Rozhodnutí NS

30 Cdo 5384/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10/23/2018
Spisová značka:30 Cdo 5384/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5384.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ustanovení zástupce
Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 30 o. s. ř.
§ 138 o. s. ř.
§ 237 o. s. ř.
§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 5384/2017-292


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci účastníků a) I. D., a b) L. N., obou zastoupených Mgr. Martou Kryštofovou Bučkovou, advokátkou, se sídlem v Uherském Hradišti, Jiřího z Poděbrad 592, o ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 25 Nc 102/2017, o dovolání účastníků proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 5. 2017, č. j. 69 Co 252/2017-153, takto:

Dovolání se odmítá.


Odůvodnění:

Účastníci a) a b) podali k Okresnímu soudu v Olomouci žádost o ustanovení právního zástupce, jelikož hodlali vznést u soudu žalobu ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy v režimu zákona č. 82/1998 Sb. proti České republice.

Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 4. 2017, č. j. 25 Nc 102/2017-132, zamítl žádosti účastníků a) a b) o ustanovení právního zástupce z řad advokátů (výrok I a II).

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 25. 5. 2017, č. j. 69 Co 252/2017-153, usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tak, že bez ohledu na majetkové poměry účastníků a) a b) (dále také „dovolatelů“) nelze jejich žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů vyhovět pro zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Uvedl, že v podáních obou účastníků absentuje dostatečná konkretizace skutku, kterým se měl stát dopustit nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí při výkonu veřejné moci, a z něhož jim měla vzniknout v příčinné souvislosti tvrzená škoda či nemajetková újma, kterou chtěli vymáhat. Odvolací soud uzavřel, že účastníci neuvedli skutkové okolnosti ani v minimálním rozsahu, aby tento skutkový děj byl odlišitelný od jiných skutkových dějů, na základě nichž účastníci v postavení žalobců uplatňují nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy v jiných řízeních vedených u soudů.

Proti usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu podali účastníci, zastoupeni advokátkou, včasné dovolání. Poukazují v něm na skutečnost, že se soudy obou stupňů nezabývaly přílohou podání (označené dle žadatelů jako „Napadení protiprávního postupu státního zástupce JUDr. Mojmíra Plevy“), která obsahuje dostatečné a srozumitelné informace o rozhodných skutečnostech, a tak nelze učinit závěr o jejich podání jako o podání svévolném a zřejmě bezúspěšném kvůli nesrozumitelným a neidentifikovatelným skutkovým okolnostem. Na podporu svých tvrzení, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení, „zda bezúspěšně neuplatňují svá práva“, dovolatelé poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, a také na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. III. ÚS 3043/10, a ze dne 21. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 682/16.

Dále dovolatelé poukazují v dovolání na nesprávné posouzení jejich majetkových poměrů odvolacím soudem s tím, že soud k nim neodůvodněně nepřihlédl, přitom při nezměněných majetkových poměrech žadatelů měl rozhodnout stejně jako v jiných předchozích řízeních (ve kterých byli dovolatelé účastníky), tedy vyhovět žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů v posuzovaném řízení.

Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), jako nepřípustné odmítl.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Ohledně námitky nesprávného posouzení majetkové situace obou účastníků je dovolání nepřípustné, neboť na posouzení majetkových poměrů účastníků napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo. Odvolací soud své rozhodnutí postavil na závěru, že jde v případě účastníků o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva a majetkové poměry účastníků tak nebylo třeba zohledňovat. Tímto posouzením žádosti o ustanovení zástupce se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které podmínky pro úspěšné uplatnění žádosti vyplývající z ustanovení § 30 a § 138 o. s. ř. musí být splněny kumulativně. Ustanovení zástupce soudem je podmíněno tím, že je to nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka, odůvodňují to jeho poměry a nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Současně se jedná o výjimečné rozhodnutí, pro které musí být dány zvlášť závažné důvody. Pokud jedna z podmínek splněna není, soud se již splněním další podmínky nemusí zabývat. Nelze totiž přehlédnout, že i když to poměry účastníka odůvodňují, nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a tedy ani předpoklady pro ustanovení zástupce, účastník, který svévolně nebo zřejmě bezúspěšně uplatňuje nebo brání právo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 218/2005, jehož závěry lze použít i v posuzovaném případě; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (dovolateli označenou), podle které nelze dost dobře akceptovat úvahu, že při nezměněných poměrech účastníka tyto odůvodňují ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, ačkoliv neodůvodňovaly takový postup pro řízení předcházející, neboť hlediska pro rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů účastníku podle § 30 o. s. ř. jsou (při nezměněných poměrech účastníka) stejná (shodná) pro řízení před soudem prvního stupně, pro odvolací řízení i pro dovolací řízení. Uvedená judikatura vztahující se k rozhodování o ustanovení zástupce pro dovolací řízení totiž na ustanovení zástupce účastníku ještě před zahájením řízení vůbec nedopadá. Nadto dovolatelé tuto svoji námitku zjevně upínají k posouzení jejich poměrů v jiných řízení, avšak na posouzení poměrů dovolatelů napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo, jak bylo již shora uvedeno.

Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani polemika dovolatelů se závěry odvolacího soudu o zřejmě bezúspěšném uplatňování práva, ve které vyjadřují prostý nesouhlas s tím, že soud prvního stupně ani odvolací soud nepřihlédly k celému rozsahu jejich podání a namítají, že „názor soudu, že tvrzení podatelů jsou obecná a že zde není vylíčený konkrétní skutek, který by odůvodňoval existenci nároku podatelů, v tomto případě neobstojí a měl by se jimi soud druhého či prvního stupně dále zabývat.“ Zákonnou povinností dovolatelů bylo kromě vyjádřeného předpokladu přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., kterým je v dovolání uvedené odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu s tam uvedenou judikaturou, uvést i dovolací důvod, kterým je nesprávné právní posouzení konkrétní otázky hmotného či procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 241a odst. 1 až 3 o. s. ř.). Dovolatelé v této souvislosti žádnou takovou otázku neuvedli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Mají-li snad dovolatelé za to, že napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. závisí na takovém řešení otázky procesního práva, že soud nepřihlíží k celému obsahu podání účastníka, pak na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. K případným vadám řízení pak dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, proto dovolací soud nemohl brát zřetel na dodatečné vysvětlení obsahu podání účastníků (čeho se žalobou chtějí domáhat a z jakého důvodu) učiněné v rámci dovolání. Nad rámec posouzení přípustnosti dovolání nicméně dovolací soud uvádí, že uplatňování nároků vůči státu z titulu rozhodnutí, aniž by současně bylo tvrzeno zrušení rozhodnutí pro nezákonnost, je zřejmě bezúspěšným uplatňováním práva (srov. § 8 zákona č. 82/1998 Sb.).

Dovolací soud nepřihlížel (§ 241a odst. 6 a § 243f odst. 1 o. s. ř.) k podání dovolatelů, které došlo k soudu dne 28. 2. 2018 a bylo dovolateli charakterizováno jako doplnění spisu o nové skutečnosti.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 10. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu