Rozhodnutí NS

24 Cdo 2734/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/17/2019
Spisová značka:24 Cdo 2734/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:24.CDO.2734.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odporovatelnost
Osoba blízká
Dotčené předpisy:§ 42a odst. 2 obč. zák.
§ 116 obč. zák.
§ 117 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
24 Cdo 2734/2018-456


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY




Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D. a JUDr. Romana Fialy v právní věci žalobce J. V., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Janou Klimentovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, proti žalovaným 1) B. H., narozené dne XY, a 2) J. H., narozenému dne XY, oběma společně bytem v XY, oběma zastoupeným JUDr. Magdalenou Kubátovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Veverkova 1101/1, o odpůrčí žalobě, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 430/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2016, č. j. 14 Co 356/2016-405, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2016, č. j. 14 Co 356/2016-405, pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. října 2015, č. j. 7 C 430/2014-328, ohledně právní neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 31. října 2011 ve vztahu mezi dárci E. K., r. č. XY, a S. K., r. č. XY, oběma společně bytem v XY, a obdarovaným žalovaným 2), se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací zpět Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2015, č. j. 7 C 430/2014-328, určil, že darovací smlouva ze dne 31. října 2011, jejímž předmětem byl bezúplatný převod spoluvlastnických podílů v rozsahu id. ½ označené bytové jednotky, společných částí označené budovy a pozemku, a to darujícími manžely K. obdarovaným - nyní žalovaným 1) a 2), je vůči žalobci právně neúčinná, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že: „žalovaná (1) je dcerou původního dlužníka E. K., žalovaný (2) je jeho zetěm (manželem první žalované). Žalobce má vymahatelnou pohledávku vůči E. K. a darovací smlouva, kterou K. a K. převedli vlastnické právo k bytové jednotce č. XY, nacházející se v budově č. p. XY XY, na stavební parcele č. parc. XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro město XY, Katastrální pracoviště XY, kat. území XY, obec XY, na listu vlastnictví č. XY, zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky.“

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 7. října 2016, č. j. 14 Co 356/2016-405, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle § 219 o. s. ř. potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud s ohledem na skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, jakož i s přihlédnutím ke zjištěním, která učinil na základě doplňujícího dokazování v odvolacím řízení, vzal za prokázané, že zde existuje vymahatelná pohledávka žalobce vůči dlužníku, že byla prokázána nemajetnost dlužníka a že dlužník se předmětnou darovací smlouvou zbavoval majetku, „který by byl částečně adekvátní výši pohledávky, a tím ohrožoval její reálnou vymahatelnost.“

Žalovaná 1) je dcerou dlužníka a jeho manželky, přičemž podle zjištění odvolacího soudu „byla informována o majetkových poměrech dlužníka, svého otce, neboť sama uváděla, že mu poskytovala právní služby, nadto měla informace o jeho podnikatelských aktivitách...V řízení nebylo sporné, že žalovaná 1) byla účastnicí smlouvy o úschově, jejímž předmětem byly kupní smlouvy, týkající se nemovitostí v k. ú. XY a v k. ú. XY, které měly zajistit pohledávku žalobce...bylo prokázáno, že to byla právě žalovaná 1), která před uplynutím smlouvy o úschově sama aktivně zajišťovala prodej těchto nemovitostí společnosti třetí osobě, a to společnosti Technoexport a. s.“

Odvolací soud neshledal relevantní námitku žalovaného 2), že vůči dárcům není coby jejich zeť osobou blízkou. Předně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který k této otázce uzavřel, že: „u žalovaného (2) sice nejde o příbuzného v řadě přímé, sourozence či manžela, ale jedná se o manžela dcery K., pokud kterýkoliv z členů rodiny utrpí újmu, ostatní osoby v rodinném poměru tuto újmu důvodně pociťují jako újmu vlastní. Tvrzení žalovaného (2), že by újmu K. jako svou vlastní nepociťoval a nemá k dárci kladný vztah, vyvrací samotný fakt, že manželé K. mu darovali ½ předmětné nemovitosti - tedy na něj bezplatně převedli majetkovou hodnotu. Pokud by s obdarovaným neměli kladný vztah, neměli by důvod převádět na něj bezplatně polovinu nemovitosti.“ Dále odvolací soud vyložil, že: „za situace, kdy žalovaný 2) přijal dar od dlužníka, který je jeho tchánem, lze uzavřít, že se jedná o osoby blízké a tvrzení žalovaného 2) o jeho subjektivním pocitu ve vztahu k dlužníkovi lze považovat za účelové.“

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní [dále též žalovaná 1) jako „dovolatelka 1)“ a žalovaný 2) jako „dovolatel 2)“] prostřednictvím své společné advokátky včasná dovolání. V něm uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. ohledně nesprávného právního posouzení věci při posuzování naplnění podmínek vedoucích k aplikaci § 42a obč. zák., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání spatřují ve vyřešení dále rozvedených právních otázek, na nichž závisí napadené rozhodnutí odvolacího soudu a které podle mínění dovolatelů v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny; jedná se o následující právní otázky:

„1/ Otázka osoby blízké, zda lze za osobu blízkou ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák. bez dalšího považovat vztah mezi tchánem a zetěm. Zda jednorázový dar dělá z osob osoby blízké bez dalšího, a dále pak otázka totožnosti právnické a fyzické osoby z hlediska osoby blízké.

2/ Otázka povědomí o majetkových poměrech dlužníka ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. a v této souvislosti řešená otázka totožnosti právnické a fyzické osoby.“

V tomto směru dovolatelka 1) mj. namítá, že veškeré dokazování bylo vedeno ohledně jejího povědomí o finanční situaci firem, které ani nejsou vždy ve vlastnictví dlužníka, takže dosud neřešenou právní otázkou je, zda je postačující povědomí (nabyvatele) o poměrech společností dlužníka, nikoliv dlužníka jako fyzické osoby.

„3/ Otázka zkrácení majetku dlužníka za předpokladu, že majetek je zatížen závazky a současně s majetkem jsou převáděny také závazky.“

Touto právní otázkou se odvolací soud nezabýval, ač byla v řízení opakovaně uplatněna. Jde tedy o posouzení, zda dochází ke zkrácení věřitele za předpokladu, kdy z majetku dlužníka „ubývá nemovitost, nicméně současně se situace dlužníka zlepšuje také tím, že současně jsou převáděny závazky (v tomto daném případě hypoteční úvěr), který dlužníka naopak zatěžuje. Tedy na jedné straně sice ubývá majetková hodnota, ale současně také ubývá závazek téměř se rovnající hodnotě daru.“

„4/ Otázka zkrácení věřitele za předpokladu, kdy je odporováno úkonu postupem dle § 42a obč. zák., nicméně majetek převedený na osobu blízkou je zatížen úvěrem, který již před převodem a následně i poté byl a je hrazen nabyvatelem, tedy z majetku dlužníka není vyvedena hodnota odpovídající majetku postiženému neúčinností, ale nepoměrně nižší. Hodnota majetku postiženého neúčinností právního úkonu je tedy v hrubém nepoměru k hodnotě skutečně z majetku ušlé a tímto je zásadním způsobem postižen majetek osoby blízké, který nikdy do majetku dlužníka nenáležel, tedy nemohl v tomto rozsahu ani být věřitel zkrácen.

5/ Otázka vztahu mezi neúčinností právního úkonu ve smyslu § 42a obč. zák. a povinností poskytnout náhradu (pravděpodobně finanční) za hodnotu skutečně ušlou z majetku dlužníka a s tím související otázka vzájemné subsidiarity těchto možností.“

Závěrem dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se k podanému dovolání žalovaných písemně nevyjádřil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), s přihlédnutím k § 3028 odst. 3 o. s. ř., dospěl k závěru, že zatímco dovolání žalovaného 2) nelze upřít jisté opodstatnění, dovolání žalované 1) - jak bude dále rozvedeno - není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Předně je třeba konstatovat, že odpůrčí žalobou byly napadeny dvě darovací smlouvy uzavřené dne 31. října 2011 na jedné listině, a to shora již zreferovaného obsahu. Každý z dovolatelů se tak stal na základě následně povoleného vkladu vlastnického práva podle těchto smluv podílovým spoluvlastníkem předmětného nemovitého majetku v rozsahu id. ½. Dovolací argumentaci (dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání) je tudíž třeba poměřovat zvlášť ke každému z dovolatelů.

V daném případě odvolací soud mj. řešil právní otázku významnou z hlediska aplikace § 42a odst. 2 obč. zák., zda dovolatel 2) je ve vztahu k dlužníkovi osobou blízkou či nikoliv, přičemž na tuto otázku si odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně odpověděl pozitivně. V tomto směru odvolací soud svůj závěr odůvodnil tím, že již sama okolnost, že manželé K. darovali spoluvlastnický podíl (v rozsahu id ½) dovolateli 2) znamená, že jde o osoby blízké, neboť „pokud by s obdarovaným neměli kladný vztah, neměli by důvod převádět na něj bezplatně polovinu nemovitostí.“

Samotná existence realizovaného (jednoho) darovacího aktu ovšem neprokazuje takovýto blízký vztah mezi dlužníkem a dovolatelem 2).

Podle § 116 obč. zák. je osobou blízkou příbuzný v řadě přímé, sourozenec, manžel a partner; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 21 Cdo 808/2012, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 38/2013 (a dostupném též na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://nsoud.cz) vyložil a odůvodnil následující právní závěry (ve stručnosti a co do následujících bodů shrnuto a pro poměry této věci formulačně upraveno z odůvodnění uvedeného rozhodnutí):

1. V řízení o odpůrčí žalobě je žalující věřitel povinen tvrdit a prokázat (má-li být jeho žaloba úspěšná), že dlužníkův odporovaný právní úkon (právní úkon napadený odpůrčí žalobou) zkracuje uspokojení jeho vymahatelné pohledávky a současně že žalovanému (druhé straně odporovaného právního úkonu) musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám, tedy že žalovaný o tomto úmyslu dlužníka při právním úkonu (v době, kdy byl učiněn) věděl nebo musel vědět. Jde-li však o právní úkon mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo o právní úkon učiněný dlužníkem ve prospěch osoby jemu blízké, nemusí žalující věřitel tvrdit ani prokazovat, že žalovanému musel být úmysl dlužníka odporovaným právním úkonem zkrátit věřitele znám; zákon v tomto případě předpokládá, že žalovaný o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele, žalujícím věřitelem v řízení prokázaném, věděl, ledaže žalovaný prokáže, že v době právního úkonu dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité péči nemohl poznat (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněného pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002).

2. Ustanovení § 116 obč. zák. vymezuje osoby blízké dvojím způsobem, a to jednak v závislosti na určitém příbuzenství nebo manželství anebo partnerství fyzických osob, jednak v závislosti na jiných vztazích. V první kategorii jde o příbuzné v řadě přímé (srov. § 117 občanského zákoníku), tj. o předky a potomky (rodiče a děti, prarodiče a vnuci atd.), z příbuzných v řadě pobočné se jedná o sourozence a dále do této kategorie spadají manželé (po dobu trvání manželství) a registrovaní partneři [po dobu trvání registrovaného partnerství vzniklého podle zákona č. 115/2006 Sb. (ve znění pozdějších předpisů)]. Tyto osoby jsou osobami blízkými bez dalšího, aniž by byla významná kvalita a intenzita jejich skutečných vzájemných vztahů.

3. Druhou kategorii osob blízkých tvoří jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž vzájemné vztahy jsou na takové úrovni, že by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. V rodinném poměru jsou další příbuzní v pobočné řadě (srov. § 117 obč. zák.), jako jsou například strýc (teta) a synovec nebo neteř, bratranci a sestřenice atd. Za vztah obdobný poměru rodinnému lze považovat zejména vztah švagrovský (tj. vztah manžela k příbuzným druhého manžela), vztah manžela k dítěti druhého manžela, jakož i vztah druha a družky. V těchto případech je však podmínkou, aby kvalita a intenzita skutečných vzájemných vztahů osob byla taková, že by újma vzniklá jedné z těchto osob byla druhou z nich důvodně pociťována jako její vlastní újma; tento stav přitom musí být dán u obou osob navzájem (nestačí, pociťuje-li důvodně újmu jedné z těchto osob druhá z nich jako újmu vlastní, aniž by tomu tak bylo i obráceně). Za splnění této podmínky mají jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném postavení osob sobě navzájem blízkých bez ohledu na to, zda žijí ve společné domácnosti.

4. Jestliže je pro posouzení právního úkonu významné, zda k němu došlo mezi osobami blízkými (a tak je tomu i v případě odporovatelnosti právního úkonu podle § 42a obč. zák.), je nutno vzájemný vztah účastníků právního úkonu posuzovat se zřetelem k okamžiku, kdy byl právní úkon učiněn. O právní úkon, k němuž došlo mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou nebo který dlužník učinil ve prospěch této osoby ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák., jde proto tehdy, jestliže dlužník a druhá strana byli v postavení osob sobě navzájem blízkých v době, kdy byl právní úkon proveden.

5.
Aby dlužník a žalovaný mohli být pokládáni za osoby sobě navzájem blízké ve smyslu § 116 obč. zák., musela by být úroveň jejich skutečných vzájemných vztahů v době sjednání předmětného právního úkonu (darovací smlouvy) taková, že by újma, kterou utrpěl žalovaný (dlužník), byla dlužníkem (žalovaným) důvodně pociťována jako jeho vlastní újma. Za tím účelem je soud povinen se zabývat tím, jaká byla kvalita a intenzita skutečných vzájemných vztahů dlužníka a dotčené (žalované) osoby, a zda jejich úroveň byla taková, že by újma vzniklá jednomu z nich byla druhým z nich důvodně pociťována jako jeho vlastní újma (např. „závěr soudu, že dlužník a žalovaný byli osobami sobě navzájem blízkými ve smyslu ustanovení § 116 obč. zák., založený pouze na zjištění, že žalovaný užíval dům dlužníka, který na něj dlužník převedl odporovanou darovací smlouvou, zatímco dlužník bydlel v domě matky žalovaného, proto nemůže být - pro svou předčasnost - správný“).

V posuzovaném případě se odvolací soud kvalitou a intenzitou skutečných vzájemných vztahů dlužníka a dovolatele 2) nezabýval (tento vztah ve shora vyloženém rámci neverifikoval) a svůj závěr o tom, že uvedené osoby jsou si navzájem blízké, v zásadě odůvodnil již faktem, že dovolatel 2) byl dlužníkem obdarován v rozsahu id. ½ předmětného nemovitého majetku. Tento závěr ovšem ve světle připomenutého rozhodnutí dovolacího soudu obstát pro absenci zjištění právně rozhodných skutečností nemůže; byl tudíž odvolacím soudem učiněn předčasně.

Lze tedy uzavřít, že ve vztahu k dovolateli 2) dovoláním napadený rozsudek není správný a dovolacímu soudu nezbylo, než jej v dotčeném rozsahu ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit a věc mu v tomto rozsahu podle druhého odstavce téhož ustanovení vrátit zpět, aniž by bylo zapotřebí přistupovat v dotčeném rozsahu i ke kasaci prvoinstančního rozsudku.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g věta druhá o. s. ř.).

Pokud jde o ostatní dovolací argumentaci dovolatele 2), dovolací soud v tomto směru odkazuje na následující odůvodnění odmítnutí dovolání dovolatelky 1).

Právní otázka ad 1) se vztahovala výhradně k dovolací argumentaci dovolatele 2).

Právní otázky ad 2) až 4) vyvěrají ze zpochybňování skutkových zjištění, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a která v dovolacím řízení - vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. - nelze nijak revidovat a na jejichž podkladě přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. stavět nelze.

Odvolací soud na základě (soudem prvního stupně či svého v odvolacím řízení učiněného) skutkového zjištění konstatoval existenci vymahatelné pohledávky, existenci učiněného darovacího aktu dlužníka a jeho manželky ve prospěch dovolatelů 1) a 2), jímž je žalobcova pohledávka zkracována, jakož i mj. vědomost dovolatelky 1) o dlužníkově úmyslu zkrátit žalobce.

Odvolacím soudem (v odůvodnění jeho písemného vyhotovení rozhodnutí) vyložená skutková zjištění přitom umožňovala přistoupit - ve vztahu mezi žalobcem a dovolatelkou 1) - k již shora zreferovanému právně kvalifikačnímu závěru, jenž v tomto směru vedl odvolací soud k potvrzení žalobě vyhovujícího rozsudku soudu prvního stupně.

Odvolací soud na základě (v prvoinstančním i odvolacím řízení) provedeného dokazování zcela jednoznačně uzavřel, že žalovaná 1) byla informována o majetkových poměrech dlužníka a že dlužník ke dni uzavření odporovatelného právního úkonu neměl jiný postižitelný majetek.

Brojí-li nyní dovolatelé proti těmto závěrům, zpochybňují tím výsledky provedeného dokazování na straně jedné a preferují svou skutkovou verzi případu na straně druhé, na jejímž podkladě se pak snaží oponovat právnímu posouzení věci odvolacím soudem skrze shora zformulované právní otázky; prostřednictvím této dovolací argumentace ovšem přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nelze.

Na vyřešení právní otázky ad 5) rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované 1) podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. 4. 2019

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu