Rozhodnutí NS

21 Cdo 284/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/19/2019
Spisová značka:21 Cdo 284/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.284.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
§ 241a odst. 1 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 284/2019-106

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce P. D., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, advokátem se sídlem v Brně, Příkop č. 834/8, proti žalovanému Autodoprava Zavřel & syn s. r. o. se sídlem v Čebíně č. 295, IČO 01698940, zastoupenému Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná č. 987/11, o úpravu potvrzení o zaměstnání, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 31/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. července 2018, č. j. 49 Co 279/2017-79, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Kučery, advokáta se sídlem v Brně, Příkop č. 834/8.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2018, č. j. 49 Co 279/2017-79, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale zpochybňuje především skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o tom, že obsahem zásilky doručené žalovanému dne 10. 11. 2015 bylo okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 11. 2015 ze strany žalobce z důvodu dlužné mzdy a nikoli dohoda o ukončení pracovního poměru ke dni 30. 11. 2015, a že se tedy žalobce opravy potvrzení o zaměstnání domáhá důvodně; žalovaný dále zpochybňuje správné hodnocení důkazů odvolacím soudem (že „závěr o obsahu předmětné zásilky, odeslané žalobcem žalovanému dne 9. 11. 2015 a žalovanému doručené dne 10. 11. 2015, založil na hodnocení nikoli výpovědi jediného svědka, nýbrž na hodnocení celého řetězce jednotlivých důkazů – svědků a listin, které posoudil jednotlivě i ve vzájemných logických souvislostech, že tvrzení žalobce, že obsahem zásilky bylo okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 11. 2015 ze strany žalobce, koresponduje se zjištěním, že žalobce vyhledal právní pomoc advokáta ve věci nevyplacené mzdy, že dne 19. 10. 2015 žalovaného vyzval k zaplacení dlužné mzdy, že advokátem Mgr. Hynkem Gajou byla dne 9. 11. 2015 sepsána listina – okamžité zrušení pracovního poměru, za což žalobce zaplatil odměnu ve výši 605,- Kč, že následně byla dne 11. 11. 2015 podána žaloba o zaplacení dlužné mzdy za měsíc srpen 2015, a že by bylo nelogické, aby za situace, kdy žalovaný dluží žalobci mzdu, kterou nezaplatil ani na předžalobní výzvu, žalobce žalovanému zasílal dohodu o rozvázání pracovního poměru a nikoli okamžité zrušení pracovního poměru, které si nechal sepsat advokátem, jemuž za službu zaplatil“), nesouhlasí s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak provedené důkazy hodnotil (že „soudy rozhodly na základě skutkového stavu zjištěného zcela nepřípustným způsobem, kdy skutkový stav byl prokázán jediným svědkem, který ve věci nemohl vypovídat objektivně, když má zcela zjevný a pochopitelný zájem na výsledku sporu“, že „celý svědkem popisovaný mechanismus poskytnutí právní služby působil velmi strojeně, že G. si vybavil i detaily předmětné schůzky v roce 2015, že taková výpověď je nevěrohodná“, že „popsaný proces působí velmi uměle, neboť není v silách pracovně vytíženého advokáta zapamatovat si takto detailně průběh rutinní pracovní schůzky“), žalovaný předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „žalovaný svá obranná tvrzení proti žalobě prokázal, když soudu předložil originál dohody o ukončení pracovního poměru ze dne 22. 9. 2015 s dohodnutým datem ukončení pracovního poměru ke dni 30. 11. 2015, který koresponduje s datem uvedeným na potvrzení o zaměstnání“], a v dovolacím řízení tedy nelze pro uvedený nedostatek pokračovat.

Kromě toho je rozhodnutí odvolacího soudu „v otázce věrohodnosti svědecké výpovědi advokáta jednoho z účastníků“ v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, a v něm vyslovený právní závěr, že občanský soudní řád v žádném svém ustanovení nevylučuje, aby jako svědek byl v řízení slyšen také advokát, případně i advokát účastníka řízení, že vypovídá-li advokát, zástupce účastníka řízení, v tomtéž řízení jako svědek o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb tomuto účastníku řízení, je věrohodnost jeho výpovědi již z důvodu existence smluvního vztahu o zastoupení mezi účastníkem řízení a advokátem výrazně oslabena a soud při hodnocení tohoto důkazu musí k této okolnosti přihlížet; zpravidla bude takový důkaz jen součástí logického důkazního řetězce, který nenarušuje, nikoli důkazem rozhodujícím].

Odvolací soud (i soud prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí – postupoval při hodnocení věrohodnosti svědecké výpovědi svědka H. G., který zastupuje žalobce v jiné právní věci, v souladu s uvedeným závěrem. Závěr o obsahu předmětné zásilky, odeslané žalobcem žalovanému dne 9. 11. 2015, založil na hodnocení nikoli výpovědi jediného svědka, nýbrž na hodnocení celého řetězce jednotlivých důkazů (svědků a listin), které posoudil jednotlivě i ve vzájemných logických souvislostech.

Namítá-li žalovaný s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, že se odvolací soud při řešení „otázky věrohodnosti svědecké výpovědi advokáta jednoho z účastníků“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.), potom pomíjí, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s právními závěry v tomto rozhodnutí přijatými; soud však ve zmiňované věci vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení:Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 19. 3. 2019
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu