Rozhodnutí NS

33 ICdo 41/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:06/26/2017
Spisová značka:33 ICdo 41/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:33.ICDO.41.2016.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Smlouva o úvěru
Smlouva spotřebitelská
Dotčené předpisy:§ 3 předpisu č. 145/2010Sb.
§ 10 předpisu č. 145/2010Sb.
§ 8 předpisu č. 145/2010Sb.
Kategorie rozhodnutí:B
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 104 VSPH 780/2015
(KSCB 41 INS 35011/2014)
42 ICm 1592/2015
33 ICdo 41/2016-234

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně ESSOX s.r.o., se sídlem v Českých Budějovicích 6, Senovážné nám. 231/7 (identifikační číslo 267 64 652), zastoupené JUDr. Luďkem Chvostou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 854/14, proti žalované Penz a Hadraba v.o.s., se sídlem v Českých Budějovicích 6, Novohradská 745/21 (identifikační číslo 281 22 330), insolvenční správkyni dlužníků Petra a Olgy Petrákových, zastoupené JUDr. Janem Mrázkem, advokátem se sídlem v Blatné, Jana Wericha 576, o určení pravosti popřené pohledávky, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 42 ICm 1592/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníků Petra a Olgy Petrákových, obou bytem ve Strakonicích, Nádražní 404, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 41 INS 35011/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č.j. 104 VSPH 780/2015-182 (KSCB 41 INS 35011/2014), takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 1. 2016, č.j. 104 VSPH 780/2015-182, a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 7. 2015, č.j. 42 ICm 1592/2015-121, se ruší a věc se Krajskému soudu v Českých Budějovicích vrací k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 7. 2015, č.j. 42 ICm 1592/2015-121, určil, že pohledávka P9 přihlášená žalobkyní do insolvenčního řízení, vedeného u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 41 INS 35011/2014, je v popřené výši 95.997,88 Kč po právu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Rozsudkem ze dne 25. 1. 2016, č.j. 104 VSPH 780/2015-182 (KSCB 41 INS 35011/2014), Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Při výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (dále též jen „RPSN“) je „nepochybné, že na pravou stranu rovnice je … třeba dosadit souhrn měsíčních splátek úvěru, protože dlužník nic jiného ze svých prostředků nehradí, poplatek za sjednání smlouvy je splácen v těchto splátkách. Na levou stranu rovnice (částka čerpání, resp. celková hodnota daná spotřebiteli k dispozici) lze podle odvolacího soudu nahlížet buď tak, že se jedná o částku, kterou za spotřebitele poskytovatel úvěru uhradí jako část kupní ceny (vozidla), nebo tak, že spotřebitel získává možnost uzavřít úvěrovou smlouvu na základě aktivity zprostředkovatele (prodejce vozidla) bez nutnosti komunikovat s poskytovatelem úvěru; poskytnutí takové služby má určitou hodnotu, jež je honorována poplatkem za sjednání smlouvy. Ani jedna z těchto variant není nesprávná, obě totiž odpovídají „matematickému a slovnímu vyjádření“ obsaženému v zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“). Vzhledem ke komplikovanosti vzorce pro výpočet RPSN podle přílohy č. 5 zákona č. 145/2010 Sb. nelze jednoznačně uzavřít, že by žalobkyně ve smlouvě RPSN uvedla v nesprávné výši a vypočetla ji v rozporu se zákonem. Závěrem odvolací soud konstatoval, že sankci uvedenou v § 8 zákona č. 145/2010 Sb. nelze aplikovat mechanicky, vždy je třeba přihlédnout k okolnostem konkrétního případu, neboť údaj o výši RPSN je pouze jedním z instrumentů sloužících ke správné orientaci spotřebitele a jeho význam by neměl být přeceňován.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jímž namítla nesprávnost právního posouzení 1) otázky, zda žalobkyně (poskytovatelka spotřebitelského úvěru) postupovala při výpočtu RPSN v souladu se zákonem, pokud poplatek za uzavření úvěrové smlouvy „nezapočetla“ na pravé straně rovnice, a 2) otázky spojené s dopadem sankce za porušení informační povinnosti věřitelem podle § 8 zákona č. 145/2010 Sb. Podle jejího názoru je výše RPSN uvedená ve smlouvě o úvěru nesprávná, takže nastupuje sankce v podobě úročení úvěru diskontní sazbou. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.

Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o.s.ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 29 ICdo 33/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2014, a ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2014).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle § 241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o.s.ř.).

Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Níže uvedené pojmy byly do českého právního řádu převzaty ze směrnice Evropského Parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, a to konkrétně definice RPSN z článku 3 písm. i/, celkové náklady úvěru pro spotřebitele z článku 3 písm. g/ a celková výše úvěru ze článku 3 písm. l/.

Roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr definuje zákon č. 145/2010 Sb. v ustanovení § 3 písm. d/ jako celkové náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele, vyjádřené jako roční procentní podíl z celkové výše spotřebitelského úvěru.

Celkovými náklady spotřebitelského úvěru pro spotřebitele se rozumí „veškeré náklady, včetně úroků, provizí, daní a veškerých dalších poplatků, které spotřebitel musí zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem a které jsou věřiteli známy, s výjimkou nákladů na služby notáře“ (§ 3 písm. e/, část věty před středníkem, zákona č. 145/2010 Sb.).

Celkovou výší spotřebitelského úvěru se rozumí „souhrn všech částek, jež jsou dány spotřebiteli k dispozici“ (§ 3 písm. k/ zákona č. 145/2010 Sb.).

Podle § 10 zákona č. 145/2010 Sb. se roční procentní sazba nákladů na spotřebitelský úvěr rovná současné hodnotě všech peněžitých plnění sjednaných mezi věřitelem a spotřebitelem ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a počítá se na roční bázi podle vzorce uvedeného v příloze č. 5 k tomuto zákonu (odstavec 1). Pro účely výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr se použijí celkové náklady úvěru pro spotřebitele s výjimkou nákladů splatných spotřebitelem v důsledku neplnění některé z povinností stanovených ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, a jiných nákladů než kupní ceny, které je spotřebitel povinen při koupi zboží nebo poskytnutí služeb zaplatit bez ohledu na to, zda je transakce uskutečněna s využitím spotřebitelského úvěru nebo bez jeho využití. Náklady na vedení účtu zaznamenávajícího platební transakce a čerpání, náklady na používání platebních prostředků pro platební transakce a čerpání a další náklady spojené s platebními transakcemi se zahrnují do celkových nákladů úvěru pro spotřebitele, s výjimkou případů, kdy je zřízení účtu nepovinné a náklady na tento účet byly samostatně uvedeny ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, nebo v jiné smlouvě uzavřené se spotřebitelem (odstavec 2). Výpočet roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr je založen na předpokladu, že spotřebitelský úvěr bude trvat po dohodnutou dobu a že věřitel a spotřebitel splní řádně a včas své povinnosti (odstavec 3). Jestliže smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, umožňuje změnu úrokové sazby nebo změnu výše plateb s úvěrem souvisejících, které jsou zahrnuté do roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr, avšak nelze je číselně vyjádřit v době výpočtu, má se pro účely výpočtu za to, že úroková sazba a ostatní platby zůstávají neměnné a budou platit do konce účinnosti této smlouvy (odstavec 4). V případě potřeby se při výpočtu roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr použijí dodatečné předpoklady uvedené v příloze č. 5 k tomuto zákonu (odstavec 5).

Podle § 6 odst. 1, věty první a druhé, zákona č. 145/2010 Sb. smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této informační povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neplatnost smlouvy.

Jestliže smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr,

a) nemá písemnou formu,

b) neobsahuje informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu, nebo

c) nebyla alespoň v jednom vyhotovení poskytnuta spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat,

a spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele, pokládá se spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření této smlouvy uveřejněné Českou národní bankou a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná (§ 8 zákona č. 145/2010 Sb.).

Podle přílohy č. 3 odst. 1 písm. f/ zákona č. 145/2010 Sb. smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí vždy obsahovat roční procentní sazbu nákladů na spotřebitelský úvěr, veškeré předpoklady použité pro výpočet této sazby a celkovou částku splatnou spotřebitelem, vyjádřenou číselným údajem a vypočtenou k okamžiku uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr.

Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužníků – mimo jiné – pohledávku v celkové výši 98.250 Kč s odůvodněním, že se jedná o nesplněné závazky z úvěrové smlouvy č. 90099983 z 27. 8. 2013, kterou s ní uzavřel dlužník Petr Petrák. Účastníci úvěrové smlouvy se dohodli, že úvěr bude použit na koupi automobilu v celkové pořizovací ceně 105.837 Kč a bude uhrazen v osmačtyřiceti měsíčních splátkách po 3.789 Kč. Mezi účastníky bylo nesporné, že poplatek za sjednání úvěrové smlouvy ve výši 34.163 Kč byl do rovnice pro výpočet RPSN dosazen na levé i pravé straně. Ve smlouvě byla RPSN uvedena ve výši 24,5 %. Při přezkumném jednání 23. 3. 2015 žalovaná popřela pohledávku co do 95.997,88 Kč s tím, že úvěrový dlužník obdržel ve skutečnosti jen 85.837 Kč. Žalovaná v popěrném úkonu vyjádřila přesvědčení, že žalobkyně výši RPSN ve smlouvě uvedla nesprávně, čímž porušila informační povinnost.

Vzorce pro výpočet roční procentní sazby nákladů jsou i s vysvětlivkami jednotlivých konstant uvedeny v příloze č. 5 zákona č. 145/2010 Sb. Základní rovnice, kterou se stanoví RPSN, odpovídá na ročním základě celkové současné hodnotě čerpání na jedné straně a celkové současné hodnotě splátek a plateb poplatků na straně druhé (bod I cit. přílohy).

Rovnice zapsaná ve zjednodušené podobě pomocí symbolu „sumy“ vyjadřuje rovnost obou směrů toku plateb. Na levé straně rovnice jsou zohledněna všechna čerpání úvěru spotřebitelem; na pravé straně jsou naopak zohledněny všechny platby prováděné spotřebitelem, tedy jak samotné splácení jistiny spotřebitelského úvěru, tak také platby všech nákladů, které jsou součástí celkových nákladů spotřebitelského úvěru. Vedle splácení jistiny je zde tedy zohledněno splácení úroků stejně jako placení všech dalších nákladů, poplatků, povinných doplňkových služeb atd. (srov. VACEK, Lukáš. Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář. Příloha č. 5 bod 3. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7478-776-8).

Dovolací soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu v tom, že administrativní poplatek za sjednání úvěrové smlouvy je třeba dosadit do rovnice pro výpočet RPSN na pravou stranu, kam patří veškeré celkové náklady spotřebitele, které musí na daný úvěr zaplatit. Správný výpočet RPSN v souzené věci vyžaduje dosadit na levou stranu skutečnou výši spotřebitelského úvěru, a to bez započítání poplatku za sjednání smlouvy ve výši 34.163 Kč, který měl být uveden pouze na pravé straně jako součást měsíčních splátek úvěru ve výši 3.789 Kč. Zjednodušeně měla tedy rovnice pro výpočet RPSN vypadat takto:

48

85.837 x (1 + X) 0 = suma 3.789 x (1 + X)-S1

l=1

Na levé straně je uvedena pouze částka 85.837 Kč, která představuje reálně poskytnutou částku spotřebiteli v okamžiku čerpání úvěru. Na pravé straně rovnice je uvedena výše měsíčních splátek 3.789 Kč, ve kterých je zahrnut i poplatek za sjednání smlouvy o úvěru. Zohlednění výše poplatku za sjednání úvěrové smlouvy v navýšení měsíčních splátek je možné, pokud jej spotřebitel opravdu platí průběžně, a nikoliv na počátku. V takovém případě zde není žádný důvod pro navyšování jistiny (celkové výše spotřebitelského úvěru) o poplatek za sjednání úvěrové smlouvy. Pokud spotřebitel nebyl povinen platit poplatek za sjednání smlouvy o úvěru na začátku závazku, ale byl by takový poplatek „rozložen až do jednotlivých splátek“, při výpočtu RPSN se takový poplatek nepromítne v podobě čerpání úvěru na jeho zaplacení na levé straně, neboť nedochází k navýšení jistiny. Na levé straně rovnice tak je uvedena celková výše spotřebitelského úvěru, která odpovídá skutečné jistině ve výši, kterou spotřebitel potřeboval pro své účely a na pravé straně takový poplatek nebude započítán v okamžiku uzavření smlouvy, neboť v tom okamžiku nebyl placen, ale právě až v jednotlivých splátkách (srov. VACEK, Lukáš. Zákon o spotřebitelském úvěru: komentář. Příloha č. 5 bod 12 a 15. Praha: Wolters Kluwer, 2015. Komentáře Wolters Kluwer. ISBN 978-80-7478-776-8).

Pojmy „celková výše spotřebitelského úvěru“ a „celkové náklady spotřebitelského úvěru“ se vzájemně vylučují; celková výše úvěru tudíž nemůže zahrnovat částky, které vstupují do celkových nákladů pro spotřebitele. Do celkové výše spotřebitelského úvěru nelze zahrnout žádnou z částek sloužících jako odměna za závazky sjednané z důvodu dotčeného úvěru, jako jsou administrativní poplatky, úroky, provize a veškeré další poplatky, které musí spotřebitel zaplatit. Je třeba zdůraznit, že neoprávněné zahrnutí částek tvořících celkové náklady úvěru pro spotřebitele do celkové výše úvěru povede nutně k podhodnocení RPSN, jejíž výpočet závisí na celkové výši úvěru (srov. rozsudek Soudního dvora EU, C-377/14, ze dne 21. 4. 2016, ve věci Ernst Georg Radlinger a Helena Radlingerová v. FINWAY a.s.“).

Z výše uvedeného nemůže být pochyb o tom, že administrativní poplatek za sjednání smlouvy o úvěru je třeba podřadit pod položku, kterou musí spotřebitel v souvislosti s úvěrovou smlouvou zaplatit, a jako takový proto musí být uveden jen na pravé straně.

Nelze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že v případě nesprávně uvedené výše RPSN nelze automaticky a bez dalšího aplikovat sankci uvedenou v § 8 zákona č. 145/2010 Sb. Právní vztah z úvěrové smlouvy je vztahem spotřebitelským, a proto je na něj třeba pohlížet z hlediska smyslu a účelu ochrany spotřebitele jako slabší strany.

Nejvyšší soud rozhodně nemíní zavést výklad, který by institut RPSN stavěl do pozice jakéhosi „nejspolehlivějšího“ ukazatele výhodnosti úvěru. Lze dokonce s ohledem na realitu dnešní doby konstatovat, že spotřebitel se bude skutečně lépe orientovat v obrovském množství nabídek úvěrů od různých poskytovatelů čistě pouze z informace ohledně celkového počtu a výše jednotlivých splátek, než z ukazatele RPSN, jehož výpočet a konečné použití je pro běžného člověka velice komplikovaný. Nicméně je třeba podotknout, že RPSN je číslo, které má umožnit spotřebiteli lépe vyhodnotit výhodnost nebo nevýhodnost poskytovaného úvěru, udává procentuální podíl z dlužné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti se splátkami, správou a dalšími výdaji spojenými s čerpáním úvěru (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3481/2013, ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5273/2015). A právě s ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že byť je RPSN jen jedním z mnoha ukazatelů výhodnosti úvěru, je třeba i tento ukazatel uvést ve smlouvě ve správné a úplné výši; v opačném případě by věřitel nesplnil svoji zákonem stanovenou informační povinnost a musel by nést následky sankce podle § 8 zákona č. 145/2010 Sb. Nejvyšší soud ostatně již v rozsudku ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4838/2015, zdůraznil, že „informační povinnost stanovenou v § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. a konkretizovanou v příloze č. 3 k tomuto zákonu věřitel splní pouze úplným a správným uvedením všech údajů vyžadovaných zákonem.“

Protože dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o.s.ř. uplatnila žalovaná po právu, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§ 243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).

Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, § 226 odst. 1 o.s.ř.).

O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).

Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2017

JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu