Rozhodnutí NS

6 Tdo 1157/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:6 Tdo 1157/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1157.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1157/2018-50

USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný A. L., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 2 To 86/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 8/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. L. odmítá.


Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 49 T 8/2017, byli obvinění A. L., V. K., P. O., M. K., A. I. a I. A. P. shledáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustili způsobem popsaným ve výroku rozsudku jmenovaného soudu.

2. Za tento zločin byl obviněný A. L. odsouzen podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci (mobilního telefonu) a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku rovněž trest vyhoštění na dobu deseti let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o trestech dalších obviněných, o zabrání zde uvedených věcí, jakož i o uplatněných nárocích na náhradu škody.

    3. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 2 To 86/2017, rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u obviněných A. L., P. O., M. K. a A. I. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu u těchto obviněných, přičemž obviněný A. L. byl podle § 173 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněných A. L., A. I. a I. A. P. byla týmž rozsudkem odvolacího soudu podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
      II.
        4. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný A. L. (dále též „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

        5. V odůvodnění podaného dovolání s poukazem na obecná východiska předeslal, že si je vědom, že dovolacímu soudu běžně nepřísluší přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, přesto však namítl, že v jeho případě byly před soudy obou stupňů provedeny důkazy téměř výhradně svědčící v jeho neprospěch, čímž došlo ke zřejmému porušení jeho práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu vytknul, že nijak nedoplnil dokazování nad rámec důkazů provedených soudem prvního stupně, čímž se dostal za zákonný rámec, neboť řádně nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou pochybnosti, a nezákonným způsobem zasáhl do jeho práva na obhajobu.

          6. Dovolatel dále vyjádřil své přesvědčení, že byl uznán vinným skutkem, který nevykazuje znaky zločinu loupeže, a že právní závěry nalézacího soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Namítl, že soud prvního stupně vyhodnotil skutkový stav naplňující skutkovou podstatu trestného činu krádeže ve formě spolupachatelství nesprávně jako spolupachatelství na zločinu loupeže. V dané souvislosti uvedl, že věděl pouze o tom, že v inkriminovaný den mělo dojít k záměně originálů hodinek v prodejně Hublot za padělky, takže z jeho přítomnosti nedaleko místa činu nelze dovozovat podporu jednání spoluobviněných, kteří se dopustili loupeže a napadli poškozené. Poté vznesl výhrady stran absence skutkových zjištění, z nichž by vyplývalo, že všichni obvinění byli vedeni společným záměrem. K tomu poukázal na komunikaci WhatsApp, podle níž měl obviněný V. K. koordinovat přílet vykonavatelů loupeže do P. a teprve poté mu sdělit tuto informaci, jakož i na komunikaci WhatsApp ze dne 13. 2. 2016, v níž mu měl jmenovaný obviněný sdělit cenu hodinek, načež dovolatel sháněl kupce. V návaznosti na to nalézacímu soudu vytknul, že v rozporu se zásadami trestního práva dovodil naplnění znaků spolupachatelství na zločinu loupeže a dohodu o spáchání takového zločinu toliko z výpovědi obviněného V. K., jež je v rozporu s výše zmíněnými důkazy. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu pak opětovně upozornil na závažné nedostatky v důkazním řízení, jež vedly k porušení zásady in dubio pro reo, a namítl rovněž porušení zásady vyhledávací a zasažení do jeho práva na spravedlivý proces. Dále vyslovil názor, že v řízení nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu loupeže. S oporou o § 2 odst. 5, 6 tr. ř. namítl, že nalézací soud neobjasnil všechny skutečnosti v jeho prospěch, bez logických důvodů opomenul důkazy svědčící v jeho prospěch a jeho námitky nebral v potaz. Po připomenutí hodnotících úvah soudů nižších stupňů vyjádřil důvodné pochybnosti o jejich nestrannosti při rozhodování o vině a trestu, načež poukázal na výpověď spolupracujícího obviněného V. K., jež byla vyhodnocena jako věrohodná přesto, že jako jediný měl možnost vypovídat až druhý den hlavního líčení poté, co měl možnost slyšet výpovědi všech spoluobviněných. Zmínil rovněž další výpovědi tohoto obviněného, podle nichž mu měl dovolatel říct, že se nejedná o loupež, ale o krádež, popř. že dojde k záměně hodinek v obchodě, ale nebude to loupež. V neposlední řadě brojil proti hodnocení vyjádření obviněného V. K. o tom, že dovolatel měl natáčet video přes zadní sklo ze zadního sedadla automobilu P. O., když ho policie zastavila, jako důvěryhodného, k čemuž připomněl tu část výpovědi prvně jmenovaného obviněného, podle níž měl dovolatel v době zastavení vozidla, které mělo neprůhledná tmavá skla, sedět na zadním sedadle.

          7. Dovolatel se i v další části svého dovolání zaměřil na zpochybnění hodnocení důkazů, o něž nalézací soud opřel závěr o jeho vině. Prvně připomněl, že v době spáchání činu komunikoval se svou družkou a tetou a že z jeho druhého telefonního čísla probíhal ve stejnou dobu hovor s telefonním číslem obviněného A. I., pročež uvedl, že nemohl ve stejnou dobu komunikovat se svou družkou i koordinovat daného obviněného v prodejně Hublot. Soudu prvního stupně vytknul rovněž, že nezkoumal, zda mohl v inkriminované době s A. I. komunikovat V. K., který předtím z jeho telefonního čísla volal své manželce. Namítl proto, že byly nedostatečně objasněny skutečnosti důležité pro rozhodnutí o vině. V daných souvislostech poukázal i na komunikaci probíhající přes WhatsApp, z níž má vyplývat, že to byl obviněný V. K., a nikoliv dovolatel, kdo de facto zařizoval a koordinoval přílet vykonavatelů loupeže do P., že tento obviněný znal obviněného A. I. již před jejich setkáním v P., a že se loupež neměla týkat pouze určitých modelů hodinek, vzhledem k čemuž konstatoval, že obviněný V. K. ohledně těchto skutečností v rámci své výpovědi lhal. Konstatoval proto, že celé rozhodnutí je postaveno na teoretických domněnkách soudu a nepravdivé výpovědi obviněného V. K., kterou vyvracejí i další důkazy, k čemuž zmínil, že obviněný P. O. komunikoval pouze s tímto obviněným a o přítomnosti dovolatele v P. nevěděl. Nalézacímu soudu vytknul též, že se nevypořádal s příčinami spolupráce obviněného V. K. s orgány činnými v trestním řízení. S oporou o shora uvedené skutečnosti namítl, že soudy nižších stupňů se nedostatečně seznámily se spisovým materiálem a že nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka zločinu loupeže.

          8. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl rozsudkem, popř. podle § 265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu nebo odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. učinil takové rozhodnutí ve veřejném zasedání.

            9. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně). Předně zdůraznila, že dovolatel na podporu uplatněného dovolacího důvodu vznesl argumentaci známou již z jeho dosavadní obhajoby a odvolání. Připomněla, že z trestné činnosti jej usvědčil především spolupracující obviněný V. K. a spoluobviněný M. K., přičemž věrohodnost jejich výpovědí byla podpořena rovněž výpověďmi svědků H., B., N., M. a R., kteří monitorovali činnost v den spáchání souzeného skutku. Stran namítaného nesprávného posouzení jednání obviněných jako organizované skupiny poukázala na to, že v daném případě šlo o skupinu, u níž byla určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy a jejíž činnost se v důsledku toho vyznačovala plánovitostí a koordinovaností. V této souvislosti zmínila, že organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem je možno spáchat i ojedinělý jednorázový trestný čin, což představuje zásadní odlišnost od tzv. organizované zločinecké skupiny. Konstatovala proto, že jednání obviněných představovalo učebnicový příklad dělby úkolů mezi jednotlivé členy podle předem vypracovaného promyšleného plánu, jak podle ní správně uvedl již prvoinstanční soud. Dále podotkla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, jehož účelem není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení dovolatele o existenci jím uplatněného dovolacího důvodu. V návaznosti na to uvedla, že námitkami vyjádřenými v dovolání se dostatečně zabýval již odvolací soud, jehož závěry jsou logické a vycházejí z obsahu provedeného dokazování, pročež na ně odkázala a dodala, že jelikož přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku.

            10. Poté konstatovala, že dovolatel se kromě výše uvedeného zabývá prakticky výlučně otázkami skutkovými, když soudům vytýká nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů. V návaznosti na to uvedla, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a že vymezený skutek je správně zastřešen příslušnými ustanoveními trestního práva hmotného, což vyjádřil i odvolací soud, na odůvodnění jehož rozhodnutí znovu odkázala. Podotkla, že dovolatel se svými námitkami domáhá pouze odlišného způsobu hodnocení zásadních důkazů, resp. že vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti. Takto pojaté výhrady však podle jejího názoru nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Uzavřela proto, že výhrady uplatněné dovolatelem nelze považovat za důvodné a že napadené rozhodnutí není zatíženo vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.

              11. Státní zástupkyně s ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř., a rozhodl tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání učinila i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
              III.

              12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

              13. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 2 To 86/2017, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Dovolatel je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
                14. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

                15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

                16. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
                  17. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                    IV.
                      18. Dovolatel ve svém dovolání sice namítá, že jeho jednání nevykazuje znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže spáchaného ve spolupachatelství, se zřetelem k charakteru výhrad, o něž opírá toto tvrzení, však nutno konstatovat, že tyto směřují primárně do oblasti skutkové a procesní (čemuž nasvědčují i formulace typu „neprokázání subjektivní stránky“, „neučinění skutkových zjištění, z nichž by vyplýval společný záměr obviněných“ atp.). Soudům obou stupňů totiž vytýká provedení a hodnocení důkazů výlučně v jeho neprospěch (včetně porušení zásady in dubio pro reo), nedostatečná skutková zjištění a odvolacímu soudu vytýká rovněž nedoplnění dokazování nad rámec dokazování provedeného před soudem prvního stupně. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů (zejména výpovědi spolupracujícího obviněného V. K.) a prezentuje svou verzi skutkového děje odlišnou od zjištění vyjádřených ve výroku rozsudku nalézacího soudu, na jejímž základě dovozuje vlastní skutkový závěr, že věděl pouze o záměně originálů hodinek za padělky (resp. že nevěděl o použití násilí ze strany vykonavatelů loupeže) a že posuzovanou trestnou činnost zařizoval a koordinoval jen obviněný V. K. Výhradně z těchto skutkových a procesních výhrad pak (sekundárně) vyvozuje své tvrzení o tom, že jeho jednání naplňuje „toliko“ znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže spáchaného ve spolupachatelství.

                      19. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nevznáší žádné konkrétní hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti (jak ostatně sám v dovolání opakovaně deklaruje) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.


                      20. Jak již bylo výše zmíněno, Nejvyšší soud zasahuje do skutkových zjištění v rámci řízení o dovolání jen zcela výjimečně – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. Tzv. extrémní nesoulad je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

                        21. Nejvyšší soud však konstatuje, že v nyní projednávané věci není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu. K tomu lze alespoň ve stručnosti zmínit, že soudy nižších stupňů opřely svá skutková zjištění stran jednání dovolatele, resp. jeho součinnosti na souzené trestné činnosti, o výpověď spolupracujícího obviněného V. K., hodnocení jejíž věrohodnosti věnoval soud prvního stupně patřičný prostor a která v části týkající se dovolatele nestojí osamoceně, nýbrž koresponduje i s řadou dalších provedených důkazů (vedle výpovědi obviněného M. K. zejména s odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví analýza dat a zkoumání nosičů dat, záznamy z kamer městského kamerového systému a kamer soukromých subjektů, záznamy o telekomunikačním provozu, vyhodnocením zájmové komunikace probíhající přes aplikaci WhatsApp, jakož i dalšími listinnými důkazy). V této souvislosti nutno zdůraznit, že za situace, kdy soudy při vyvozování skutkových závěrů stran souzeného jednání dovolatele vycházely z výpovědi obviněného V. K. jakožto přímého usvědčujícího důkazu, podpořeného řadou dalších (byť i nepřímých) důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).

                        22. Dále je potřeba konstatovat, že skutková verze obviněného byla na základě shora zmíněných důkazů bez důvodných pochybností vyvrácena, když soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že dovolatel spolu s obviněným V. K. naplánovali a následně koordinovali jednání dalších obviněných (ať již samotných „vykonavatelů“ loupeže či obviněného P. O. zajišťujícího bezpečný odvoz hodinek, jichž se „vykonavatelé“ zmocnili za použití násilí, z místa činu), přičemž je zřejmé, že dovolatel se pečlivým rozdělením úkolů mezi další obviněné mj. snažil (byť nakonec neúspěšně) ztížit orgánům činným v trestním řízení odhalení jeho účasti na souzené trestné činnosti, což následně využil i v rámci své obhajoby, jejíž část opakuje i v podaném dovolání. Na tomto místě nutno uvést, že především soud prvního stupně se s řadou jeho skutkových a procesních námitek náležitě vypořádal, takže v daném směru lze na odůvodnění jeho rozhodnutí bez dalšího odkázat (viz zejména str. 28-30 jeho rozsudku). Nad rámec toho lze zmínit, že soudy nižších stupňů se výslovně zabývaly i naplněním znaků skutkové podstaty zločinu loupeže spáchaného ve spolupachatelství (viz především str. 35-38 rozsudku nalézacího soudu), přičemž příslušná skutková zjištění jsou vyjádřena rovněž ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího soudu [„ obžalovaní (…) po předchozí společné domluvě na spáchání uvedeného trestného činu, včetně naplánování způsobu jeho spáchání a rozdělení jednotlivých úkolů nutných k jeho úspěšnému provedení a v úmyslu zmocnit se cizí věci s užitím násilí (…)“]. V této souvislosti lze k dovolací výhradě, podle níž má z výpovědi obviněného V. K. plynout, že mu dovolatel před spácháním činu říkal, že se nebude jednat o loupež, nýbrž o krádež, pouze pro úplnost uvést, že takové vyjádření jmenovaného obviněného se nevztahuje k nyní souzené trestné činnosti, nýbrž k trestné činnosti obdobného charakteru a způsobu provedení, kterou měli mj. i s dovolatelem spáchat již v roce 2014 a která je především předmětem jiného trestního řízení. V souladu s nalézacím soudem dlužno dodat, že je zcela nelogické, aby k „pouhé“ záměně originálních hodinek za padělky bylo zapotřebí připravovat poměrně sofistikovanou trestnou činnost s přímou účastí až šesti osob cestujících jen kvůli tomu ze vzdálenějšího zahraničí, nehledě na fakt, že danou verzi předkládanou dovolatelem vylučuje i samotný průběh skutkového děje, který se odehrál přímo v prodejně Hublot.

                        23. S přihlédnutím k výše uvedenému nutno shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se následně po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a (vyjma výroku o trestech odnětí svobody uložených některým obviněným) rovněž s právními závěry nalézacího soudu. Současně vyjádřil, že dokazování provedené soudem prvního stupně považoval za dostatečné (viz str. 7-8 jeho rozsudku), z čehož je zřejmé, že neshledal důvod pro jeho doplnění. Nadto je zapotřebí podotknout, že dovolatel v řízení před odvolacím soudem ani žádné návrhy na doplnění dokazování neučinil.

                        24. V daných souvislostech nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

                        25. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.

                          26. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“

                          27. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného A. L. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v § 265b tr. ř., rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


                          Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                          V Brně dne 31. 10. 2018


                          JUDr. Vladimír Veselý
                          předseda senátu