skutek právně kvalifikován jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, není v souladu s provedenými důkazy podrobněji rozvedenými v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. Je tomu tak přesto, že odvolací soud takové pochybení (vytýkané obviněným již v odvolání) v rámci své přezkumné činnosti neshledal a pouze upřesnil (z hlediska této vady však nevýznamně) znění skutkové věty způsobem, jak již bylo uvedeno výše v odstavci 3. tohoto usnesení.
                                                  26. V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin se zbraní. Objektem tohoto trestného činu je svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy; cíl pachatele přitom musí být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Pohrůžka násilí nemusí směřovat přímo proti napadenému (může směřovat vůči jeho dítěti, blízkému příbuznému apod.) a může se týkat i násilí na majetku. Vydírání musí směřovat ke konání (kterým je nejčastěji vydání peněz nebo jiné věci v budoucnosti nebo vyklizení bytu), opominutí (kterým se rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala), trpění (jímž nejčastěji je strpění donucovaným odmítaného jednání nebo jiných odmítaných praktik, a to s výjimkou sexuální oblasti). Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Tento trestný čin je spáchán se zbraní nejen tehdy, jestliže pachatel užije zbraň k přímému fyzickému násilí vůči osobě, aby dosáhl svého cíle, ale i tehdy, jestliže užije zbraň k zastrašování pohrůžkou, že užije zbraň k fyzickému útoku vůči napadenému, nesplní-li to, k čemu ho nutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1751 až 1754).
                                                    27. Trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu; podle odst. 2 písm. c) citovaného zákonného ustanovení je trestný pachatel, který spáchá takový čin se zbraní. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným výhrůžkám, přičemž obsah výhrůžky je konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. Vyhrožování přitom musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, jíž se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace. Nevyžaduje se, aby ten, jemuž je vyhrožováno, byl přítomen. Stačí, když je výhrůžka adresována poškozenému takovým způsobem, že pachatel si je vědom toho, že se poškozený o ní dozví, například prostřednictvím další osoby, telefonicky, dopisem apod. Jde o úmyslný trestný čin (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až § 421. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3285 až 3286).
                                                      28. Z tzv. právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu (a stejně tak rozsudku odvolacího soudu) se podává, že soudy dospěly k závěru, že obviněný se trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul a spáchal takový čin se zbraní.
                                                        29. Přestože skutková část výroku o vině rozsudku odvolacího soudu (byť precizněji formulovaná než ta v rozsudku soudu nalézacího) obsahuje skutkové zjištění, že obviněný „úmyslně vytáhl pistoli a oznámil jí (T. I.), že když dceři I. I., až se bude vracet do bytu, otevře dveře bytu, tak její dceru I. I. tou pistolí zabije …“, z jehož formulace by bylo možné usuzovat na naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, jak jsou vyjádřeny v tzv. právní větě a jsou nezbytné pro předmětnou právní kvalifikaci, z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, resp. v kontextu skutečností vyplývajících z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že by toto skutkové zjištění všechny zákonné znaky citovaného trestného činu vyjadřovalo.
                                                          30. Z provedených důkazů popsaných v odůvodnění rozsudku zejména soudu prvního stupně (jež stručně zmínil i soud odvolací) a z obsahu spisu je mimo jakoukoliv pochybnost, že posuzovaného jednání se obviněný dopustil dne 21. 7. 2017 v časných ranních hodinách poté, co předchozího večera došlo ke konfliktu mezi ním a jeho družkou I. I., jež zůstala následně přes noc u své přítelkyně. Když se obviněný (jenž danou noc strávil tím, že chodil kolem domu, kde byl byt přítelkyně jeho družky) předmětného dne ráno vrátil do bytu, kde bydlel společně se svou družkou a jejich dcerou „AAAAA“, a kde v tu dobu pobývala i matka jeho družky T. I. (jež hlídala jejich dceru „AAAAA“, svou vnučku), byl velmi rozrušený, choval se žárlivě a agresivně, vyjadřoval se o své družce I. I. hanlivě a adresoval jí závažné výhrůžky.
                                                            31. Pochybnosti ale již vznikají o dalším počínání obviněného, především pak o přesné formulaci výhrůžek, které měl v bytě pronést. Svědkyně I. I. ve své výpovědi v přípravném řízení ze dne 22. 7. 2017 (založené na č. l. 68 až 72 spisu, která byla u hlavního líčení čtena podle § 211 odst. 4 tr. ř., když jmenovaná odepřela výpověď v hlavním líčení) uvedla, že „… 21. 7. 2017, asi v 7 nebo v 8 hodin mi psala má matka, která v našem bytě hlídala … moji dceru „AAAAA“…, abych nechodila domů. Já jsem jí zavolala a zeptala se, co se stalo a ona mi řekla, že V. sedí doma se sbalenými dětskými věcmi, se zbraní v ruce a matce tvrdí, že mě zabije, až se vrátím, a s dítětem odjede pryč …“. Svědkyně T. I. (matka I. I.) v přípravném řízení dne 22. 7. 2017 vypověděla (srov. protokol o jejím výslechu na č. l. 46 až 50 spisu), že „… dne 21. 7. 2017 kolem 5:30 hodin přišel V. sám bez dcery, kdy jsem se ho ptala, kde je má dcera a on mi na to řekl, že mu byla nevěrná se ženou. Doma V. vytáhnul z tašky, kterou přinesl s sebou, pistoli a řekl mi, že když dceři otevřu dveře od bytu, tak ji touto pistolí zabije … já jsem napsala dceři SMS … jsem jí psala, že ji V. zastřelí, až se vrátí, že má na to připravenou zbraň a pak chce odjet …“. Rovněž tato výpověď z přípravného řízení byla u hlavního líčení přečtena, a to vzhledem k tomu, že svědkyně se v hlavním líčení v podstatných bodech odchylovala od své původní výpovědi (protokol o jejím výslechu je založen na č. l. 46 až 50 spisu), když vypovídala evidentně ve prospěch obviněného (především se snažila jeho jednání bagatelizovat). Bez ohledu na to ovšem ani z její původní výpovědi z přípravného řízení, jež vyznívala v neprospěch obviněného, ale ani z výpovědi její dcery I. I. skutečně nelze učinit závěr (jak namítal obviněný a jak mu v tom přisvědčila i státní zástupkyně), že (obviněný) nutil T. I. k tomu, aby neotvírala dveře své dceři I. I., a to tím způsobem, že použil pohrůžky násilí směřované vůči její dceři a spočívající ve vyjádření, že její dceru zabije (pro úplnost je vhodné doplnit, že to, že by použil pohrůžky násilí umocněné dispozicí se zbraní vůči samotné poškozené, neshledal ani jeden z rozhodujících soudů). V této souvislosti není bez významu ani to, že obviněný po svém příchodu domů zamkl vchodové dveře bytu a (jediný) klíč si ponechal, a tudíž nebylo ani objektivně možné, aby poškozená dveře otevřela, a dále zejména to, že v době činu I. I. před dveřmi bytu nebyla, a tedy v tu dobu by T. I. ani neměla komu dveře bytu otvírat.
                                                              32. Z hlediska uvedených skutečností je třeba konstatovat, že znění skutkové věty odsuzujícího rozsudku je v části shora zvýrazněné neobratné, nepřesné, ba dokonce ani není s výpověďmi jmenovaných svědkyň v souladu, a ve vztahu k vyjádření výhrůžek obviněného by se spíše nabízela formulace v tom smyslu, že tento hrozil zabitím své družky I. I. v okamžiku, jakmile (jen co, případně ) se tato vrátí do bytu, nikoliv když – ve smyslu pokud – jí její matka otevře dveře. Na to lze ostatně usuzovat i z té skutečnosti, že T. I. svou dceru v tomto směru varovala – nejprve jí napsala SMS zprávu a posléze jí telefonicky sdělila, aby nechodila domů. Je rovněž zřejmé, že ani jedna z dotčených žen nevnímala pohrůžky obviněného tak, že by tento hrozil zabitím I. I. proto, aby donutil k opomenutí něčeho – konkrétně k tomu, aby neotvírala dveře bytu – její matku T. I., nýbrž z výpovědí obou jmenovaných plyne, že před T. I. a jejím prostřednictvím hrozil její dceři (své družce I. I.), že ji zastřelí, protože mu byla nevěrná (údajně s ženou). V posuzovaném případě nelze v rámci komplexního posouzení jednání obviněného odhlédnout ani od zjištění, že obviněný se ke své družce choval po delší dobu (asi dvou let) hrubě a násilně po verbální i fyzické stránce, jeho agresivita vůči ní se přitom v průběhu této doby stupňovala (napadal ji údery pěstmi a kopáním do břicha, prsou, hlavy), a to i vlivem užívání alkoholu a omamných a psychotropních látek. Ačkoliv toto jeho jednání není předmětem daného trestního řízení, je zjevné, že v rámci něj své družce rovněž velmi často vyhrožoval zabitím a své výhrůžky umocňoval například přiložením zbraně k její hlavě či přiložením nože k jejímu hrdlu.
                                                                33. I v případě posuzovaného skutku tak lze dospět k závěru, že obviněný opět své družce vyhrožoval, přičemž takto činil před její matkou, když této sděloval, co hodlá učinit její dceři, až se vrátí domů, a tedy nikoliv, že hrozil T. I. zabitím její dcery, aby zabránil tomu, aby jí otevřela dveře. Konečně je možné poukázat i na návrh na vydání předběžného opatření, který podala I. I. dne 28. 7. 2017 u Obvodního soudu pro Prahu 9 (založený na č. l. 115 až 118 spisu) a jemuž soud vyhověl (jednalo se o povinnost obviněného dočasně opustit společně obývaný byt, zdržet se setkávání s družkou a dcerou a vstupu do bytu), v němž jmenovaná k danému skutku uvedla, že jí její matka řekla, že obviněný „… sedí doma se sbalenými věcmi dcery a s pistolí v ruce a že jí řekl, že jakmile přijdu domů, tak mě zabije a s dcerou odjede …“. I toto vyjádření I. I. dokládá, že vnímala chování obviněného tak, že jeho záměrem bylo vyhrožovat právě jí, nikoliv takovou pohrůžkou k něčemu nutit její matku T. I.
                                                                  34. V dané věci tudíž nebylo zcela spolehlivě a naprosto jednoznačně prokázáno, že by obviněný jednal v úmyslu působit na svobodné rozhodování T. I. v tom směru, aby tato neotvírala dveře bytu své dceři I. I., neboť pokud tak učiní, její dceru zabije. Z výše uvedených skutečností a okolností vyplývá, že obviněný svým jednáním sledoval cíl jiný, a sice vyjádřit závažné výhrůžky (zabitím) své družce I. I., ovšem nikoli vůči její matce T. I. v úmyslu tuto nutit k tomu, aby své dceři neotevřela dveře bytu. Počínal si tak s vědomím toho, že se jeho družka o těchto výhrůžkách dozví, což se také stalo, neboť T. I. svou dceru I. I. o chování obviněného a jeho výhrůžkách následně informovala, když jí o tom napsala SMS zprávu a posléze jí vše sdělila rovněž telefonicky a varovala ji, aby nechodila domů.
                                                                    35. Nejvyšší soud shledal, že právní úvahy a závěry obou soudů nižších instancí nejsou přesvědčivé, a že odvolací soud se s námitkou obviněného, že jeho jednání nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, neboť nejednal v úmyslu pohrůžkou násilí směřovanou vůči I. I. donutit T. I., aby I. I. neotvírala dveře, náležitě nevypořádal, ba dokonce ji odmítl v rozporu s provedenými důkazy – výpověďmi obou svědkyň I. I. a T. I., resp. skutečnostmi, které z těchto vyplývaly. Nelze souhlasit (jak to učinila i státní zástupkyně ve svém vyjádření) ani s názorem odvolacího soudu ke změně právní kvalifikace daného skutku, k níž došlo v přípravném řízení, a to z přečinu nebezpečného vyhrožování na zločin vydírání, když považoval za správný postup, že k této změně došlo zřejmě proto, že policejní komisař získal poznatek, že družka obviněného nebude souhlasit s trestním stíháním obviněného za přečin nebezpečného vyhrožování a obviněný přitom nevyhrožoval zastřelením přímo své družce I. I., ale prostřednictvím její matky T. I.
                                                                      36. Nejvyšší soud na základě všech shora rozvedených skutečností shledal, že rozhodnutí obou soudů nižších instancí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, a proto z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 44 To 160/2018, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 50 T 72/2017, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poté podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 9, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
                                                                        37. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Jeho úkolem bude, aby upřesnil dosavadní skutková zjištění, náležitě se vypořádal s obhajobou obviněného, že jeho jednání nespočívalo v tom, že by poškozené vyhrožoval za tím účelem, aby jí zabránil něco konat, tj. aby jí zabránil otevřít dveře své dceři, a že pokud vyhrožoval zabitím své družky, nebylo to míněno jako vydírání poškozené, ale jako pohrůžka toho, co se může stát, až se jeho družka vrátí domů, pečlivě se věnoval subjektivní stránce skutkové podstaty daného trestného činu s tím, že dospěje-li k závěru o jejím naplnění, tuto výstižně vyjádřil ve skutkové větě výroku o vině a podrobně rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí. Nelze přitom vyloučit, že k řádnému objasnění skutkového stavu věci bude nezbytné provést další důkazy, byť Nejvyšší soud v tomto směru žádné povinnosti nalézacímu soudu neukládá.
                                                                          38. Bude-li pak tento soud zvažovat možnost aplikace výše naznačené právní kvalifikace jednání obviněného jako trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, musí se náležitě vypořádat nejen se všemi zákonnými znaky tohoto trestného činu, ale především s otázkou, zda vůbec může pokračovat v trestní stíhání obviněného, neboť uvedený trestný čin je zařazen do skupiny trestných činů vyjmenovaných v ustanovení § 163 tr. ř., u nichž se vyžaduje souhlas poškozeného (tou by byla I. I.) s trestním stíháním obviněného.
                                                                            39. K tomu je třeba dodat, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního komisaře ze dne 21. 7. 2017 pro trestný čin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, neboť ze skutkových zjištění vyplývalo, že „obviněný vyhrožoval své družce usmrcením takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, a tento čin spáchal se zbraní“ (viz č. l. 1 spisu). K tomuto trestnému činu byl také obviněný dne 22. 7. 2017 vyslechnut, stejně jako obě svědkyně I. I. a T. I. (viz protokoly o jejich výsleších na č. l. 33 až 36, 46 až 50 a 68 až 72 spisu). I. I., jež v případě tohoto skutku a trestného činu byla nejen svědkyní, ale i poškozenou, však nebyla před výslechem ani v jeho průběhu poučena podle § 163 tr. ř. a nebyla dotázána, zda s trestním stíháním obviněného (jejího druha), souhlasí, byť byla policejním komisařem považována za osobu, která měla právo svědeckou výpověď odmítnout. Trestní stíhání obviněného pro uvedený skutek a trestný čin bylo přesto vedeno, a to až do dne 16. 8. 2017, kdy policejní komisař upozornil obviněného na změnu právní kvalifikace s tím, že jeho jednání bude nadále kvalifikováno jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (aniž přitom došlo k jakékoliv změně v popisu skutku). Za poškozenou však byla (mylně) považována T. I., která právo odmítnout svědeckou výpověď nevyužila a ve věci vypovídala jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení (srov. shora). Té se sice pak dostalo poučení (viz č. l. 55 až 58 spisu) i podle § 163 odst. 1 tr. ř., což ovšem bylo bez relevantního významu, neboť ustanovení § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku v něm zakomponováno není.
                                                                              40. Konečně Nejvyšší soud – v podstatě jen pro úplnost – připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).
                                                                                41. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

                                                                                Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.


                                                                                V Brně dne 25. 10. 2018

                                                                                JUDr. Jan Bláha
                                                                                předseda senátu
                                                                                *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.