Rozhodnutí NS

8 Tdo 354/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/24/2019
Spisová značka:8 Tdo 354/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.354.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hrubá neslušnost
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 354/2019-304


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 4. 2019 o dovolání obviněného J. S., nar. XY, bytem XY, t. č. XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 7 To 384/2018, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 2 T 142/2017, t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 7 To 384/2018, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 2 T 142/2017.

Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :

1. Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 podala dne 13. 12. 2017 na obviněného J. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) obžalobu pro jednání, v němž spatřovala pokus přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívalo v tom, že
    dne 23. 8. 2017 přibližně v 18:35 hod., kdy se ve vchodových dveřích bytového domu v XY, XY ulici č. XY setkal s poškozenou M. T., nar. XY, se ji snažil jednou rukou chytit v oblasti hrudníku, zatímco druhou ruku měl v kapse kalhot a masturboval, poškozená však ucukla a rychlou chůzí odcházela od domu a křičela na něj, před domem ji pak sledoval a schovával se mezi vozidly, přičemž po celou dobu měl svoji ruku v kalhotách a masturboval, načež poškozená zavolala na linku 158, a když jej nikde neviděla, chtěla jít domů, když však otevírala vstupní dveře, náhle se na ni zezadu tělem natlačil a snažil se ji chytit za levou ruku v úmyslu ji znehybnit a minimálně osahat na intimních místech, když však zjistil, že hovoří s policií – neboť z něho měla z důvodu předchozí zkušenosti, kdy před ní na chodbě jejich domu masturboval a poté ji pronásledoval, strach – svého jednání zanechal.

    2. Obvodní soud pro Prahu 10 ovšem po provedeném dokazování dospěl k jinému průběhu skutkového děje, než jak byl popsán v obžalobě, a proto rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 2 T 142/2017-171, podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného obžaloby zprostil. přičemž takto zjištěné jednání nepovažoval za pokus žalovaného přečinu. Z odůvodnění jeho rozsudku je (mimo jiné) zřejmé, že nedospěl k závěru o sexuálně motivovaném jednání obviněného (zjistil naopak, že poškozená při svých výpovědích „opakovaně sdělila, že se její ruky pouze dotkl, neuchopil ji násilně, nesnažil se jí znehybnit ruku, nesnažil se ji osahávat na intimních partiích, záměrně jí nikam nesahal, pouze se dotkl její levé ruky“ – srov. stranu 6 rozsudku). Především z těchto důvodů podle jeho názoru „nebyla zjištěna ani žádná odpovídající skutková podstata případného přestupku“ (srov. stranu 7 rozsudku).

    3. Proti tomuto rozsudku podala státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze v neveřejném zasedání usnesením ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 7 To 233/2018, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění svého rozhodnutí sice vyjádřil souhlas s názorem nalézacího soudu, že zjištěný skutek nenaplňuje zákonné znaky přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, a to ani ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně konstatoval, že „takové jednání pachatele je však nepochybně hrubou neslušností ve smyslu § 385 odst. 1 tr. zákoníku“ (srov. jeho stranu 3).

    4. Na základě citovaného právního názoru odvolacího soudu Obvodní soud pro Prahu 10, aniž k žalovanému skutku jakkoliv doplnil dokazování (procesním stranám pouze dal k nahlédnutí aktualizovaný opis rejstříku trestů a zprávu probační služby), rozsudkem ze dne 30. 8. 2018, č. j. 2 T 142/2017-217, uznal obviněného vinným, že (citováno i s gramatickými chybami)

    dne 23. 8. 2017 přibližně v 18:35 hod. u domu na adrese XY, když poškozená M. T., nar. XY, o níž věděl, že v důsledku předchozího střetnutí se s ním, když jej přistihla při autoerotických praktikách na chodbě domu, má z něj strach a po nějakou dobu, když stál před domem, se z důvodu jeho přítomnosti před domem bála vstoupit do domu, tak v momentě, kdy se poškozená odhodlala vstoupit do domu a otevírala vstupní dveře, neboť si myslela, že obžalovaný z místa již odešel, obžalovaný také přistoupil ke vchodovým dveřím za do domu vstupující poškozenou, zezadu se na ní natlačil, postrčil jí do vchodu, a když jí pak obcházel, tak se dotkl její levé ruky, s vědomím, že jí to bude nepříjemné a aniž k tomu měl relevantní důvod.

    5. V takto nově definovaném jednání obviněného soud spatřoval hrubou neslušnost, které se obviněný dopustil na místě veřejnosti přístupném, a proto je právně kvalifikoval jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin a sbíhající se přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jejichž spácháním byl obviněný uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 1 T 112/2017, který nabyl právní moci dne 27. 3. 2018, mu podle § 62 odst. 1 a § 63 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest jednak obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin, jednak § 67 odst. 2 písm. b), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 8 000 Kč vyměřený jako 40 denních sazeb (jednu denní sazbu stanovil na 200 Kč), přičemž podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce. Současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 1 T 112/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

    6. Proti tomuto rozsudku podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch tak učinila též státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10. Z podnětu obou těchto podání Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 7 To 384/2018, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku upustil podle § 44 tr. zákoníku od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 1 T 112/2017. Zároveň však obviněnému uložil podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě.

    7. Obviněný se ani s tímto rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce Mgr. Daniela Macka dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku.

    8. Dovolatel předeslal, že nikterak nerozporuje skutková zjištění soudu prvního stupně, a potvrdil, že skutek se stal tak, jak je vylíčen ve skutkové větě výroku rozsudku. Namítl však, že odvolací soud, aniž by prováděl jakékoliv dokazování, upravil skutkový stav pouze na základě svých domněnek, což mělo v konečném důsledku vliv na podřazení skutku pod pojem „hrubá neslušnost“. Naplnění uvedeného pojmu soud druhého stupně dovodil z toho, že jeho jednání bylo motivováno jeho sexuální deviací, kterou dovodil z provedeného znaleckého posudku, a vyslovil přitom názor, že je nutné striktně respektovat právo ženy, ale nepochybně i muže, na jejich svobodné rozhodování v sexuální oblasti, kdo se může tisknout k jejich zadku. Tvrzení soudu o nalepení se k zadku poškozené ovšem není založeno na pravdě, neboť nebylo nijak prokázáno. Jde o čistou spekulaci odvolacího soudu, která nemůže být jakkoliv zohledňována. Dovolatel dále zdůraznil, že závěr znalce o tom, že příčinou jeho jednání byla sexuální porucha, je velmi pochybný, neboť předmětný skutek takovéto známky absolutně nejevil. Nesprávnost či nepřesnost znaleckého posudku vznikla na základě skutečnosti, že znalec vycházel z tehdy zjištěného skutkového stavu, který byl značně odlišný od toho později prokázaného, kdy byl znalci předložen takový skutkový stav, ze kterého vyplývalo, že (obviněný) chtěl poškozenou M. T. (dále jen „poškozená“) znásilnit, což bylo soudy posléze bezpečně vyvráceno. Znalec tak své závěry aplikoval na odlišný skutek, než který se stal, takže je velmi pravděpodobné, že jeho nynější závěry by byly rozdílné. Nicméně nalézací soud se daným posudkem vůbec nezabýval, zatímco soud odvolací na něm víceméně postavil odůvodnění svého rozhodnutí, ačkoliv se nezajímal, jestli byly jeho výsledky znalcem aktualizovány podle skutečně prokázaného stavu a právní kvalifikace.

    9. Následně obviněný vyzdvihl, že při zkoumání společenské škodlivosti skutku je nutno vycházet zejména z vlastního projevu pachatele a nikoliv z jeho osobnosti, což potvrdil i Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 481/2015. Bude-li na předmětné jednání nahlíženo čistě z objektivního hlediska, lze jen těžko určit, že bylo motivováno sexuální deviací. Při „útoku“ na poškozenou se jakkoliv sexuálně neprojevoval, neosahával ji na intimních místech, fyzicky na ni neútočil, ani jí nevyhrožoval, jen se pouze letmo dotkl její levé ruky. V uvedeném nelze ani při sebevětší snaze spatřovat žádnou sexuální motivaci, či minimálně ji nelze mít za najisto prokázanou. I pokud by připustil, že skutek byl motivován jeho sexuální poruchou, tento motiv nebyl ve skutečnosti projeven, jednání nemělo se zásahem do sexuální oblasti poškozené nic společného, neporušilo a ani nemohlo u ní porušit morální zásady v sexuální oblasti, kdy natlačení a dotyk ruky nemohly dosahovat hrubé neslušnosti. Odvolací soud de facto pouze zjistil, že (obviněný) trpí sexuální deviací, v minulosti již spáchal podobnou trestnou činnost, a automaticky dovodil, že tato deviace zapříčinila i projednávaný skutek, ačkoliv zjištěný skutkový stav pro takový závěr nehovořil.

    10. Dovolatel zopakoval, že jeho jednání nelze podřadit pod pojem „hrubá neslušnost“, neboť nedosahovalo takové intenzity, aby bylo nutné je postihnout trestním právem. Opačný výklad by vedl k popření funkce trestního práva jako prostředku „ultima ratio“. Nebezpečnost trestného činu nemohla být dovozována ani z toho, že měl údajně vědět, že z něj má poškozená strach. Tuto skutečnost zcela popřel a doplnil, že vědomě nedal poškozené záminku, aby z něj měla strach. Pakliže by tento vyplýval z jejich předchozího setkání na chodbě domu, kde prováděl autoerotické praktiky, nemohl tušit, že osobou, která jej tehdy přistihla, byla právě ona. Strach poškozené lze označit za nešťastnou souhru náhod, kterou nevyvolal, ani ji nezneužil, a proto mu nemůže být kladena za vinu.

    11. V závěru svého podání obviněný shrnul, že daný skutek není trestným činem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na nejasnost a neurčitost pojmu hrubá neslušnost, kdy je možné pod toto jednání podřadit celou řadu věcí, uvedl, že i pokud by skutek bylo možno pod daný pojem podřadit, jeho intenzita nenaplňuje „materiální stránku“ trestného činu, tj. společenskou škodlivost, přičemž poukázal na zásadu subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Proto (bez odkazu na příslušná zákonná ustanovení) navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že skutek není trestným činem a zprostil jej obvinění ve všech bodech obžaloby, případně aby věc postoupil příslušnému správnímu orgánu k projednání v přestupkovém řízení.

    12. V souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po obecném úvodu, v němž rozebrala skutkovou podstatu přečinu výtržnictví a pojmy hrubé neslušnosti a morálky, vyslovila souhlas se soudy obou stupňů, které za základ závěru o sexuálně motivovaném nevhodném jednání obviněného označily jeho sexuální deviaci a z toho dovodily, že jeho jednání mělo právě sexuální podtext. Oba soudy podle jejího názoru k této skutečnosti přistupovaly velice obezřetně, kdy vyhodnotily všechny podstatné okolnosti případu. V této souvislosti jim nelze vytýkat, že vzaly v potaz celkový profil dovolatele a skutečnost, že trpí sexuální deviací, a to patologickou sexuální agresivitou ve formě tušérství. Osoba postižená touto formou sexuální deviace totiž dosahuje vzrušení prostřednictvím doteků anonymních ženských objektů na jejich intimních místech při zjevně neerotických situacích, příp. za doprovodu obscénních slovních výrazů.

    13. Poté státní zástupkyně v podrobnostech připomněla průběh rozhodného skutkového děje, přičemž zdůraznila, že daný skutek je třeba vnímat v celkovém kontextu (obou) setkání obviněného s poškozenou. Ve vztahu k jednání ze dne 23. 8. 2017 připustila, že sice nebylo násilné, nicméně bylo minimálně bezdůvodné, neboť obviněný v daném momentě nebyl žádnými vlivy z okolí nucen nalepit se na poškozenou a sunout ji svým tělem do domu. Vyslovila přesvědčení, že Městský soud v Praze nijak nepřestoupil svá zákonná oprávnění, pokud dovodil, že se obviněný celým svým tělem nalepil na poškozenou, byl nalepený na její zadek, přičemž právě tento fyzický kontakt těl mu díky sexuální deviaci, jíž trpí, přinášel určité sexuální uspokojení. Takový závěr je totiž pouze jiným, případnějším, popisem totožného jednání obviněného, které bylo popsáno ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně.

    14. Následně státní zástupkyně konstatovala, že předmětné jednání bezpochyby závažným způsobem narušuje zásady morálky v sexuální oblasti, neboť není možné akceptovat svévolné jednání obviněného, který se bezdůvodně svým tělem nalepil na poškozenou. Uvedené jednání bylo bezpochyby motivováno snahou o dosažení sexuálního uspokojení, neboť právě tímto způsobem se projevuje sexuální deviace, kterou trpí. Nelze přiznat důvodnost námitkám, že jeho jednání bylo třeba posuzovat izolovaně, tedy tak, že dotýkání lidských těl není možné automaticky považovat za výtržnictví. Dovolateli je možné pouze přisvědčit v tom, že např. v davu nebo v určitých situacích doprovázených strkanicemi, může dojít k obdobnému kontaktu těl, který za výtržnictví bez dalšího označit nelze. V posuzované trestní věci se ale jednání obviněného odehrávalo v naprosto odlišných souvislostech, kdy bylo možné si ho jednoznačně spojit s jednáním sexuálním, které na poškozené zanechalo stopy na psychice. Při tomto komplexním náhledu bylo třeba jej označit nejen za neslušnost, ale za hrubou neslušnost, protože v daných souvislostech neměl sebemenší důvod dostat se do intimní blízkosti poškozené a jakkoliv se jí dotýkat.

    15. Státní zástupkyně uzavřela, že výrok o vině není v kolizi s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se posuzovaného jednání dopustil způsobem, který překročil rámec slušnosti takovým způsobem, že je třeba na jeho jednání reagovat prostředky práva trestního. Jeho jednání bylo zcela jistě chtěné a cílené a pro poškozenou bylo velmi ponižující, neboť se dotýkalo její cti a značně ji traumatizovalo. Takové jednání je nepochybně objektivně způsobilé pohoršit nejen každou ženu, ale i případného přihlížejícího. Byly jím dotčeny morální zásady v oblasti sexuální takovou měrou, že je lze bezpochyby označit za hrubou neslušnost.

    16. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

    17. Vyjádření státní zástupkyně zaslal Nejvyšší soud datovou schránkou na vědomí obhájci obviněného Mgr. Danielu Mackovi. Jeho prostřednictvím učinil dovolatel repliku, v níž s názorem státní zástupkyně vyslovil zásadní nesouhlas, neboť důvody, které ji k jejím závěrům vedly, jsou zcela v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a její zcela tendenční argumentace je v příkrém rozporu se základními zásadami trestního řízení. V daném směru opětovně poukázal na zcela chybný přístup orgánů činných v trestním řízení (dále jen „OČTŘ“) a upozornil na některé zcela nesmyslné a liché závěry, které státní zástupkyně nejen přebírá od soudů nižších stupňů, ale dokonce je ještě dále fantaskně rozvíjí.

    18. Za zásadní pochybení označil dovolatel závěr, že skutek spáchal v důsledku své sexuální poruchy, která je nazývána „tušérství“. Ten se však nikdy neprokázal a OČTŘ včetně státní zástupkyně jej dovozují jen a pouze na základě svých ničím nepodložených domněnek, což je samozřejmě zcela nepřípustné. Uváděla-li státní zástupkyně, že soudy dovozovaly sexuální podtext jeho jednání na základě provedeného znaleckého posudku, kdy údajně přihlédly ke všem okolnostem, není takové tvrzení pravdivé. Kdyby totiž soudy skutečně přihlédly ke všem okolnostem daného skutku a nevycházely by jen ze znaleckého posudku, tak by musely shledat, že sexuální podtext zde nelze spatřovat. I ze samotné definice „tušérství“, jak ji státní zástupkyně ve svém vyjádření cituje, vyplývá, že (obviněný) svým jednáním znaky v ní obsažené nesplnil. Předně se nedotýkal poškozené na žádných intimních místech (toto vyplývá přímo z její výpovědi), což je bezesporu primární znak tušérství, bez kterého lze jen těžko dovodit, že jeho jednání mělo sexuální motiv. Ten nenaznačují ani „doprovodné“ znaky tušérství, kdy rovněž nebylo v řízení jakkoliv prokázáno, že by se při letmém, podle poškozené vteřinovém, kontaktu s ní vzrušil, natož aby své jednání doprovázel obscénními slovními výrazy. Zmiňovaný motiv tedy není možné v jeho jednání bezpečně (víceméně jakkoliv) vysledovat a spatřovat. Opačný závěr je pouze čirou spekulací. Přesvědčení (nejen) státní zástupkyně je zřejmě založeno na tom, že osoba, která trpí určitou sexuální poruchou (ačkoliv zde je nutné opětovně uvést, že znalec vycházel z naprosto odlišného skutkového stavu, kdy je otázkou, nakolik je jeho znalecký posudek relevantní), tak veškeré její jednání, ačkoliv pro to třeba není žádná indicie, je vedeno tímto motivem.

    19. V další části repliky dovolatel uvedl, že vzhledem k chybějícím důkazům si OČTŘ k podstrčení sexuálního podtextu skutku opakovaně pomáhají četnými fabulacemi a jeho vinu zakládají na domněnkách a neprokázaných skutečnostech. Ve stejném duchu pokračuje i státní zástupkyně, uvádí-li například, že „obviněnému fyzický kontakt s poškozenou přinášel sexuální uspokojení“, aniž by bylo jakkoliv zřejmé, z čeho tento závěr dovozuje. Obdobná je situace ohledně „přilepení se na zadek poškozené“, kdy ani tato skutečnost nebyla nikdy a ničím prokázána, tedy ani z ní nelze dovodit sexuální podtext celého skutku. Dovolatel nesouhlasil s názorem (nejen) Městského soudu v Praze, který určil, že v případě, kdy se určitá osoba nalepí (podle obžaloby natlačí) svým tělem na osobu jinou, tak se automaticky a vždy nalepí na zadek osoby jiné. Tento závěr je při vší úctě zcela nesmyslný, kdy se obviněný mohl na poškozenou natlačit například z boku, tedy se zadku poškozené vůbec svým tělem dotýkat nemusel. V neposlední řadě považoval za naprosto nesmyslné, aby i za situace, kdy by se teoreticky skutečně přilepil poškozené částečně na zadek, tak by šlo bezpečně uzavřít a vyvodit, že se jedná o sexuálně motivovaný skutek.

    20. Obviněný podrobil kritice i následující vyjádření státní zástupkyně: „Jednání obviněného bylo zcela jistě chtěné a cílené a pro poškozenou bylo velmi ponižující, neboť se dotýkalo její cti a značně ji traumatizovalo“. V této části je, podle jeho názoru, státní zástupkyní zcela nepřípustným způsobem zhoršován následek jednání, kdy poškozená měla být údajně dokonce traumatizována. Ani tento závěr nemá jedinou oporu v důkazních materiálech, kdy nejenže neexistuje znalecký posudek, který by tento závěr stanovil, ale dokonce se takto v řízení nevyjádřila ani sama poškozená. V daném vyjádření se objevují samozřejmě i další slovní spojení, která mají za úkol „nenápadně“ jeho skutek démonizovat, kdy bylo například užito spojení „sunul poškozenou svým tělem do domu“, kdy sloveso „sunul“ není adekvátním pro vyjádření skutečnost, že ji pouze postrčil, kdy se navíc jednalo o vteřinovou záležitost.

    21. Dovolatel proto v závěru tohoto podání shrnul, že při respektu jen k těm skutečnostem, které byly v řízení opravdu prokázány, spočíval celý skutek v tom, že určitá osoba postrčila jinou osobu, přičemž se jí letmo dotkla levé ruky, a to bez jakéhokoliv projevu sexuálního chování či podtextu. Vše ostatní jsou jen a pouze výmysly, spekulace a fabulace OČTŘ, která jsou vydávána za prokázaná a neotřesitelná fakta. K tomuto podotkl, že celý případ byl ze strany OČTŘ poněkud „odfláknut“, což ovšem neznamená, že je přípustné, aby byly chybějící důkazní prostředky nahrazovány tímto způsobem. Ačkoliv se samozřejmě jedná o případ, který lze nazvat z pohledu trestního práva jako bagatelní, tak i u těchto věcí je nutné bezvýhradně trvat na tom, aby OČTŘ postupovaly v rámci zákona a vinu obviněných prokazovaly nezpochybnitelnými důkazy tak, aby o vině nebyly důvodné pochybnosti, což se v tomto případě evidentně nestalo. Obviněný doplnil, že svým podaným dovoláním a tímto vyjádřením rozhodně nehodnotí jednotlivé důkazy, ale poukazuje na skutečnost, že mu nebyla prokázána vina předmětného trestného činu, neboli daný trestný čin se nestal, takže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení daného skutku.

    22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání v dané věci je podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce, jak ukládá § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňuje též všechny obsahové náležitosti předepsané v § 265f odst. 1 tr. ř.

    23. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., posoudil Nejvyšší soud dále otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

    24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto vad lze vytýkat též nesprávné zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci v zásadě nelze napadat proces dokazování jako celek ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na to ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. Z nich je dovolací soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném by totiž suploval činnost soudu druhého stupně (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 aj.). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

    25. Hlavní námitkou obviněného v podaném dovolání bylo, že svým jednáním nenaplnil znak „hrubé neslušnosti“, spadající do skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Proto vyjádřil přesvědčení, že skutek popsaný ve výroku druhého (odsuzujícího) rozsudku nalézacího soudu není trestným činem. Jinými slovy soudům nižších instancí vytýkal nesprávné (hmotně) právní posouzení skutku, čímž splnil kritéria jím zvoleného dovolacího důvodu a založil povinnost Nejvyššího soudu napadená rozhodnutí v daném směru posoudit. Kromě toho lze jeho argumentaci považovat za relevantní i po věcné stránce, neboť závěr soudů obou instancí o naplnění znaku „hrubé neslušnosti“ zjištěného jednání skutečně vyvolává nemalé pochybnosti.

    26. Již shora bylo zmíněno, že předmětem dovolacího řízení v zásadě nebývá přezkoumávání skutkových závěrů, které nižší soudy přijaly. V této trestní věci ovšem vyvstal zásadní problém, na který dovolatel ve svém podání také poukazoval, a to že odvolací soud (nutno dodat, že v rozporu se zákonem) se významně odchýlil od skutkových zjištění soudu nalézacího, když na rozdíl od něj – a bez provedení jakýchkoliv důkazů – shledal, že jednání obviněného bylo motivováno jeho duševní poruchou – patologickou sexuální agresivitou, na základě čehož mu podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku uložil ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Za této poměrně nezvyklé situace, tedy ne úplně vyjasněného skutkového stavu věci mezi soudem prvního a druhého stupně, se ani Nejvyšší soud nemohl těmto otázkám v dovolacím řízení vyhnout, a výjimečně (ve snaze respektovat právo obviněného na spravedlivý proces) musel věnovat pozornost rovněž provedeným důkazům a jejich hodnocení.

    27. S ohledem na vše shora zmíněné Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí podaného dovolání, a proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

    28. Zprvu je potřebné připomenout, že po provedeném dokazování nalézací soud zjistil, že jednání obviněného spočívalo – zkráceně řečeno – v (několikavteřinovém) natlačení se na poškozenou, postrčení jí do vchodových dveří a letmého dotknutí se její levé ruky. Jakkoliv takové chování by bez dalšího bylo jen stěží možno považovat za sexuálně motivované, lze připustit, že jeho právní posouzení může být komplikováno s přihlédnutím k dalším okolnostem tohoto případu, zejména k předchozímu setkání poškozené s obviněným na chodbě domu, ale i osobě samotného obviněného, jeho duševní poruše i trestní minulosti (kdy byl odsouzen mimo jiné za osahávání sedmi žen na veřejnosti). Svou roli tu může sehrát (a pro úvahy odvolacího soudu a zřejmě i státní zástupkyně patrně sehrál) rovněž původní popis skutku v podané obžalobě, podle něhož měl obviněný po celou dobu svého jednání masturbovat a pokusit se poškozenou osahávat na intimních tělesných partiích, jakož i prvotní kvalifikace posuzovaného činu jako pokusu přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 tr. zákoníku.

    29. Soud prvního stupně, který podrobně hodnotil výpověď poškozené, nakonec neshledal, že by se obviněný choval vůči poškozené násilně a s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo nepovažoval za prokázané, že by se ji snažil osahávat na intimních místech, že by rukou, kterou měl v kapse kalhot, masturboval, a že by mu toto počínání přinášelo sexuální vzrušení. Proto i přes závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, dospěl k závěru, že posuzované jednání obviněný nespáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou. Z tohoto důvodu mu neuložil obžalobou navrhované ochranné léčení sexuologické, což také poměrně podrobně odůvodnil (srov. odst. 27. na straně 9 jeho rozsudku). Naproti tomu soud druhého stupně, který jinak nezpochybnil závěry prvého soudu o vlastním průběhu skutkového děje, byl tímto názorem nalézacího soudu „konsternován“ (srov. odst. 9. na straně 3 jeho rozsudku). Sám pak primárně vyšel ze zmíněného znaleckého posudku, dovodil sexuální motivaci jednání obviněného a návrhu státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 na uložení ochranného léčení v odvolacím řízení vyhověl.

    30. Odvolací soud, byť skutkovou větu odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu nezměnil, fakticky poměrně zásadním způsobem jeho skutková zjištění posunul, což ve svém důsledku vedlo i k významné změně v jeho rozhodnutí. V této souvislosti je však třeba připomenout ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle kterého je odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud ve veřejném zasedání znovu provedl. Městský soud v Praze zde zakotvenou povinnost nerespektoval, důkaz příslušným znaleckým posudkem ve veřejném zasedání vůbec neprovedl (ani jej nezopakoval, ani nevyslechl jeho zpracovatele MUDr. Luďka Daneše). Jakkoliv je na jednu stranu faktem, že závěr vypracovaného znaleckého posudku vyzněl velmi jednoznačně, tj. že obviněný trpí sexuální deviací v aktivitě typu patologické sexuální agresivity či sadismu, kterážto porucha byla hlavní příčinou deviantního jednání, zatímco zjištěná porucha osobnosti se podílela na spáchání trestné činnosti jen částečně (srov. č. l. 62 spisu), na druhou stranu je nutno přisvědčit obhajobě, že v době zpracovávání tohoto posudku byl obviněný stíhán pro daleko závažnější skutek (kvalifikovaný jako pokus přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 185 odst. 1 tr. zákoníku), takže znalec vycházel ze značně odlišného skutkového stavu (obdobného tomu, který je popsán v obžalobě), než jaký byl později nalézacím soudem jako prokázaný popsán v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Už z toho je evidentní, že znalecké závěry v průběhu odvolacího řízení nebyly – a ani být nemohly – aktuální. Proto povinnost soudu druhého stupně znovu provést tento konkrétní důkaz byla podstatně naléhavější než v jiných případech, v nichž se odvolací soud hodlá odchýlit od hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem a rozhodnout v neprospěch obviněného.

    31. Nejvyšší soud nechce jednání dovolatele nikterak bagatelizovat, i v současném stadiu trestního řízení lze připustit, že mohlo být motivováno jeho sexuální deviací. Nelze ani vyloučit, že mu onen třeba jen kratičký fyzický kontakt s poškozenou mohl přinést určité sexuální uspokojení a že mohl mít touhu též osahat její intimní partie, pokud by po telefonu nehovořila s policií. Lze i pochopit, že sama poškozená, poté co jej nedlouho předtím (cca 1 měsíc) přistihla při masturbaci na chodbě domu, nabyla dojmu, že jde o nějakou formu sexuálně motivovaného útoku na její osobu. V trestním řízení ovšem není místo pro nejrůznější domněnky a spekulace, jakkoliv by byly pravděpodobné, a skutečností zůstává, že jediné jednání, které bylo obviněnému bez důvodných pochybností prokázáno a na němž se oba soudy nižších instancí shodly, nedovoluje závěr o sexuální motivaci souzeného činu s potřebou mírou jistoty přijmout (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nelze než znovu poukázat na výpověď poškozené, která vyloučila, že by ji obviněný osahával či se ji snažil silou uchopit a příp. znehybnit, nebyla si jistá, zda (s rukou v kapse) onanoval či nikoliv, a necítila ani, že by jej bleskové natlačení se na zadní část jejího těla vzrušilo. Pokud v tomto duchu uvažoval odvolací soud či státní zástupkyně (s odkazem na to, že se svým tělem dostal také do kontaktu s pozadím poškozené), nepohybovali se v rovině základních principů trestního práva procesního. Na tomto místě je vhodné poukázat též na skutečnost, že obviněný měl dostatek času i prostoru poškozenou osahat či jinak sexuálně obtěžovat (např. při společné chůzi do schodů), on ale nic takového neučinil.

    32. Pokud by Nejvyšší soud přistoupil na zmíněné spekulativní úvahy, bylo by lze uvažovat i o jiných možných vysvětleních pohnutky obviněného k jeho nemístnému chování. Znaleckým posudkem zjištěná disharmonická osobnost s prvky nezdrženlivosti a sklony k agresivním projevům jej mohla teoreticky vést např. ke zlomyslné snaze poškozenou – která dávala jasně najevo své obavy z něj – vystrašit, provokovat a vyvolat u ní nepříjemné pocity (což by mohla dokládat absence jakýchkoliv prokázaných otevřeně sexuálních projevů z jeho strany). Ostatně i z jeho trestní minulosti je patrné, že je schopen také jiného protiprávního jednání vůči ženám, než jen toho motivovaného sexuální deviací (srov. rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 1 T 112/2017, č. l. 157 spisu). I taková úvaha však není nic než pouhá domněnka, takže nezbývá než uzavřít, že motiv jednání obviněného (ať již sexuálně deviantní či jakýkoliv jiný) nebyl u přezkoumávaného skutku ve světle zásady in dubio pro reo spolehlivě prokázán.

    33. Pokud jde o dovolatelem namítané (ne)naplnění znaku hrubé neslušnosti a tím i skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, lze připomenout, že jde o jednání, jímž jsou hrubě porušována pravidla občanského soužití a zásady občanské morálky. Z příkladů výslovně v tomto ustanovení demonstrativně zmíněných jde o hanobení hrobu, historické nebo kulturní památky, o hrubé rušení přípravy a průběhu organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Další možné formy jsou ponechány na výkladové praxi, a proto lze za hrubou neslušnost považovat rovněž hrubý útok na čest a vážnost občana, např. vulgární nadávky, oplzlé řeči, urážky skutkem. Ze slov hrubá neslušnost plyne, že přitom musí jít o závažnější neslušnost příčící se zmíněným pravidlům a zásadám. Hrubý charakter neslušnosti nelze dovozovat pouze z charakteru osobnosti pachatele a jeho pohnutky, ale je třeba hodnotit vlastní projev pachatele, a to i ve vztahu k prostředí, kde k němu došlo (srov. Šámal, P. a kol., Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, str. 3322).

    34. Soud prvního stupně se k této právní otázce – patrně pod vlivem kategoricky formulovaného názoru odvolacího soudu v jeho zrušujícím usnesení (srov. shora) – v podstatě nevyjádřil, když se omezil na obecné konstatování, že „takto prokazované jednání vykazuje znaky hrubé neslušnosti“, přičemž v dané souvislosti již jen poukázal na osobu obviněného (srov. odstavec 21. na straně 8 odůvodnění jeho odsuzujícího rozsudku). Odvolací soud posléze vystavěl svůj závěr o naplnění znaku hrubé neslušnosti především na spekulativním závěru o sexuálně motivovaném útoku obviněného a údajném zásahu do sexuální oblasti poškozené (srov. obsáhlý odstavec 9. na straně 4 odůvodnění jeho rozsudku). I proto Nejvyšší soud tuto problematiku tak podrobně rozebíral v předchozích odstavcích svého usnesení, aby zdůraznil, že se ze strany tohoto soudu jedná o pouhou spekulaci, byť by se na první pohled mohla jevit jako logická. A pokud soud druhého stupně v této souvislosti označil jednání obviněného za násilnické, nemohl mu Nejvyšší soud ani v této argumentaci přisvědčit. Pouhé natlačení se obviněného na zadní část těla poškozené, jímž došlo k jejímu postrčení do vchodu domu, a letmý dotek její ruky lze jen obtížně hodnotit jako projev násilí a tedy jako hrubou neslušnost ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku (obdobná trestná činnost, která bývá před obecnými soudy projednávána, takřka bez výjimky vykazuje podstatně vyšší stupeň hrubosti).

    35. Nejvyšší soud rozhodně nechce odhlížet od celého kontextu přezkoumávaného skutku, tedy od prvního setkání obou aktérů případu na chodbě domu a činnosti, které se obviněný v ten okamžik věnoval, od zcela zřejmého (a vcelku pochopitelného) strachu poškozené z něj (projeveného během setkání druhého), který ještě záměrně posílil, od jeho osoby, trestní minulosti, sexuální deviace, kterou trpí, i jeho násilnických sklonů (patrných nejen v sexuální oblasti). Přesto musel v mnohém přisvědčit dovolací argumentaci obviněného a vyslovit pochybnosti o naplnění zákonného znaku „hrubé neslušnosti“ ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, případně společenské škodlivosti jednání obviněného ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Přestože se oba soudy nižších instancí i těmto otázkám ve svých rozhodnutích věnovaly, činily tak buď nedostatečně a jen paušálně (soud nalézací), nebo se nechaly strhnout ne zcela podloženými skutečnostmi (soud odvolací). Nezaměřily se při tom ani na vyřešení související otázky, zda by přezkoumávané jednání obviněného bylo způsobilé vzbudit úzkostnou reakci či pocit sexuálního ohrožení v průměrně citlivém jedinci, resp. v průměrně citlivé ženě. K tomu lze ještě dodat, že jakkoliv dovolací soud nehodlá nepříjemné pocity a strach poškozené snižovat, současně je přesvědčen, že není namístě kriminalizovat méně závažná (třeba i nevhodná) jednání mající spíše charakter přestupku.

    36. S touto problematikou bezprostředně souvisí dovolatelem relevantně uplatněná námitka, zda jeho jednání zjištěné soudem prvního stupně dosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti. Při jejím řešení je třeba podrobněji se zaměřit jak na zákonná, tak i teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.

    37. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.

    38. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu srov. v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

    39. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.

    40. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).

    41. Pokud by oba soudy nižších instancí věnovaly náležitou pozornost i posouzení této otázky, musely by se vypořádat rovněž s tím, zda při právním posouzení jednání obviněného nelze vystačit s pouhou přestupkovou kvalifikací. Podle § 7 písm. c) bodu 4. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017, tedy ještě předtím, než měl obviněný přezkoumávaný čin spáchat, se totiž přestupku proti občanskému soužití dopustí fyzická osoba tím, že úmyslně naruší občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustí jiného hrubého jednání. Uvedený pojem „hrubého jednání“ sice nemusí být synonymem pojmu „hrubá neslušnost“ ve smyslu § 358 odst. 1 tr. zákoníku, v každém případě bylo ovšem povinností již obou nižších soudů i touto otázkou se zabývat a jednoznačně ji vyřešit.

    42. Nejvyšší soud z těchto podstatných důvodů k dovolání obviněného rozhodl z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 7 To 384/2018, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 2 T 142/2017. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Následně podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

    43. V souladu s § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.

    44. Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, jenž bude při svém rozhodování vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud, a bude povinen provést úkony a doplnění, které Nejvyšší soud nařídil (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Na něm bude, aby se opětovně zaměřil na naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, tj. včetně znaku „hrubé neslušnosti“. Bude-li při svém budoucím rozhodnutí kalkulovat s variantou sexuálně motivovaného jednání obviněného, bude nezbytné v tomto ohledu doplnit dokazování a postavit takovýto závěr najisto. Za tímto účelem musí v prvé řadě vyslechnout znalce MUDr. Luďka Daneše, jehož úkolem bude aktualizovat své závěry s přihlédnutím ke skutečně prokázanému skutkovému ději a vyjádřit se i k možné příčině zjištěného jednání obviněného spočívající v jeho disharmonické osobnosti. Teprve po takto doplněném dokazování bude nalézací soud moci finálně uzavřít, jestli jsou jednáním obviněného naplněny všechny znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a pokud ano, je-li dána dostatečná míra společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, anebo jde-li v této věci jen o odpovídající přestupek (srov. shora) a je na místě postoupení věci příslušnému správnímu orgánu. Je ovšem nutno připomenout, že jednání obviněného by neměl posuzovat pouze z hlediska subjektivních pocitů zřejmě citlivé poškozené, nýbrž i z hlediska objektivního, tj. zda by takové jednání bylo způsobilé vzbudit strach, úzkost či pocit ohrožení, příp. veřejné pohoršení u průměrně citlivých jedinců (nemůže přitom ani pominout, že dalším znakem přečinu výtržnictví je právě jeho spáchání veřejně či na místě veřejnosti přístupném).
      P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
                        V Brně dne 24. 4. 2019

            JUDr. Jan Bláha
      předseda senátu