Rozhodnutí NS

30 Cdo 2833/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/30/2018
Spisová značka:30 Cdo 2833/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2833.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Odpovědnost státu za škodu
Zadostiučinění (satisfakce)
Dotčené předpisy:§ 31a předpisu č. 82/1998Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 2833/2017-420


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce A. H. zastoupeného JUDr. Kristýnou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu nemajetkové újmy 27 234 664 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 47/2012, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2017, č. j. 68 Co 385/2016-350, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 4. 2017, č. j. 68 Co 385/2016-388, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Dovolání žalované se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení


1. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 11. 2013, č. j. 19 C 47/2012-138, vyhověl částečně žalobě co do částky 475 000 Kč s příslušenstvím, jíž se žalobce domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).

2. Městský soud v Praze změnil rozsudkem ze dne 15. 9. 2014, č. j. 68 Co 187/2014-180, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu i v této části zamítl, v ostatním rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

3. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015, zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Odvolací soud následně usnesením ze dne 4. 2. 2016, č. j. 68 Co 187/2014-231, zrušil i původní rozsudek soudu prvního stupně.

5. Obvodní soud pro Prahu 1 dalším rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č. j. 19 C 47/2012-269, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 10. 2016, č. j. 19 C 47/2012-331, vyhověl částečně žalobě co do částky 251 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.)

6. Dovoláními napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu co do částky 171 746 Kč s příslušenstvím, a ve zbývajícím rozsahu rozsudek potvrdil (výrok I.). Uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) i před odvolacím soudem (výrok III.).

7. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Právní předchůdce žalobce A. K. byl vlastníkem zemědělské usedlosti S. – C. v katastrálním území T.. Tuto usedlost a přilehlé pozemky nabyl do svého vlastnictví jako bývalý legionář při provádění pozemkové reformy podle zákona č. 81/1920 Sb., kterým se vydávají podle zákona ze dne 16. 4. 1919, č. 215 Sb. zák. a nař., ustanovení o přídělu zabrané půdy a upravuje se právní poměr ku přidělené půdě. (Zákon přídělový). V roce 1927 postavil na pozemcích obytnou budovu a další zemědělské objekty. Dne 15. 3. 1947 podal v souladu s vládním nařízením č. 8/1947 Sb., o soupisu československého majetku na Z. U. (dále jen „vládní nařízení“), přihlášku k soupisu majetku zanechaného na území P. R. v obci T., okres K. Ch. (dále též „přihláška k soupisu majetku“). Ministerstvo financí ČSR prostřednictvím Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků žádost o náhradu odmítlo dopisem ze dne 10. 4. 1962, č. j. 42-1505/Dra (dále též „dopis“). Tento dopis se ministerstvu vrátil zpět jako nedoručený, protože A. K. v době jeho doručení již rok nežil. Poté zůstal stát nečinný. R. H., dcera A. K., podala žádost o odškodnění za zanechaný majetek prostřednictvím obecného zmocněnce Ministerstvu financí ČR dne 19. 5. 2005, kdy tato žádost obsahovala jako přílohu seznam členů Občanského sdružení P. R., v němž byla R. H. uvedena. Další žádost podala dne 27. 8. 2007. Řízení o žádosti R. H. ze dne 27. 8. 2007 bylo zastaveno na základě zpětvzetí ze dne 18. 3. 2011. Účelem zpětvzetí žádosti o odškodnění bylo zamezit duplicitně podané žádosti. V době zpětvzetí již R. H. nežila. Jejími právními nástupci se stali žalobce a jeho sestra R. H.. Žalobce udělil J. H., obecnému zmocněnci, plnou moc k zastupování dne 21. 2. 2011, ke zpětvzetí žádosti ho však nezmocnil. Žalovaná usnesením ze dne 30. 1. 2012, č. j. MF-20363/2012/44, řízení o žádosti R. H. ze dne 27. 8. 2007 zastavila. V odůvodnění uvedla, že je řízení zastaveno dnem, kdy žadatelka zemřela, nejpozději však dnem zpětvzetí žádosti A. H.. Usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci dne 7. 3. 2012. Žalobce dne 27. 8. 2009 podal žalobu o finanční náhradu za nemovitosti zanechané na Z. U.. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 10. 8. 2011, č. j. 31 C 156/2010-91, řízení zastavil z důvodu nedostatku pravomoci soudu k rozhodnutí o uplatněném nároku s odůvodněním, že na nárok se vztahuje zákon č. 212/2009 Sb., kterým se zmírňují majetkové křivdy občanům České republiky za nemovitý majetek, který zanechali na území P. R. i v souvislosti s jejím smluvním postoupením Svazu sovětských socialistických republik. Žalobce se v tomto řízení domáhá odškodnění za nesprávný úřední postup spočívající v nečinnosti státních orgánů ohledně žádosti jeho právního předchůdce o náhradu za předmětné nemovitosti, a to za dobu od 30. 7. 1947 do 22. 9. 2011.

8. Soud prvního stupně ve svém prvním rozhodnutí ve věci hodnotil nárok žalobce jako oprávněný za období od roku 1992 do roku 2011. Odvolací soud však rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl v plném rozsahu. Proti poslednímu rozhodnutí bylo žalobcem podáno dovolání, o kterém rozhodl dovolací soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, č. j. 243/2015-224 (dále jen „předchozí rozsudek“). Poukázal přitom zejména na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se rozhodnou délkou řízení. Tato je vymezena svým počátkem a koncem, kdy je třeba brát v potaz účelnost vedeného řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, neboť pozbytím takové účelnosti ztrácí další průběh řízení veškerý význam. Rovněž při určování rozhodného počátku řízení je nutno mít na zřeteli, kdy dané řízení bylo způsobilé účastníku působit újmu spočívající v nejistotě ohledně jeho výsledku. Odvolací soud usnesením ze dne 4. 2. 2016, č. j. 68 Co 187/2014-231, zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a uložil mu, aby v intencích výše vyjádřeného závazného právního názoru dovolacího soudu znovu posoudil skutečnou délku náhradového řízení a rozhodně ji vymezil. Soud prvního stupně tedy doplnil dokazování o svědecké výpovědi R. H., dcery žalobce, narozené, R. H., dcery žalobce, narozené, a H. K., sestřenice žalobce, narozené dne. Po doplnění dokazování soud prvního stupně dospěl k následujícímu skutkovému závěru. Řízení ve věci A. K. bylo zahájeno včasným podáním přihlášky k soupisu majetku z 15. 3. 1947. Důvod, pro který nebylo žádosti vyhověno, byl politický [srov. usnesení vlády č. 938 „O zásadách vnitrostátního vypořádání nároků závazků podle zákona č. 42/1958 Sb., o úpravě některých nároků a závazků souvisících se sjednocením Z. U. s Ukrajinskou sovětskou socialistickou republikou (dále jen „zákon č. 42/1958 Sb.“) ze dne 15. 10. 1958 a navazující archivní dokumenty]. K žádnému zákonnému způsobu vyřízení žádosti A. K. za jeho života nedošlo, a tento tak trpěl finančně a psychicky. Do konce života věřil, že k odškodnění dojde. Pocit křivdy s ním sdílela celá rodina, včetně jeho dcery, matky žalobce, R. H., která se o majetek zanechaný v oblasti P. R. zajímala celý život a stala se i členkou občanského sdružení P. R. – náhrada majetkové újmy. Z rozsáhlé činnosti sdružení nevyplývá pro individuální nárok žalobce žádný relevantní důsledek, ale z činnosti sdružení a zejména z reakcí představitelů státu na podněty tohoto sdružení lze dospět k závěru o okolnostech případu, o postupu orgánů státu v řízení, který byl směsí ujišťování o kladném vyřízení žádostí a legislativního váhání, respektive nedostatku politické vůle k přijetí rozhodnutí odškodnit tuto skupinu obyvatel, připravených o majetek v průběhu totalitního režimu. Žalobce sdílel rodinný pocit křivdy zejména se svou matkou. Řízení mělo pro rodinu K. a H. zvláštní význam, protože dědeček žalobce získal následně zabavený majetek jako legionář za zásluhy o československý stát a vybudoval z něj prosperující hospodářství. Rozhodnutí majetek opustit bylo mimo jiné založeno na příslibu, že za zanechaný (a ještě nesplacený) majetek bude rodina odškodněna. SSSR se s Československem na základě mezinárodní smlouvy finančně vypořádal, proto bylo extrémně nespravedlivé, že rodina žalobce neobdržela žádnou náhradu. Žalobce ani jeho právní předchůdci nijak nezapříčinili délku řízení, neboť nikomu v jejich postavení s výjimkou oprávněných podle zákona č. 212/2009 Sb. se nepodařilo původně přislíbené náhrady docílit.

9. V rámci právního posouzení se soud prvního stupně zabýval nejprve námitkou promlčení nároku, vznesenou žalovanou. Dospěl k závěru, že tato námitka není důvodná, neboť dle zjištění plynoucích z provedeného dokazování vyplývá, že řízení dosud nebylo skončeno. Řízení nebylo ani odkloněno podle nově přijatého zákona č. 212/2009 Sb. Žalobce je totiž vnukem původního vlastníka a podle citovaného zákona není osobou oprávněnou k poskytnutí náhrady. Vyhovět námitce by v daném případě bylo však také extrémně nespravedlivé.

10. Následně se soud prvního stupně zabýval celkovou délkou řízení a eventuální existencí nesprávného úředního postupu a dospěl k závěru, že A. K. trpěl nepřiměřeností délky řízení od 16. 3. 1949 (kdy uběhlo 18 měsíců od ratifikace smlouvy, podle níž jej měl stát odškodnit, a další dva roky, kdy mohl oprávněně očekávat, že k odškodnění nedojde) do své smrti 7. 4. 1961, tedy 12 let. Jeho dcera, R. H., trpěla nepřiměřeností délky řízení ode dne 19. 5. 2005, kdy zahájila řízení o poskytnutí náhrady, až do její smrti dne 28. 3. 2009, tedy 3 roky a 10 měsíců. V období do roku 1989 totiž nemohla očekávat spravedlivé odškodnění ze strany státu. Konečně žalobce trpěl nesprávným úředním postupem od smrti své matky, tj. od 29. 3. 2009, do dne 22. 9. 2011, což je datum, kterým žalobce svůj nárok ohraničil. Soud prvního stupně tak po aplikaci modifikačních kritérií, pro jednotlivé fáze dlouhotrvajícího řízení, stanovených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), dospěl k částce 251 000 Kč jakožto odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení.

11. K odvolání žalované odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně výše zmíněným způsobem. Vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že zopakoval důkaz spisem Ministerstva financí ve věci žádosti R. H. o odškodnění za majetek zanechaný na území Z. U.. Zjistil, že Ministerstvo financí usnesením ze dne 15. 10. 2010 a přípisem ze dne 2. 12. 2010 vyzývalo žadatelku o předložení rodného listu a rozhodnutí o dědictví, přípisem ze dne 5. 1. 2012 vyzývalo právní nástupkyni R. H., R. H., o vyjádření ke zpětvzetí žádosti o náhradu, dotazem ze dne 6. 1. 2012 zjišťovalo pobyt R. H. v Centrální evidenci obyvatel. R. H. dopisem ze dne 24. 1. 2012 žádala o poskytnutí jednoměsíční lhůty k vyjádření ke zpětvzetí žádosti.

12. Po právní stránce se Městský soud v Praze neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom smyslu, že řízení soudem prvního stupně vymezené daty 15. 3. 1947 (podání přihlášky k soupisu majetku) a 22. 9. 2011 (datum uvedené žalobcem) lze po celou dobu posuzovat jako kontinuálně pokračující. Naopak se ztotožnil s námitkou žalované, že toto řízení jako jedno kontinuálně probíhající posuzovat nelze. O podané přihlášce k soupisu majetku právního předchůdce žalobce ze dne 15. 3. 1947 bylo rozhodnuto, byť neformálně, přípisem Ústředního likvidátora peněžních ústavů a podniků v roce 1962. Neformálnímu charakteru rozhodnutí odpovídá i samotný charakter přihlášky k soupisu majetku, která rovněž nesplňovala formální náležitosti návrhu na zahájení správního řízení. Tento přípis byl doručován A. K.. Jmenovaný dne 7. 4. 1961 zemřel, proto se mu dopis nedostal do dispozice, nicméně řízení bylo v materiálním slova smyslu skončeno, bylo zřejmé, že žadateli nebude poskytnuta náhrada za zanechaný majetek. Nelze pominout, že na obálce uvedeného dopisu je uvedeno, že je třeba „vyčkat, až se ozvou dědicové“. Nelze přičítat k tíži státu, že nebyl v roce 1961 vyrozuměn o tom, že původní žadatel zemřel, a nebyl vyrozuměn o tom, kdo je jeho právním nástupcem, tedy komu má být přípis ze dne 10. 4. 1962 doručen. Právní předchůdci žalobce zůstali 58 let zcela nečinní, a to až do roku 2005 (kdy byla podána první žádost o odškodnění R. H., byť neúčinně). Nejen že náhradové řízení zahájené přihláškou z roku 1947 bylo v materiálním slova smyslu skončeno v roce 1962, ale nebylo ani prokázáno, že by žalobce či jeho předchůdkyně R. H. případnou existenci zahájeného náhradového řízení přihláškou k soupisu z roku 1947 jakkoliv vnímali, a že by ohledně jeho výsledku byli v nejistotě. Bylo by možné zvažovat, že do roku 1989, v době totalitního režimu, právní předchůdkyně žalobce či žalobce sám by z obavy z případných sankcí vyvolaných tehdejší společensko-politickou situací nečinili kroky směřující k odškodnění za majetek zanechaný v Z. U., nicméně takový závěr nelze zaujmout po roce 1989. Žalobce i jeho právní předchůdkyně zůstali nečinní po dobu dalších 16 let, kdy předchůdkyně žalobce podala žádost o odškodnění u žalované poprvé dne 19. 5. 2005 (byť neúčinně). Z toho důvodu nelze přiznat žalobci ani jeho právní předchůdkyni odčinění za období od roku 1947 do 1962.

13. Žádost ze dne 19. 5. 2005 považoval odvolací soud ve vztahu k R. H. za neúčinnou, neboť R. H. zmocnila J. H. k podání žádosti o odškodnění až následně na základě plné moci ze dne 7. 7. 2005, proto H. nemohl účinně dne 19. 5. 2005 podat žádost o odškodnění Ministerstvu financí jménem R. H.. Odvolací soud tak vycházel ze závěru, že R. H., zastoupená J. H. na základě plné moci ze dne 7. 7. 2005, zahájila řízení o náhradu za majetek zanechaný v Z. U. dne 27. 8. 2007 na základě žádosti doručené Ministerstvu financí tohoto dne. R. H. zemřela dne 28. 3. 2009. V této souvislosti je třeba aplikovat stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), dle kterého je třeba při úvaze o celkové délce řízení přihlížet i k části, v níž vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a domáhá se poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Žalobce udělil plnou moc k zastupování v tomto náhradovém řízení J. H. dne 21. 2. 2011, dne 18. 3. 2011 vzal žalobce žádost o odškodnění zpět, Ministerstvo financí usnesením ze dne 27. 8. 2007 řízení zastavilo, usnesení nabylo právní moci dne 7. 3. 2012. Tímto okamžikem odvolací soud určil konec řízení. Řízení tak podle závěru odvolacího soudu trvalo 4 roky, 6 měsíců a 8 dní. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalobce, že zpětvzetím žádosti o odškodnění neprojevil vůli ukončit řízení, jelikož plnou moc pro tento úkon H. neudělil, a pokud tak učinil zmocněnec, pak jeho vůlí bylo pouze ukončit duplicitně zahájené řízení v důsledku podané žádosti v roce 2005 a v roce 2007. Žalobce zmocnil zástupce k zastupování pro celé řízení. Pokud by uvedená tvrzení byla pravdivá, pak žalobce měl možnost podat opravný prostředek proti usnesení o zastavení řízení ze dne 30. 1. 2012. Žalobce tento opravný prostředek nepodal. K námitkám žalované, že žalobce nemohl být v nejistotě ohledně výsledku řízení již k dřívějším datům, odvolací soud uvedl, že bylo třeba postavit najisto i procesní stanovisko druhého z právních nástupců zemřelé R. H., R. H., v náhradovém řízení. R. H. bylo doručeno zpětvzetí žádosti o odškodnění ze dne 13. 6. 2011 s možností se k této ve stanovené lhůtě vyjádřit, R. H. tak mohla projevit vůli pokračovat v náhradovém řízení. Z toho důvodu v rámci právní jistoty a s přihlédnutím k charakteru posuzovaného řízení je na místě vázat konec posuzovaného řízení k datu právní moci usnesení o zastavení řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že rozhodující pro vymezení konce posuzovaného řízení je datum 22. 9. 2011, kdy tímto datem žalobce svůj nárok ohraničil, neboť v tomto směru se žalobce v průběhu řízení nevyjádřil, tohoto data toliko uplatnil předběžně nárok u žalované.

14. Na základě takto stanovené délky řízení odvolací soud dospěl k závěru, že v náhradovém řízení vedeném před Ministerstvem financí ve věci žádosti R. H. o odškodnění za majetek zanechaný na Z. U. došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění vyšel ze základní částky 15 000 Kč za první dva a každý následující rok řízení. Z hlediska složitosti řízení neshledal důvod ke snížení ani k navýšení částky. Z hlediska jednání poškozených zohlednil, že žalobce k žádosti nedoložil rodný list své matky a dědické rozhodnutí prokazující právní nástupnictví žalobce, že druhá právní nástupkyně, R. H., nesdělila svoji aktuální adresu a dále že sama požádala o prosloužení lhůty o jeden měsíc, aby se mohla vyjádřit ke zpětvzetí žádosti o náhradu ze dne 14. 3. 2011, poté zůstala nečinná. Částku tak snížil o 10 %. Z hlediska postupu orgánu veřejné moci pro prodlevy mezi jednotlivými úkony zvýšil částku o 20 %. Z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu zásad pro výklad restitučním předpisů definovaných Ústavním soudem v nálezu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. I. ÚS 2050/11, navýšil částku o 40 %. Odvolací soud tak dospěl k celkové částce přiměřeného zadostiučinění 79 254 Kč. Rovněž dospěl k závěru, že žalobci náleží právo na úrok z prodlení.

15. Z hlediska nákladů řízení posoudil odvolací soud úspěch žalobce jako plný úspěch v řízení, a tudíž mu přiznal rovněž náhradu nákladů řízení.


II. Dovolání a vyjádření k nim

16. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Touto otázkou má být posouzení, zda lze ve světle předchozí judikatury Nejvyššího soudu považovat náhradové řízení podle vl. nař. 159/1959 Ú. l. za skončené neformálním přípisem z roku 1960, i když žalovaná dle požadavku veřejného ochránce práv, v řízení pokračovala a v řízení o náhradě nemajetkové újmy nebylo žalovanou spolehlivě prokázáno, že by dovolatel či jeho právní předchůdci vnímali toto řízení jako skončené. Přípustnost dovolání je dle dovolatele také dána tím, že předložená otázka má být posouzena jinak, než jak byla posouzena v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu vydaném v této věci. Konkrétně jde o judikatorní požadavek, dle nějž účastníku řízení může vznikat újma jen tehdy, jestliže řízení trvá a účastník je takto vnímá. Právní názor Nejvyššího soudu neodpovídá zvláštní povaze restitučního zákonodárství a nezohledňuje zavinění státu, který zavedl a udržoval takové společensko-politické ovzduší, které bránilo žadatelům aktivně se domáhat pokračování v řízení. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil průběh a kontinuitu řízení započatého v roce 1947, když toto rozdělil na dvě samostatná řízení, neboť dle jeho názoru došlo v roce 1962 k zastavení řízení zahájeného na základě soupisu majetku A. K. ze dne 15. 3. 1947. Neformální charakter žádosti z roku 1947 nemůže v žádném případě ospravedlňovat obdobně neformální rozhodnutí o ní. Navíc se toto rozhodnutí ani nikdy nedostalo do dispozice A. K. ani jeho právním nástupcům, v kterémžto důsledku řízení materiálně nikdy ukončeno nebylo a jednotliví účastníci řízení tak byly vždy v nejistotě ohledně jeho výsledku. Podle žalobce je pak nesprávný i závěr odvolacího soudu o neexistenci nemajetkové újmy žalobce a jeho předchůdkyně, neboť tato se předpokládá, je ji třeba pouze tvrdit a je na žalované, aby případnou neexistenci nemajetkové újmy prokázala. Ta se však o nic takového ani nesnažila. Žalobce je přesvědčen, že mu nelze přičítat k tíži neaktivitu právní předchůdkyně v náhradovém řízení. Dále dovolatel odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu. Napadené rozhodnutí dovolatel vnímá jako extrémně formalistické. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

17. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalobce by nemělo být dovolacím soudem posouzeno jako přípustné. Podotýká, že názory žalobce jsou v rozporu se závěry, ke kterým dospěl dovolací soud v předchozím rozsudku, zejména ohledně otázky rozhodné délky řízení. Vyzdvihuje názor, ke kterému dospěl odvolací soud, že řízení započaté přihláškou k soupisu majetku z roku 1947 bylo skončeno v roce 1962, přičemž žalobce ani jeho právní předchůdkyně se zcela zjevně necítili být účastníky tohoto řízení. Následně se žalovaná zabývá hlubším rozborem jednotlivých fází řízení, kdy dospívá k závěru, že řádně zahájené bylo až řízení na základě podání právní předchůdkyně žalobce doručeným žalované dne 27. 8. 2007, přičemž toto bylo ukončeno na základě zpětvzetí doručeným žalované dne 18. 3. 2011, které se vztahovalo jak pro zmíněné podání, tak pro podání první, doručené žalované dne 19. 5. 2005. Žalovaná dále zpochybňuje relevanci judikatury Ústavního soudu předložené žalobcem na podporu jeho tvrzení, a též se vyjadřuje k přímé aplikovatelnosti smlouvy č. 186/1946 Sb., která nezaložila subjektivní právo osob na odškodnění. Tato smlouva dle názoru žalované postrádá charakter samovykonatelnosti, a proto se žalobce dovolává náhrady újmy v letech 1947-1959 (kdy vstoupil v účinnost zákon č. 42/1958 Sb. a prováděcí vyhláška č. 159/1959 Ú.l.) toliko za legislativní proces, za který není možné poskytnout zadostiučinění ve smyslu OdpŠk.

18. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obsáhlé dovolání též žalovaná. V bodě I dovolání se dovolatelka zabývá jeho přípustností, jež spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí se z části týká právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, z části se též týká právních otázek, u kterých můžeme hovořit o neexistenci konstantní judikatury dovolacího soudu, přičemž napadené rozhodnutí je též v rozporu s předchozím rozhodnutím dovolacího soudu v této věci. V bodě II dovolání dovolatelka uvádí, v čem spatřuje rozpor s předchozím rozhodnutím dovolacího soudu v této věci. Jde o otázku relevantního konce řízení, jež odvolací soud stanovil dnem 30. 11. 2012, tedy právní mocí rozhodnutí o zastavení řízení. Odvolací soud však měl vycházet z okamžiku, kdy se správní orgán dozvěděl o úmrtí předchůdkyně žalobce, tj. ze dne 23. 11. 2010, neboť podle procesních předpisů je řízení zastaveno dnem, kdy se správní orgán o úmrtí žadatele dozvěděl, pokud v řízení nepokračují právní nástupci. Odvolací soud tak nenavázal konec řízení na okamžik, kdy již žalobce nebyl v nejistotě ohledně výsledku řízení. Měl přihlédnout k okolnosti, že dne 21. 11. 2007 Ministerstvo financí doručilo právní předchůdkyni žalobce přípis, jehož součástí byla kopie dopisu z roku 1962, a tudíž již od tohoto okamžiku nemohl být žalobce v nejistotě ohledně výsledku řízení. V bodě III dovolání se dovolatelka zabývá průtahy v řízení zapříčiněnými žalobcem. Namítá, že odvolací soud nedostatečně zohlednil průtahy v řízení plynoucí ze strany žalobce a jeho právních předchůdců, když ponížil základní částku o 10 %. V bodě IV zdůrazňuje skutečnost, že odvolací soud nezohlednil a nepromítl do celkové doby řízení skutečnost, že probíhalo dědické řízení po R. H. po dobu delší než jeden rok. V bodě V se zabývá významem řízení pro žalobce. Uvádí, že žalobce a jeho právní předchůdci věděli, jaký bude výsledek řízení a nebyli v tom směru v nejistotě minimálně od obdržení sdělení správního orgánu ze dne 21. 11. 2007, č. j. 44/73322/2007-441, jímž bylo zmocněnci zasláno sdělení o nepřiznání odškodnění A. K. ze dne 10. 4. 1962. Poukazuje na řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 269/2009, jehož předmětem původně bylo právo na odškodnění za majetek zanechaný na Zakarpatské Ukrajině, přičemž následně žalobce žalobu v tomto řízení změnil tak, že nadále požadoval náhradu nemajetkové újmy. Rovněž dovolatelka poukazuje na skutečnost, že žalobce sám vzal návrh na zahájení řízení zpět. V bodě VI dovolatelka opětovně namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s předchozím rozhodnutím dovolacího soudu v této věci. Ohledně otázky, od kdy žalobce vnímal řízení v předmětné věci jako probíhající a sebe jako jeho účastníka, dovolatelka dospívá k závěru, že to bylo až dnem 21. 2. 2011, kdy zmocnil H. k zastupování v řízení, přičemž zpochybňuje autenticitu kopie plné moci ze dne 10. 11. 2010. Ohledně otázky, do kdy žalobci nebylo v řízení zřejmé, že mu nebude vyhověno, dovolatelka dospívá k závěru, že to bylo nejpozději od obdržení sdělení Ministerstva financí ze dne 21. 11. 2007. V bodě VII dovolatelka poukazuje na neexistenci legitimního očekávání žalobce. V bodě VIII se dovolatelka zabývá osobnostní povahou žalobou uplatněného nároku. V bodě IX dovolatelka namítá rozpor se Stanoviskem, jenž spatřuje v tom, že odvolací soud přiznal žalobci odčinění též újmy, jež vznikla právní předchůdkyni, že odvolací soud nezohlednil nezájem žalobce na samotném řízení, že nepřihlédl k tomu, že probíhalo dědické řízení. V bodě X dovolatelka uvádí, že šlo o čtyři zcela samostatná řízení, jež rekapituluje. V bodě XI dovolatelka vyjadřuje nesouhlas s nákladovým výrokem napadeného rozhodnutí a v bodě XII žádá o náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil v části výroku I, jíž byl potvrzen žalobě částečně vyhovující výrok soudu prvního stupně, ve výroku II a ve výroku III a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dále navrhuje, aby dovolací soud žalobci uložil nahradit žalované náklady dovolacího řízení.

19. Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že trvá na závěru ohledně kontinuity řízení, a tedy, že se jednalo o jedno jediné řízení probíhající od roku 1947 až do roku 2012, v kteréžto záležitosti podotýká, že jednotlivá správní řízení, byť vedená v šedesátých letech minulého století, nemohla být ukončována neformálními přípisy, neboť by tak vznikala procesní neodstranitelná překážka res iudicata. Žalobce připomíná skutečnost, že se do dispozice jeho rodiny nikdy nedostal opakovaně výše zmiňovaný dopis z roku 1962, nemohli tak nikdy nabýt přesvědčení, že jim žádné odškodnění poskytnuto nebude. Upozorňuje na obstrukce způsobené žalovanou ohledně účelové a absurdní argumentace ve věci udělení plné moci právní předchůdkyní žalobce svému zástupci. Průtahy v řízení tak byly způsobeny podle názoru žalobce spíše žalovanou. K tomu dodává, že na popud žalované byl nucen podat zpětvzetí pro zamezení duplicity podaných žádostí na odškodnění. Nesouhlasí se závěrem žalované, že náhrada za způsobení nemateriální újmy je nárok v tomto případě náležející čistě jeho právní předchůdkyni, když vstoupil do náhradového řízení jako její procesní nástupce. Konečně uvádí, že odvolací soud postupoval v souladu s předchozím rozsudkem a též stanoviskem.


III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

21. Obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle § 241, dovolací soud se proto zabýval jejich přípustností, přičemž dovolání přípustnými neshledal.

22. Dovolatel (žalobce) vymezil dvě hlediska přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), tj. hledisko spočívající v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Druhé vymezené hledisko přípustnosti dovolání bylo dáno požadavkem, aby dovolací soud již vyřešenou právní otázku posoudil do budoucna jinak, respektive aby se odchýlil od své předchozí rozhodovací praxe vyplývající zejména z jeho rozsudku ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015. K oběma hlediskům přípustnosti dovolatel formuloval jedinou dovolací otázku.

23. V této souvislosti lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 587/2016, v němž bylo v obdobné věci mimo jiné konstatováno: „Napadené rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, že řízení vedené na základě vyhlášky č. 159/1959 Ú. l., o vnitrostátním vypořádání některých nároků podle zákona č. 42/1958 Sb., týkajících se Z. U., podle přihlášky otce žalobkyně k soupisu majetku ze dne 15. 3. 1947 (podané dle vládního nařízení č. 8/1947 Sb.), bylo skončeno výměrem Ministerstva financí ze dne 20. 2. 1961, kterým byla stanovena konkrétní výše náhrady s poukazem na to, že tímto se má celý nárok právních předchůdců žalobkyně za vypořádaný… Po tomto datu zcela nepochybně již žádné řízení fakticky neprobíhalo.“ Dále se v tomto rozhodnutí uvádí, že je „zřejmé, že odvolací soud skončením řízení má na mysli jeho faktický průběh, nikoliv právní závěr, že se jednalo o konečné rozhodnutí ve smyslu příslušných procesních předpisů, když sám připouští, že skončeno bylo ‚třeba nikoli správně po formální stránce‘“. I v citovaném usnesení dovolací soud nezpochybnil závěr odvolacího soudu, že původní náhradové řízení bylo ukončeno v roce 1961 výměrem Ministerstva financí. Proti tomuto usnesení byla podaná ústavní stížnost, usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 4061/17, odmítnuta s tím, že: „Je pochopitelné, že se stěžovatelka domáhá zmírnění historických křivd, nelze tak ovšem při veškeré dobré vůli činit skrze odpovědnost státu za nesprávný úřední postup - průtahy v řízení, jimiž dotčená správní řízení nebyla zatížena…“ Lze tedy uzavřít, že dovolatelem vymezená právní otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem se od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

24. Hledisko přípustnosti dovolání spočívající v tom, že by se dovolací soud měl odchýlit od své předchozí rozhodovací praxe a do budoucna posoudit již vyřešenou právní otázku jinak rozvedl dovolatel zejména v tom smyslu, že závěr Nejvyššího soudu přijatý v předchozím rozhodnutí v této věci, by měl být přehodnocen, tj. zejména ve vztahu k tomu, že účastníku může vzniknout újma jen tehdy, pokud řízení trvá.

25. Dovolací soud v předchozím rozhodnutí uvedl: „Počátek a konec řízení z hlediska posuzování jeho délky se neodvíjí striktně od počátku a konce řízení dle procesních předpisů. Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.“ Při interpretaci této právní věty je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých byla dovolacím soudem formulována. Dovolací soud v předmětném usnesení odkázal i na další svá rozhodnutí, tj. především na své rozsudky ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012, nebo na své usnesení ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013. Ve všech těchto dovolacích věcech šlo o situaci, kdy procesní řízení svou délkou přesahovalo období, v němž mohl účastník vnímat nejistotu ohledně jeho výsledku. Pokud v posledně zmíněném usnesení (ve věci 30 Cdo 664/2013) dovolací soud konstatoval, že újma spojená s nejistotou může vznikat jen tehdy, jestliže takové řízení trvá a účastník jej takto vnímá“, pak podmínkou takového vnímání újmy (nejistoty ohledně budoucí materializace újmy) je stále probíhající řízení. Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu tak plyne, že probíhající řízení je condicio sine qua non pro s ním spojený pocit nejistoty.

26. Dovolatel požaduje, aby dovolací soud do budoucna posoudil tuto již vyřešenou právní otázku jinak. Z podání dovolatele není zřejmé, zdali dovolatel tedy považuje za již vyřešené to, že původní náhradové řízení bylo ukončeno, tj. v jeho případě v roce 1962, a proto požaduje, aby dovolací soud posoudil možnou existenci jeho nejistoty jinak, tj. tak, aby dovolací soud změnil svou rozhodovací praxi v tom smyslu, že existence nejistoty ohledně výsledku řízení může být dána i po skončení takového řízení. Pokud měl dovolatel na mysli výše uvedené, pak je ovšem třeba poukázat na to, že s trváním (okamžikem ukončení) původního náhradového řízení byla spojena již dovolatelem vymezená právní otázka, která dle jeho názoru dosud neměla být řešena. Pokud by jedna právní otázka byla součástí dvou navzájem se vymezujících hledisek přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), tj. na jednu stranu by bylo tvrzeno, že dosud nebyla vyřešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu a zároveň, aby tuto již vyřešenou právní otázku dovolací soud posoudil do budoucna jinak, pak je třeba konstatovat, že z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě (roz. v řešení konkrétní právní otázky) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Pokud dovolatel jen požadoval, aby dovolací soud změnil svůj přístup, který zaujal v předchozím rozhodnutí v této věci, tj. aby pak v obecné rovině – s odkazem na judikaturu Ústavního soudu týkající se formalistického jednání orgánů státu – požadoval, aby dovolací soud přijal jeho tezi, že dovolatel, respektive jeho právní předchůdci byli v nejistotě ohledně toho, zdali v budoucnu získají zpět majetek zanechaný v P. U., tak kromě jistě pochopitelného konstatování, že dovolatel cítí křivdu, zde nebyla předložena (ani v náznaku) žádná právní argumentace, která by měla vést ke změně rozhodovací praxe dovolacího soudu.

27. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud připomíná, že v tomto řízení se dovolatel domáhala satisfakce za nepřiměřenou délku řízení, nikoli za křivdu, která mu měla být způsobena za fungování předchozího (totalitního) režimu. Na tomto místě dovolací soud považuje za nutné uvést na pravou míru, že uvedená křivda je svojí povahou diametrálně odlišná od pocitu nejistoty ohledně výsledku řízení, který je klíčový pro dovozování vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřeně dlouze vedeného řízení a nesmí tak být za takový pocit zaměňována. Onen rozdíl pak spočívá zejména v tom (a tímto se částečně zabýval i odvolací soud), že zmíněný pocit křivdy je určitý psychický stav, kdy poškozený pociťuje újmu na některém svém právu, do kterého bylo dle názoru poškozeného neoprávněně zasaženo třetím subjektem. Takový stav však nikterak nesouvisí, a tím se právě odlišuje od újmy vzniklé v důsledku nejistoty ohledně výsledku řízení, s pocitem poškozeného, že je účastníkem nějakého řízení. Vztaženo na posuzovaný případ tak lze v této věci uzavřít, že ač právní předchůdkyně žalobce cítila ze strany státu křivdu způsobenou její rodině neposkytnutím určité kompenzace za majetek zanechaný na území P. R., tento pocit sám o sobě neznamená ani znamenat nemůže, že si byla vědoma existence stále probíhajícího řízení, do kterého jakožto právní nástupkyně původně poškozeného nastoupila, že očekávala jeho skončení, a že tak byla v nejistotě ohledně jeho výsledku.

28. Ve vztahu k přípustnosti dovolání, jež dovolatelka (žalovaná) staví na tom, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, dovolací soud uvádí, že odvolací soud se v souladu s vyjádřeným právním názorem dovolacího soudu zabýval otázkou (dis)kontinuity řízení z pohledu újmy spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, přičemž vyložil, z jakých důvodů považuje řízení z materiálního hlediska za skončené v roce 1962. Dovolatelka však právní názor dovolacího soudu extenzivně rozšiřuje rovněž na řízení iniciované právní předchůdkyní žalobce na počátku tohoto tisíciletí, tedy již za demokratického režimu, kdy z doručení přípisu z roku 1962 právní předchůdkyni žalobce dne 21. 11. 2007, dovozuje, že žalobce nemohl být v nejistotě ani ohledně výsledku tohoto řízení. Takový závěr však z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu v této věci neplyne, a tudíž napadené rozhodnutí nemůže být při řešení této otázky v rozporu s předchozím rozhodnutím dovolacího soudu vydaným v této věci. Nutno zopakovat, že v předchozím rozhodnutí Nejvyšší soud vyjádřil závěr: „Jelikož je odškodňována újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení, je pro stanovení počátku a konce řízení významné nejen, že řízení dle procesních předpisů trvá, ale zejména, že účastník je jako trvající vnímá.“ Byť na tomto základě bylo možné dospět k závěru, že od 60. let již řízení fakticky neprobíhalo a ani jeho účastníci jej nemohli jako trvající vnímat, nelze tento závěr přenést do řízení iniciovaného na počátku tohoto tisíciletí, v němž účastníci mimo jiné namítali, že původní řízení nebylo ukončeno formálně správně. V tomto případě již pouhým doručením dopisu z 60. let nemohlo být řízení z hlediska posuzování jeho délky skončeno ani po stránce formální ani po stránce materiální. Jinak řečeno, v tomto případě i po doručení dopisu účastníci daného řízení toto řízení zjevně jako trvající stále vnímali.

29. Z doručení dopisu z 60. let dne 21. 11. 2007 nelze dovozovat ani žádný závěr ve vztahu k nejistotě ohledně výsledku tohoto řízení, tedy že účastníci řízení již z tohoto dopisu měli sami dovodit, že ani dle současné úpravy jejich nárok není dán, a tudíž nemohli být v nejistotě ohledně výsledku řízení. Takový závěr by naopak byl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž závěr o tom, zda bylo porušeno právo na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, stejně jako závěr o konkrétní formě či výši odškodnění nelze odvíjet od výsledku řízení, tudíž by měl být zásadně stejný bez ohledu na úspěch či neúspěch poškozeného v posuzovaném řízení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, nebo ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). Ostatně rovněž Evropský soud pro lidská práva v případě restitučních sporů ve své judikatuře opakovaně uvádí, že Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod nemůže být vykládána tak, že zavádí jakýkoliv obecný požadavek na smluvní státy k navrácení majetku, jenž byl na ně převeden před ratifikací Úmluvy. Úmluva nezakládá ani obecnou povinnost zavést do právního řádu řízení, v němž by restituce majetku mohla být požadována. Nicméně, pokud se smluvní stát rozhodne takové řízení zavést, nemůže být vyloučeno z povinnosti dodržet všechny relevantní záruky garantované Úmluvou, zejména čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. srov. rozsudek ESLP ze dne 24. 5. 2005, ve věci J.S. a A.S. proti Polsku, stížnost č. 40732/98, bod 53). Z výše uvedeného tak plyne, že závěr odvolacího soudu ohledně konce posuzovaného řízení ke dni právní moci posledního rozhodnutí ve věci je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a není ani v rozporu s předchozím rozhodnutím ve věci.

30. Ve vztahu k dalším námitkám dovolatelka ohledně přípustnosti v prvním bodě dovolání uvádí, že rozhodnutí „se z části týká právních otázek, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny, rozhodnutí odvolacího soudu se z části týká též právních otázek, u kterých můžeme hovořit o neexistenci konstantní judikatury dovolacího soudu“. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 9/2014). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Z toho důvodu nelze přihlížet k obecnému vymezení přípustnosti dovolání učiněnému v bodu I dovolání. V případě námitek, u nichž dovolatelka přípustnost nikterak nevymezuje tak dovolání obsahuje vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

31. V případě některých námitek se však dovolatelka jejich přípustností zabývá:

        a. v otázce zohlednění podílu žalobce na délce řízení se odvolací soud měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011,

        b. v otázce zohlednění nutnosti vyčkat skončení dědického řízení se odvolací soud měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009,

        c. v otázce zohlednění neexistence legitimního očekávání se odvolací soud měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010,

        d. v otázce přičtení délky řízení, v němž byl účastníkem právní předchůdce žalobce, se odvolací soud měl odchýlit od Stanoviska,

        e. v otázce náhrady nákladů řízení se odvolací soud měl odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1310/09, a usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 31/15, a ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2257/08.

32. V rozsudku ze dne 14. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3340/2011, Nejvyšší soud uvedl: „Z hlediska kritéria jednání poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) je možno přisvědčit odvolacímu soudu, že stát neodpovídá za tu část řízení, která byla zapříčiněna jednáním poškozeného. Je proto namístě uvažovat o korekci přiznaného zadostiučinění i tehdy, jestliže jednání soudem nařízená byla odročována jen z toho důvodu, že se poškozený (či jeho právní zástupce) nemohl k jednání dostavit. V takovém případě totiž došlo k prodloužení délky řízení v tomto časovém úseku jen z důvodu spočívajícího na straně žalobce a stát jednající svými příslušnými orgány nemohl tuto skutečnost nikterak zvrátit. Je však nutno vždy zvažovat, v jakém poměru jednání poškozeného k celkové době řízení přispělo.“ Vzhledem k tomuto závěru a skutkovým okolnostem tohoto případu dovolatelka považuje snížení zadostiučinění o 10 % za nedostačující.

33. Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Výslednou částkou se Nejvyšší soud zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci § 31a odst. 3 OdpŠk na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2495/2012). V tomto směru nemůže přípustnost dovolání založit pouhý nesouhlas žalované se snížením celkové částky z důvodu průtahů řízení na straně žalobce a jeho předchůdců o 10 %.

34. Co se týče dovolatelčiny námitky ohledně proběhnuvšího dědického řízení po smrti právní předchůdkyně žalobce a jeho nezohlednění odvolacím soudem při úvaze o celkové délce řízení, uvádí dovolací soud následující. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, se Nejvyšší soud zabýval otázkou vedlejšího řízení a jeho dopadem na řízení původní. Dovolací soud ve zmíněném rozhodnutí dospěl k závěru, že nelze-li před skončením vedlejšího řízení, resp. před nalezením otázky podstatné pro pokračování původního řízení jako je například vyřešení právního nástupnictví, v původním řízení pokračovat, prodlužuje se nutně původní řízení o dobu, po kterou je vedlejší řízení vedeno. V takovém případě je však třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená (může však být nepřiměřená z jiných důvodů). Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že ať již je shledáno vedlejší řízení přiměřeně dlouhé, či nikoliv, fakticky prodlužuje v obou případech řízení původní. Odvolací soud v posuzovaném případě nepostavil rozhodnutí na závěru, že by dědické řízení bylo vedeno nepřiměřeně dlouho, kterážto skutečnost by měla za důsledek i závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Naopak považuje vedlejší řízení za objektivní fakt, který prodloužil délku posuzovaného řízení, přesto však posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým shledal, aniž by za důvod této nepřiměřené délky považoval právě dědické řízení. Závěr odvolacího soudu tak není v rozporu s výše uvedeným závěrem Nejvyššího soudu a daná otázka tudíž přípustnost dovolání nezakládá.

35. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, dovolatelka poukazuje na následující závěr: „Účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován.“ Nutno ovšem doplnit, že Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dále uvedl: „Nevěděl-li žalovaný o řízení proti němu vedeném, nemohla mu za dobu od jeho zahájení do doby, kdy se o existenci řízení dozvěděl, vzniknout nemajetková újma, a to ani v případě, kdy by již ke dni zjištění existence řízení ze strany žalovaného bylo dané řízení nepřiměřeně dlouhé.“ V této věci však v části, v níž odvolací soud posuzované řízení již považoval za probíhající, o takový případ nejde. Účastníkům řízení bylo známo, že posuzované řízení probíhá, tudíž nepřiměřená délka posuzovaného řízení byla způsobilá přivodit účastníkům tohoto řízení újmu. K námitce dovolatelky ohledně absence legitimního očekávání, již dovolatelka dovozuje z toho, že účastníci řízení měli vědět, že jejich nárok není dán, srov. odst. 29 tohoto odůvodnění.

36. Ve vztahu k otázce výše uvedené pod bodem 31. písm. d) dovolatelka správně odkazuje na Stanovisko, v němž je vyjádřen závěr, že právo na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup je právem ryze osobní povahy, které je svojí povahou neděditelné. Nejvyšší soud však dále ve Stanovisku uvádí, že v případě nástupnictví fyzických osob, které vstoupily do probíhajícího řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, není možné odhlížet od té jeho části, v níž jako účastník vystupoval právní předchůdce osoby, která vstoupila do řízení jako jeho dědic a která se nyní domáhá poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a OdpŠk. K tomu je však nutno poznamenat, že míru odčinění této újmy je nutno posuzovat individuálně s tím, že nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (srov. Stanovisko a rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci A. proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26 a rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 206, v téže věci, odst. 66). Pokaždé je však nutno výslednou částku stanovit s ohledem na kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk ve vztahu k těm, kteří řízení jako účastníci dokončili (srov. Stanovisko a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud nikterak nepochybil, pokud přiznal zadostiučinění i za tu část, ve které jako účastník řízení vystupovala právní předchůdkyně žalobce, do jejíchž práv dovolatel vstoupil po její smrti.

37. Ohledně náhrady nákladů řízení dovolací soud připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu se již ustálila v závěru ohledně odměny advokáta za zastupování v řízení, jehož předmětem je náhrada nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí ve smyslu OdpŠk. Tato se vypočte z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb. Uvedený závěr je postaven na úvaze, že v řízeních, v nichž jde o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím, jde o kompenzaci za zásah do osobnostních práv poškozených v širším slova smyslu. Nemajetková újma, o jejíž odškodnění v takových řízeních jde, je totiž vždy následkem zásahu do některé ze složek nemajetkové (osobní) složky jednotlivce (poškozeného). K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, přiléhavě vysvětlil, proč je v případě řízení o náhradu nemajetkové újmy znemožněno použití tarifní hodnoty podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Tato ustanovení totiž nereflektují povahu kompenzačního řízení odrážející se zejména v § 31a odst. 2 OdpŠk a slouží „toliko“ k deklaraci pohledávky či dluhu podle hmotného práva. Výše uvedené závěry dovolacího soudu respektuje i Ústavní soud, což se prakticky projevuje odmítáním ústavních stížností, v nichž stěžovatelé napadají zmíněné úvahy, za současného osvědčení ústavní souladnosti postupu dovolacího soudu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 958/2014). Jelikož odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry, nezakládá přípustnost dovolání ani otázka výše uvedená pod bodem 31. písm. e).

38. Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustná odmítl.

39. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 30. 10. 2018


JUDr. František Ištvánek
předseda senátu