Rozhodnutí NS

8 Tdo 407/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:8 Tdo 407/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.407.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dokazování
Exces
Nutná obrana
Společenská škodlivost
Subjektivní stránka
Subsidiarita trestní represe
Ultima ratio
Úmysl
Úmysl nepřímý
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 358 odst. 1 tr. zákoníku
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku
§ 3 odst. 2 tr. zák.
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.
§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku
§ 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku
§ 15 odst. 2 tr. zákoníku
§ 13 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:CD EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 407/2019-460


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání obviněného M. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 9 To 313/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 81/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů


1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 2 T 81/2017, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil skutkem popsaným tak,
že společně s dříve odsouzeným L. V., nar. XY, v době od 2.10 do 2.20 hodin dne 9. 4. 2016 v obci XY, okres Praha-západ, v restauraci XY, poté, co spoluobviněný L. V. ve dvou případech vyvedl pro jeho nevhodné chování a opilost z prostoru restaurace poškozeného D. B., nar. XY, a poté co se poškozený D. B. vrátil zpět k restauraci spolu se svou matkou poškozenou M. B., nar. XY, sestrou M. D. a otcem J. D. a po slovní rozepři M. B. s L. V., L. V. chytil M. B. za vlasy a za oděv, poté do ní silou strčil, přičemž tato upadla do výlohy okna v restauraci a o rozbité sklo si poranila záda, následně před restaurací, kde stál D. B., který v úmyslu zamezit dalšímu ataku hodil po L. V. popelnici, zaútočil na D. B. tak, že jej strhl ho na zem a zde jej opakovaně kopal do celého těla, čímž mu způsobil zranění, spočívající v podkožním krevním výronu na hlavě v týlní krajině a podkožním krevním výronu na zádech, na krku a na levém zápěstí, přičemž tato zranění k podstatnému a citelnému omezení v běžném způsobu života, které by trvalo déle než jeden týden u poškozeného, nevedla.

2. Za uvedený přečin byl obviněný M. K. odsouzen podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 30 denních sazeb ve výši 800 Kč za jednu denní sazbu, celkem ve výši 24.000 Kč, a podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
    3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 9 To 313/2018, odvolání obviněného M. K. podané proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.


    II. Dovolání a vyjádření k němu

    4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť je přesvědčen o své nevině (rozhodnutí odvolacího soudu označil za „zvůli“, a byl „hnán vlastní ješitností“), a i po zrušení původního rozhodnutí Nejvyšším soudem byl nespravedlivě v rozporu s právem na spravedlivý proces odsouzen, protože soudy nižších stupňů nevěnovaly závazným pokynům Nejvyššího soudu potřebnou pozornost a nezabývaly se společenskou škodlivostí činu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
      5. Podle obviněného není dostačující, že soud prvního stupně bez bližšího vysvětlení pouze konstatoval, že byl jednáním obviněného vážně porušen zájem společnosti, a odvolací soud uvedl, že materiální stránku trestného činu nemusel blíže zkoumat a odůvodňovat, jelikož škodlivost jednání obviněného plyne z brutality útoku na poškozeného a nejedná se o nezanedbatelnou společenskou škodlivost posuzovaného jednání. Soud tak nejenže nerespektoval pokyn Nejvyššího soudu, ale ještě ho označil za nadbytečný. Podle dovolatele by měl být odůvodněn každý závěr rozhodnutí soudu ve smyslu rozhodnutí č. 16/1994 Sb. rozh. tr., podle něhož „trestné činy, spáchané za podmínek překročení nutné obrany se obecně vyznačují sníženým stupněm nebezpečnosti činu pro společnost. Při rozhodování takových věcí je proto třeba věnovat zvýšenou pozornost hodnocení trestnosti žalovaného jednání i z hlediska tzv. materiálního pojetí trestného činu. Podle § 3 odst. 2 tr. zák. totiž není trestným činem čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, i když jinak vykazuje znaky trestného činu“. Obviněný též tvrdil, že soudy obou stupňů tyto podmínky nerespektovaly a s materiální stránkou trestného činu se řádně nevypořádaly.
        6. Výhrady obviněný vznesl i proti závěru odvolacího soudu o „brutalitě útoku“, neboť je v rozporu s provedeným dokazováním, z něhož vyšlo najevo, že intenzita útoku byla velmi nízká a zcela nezpůsobilá přivodit poškozenému vážnější zranění. Kopání do poškozeného nebylo nikdy prokázáno, ač odvolací soud opakovaně takový závěr tvrdil, čímž účelově zkresloval výsledky provedeného dokazování. Jeho závěry obviněný označil za neúplné, vadné, opřené o skutečnosti, které nikdy nebyly, a ani nemohly být prokázány, s tím, že si odvolací soud „předmětný spis ani řádně neprostudoval, natož pak aby ho řádně právně posoudil“.

        7. Za zásadní procesní pochybení obviněný považoval, že odvolací soud ve svém usnesení argumentoval úředními záznamy z přípravného řízení, ve kterých měli obvinění M. K. a L. V. vypovídat o projednávané trestní věci, když nebyly naplněny podmínky podle § 207 odst. 2 tr. ř. Obviněný poukázal i na další skutečnosti, které se jeho osoby netýkaly, ale vyplynula z nich špatná práce odvolacího soudu.
          8. Vadné podle obviněného je i posouzení jeho činu z hlediska podmínek nutné obrany, v níž jednal ve snaze uchránit svůj majetek a zdraví osob před útokem poškozeného, a to při absenci jakéhokoliv důkazu svědčícího o naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť neměl úmysl dopustit se jakékoliv výtržnosti. Soudy však tyto námitky dostatečně nehodnotily a „zatvrzele přehlížely“ skutečnosti svědčící v jeho prospěch. Tím došlo k porušení práva na spravedlivý proces (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05).

          9. K nedostatkům v závěru o excesu z nutné obrany obviněný tvrdil, že nemohl považovat útok ze strany poškozeného za ukončený, protože se do pohostinství provozovaného obviněným vracel opakovaně. Bezvědomí poškozeného nebylo nikdy prokázáno ani podle znalkyně z oboru zdravotnictví, a intenzita obrany obviněného nebyla způsobilá takový stav vyvolat. Jestliže soud prvního stupně označil jeho čin za exces z nutné obrany, je zjevné, že považoval za prokázané, že poškozený na něj útočil, v důsledku čehož obviněný pouze odvracel jeho útok, poškozený však nebyl za své jednání potrestán. Soudy tedy tímto svým rozhodnutím dávají najevo, že útok proti zájmům chráněným trestním zákonem požívá větší ochrany než obrana těchto zájmů.
            10. Výhrady obviněný vyjádřil i vůči trestu, jemuž vytýkal nezohlednění polehčujících okolností, protože trestný čin spáchal poprvé a pod vlivem okolností na něm nezávislých, v silném rozrušení a při odvracení útoku, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany [§ 41 písm. g) tr. zákoníku]. Uložený trest není nízký, jak tvrdil odvolací soud, a jeho rozhodnutí v rozporu s principem předvídatelnosti práva je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné.
              11. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 9 To 313/2018, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 2 T 81/2017, a současně všechna další rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a dále, aby postupoval podle 265m odst. 1 tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby, případně, aby v souladu s § 265l odst. 3 tr. ř. přikázal věc k projednání jinému senátu.
                12. K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který zdůraznil, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají jen námitky o jednání za podmínek nutné obrany a že čin není společensky škodlivý. Pokud odvolací soud odkázal na úřední záznamy zachycující též z vyjádření osob na místě činu, na podkladě těchto záznamů nebudoval žádná skutková zjištění, šlo sice o nedůslednost, nikoli vadu, natož podstatnou, která by zasahovala do práva obviněného na spravedlivý proces.
                  13. S výhradami o nutné obraně státní zástupce nesouhlasil s ohledem na vývoj celého konfliktu, jak je popsán ve skutkové větě rozsudku soudu prvého stupně, z něhož vyplývá, že obviněný za okolností nutné obrany jednat nemohl. Prvotním impulsem pro fyzickou potyčku mezi aktéry bylo napadení M. B. spoluobviněným L. V. Vržení popelnice proti spoluobviněnému L. V. nemohlo být „útokem“ ve smyslu § 29 tr. zákoníku, neboť poškozený D. B. nebyl v postavení útočníka, ale naopak „pomocníkem v nutné obraně“ ve prospěch napadené poškozené M. B. Nešlo ani o extenzivní exces z nutné obrany, neboť proti jednání v nutné obraně není nutná obrana přípustná. Pokud dále obviněný zpochybňoval závěr soudů o tom, že do poškozeného nekopal, jde svou podstatou o námitku skutkové povahy. Neopodstatněnou státní zástupce považoval i námitku o nepřihlédnutí k polehčující okolnosti podle § 41 písm. g) tr. zákoníku, stejně jako výhradu o nepoužití ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, naopak přisvědčil závěru odvolacího soudu, že z hlediska spodní hranice trestnosti jde o čin, který odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Okolnosti vztahující se k osobě obviněného nelze považovat za takové, které by při celkovém hodnocení zvrátily soudy přijatý závěr o společenské škodlivosti jeho jednání. Odkaz na názor vyslovený v rozhodnutí č. 16/1994 Sb. rozh. tr. státní zástupce označil za nepřiléhavý, neboť se zabývá společenskou nebezpečností za účinnosti předcházejícího trestního zákona č. 140/1961 Sb., která v dnešním formálním pojetí vyjádřeném v trestním zákoníku č. 40/2009 Sb. neplatí.
                    14. Protože námitky proti trestu lze zásadně uplatňovat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný nepoužil (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). a vyměřený trest nevykazuje nedostatky, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
                      15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného, přičemž Nejvyšší soud jeho reakci do konání neveřejného zasedání neobdržel.
                        III. Přípustnost a další podmínky dovolání

                        16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda dovolání obsahuje takové výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů taxativně vypočtených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.

                        17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Pro jeho naplnění nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].

                          18. Uvedené zásady je možné prolomit, avšak jen v případě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Proto Nejvyšší soud může sám přezkoumávat skutkový stav věci, pouze při zjištění takového extrémního nesouladu, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.

                          19. Nejvyšší soud může jen ve výjimečných případech připustit přezkum skutkových zjištění, avšak pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
                          IV. K námitkám obviněného

                          20. Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve k obsahu podaného dovolání uvést, že obviněný věcné argumenty doplnil zcela nevhodnými vyjádřeními, pokud uvedl, že se jedná o „zvůli soudu“, že soudy byly „hnány vlastní ješitností“, že „odvolací soud ani řádně spis neprostudoval“. Tyto projevy, jimiž obviněný znevažoval předmětné rozhodnutí i práci soudů, nelze akceptovat, protože jde o nepatřičné výrazy, pro něž v dovolání není místo. Taková vyjádření do opravných prostředků nepatří a jejich zpracovatel by se jich měl zcela vystříhat. V té souvislosti je vhodné zmínit, že „spojení "autorita soudní moci" zahrnuje zejména poznatek, že soudy jsou - a veřejností jsou tak i vnímány - vhodným fórem pro rozhodování o právech a povinnostech a pro řešení sporů o těchto právech a povinnostech, a že veřejnost má respekt a důvěru ve schopnost soudů plnit tuto funkci“ (rozsudek pléna ESLP ve věci Sunday Times proti Spojenému království ze dne 26. 4. 1979, stížnost č. 6538/74, § 55). V sázce je totiž důvěra, kterou soudy v demokratické společnosti musí vzbuzovat v obžalovaném, pokud jde o trestní řízení, a rovněž u veřejnosti (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Kyprianou proti Kypru ze dne 15. 12. 2005, stížnost č. 73797/01, § 172). Jinými slovy, soudní moc jako garant spravedlnosti musí požívat důvěry veřejnosti, pokud má úspěšně plnit své povinnosti, a proto může být nezbytné tuto důvěru chránit proti vážně poškozujícím a v zásadě neopodstatněným útokům (rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Morice proti Francii ze dne 23. 4. 2015, stížnost č. 29369/10, § 128). Nevhodná stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 1997, sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367]. Zatímco u ústního projevu je třeba brát ohled na jeho bezprostřednost a možnou impulzivnost, zvýšenou toleranci není třeba projevovat ve vztahu k písemným podáním [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 283/99, a pro porovnání též nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15 (N 9/80 SbNU 107)]. I přes zmíněné nemístné poznámky obviněného se Nejvyšší soud jeho dovoláním zabýval v jeho plném rozsahu a přezkoumal opodstatněnost námitek v něm uplatněných.

                          21. Pokud obviněný vytýkal, že soudy obou stupňů nesplnily pokyny, které jim byly dány Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 184/2018, nelze se s takovou námitkou ztotožnit. Nejvyšší soud v části V. svého zmíněného předchozího usnesení uložil, jak má soud prvního stupně s ohledem na zjištěné porušení nedostatku znaku ublížení na zdraví u § 146 odst. 1 tr. zákoníku postupovat (viz body 26. až 33.). V bodě 33. poukázal na podmínky vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, konkrétní pokyn však soudům neuložil, neboť nebylo v té době zřejmé, k jakým závěrům soudy po novém dokazování, které ve vztahu ke zjištěné vadě Nejvyšší soud uložil provést, dojdou, ani nebylo možné ukládat, jak má soud ve vztahu k právní kvalifikaci postupovat. Jednalo se jen o připomenutí uvedené zásady, což soudy dodržely, protože zmíněný princip braly do úvahy a v souladu s ním své úvahy rozvedly, a proto je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů pokynům i dalším doporučením Nejvyššího soudu vyhověly (srov. § 265s odst. 1, 2 tr. ř.).

                          a) k porušení práva na spravedlivý proces

                          22. K námitce obviněného, že do poškozeného nekopal, resp. že takové jednání mu nebylo prokázáno, je vhodné uvést, že Nejvyšší soud k této skutkové námitce [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.] shledal, že zejména soud prvního stupně se s obdobnou obhajobou obviněného vypořádal, a na základě výsledků provedeného dokazování ji považoval za vyvrácenu výpovědí svědkyně M. B. (č. l. 291), svědka J. D. (č. l. 265) a svědkyně M. D. (č. l. 264), kteří jednání obviněného sledovali a shodně vypověděli, že poté, co zaregistrovali konflikt obviněného s poškozeným D. B., viděli, jak do poškozeného, který v tu chvíli už ležel na zemi, obviněný M. K. několikrát kopnul. Takto tvrzené skutečnosti soud porovnal i s lékařskými zprávami (č. l. 154 až 159, 166 až 167) a znaleckým posudkem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Olgy Plockové-Tatičové (č. l. 374 až 383), a v souladu s nimi konstatoval vznik podkožního krevního výronu na hlavě v týlní krajině poškozeného (viz č. l. 381). Soudy prokázaly i bezvědomí poškozeného D. B. (č. l. 396). S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud (viz strana 3 usnesení odvolacího soudu).
                            23. Výhrady obviněného proti argumentu odvolacího soudu úředními záznamy na č. l. 1, 2 spisu jsou důsledkem jejich nesprávné interpretace, protože odvolací soud (viz strana 3 usnesení), poukázal na předmětné úřední záznamy jen v závorce. Odkaz obviněného na § 207 odst. 2 tr. ř., jímž na nesprávnost poukazuje, se týká postupu při čtení protokolu o dřívější výpovědi obžalovaného, o což se však s ohledem na daný kontext nejednalo. Na č. l. 1 až 2 spisu je založen úřední záznam Policie České republiky ze dne 9. 4. 2016, jehož obsahem je mimo popisu místa, na němž se posuzovaný čin udál, identifikace přítomných osob, jejich výsledky dechových zkoušek na alkohol v krvi a vyjádření k incidentu. Jednalo se tedy o úkon, jímž policie mapovala okolnosti na místě samém. Soudem prvního stupně byl při hlavním líčení stranám předložen k nahlédnutí, protože se jednalo o úkon ve smyslu § 158 odst. 3 tr. ř., a žádné připomínky ze strany obviněného k němu učiněny nebyly (č. l. 267).
                              24. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud neshledal ve skutkových zjištěních obviněným vytýkané vady, a lze jen dodat, že odůvodnění rozhodnutí jsou opřená o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů. Takové závěry nelze a priori považovat za méně přesvědčivé než ty, které by vyplývaly z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností.

                              25. Rozhodnutí jsou logická, postrádají prvky svévole, což svědčí zejména o neexistenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09). Nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125), ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02 (N 4/29 SbNU 25), ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377), ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), a mnohé další]. Rovněž z odůvodnění odvolacího soudu neplyne, že by nesplnil pokyny, jež mu Nejvyšší soud uložil v usnesení ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 184/2018.
                                26. Na podkladě soudy zjištěného stavu, který nevykazuje vady, mohl Nejvyšší soud zkoumat důvodnost námitek, že obviněný jednal v nutné obraně, že neměl úmysl spáchat přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, a že se soudy nezabývaly nebezpečností činu pro společnost, neboť jde o výhrady proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, což koresponduje se zákonnými hledisky dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
                                    b) k námitce nutné obrany
                                27. K výhradám obviněného proti závěru soudů o excesu z nutné obrany Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jde zčásti o námitky proti skutkovým zjištěním, s nimiž se není možné ztotožnit z důvodů uvedených v části a) shora, a proto nelze vycházet z obhajoby obviněného založené na jiných než zjištěných skutkových okolnostech. Rovněž je třeba poukázat na to, že obdobnou obhajobou se soudy obou stupňů zabývaly v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž reagovaly na výhrady obviněného a potřebným způsobem se s ní v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vypořádaly a vysvětlily, proč se nejednalo o nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku.

                                28. Soud prvního stupně se zřetelem na obhajobu obviněného posuzoval zejména průběh celého jednání, které probíhalo v několika fázích. Hodnotil jak zjištěné chování obviněného, tak jednání ostatních osob na celém incidentu zainteresovaných, posuzoval příčiny tohoto konfliktu mezi nimi, a zvažoval je se zřetelem na všechny okolnosti, za kterých se tyto osoby do incidentu zapojily. Soud neopomněl brát do úvahy, že čin obviněného byl reakcí na předchozí chování poškozeného, když současně vysvětlil, že šlo o vybočení z podmínek nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, protože násilí obviněný vůči poškozenému užil až tehdy, kdy již poškozený obviněného nijak neohrožoval. Naopak to byl obviněný, kdo poškozeného „strhl na zem a tam jej opakovaně kopal do celého těla“.

                                29. Odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně potvrdil, a zejména s ohledem na výsledky provedeného dokazování zdůraznil, že obviněný poškozeného napadl ve chvíli, kdy poškozený běžel na druhou stranu silnice, tam jej napadl, a navíc ještě do již ležícího poškozeného kopal (strana 3 usnesení odvolacího soudu).
                                  30. Nejvyšší soud s ohledem na tyto závěry soudů obou stupňů, především vzhledem k jimi zjištěnému průběhu útoku obviněného na poškozeného, považuje námitky uplatněné v dovolání za vyvrácené a nedůvodné.

                                  31. Podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, by-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
                                    32. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (mohou se uplatnit i další pomocná kritéria: jaká byla pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu). Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
                                      33. O nutnou obranu však nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 1970, sp. zn. 3 Tz 13/70 (uveřejněné pod č. 49/1970 Sb. rozh. tr.)].

                                      34. S ohledem na okolnosti, za nichž k činu v projednávané věci došlo, je rozhodné, že beztrestnosti podle § 29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1967, sp. zn. 4 Tz 101/66 (uveřejněné pod č. 26/1967 Sb. rozh. tr.)]. O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací [srov. rozh. č. II/1965 Sb. rozh. tr.)]. O tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn., stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2004, sv. 33, pod č. 49, s. 11).
                                        35. V projednávaném případě je zřejmé, že soudy dospěly ke správným závěrům, jestliže neposoudily jednání obviněného jako jednání v režimu nutné obrany podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ze skutkových zjištění, jejichž podkladem bylo provedené dokazování, vyplynulo, že v rozhodující části konfliktu se násilností jako první dopustil obviněný L. V., který chytil M. B. za vlasy a oděv, strčil do ní, až upadla do výlohy okna v restauraci a o rozbité sklo si poranila záda. Na základě toho poškozený D. B. po obviněném L. V. hodil popelnici, když poškozený poté běžel na druhou stranu silnice, reagoval obviněný M. K., který D. B. strhl na zem a pak do něj kopal. Je zřejmé, že obviněný, byť ve snaze zamezit dalšímu jednání ze strany D. B., zakročil proti němu až v té době, kdy již žádné nebezpečí z jeho strany L. V. nehrozilo, protože jak zjistil odvolací soud, poškozený D. B. již nikoho v době, kdy proti němu zaútočil obviněný, neohrožoval, ale přecházel silnici. Útok tak z jeho strany skončil. Pokud obviněný za těchto okolností poškozeného strhl na zem, kde do něj kopal, jedná se o exces z nutné obrany v jeho extenzivní formě.
                                          36. Skutečnost, že byl poškozený v bezvědomí, pouze dokládá to, že žádné nebezpečí již vůči nikomu dalšímu nepředstavoval, naopak se sám stal obětí trestného činu. Z popsaných okolností i závěrů, k nimž soudy dospěly, je zřejmé, že jednání obviněného bylo projevem msty, neboť šlo o závěrečný atak, jímž celý konflikt skončil. Nebylo proto možné přisvědčit obviněnému, že v této době jednal ve snaze ochránit svůj majetek nebo zdraví před útokem poškozeného, protože takové bezprostřední ohrožení, které by obviněný odvracel, již neexistovalo. S ohledem na počátek a průběh celého incidentu, v němž na sebe nevražily a napadaly se osoby ze dvou skupin, Nejvyšší soud přisvědčil soudům obou stupňů, že šlo o extenzivní exces z nutné obrany, jejíž všechny znaky ve smyslu § 29 odst. 1 tr. zákoníku nebyly naplněny. Obviněný byl proto uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, za nějž nese trestní odpovědnost.

                                          c) k subjektivní stránce

                                          37. Soud prvního stupně se vypořádal i s námitkou obviněného proti nedostatku subjektivní stránky a konstatoval, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Na srozumění s vzniklým následkem soud usuzoval zejména ze způsobu a okolností spáchání trestné činnosti (bod 41. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v těchto závěrech nalézacího soudu neshledal pochybení (strana 3 usnesení odvolacího soudu).
                                            38. Z uvedených, byť stručných závěrů soudů obou stupňů je nepochybné, že se zaviněním obviněného zabývaly a shledaly, že jednal v nepřímém úmyslu, o který jde, podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku tehdy, když pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1503/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1241/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 45/2014 (uveřejněné pod číslem 3/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní)].
                                              39. Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem obviněného, že by nebylo jeho zavinění podloženo výsledky provedeného dokazování, protože soudy na subjektivní stránku usuzovaly ze všech ve věci objasněných skutečností, a to jak chování obviněného, tak i jednání ostatních osob, které se na incidentu zúčastnily. Je tedy zřejmé, že závěr o nepřímém úmyslu obviněného je podložen výsledky dokazování a logicky z nich vyplynul. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že okolnosti subjektivního charakteru soudy dovozovaly z objektivních skutečností, a podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah obviněného k okolnostem činu a jím způsobenému následku [srov. například stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr.)], nebo ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03 (N 81/33 SbNU 285)].

                                              40. Soudy proto učinily správný závěr, že obviněný naplnil znaky přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku po subjektivní stránce. Stejně jako shledaly naplněné i ve všech jeho dalších formálních znacích, tedy že šlo o místo veřejnosti přístupné a o hrubou výtržnost spočívající v napadení jiného, které nebyly dovoláním vytýkány.

                                              d) k výhradám proti společenské nebezpečnosti (škodlivosti)

                                              41. Jestliže obviněný vytýkal vady ve vztahu k malé nebezpečnosti za vinu mu kladeného činu a odvolával se na § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a tento požadavek zcela nejasně dokladoval terminologií a judikaturou vyplývající z již neúčinného zákona č. 140/1961 Sb., Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že obviněný tak zcela nevhodně směšuje dva rozdílné principy, a to jednak již od 31. 12. 2009 neúčinnou úpravu společenské nebezpečnosti podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., tak i v současnosti platnou úpravu společenské škodlivosti podle zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010, která je založena na zcela jiné definici trestného činu, a to pro dosažení maximální legality podmínek trestní odpovědnosti. Proto nová kodifikace spočívána formálním pojmu (definici) trestného činu v § 13 tr. zákoníku jako protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedení v takovém zákoně. Oproti § 3 tr. zák. z roku 1961došlo především k vypuštění tzv. materiálního znaku („pro společnost nebezpečný čin“) a doplnění „protiprávnosti“ přímo do definice trestného činu (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 129).
                                                42. Trestní zákoník proto používá pojem společenská škodlivost činu, která se vztahuje k spáchanému činu, jenž zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, a v tomto smyslu je tedy „poškodil“, a navazuje i na další pojmy použité v trestním zákoníku [např. na pojem škodlivého následku v § 33 písm. a) tr. zákoníku]. Společenská škodlivost je podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku určována povahou a závažností trestného činu, která se podle § 39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1-139. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 116).

                                                43. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásada subsidiarity trestní represe se uplatní při posuzování trestných činů jak pachatelů fyzických osob, tak pachatelů právnických osob (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
                                                  44. K námitkám obviněného lze tak s ohledem na shora uvedená pravidla vycházející z nyní účinného trestního zákoníku, který se na jednání obviněného vztahuje (srov. § 2 odst. 1 tr. zákoníku), uvést, že soudy postupovaly správně, pokud přistoupily k uplatnění trestněprávní odpovědnosti za něj, neboť je patrné, že se jedná o čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). S ohledem na povahu činu, o nějž se jedná, nelze dojít k závěru, že by šlo o případ spadající do kategorie méně závažných trestných činů. Požadavek obviněného na to, aby byl korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tak není na místě. Soudy obou stupňů vysvětlily, že dospěly k názoru, že jednání obviněného je společensky škodlivé, a proto konstatovaly, že na obviněného je třeba působit prostředky trestněprávní represe, a nikoliv podle jiného právního předpisu (strana 3 usnesení odvolacího soudu).
                                                    45. Jak bylo již výše uvedeno, soudy respektovaly požadavek Nejvyššího soudu vyjádřený jím v usnesení ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 184/2018 v bodě 33., protože uvedly, z jakých důvodů vyplývajících z § 12 odst. 2 tr. zákoníku dospěly k závěru, že jde o trestný čin, což plně koresponduje se zásadou subsidiarity trestní represe, jíž se nemusí soud zabývat bez rozdílu v každém případě, který posuzuje, jak to požadoval materiální znak „nepatrného stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost“ ve smyslu § 3 odst. 1, 2 tr. zák., a to vzhledem k tomu, že byl součástí obecné definice trestného činu, která se vztahovala na všechny trestné činy bez rozdílu.

                                                    46. V dané věci proto plně postačovalo, že soudy uvedly, z jakých důvodů se nejedná o takový případ, u něhož bylo na místě malou závažnost zvažovat, protože zdůraznily, že vzhledem k tomu, že se obviněný choval brutálně (kopal do ležícího poškozeného), jde o závažný kriminální čin, na který je třeba uplatnit prostředky trestního práva.
                                                    e) k námitkám proti výroku o trestu

                                                    47. Výhrady obviněný v dovolání zaměřil i vůči trestu, jemuž vytýkal, že soudy nezohlednily ve věci dané polehčující okolnosti, že spáchal trestný čin poprvé a pod vlivem okolností na něm nezávislých, a jednal v excesu nutné obrany.
                                                      48. Tyto námitky nekorespondují s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože obviněný jimi vytýkal vady, které pod něj podřadit nelze. Pro nápravu vad ve vztahu k výroku o trestu slouží především důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jenž však obviněný v dovolání neuvedl, a proto je třeba jen v zájmu úplnosti uvést, že ten se vztahuje na případy, když byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
                                                          49. Obviněný uvedené dovolací důvody obsahově relevantními výhradami proti výši trestu nenaplnil, když namítal, že soudy dostatečně nevzaly v úvahu polehčující okolnosti, které on sám ve věci shledal, neboť brojil výhradně proti zhodnocení a posouzení skutečností rozhodných z hlediska obecných zásad určujících výši trestu (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 3 Tdo 257/2013, ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1580/2010, či ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1267/2013), jehož výši považoval za nepřiměřenou a domáhal se tak trestu mírnějšího, který mu měl být podle jeho názoru uložen s ohledem na polehčující okolnosti.
                                                            50. Nejvyšší soud mimo uvedený dovolací důvod konstatuje, že soud prvního stupně zkoumal podmínky rozhodné pro uložení trestu a vysvětlil, které okolnosti posuzoval, a proč považoval za vhodný peněžitý trest, přičemž neopomněl uvést relevantní důvody podstatné pro stanovení jeho výše (viz strana 10 rozsudku soudu prvního stupně). Vycházel ze všech skutečností významných pro uložení trestu [srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06 (N 62/45 SbNU 53), ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12 (N 119/73 SbNU 827]. Odvolací soud zdůraznil, že jde o trest mírnější, při kterém převládly na straně obviněného skutečnosti svědčící v jeho prospěch, zejména jeho dosavadní bezúhonnost a spáchání činu za podmínek vybočení z mezí nutné obrany, a promítly se tak v jeho výši, kterou ani Nejvyšší soud nepovažoval za nepřiměřenou.
                                                            V. Závěr

                                                            51. Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání posouzené jako celek není nedůvodné, napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami a v řízení rozhodnutím předcházejícím nebyla zjištěna porušení pravidel spravedlivého procesu. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) odmítl.
                                                              P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
                                                              V Brně dne 16. 4. 2019


                                                              JUDr. Milada Šámalová
                                                              předsedkyně senátu