Rozhodnutí NS

21 Cdo 4249/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/29/2019
Spisová značka:21 Cdo 4249/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:21.CDO.4249.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Výpověď z pracovního poměru
Dotčené předpisy:§ 52 písm. g) předpisu č. 262/2006Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/20/2019
I.ÚS 2754/19
I.ÚS 2754/19
JUDr. Vladimír Sládeček
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 4249/2018-175


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. M., narozeného dne XY, bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Terezou Coufalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Nad Sokolovnou č. 41/7, proti žalované AERO Vodochody AEROSPACE a. s. se sídlem v Odolene Vodě, U Letiště č. 374, IČO 24194204, zastoupené JUDr. Věrou Bognárovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1055/1, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu Praha–východ pod sp. zn. 7 C 129/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2018 č. j. 23 Co 389/2017-149, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry Bognárové, advokátky se sídlem v Praze 5, Kořenského č. 1055/1.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018 č. j. 23 Co 389/2017-149 není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [k otázce výkladu pojmu soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci ve smyslu ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce srov. – ve vztahu k obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce – například rozsudek býv. Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 4. 1992 sp. zn. 6 Cdo 1/92, uveřejněný pod č. 52 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1994, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000, uveřejněný pod č. 56 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, a v nich vyslovený právní názor, že o soustavné méně závažné porušování pracovní kázně (povinnosti) se jedná tehdy, dopustil-li se zaměstnanec nejméně tří porušení pracovní kázně, která nedosahují intenzity zvlášť hrubého nebo závažného porušení pracovních povinností, mezi nimiž je přiměřená časová souvislost; k otázce přiměřené časové souvislosti srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 742/2003, podle nichž o soustavné porušování pracovní kázně z hlediska přiměřené časové souvislosti jde tehdy, navazuje-li jedno porušení pracovní kázně na druhé (další) tak (v takovém časovém intervalu), že lze hovořit o sledu jednotlivých na sebe navazujících porušení pracovní kázně; zaměstnavatel – má-li být výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce platným právním úkonem – musí jednak alespoň jednou písemně upozornit zaměstnance na možnost výpovědi nejpozději při méně závažném porušení pracovní povinnosti, které předcházelo dalšímu méně závažnému porušení, po kterém následovala výpověď z pracovního poměru, jednak výpověď z pracovního poměru podat nejpozději do uplynutí šesti měsíců od písemného upozornění zaměstnance na možnost takového rozvázání pracovního poměru; k povinnosti zaměstnavatele písemně upozornit zaměstnance (nebo jeho zástupce) na možnost výpovědi pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006 sp. zn. 21 Cdo 3140/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3693/2012] a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

Judikatura soudů též dovodila, že – vzhledem k tomu, že zákoník práce neupravuje nižší stupeň intenzity porušení pracovní povinnosti než je méně závažné porušení – každé porušení pracovní povinnosti, které nedosahuje intenzity porušení pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem nebo závažného porušení pracovní povinnosti, je vždy méně závažným porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Důvodem k výpovědi podle ustanovení § 52 písm. g) části věty za středníkem zákoníku práce proto může být každé porušení pracovní povinnosti, tedy i drobná, minimální či málo závažná porušení pracovní povinnosti, byť by se udála v krátkém časovém úseku (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2001 sp. zn. 21 Cdo 3019/2000 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017 sp. zn. 21 Cdo 5836/2016). Odvolací soud (i soud prvního stupně) přitom správně vycházel z toho, jak zaměstnavatel ve výpovědi z pracovního poměru sám kvalifikoval jednotlivé skutky, jež považoval za porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rozhodne-li se zaměstnavatel pro rozvázání pracovního poměru se zaměstnancem pro porušení pracovní povinnosti z jím označeného zákonného důvodu, nemůže soud posoudit totéž porušení povinnosti z důvodu přísnějšího (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015 sp. zn. 21 Cdo 4596/2014).

Vzhledem k tomu, že soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena na pracovišti dne 13. 11. 2014, kdy žalovanou doručovanou písemnost odmítl žalobce převzít, nezávisí rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení právní otázky, zda k účinnému doručení výpovědi z pracovního poměru žalobci došlo dne 12. 1. 2015, kdy písemnost byla doručena advokátce žalobce; uvedená právní otázka, kterou se soudy zabývaly jen jako obiter dictum (tzv. na okraj), proto přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nezakládá.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. [nesouhlasí-li s hodnocením důkazů (výpovědí svědků) provedených k dřívějšímu odchodu žalobce z pracoviště dne 4. 11. 2014 a k doručení výpovědi z pracovního poměru žalovanou žalobci na pracovišti dne 13. 11. 2014 a se skutkovým zjištěním soudů, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručována na pracovišti dne 13. 11. 2014 a že se žalobce dopustil tří porušení „pracovní kázně“, a předestírá-li vlastní skutkové závěry (že „se nedopustil porušení pracovní kázně, v důsledku kterého mu byla dne 6. 11. 2014 udělena první výtka, dále že se nemohlo jednat o dva skutky a tudíž o dva případy porušení pracovní kázně“ a že „žalobci tak byla důvodně udělena pouze jedna oprávněná (třetí) výtka pro porušení pracovní kázně, a to dne 13. 11. 2014 kvůli zaslání emailu obchodnímu partnerovi žalované“), na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci (že „takový stav však vylučuje udělení výpovědi pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně“)].

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 29. 5. 2019


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu