Rozhodnutí NS

6 Tdo 1549/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:01/09/2019
Spisová značka:6 Tdo 1549/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.1549.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Týrání osoby žijící ve společném obydlí
Dotčené předpisy:§ 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1549/2018-33


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 1. 2019 o dovolání obviněného J. S., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 9 To 54/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 181/2016, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
O d ů v o d n ě n í :

1) Obviněný J. S. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 51 T 181/2016, uznán vinným trestným činem týraní osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Za tento trestný čin byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. soud rozhodl o nároku poškozené na náhradu nemajetkové újmy.

2) Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 9 To 54/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu

3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že závěr soudů obou stupňů o délce trvání protiprávního jednání, které je mu kladeno za vinu, je chybný. Na podporu tohoto svého tvrzení uvedl, že sama poškozená ve své výpovědi připustila, že v období od září 2010 do roku 9. 3. 2016 byl jejich vztah v zásadě v pořádku, avšak soudy nižších stupňů tuto skutečnost ignorovaly a nikterak se s ní nevypořádaly. Z uvedeného důvodu má tak obviněný za to, že svým jednáním nemohl naplnit znaky trvajícího trestného činu týraní osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 9 To 54/2018, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 51 T 181/2016, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4) Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že obviněný, snad vyjma námitky vztahující se k povaze předmětného trestného činu coby trestného činu trvajícího, ve svém dovolání nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených ve skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků trestného činu týraní osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku nebo nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Obviněný se sice formálně domáhá použití jiné právní kvalifikace za vinu mu kladeného trestného činu, tento požadavek však spojil s požadavkem na zásadní změnu skutkového základu soudních rozhodnutí. Obviněný totiž na podkladě vlastního hodnocení důkazů prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které trestný čin nespáchal nebo nespáchal v uvedeném rozsahu. Námitky obviněného tak podle státní zástupkyně směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a neodpovídají tak uplatněnému dovolacímu důvodu. Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněný se domáhá pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, jeho představám odpovídajícím způsobem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání

5) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

6) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání

8) Ve vztahu k argumentaci, kterou v dovolání obviněný uplatnil, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

9) V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je pak zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů či nedostatečného zjištění skutkového stavu, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného poukazuje Nejvyšší soud na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

10) K trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným a znakům trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí je vhodné nad rámec skutečností uvedených soudy nižších stupňů uvést, že trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, páchá-li takový čin po delší dobu. Podle stávající praxe soudů je znak týrání vykládán v tom smyslu, že se jím rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. např. rozhodnutí č. 20/1984-I., č. 20/2006 Sb. rozh. tr., stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Je-li na jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazíráno v těchto souvislostech a zejména pak jako na jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013, aj.). Právě v celistvém, na dílčí skutky nedělitelném souhrnu zdánlivě samostatných jednání pachatele trvajícím nikoli po nepatrně krátkou dobu, tkví jádro věci. K tomu je třeba doplnit, že týrání vlastně představuje vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozeným jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů, vnitřní nepohody a obav, byť tento stav může být vyvolán dílčími konkrétními jednáními obviněného (pachatele) udržujícími či prodlužujícími tento setrvalý stav, a to až do okamžiku jeho ukončení. Co se týče znaku po delší dobu jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, a naopak (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1745.). Určující je tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).

11) K otázce povahy tohoto trestného činu se vyjádřil velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 27. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněném pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr., v tom smyslu, že trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku není trestným činem pokračujícím, nýbrž trvajícím, pro který je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu. Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá. Trestný čin trvající se posuzuje jako čin jediný (viz rozhodnutí pod č. 7/1952 a č. 63/1954 Sb. rozh. tr.) Trvající podoba trestného činu není formou provedení trestného činu, která by tu někdy byla a jindy nebyla, nýbrž plyne ze zákona (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 168). Závěr o povaze trestného činu podle § 199 tr. zákoníku jako trestného činu trvajícího je podle závěrů obsažených v označeném rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu třeba dovozovat i gramatickým výkladem zákonného znaku jeho objektivní stránky (týrá), tj. z užití nedokonavého vidu slovesa jednání pachatele vymezujícího. Povahu označeného trestného činu jako činu trvajícího lze vyvodit i z toho, že trestní zákoník při vymezení kvalifikačního znaku upraveného v ustanovení § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku nově užívá dikce páchá-li takový čin po delší dobu, která podstatně lépe vystihuje povahu sankcionovaného jednání pachatele než úprava obsažená v trestním zákoně [§ 215a odst. 2 písm. b) tr. zák. vymezením znaku pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu, který mohl navozovat pokračování v trestném činu ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., jak o tom svědčí i shora citovaná kolísající judikatura].

12) Pokud má tedy týrání představovat vyvolání a udržování stavu vnímaného poškozenou osobou jako v zásadě setrvalý stav negativních pocitů vnitřní nepohody a obav, musí takový stav trvat po celou dobu. V konkrétním případě to znamená, že nejméně v době od září 2010 do 9. 3. 2016 může být projednávané jednání obviněného označeno za trestné, a to vzdor jeho tvrzení vztahující se ke skutečnosti, že by období od roku 2011 do roku 2015 mělo být z posuzovaného jednání vyloučeno, neboť sama poškozená označila jejich vztah v tomto období za “normální”, a to z důvodů v podrobnostech rozvedených níže.

13) Nejvyšší soud má za to, že ze soudy nižších stupňů zjištěného a vymezeného skutku je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť bylo prokázáno, že se předmětné jednání obviněného vůči poškozené vyznačovalo nátlakovým násilím, pro které je typický soustavný deprimující nátlak na poškozenou, doprovázený jednáním, které mělo demonstrovat skutečnou vůli obviněného realizovat jím učiněné výhružky. Obviněný poškozenou prokazatelně hrubě urážel, citově ji vydíral a emocionálně zneužíval. Rovněž bylo prokázáno, že obviněný vůči poškozené uplatňoval jak fyzické násilné jednání, tak nefyzické nátlakové postupy. Na uvedeném nic nemění ani fakt, že po obviněným specifikovanou dobu došlo k určitému zmírnění intenzity jeho jednání, nicméně nelze hovořit o jeho vymizení, jak ostatně potvrzuje výpověď nejen samotné poškozené, ale také její dcery popř. dalších svědků zejména z řad sousedů, kteří soužití obviněného s poškozenou popisovali jako velmi hlučné, a to zejména ze strany obviněného, kdy šlo z jeho projevu vyčíst znatelné známky nepřiměřené agrese, překračující charakter hádky mezi partnery, kterou by bylo možné označit za běžnou.

14) Jak již bylo uvedeno, je pravdou, že poškozená charakterizovala obviněným označené období za “celkem dobré”, nicméně z její další výpovědi vyplynulo, že uvedeným slovním spojením měla na mysli pouze zmírnění četnosti excesivního jednání obviněného, a to na rozmezí několika dnů, maximálně jednoho měsíce. Sama poškozená pak potvrdila, že i po tuto dobu její strach z obviněného přetrvával, jelikož si byla vědoma neustále hrozby jeho jednání ve smyslu popsaném shora, které podle jejího očekávání v uvedeném časovém horizontu vždy skutečně nastalo.

15) V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak musí Nejvyšší soud obecně konstatovat a ve vztahu k předmětnému jednání obviněného uzavřít, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

16) Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutích velmi podrobně popsaly výpovědi nejen obviněného, ale také poškozené či dalších svědků, jakož i obsahy provedených listinných důkazů. Z hodnocení uvedených důkazů tak zcela jednoznačně vyplývá skutečnost, prokazující úmyslné protiprávní jednání obviněného spočívající v týrání osoby žijící ve společné domácnosti ve smyslu § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Shora zmíněná námitka obviněného, která se zaměřuje na vyvrácení jednotlivých důkazů, tak nemůže objektivně zjištěné skutečnosti stran spáchání za vinu mu kladeného trestného činu nikterak zvrátit.

17) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy námitka obviněného směřovala ke zpochybnění skutkového zjištění soudu, že byl naplněn soudy zjištěný znak „po delší dobu“ a sám obviněný poukazuje na nesprávnost hodnocení důkazů v souvislosti s výpovědí poškozené, musel Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
    V Brně dne 9. 1. 2019



    JUDr. Jan Engelmann
    předseda senátu