Rozhodnutí NS

3 Tdo 1620/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/23/2019
Spisová značka:3 Tdo 1620/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:3.TDO.1620.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Trest
Dotčené předpisy:§ 2 odst. 5,6 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
3 Tdo 1620/2018-32


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2019 o dovolání, které podal obviněný P. B., nar. XY, trvale bytem XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 6 To 388/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 6 T 125/2014, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:


Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 6 T 125/2014, byl obviněný P. B. uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku, když příslušný skutkový děj je popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání a sbíhající se pokračující přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 6. 2013, č. j. 4 T 107/2013-129, byl podle § 211 odst. 4 trestního zákoníku a § 43 odst. 2 trestního zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 84 odst. 1 trestního zákoníku byl za podmínek § 81 odst. 1 trestního zákoníku výkon tohoto trestu podmíněně odložen a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle § 85 odst. 1 trestního zákoníku byla stanovena zkušební doba v trvání pěti let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 6. 2013, č. j. 4 T 107/2013-129, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 73 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu pak bylo rozhodnuto o náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky.

O odvolání obviněného proti uvedenému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 6 To 388/2016, jímž podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek k odvolání státního zástupce částečně zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a za sbíhající se přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 6. 2013, č. j. 4 T 107/2013-129, podle § 211 odst. 4 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil obviněného k výkonu uloženého trestu do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let. Podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 6. 2013, č. j. 4 T 107/2013-129, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu také částečně zrušil napadený rozsudek k odvolání obviněného ve výroku o náhradě škody a podle § 265 trestního řádu odkázal poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky s nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že se neztotožňuje se skutkovými závěry obou soudů. Podle jeho tvrzení nebylo prokázáno, že ke střetu s poškozenou došlo na přechodu pro chodce. Rozporoval průběh nehody a uvedl, proč se podle něj udála jinak. Jím nastíněný průběh nehody měla potvrzovat svědectví svědka Z. a svědka H. Rozporoval také rychlost, kterou se měl pohybovat, než došlo ke sražení poškozené. Podle něj byla viníkem dopravní nehody právě ona, neboť přecházela vozovku v rozporu s pravidly silničního provozu. Pokud soud připustil, že ke střetu mohlo dojít mimo přechod, tak měl konstatovat spoluvinu a tuto skutečnost reflektovat při právní kvalifikaci a určení trestu. Podle judikatury Ústavního soudu může Nejvyšší soud napravovat i takové procesní vady včetně procesně nepřípustného dokazování, které nejsou v dovolacích důvodech uvedené. Soudy hodnotily důkazy svévolně, bez jakéhokoliv logického základu. Z tohoto důvodu shledává extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu namítl, že odvolací soud měl vyčkat na rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami o tom, zda se obviněný osvědčil či nikoliv. Soud totiž ukládal trest jako souhrnný za současného zrušení výroku o trestu, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 6. 2013, č. j. 4 T 107/2013-129, proto musel trest uložit jako nepodmíněný. Jelikož obviněný obecně prospěšné práce, které mu byly uloženy tímto trestním příkazem, konal, vydá Okresní soud v Příbrami usnesení o osvědčení a jeho odsouzení bude zahlazeno. S ohledem a skutečnost, že lze očekávat vydání těchto rozhodnutí, zaniká nutnost uložení nepodmíněného souhrnného trestu.

Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 6 To 388/2016, je důvodné, a proto tento rozsudek zrušil a věc přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.

Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se k dovolání nebude vyjadřovat. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný P. B. je podle § 265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 trestního řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.

Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 trestního řádu).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 trestního řádu, § 263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.

Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Chomutově netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§ 125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§ 254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.

Dovolací argumentace obviněného byla založena především na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Většina dovolacích námitek obviněného byla věnována popisu průběhu dopravní nehody, která podle tvrzení obviněného měla mít jiný průběh. Ke střetu s poškozenou mělo dojít mimo přechod pro chodce, což měly dosvědčit výpovědi svědka Z. a svědka H. Také rychlost jeho vozidla měla být jiná. Za této situace označil viníkem dopravní nehody poškozenou, která podle jeho tvrzení vozovku přecházela mimo přechod pro chodce. Námitkami tohoto typu deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.

Nad její rámec Nejvyšší soud podotýká, že nebyl důvod zpochybňovat výpověď samotné poškozené svědkyně Z. P. ohledně jejího pohybu přes vozovku po přechodu pro chodce, tato byla potvrzována i výpovědí svědka J. H. Oba rozhodující soudy pak správně argumentovaly na podporu výpovědi poškozené i polohou počátku brzdných stop vozidla obviněného v souvislosti s reakční dobou řidiče a brzdným náběhem. Navíc poškozená vstoupila do vozovky na přechod pro chodce z levé strany zorného pole řidiče, který měl při patřičné pozornosti dostatek času registrovat její pohyb až do svého pravého jízdního pruhu. Možno ještě podotknout, že na trestní odpovědnosti obviněného by se patrně nic nezměnilo, i pokud by se chodkyně za daných okolností pohybovala v těsné blízkosti přechodu pro chodce.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Trest je uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice příslušné trestní sazby, tak i nezákonným prolomením její dolní hranice. Námitky obviněného, že odvolací soud měl vyčkat na rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami o tom, zda se obviněný osvědčil či nikoliv, jsou tudíž z hlediska tohoto důvodu dovolání irelevantní. To i proto, že bez ohledu na předčasné úvahy odvolacího soudu ohledně nevykonaného trestu obecně prospěšných prací souhrnný trest byl uložen v zákonné výměře a správně identifikovaném vztahu souhrnnosti.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v § 265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 23. 1. 2019


JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu