Rozhodnutí NS

4 Tdo 229/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:03/20/2019
Spisová značka:4 Tdo 229/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.229.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nebezpečné vyhrožování
Vydírání
Výtržnictví
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 229/2019-


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 3. 2019 o dovolání obviněného T. M., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2018 sp. zn. 5 To 227/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 72 T 79/2017, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá.


Odůvodnění:

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. 72 T 79/2017 uznal obviněného T. M. vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [jednáním pod bodem 1)], zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [jednáním pod bodem 2)] a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku [jednáními pod body 1) a 3)], jichž se dopustil tím, že

1) dne 21. 2. 2017 v době 8:40 hod v O.-Z. na ul. Č., na autobusové zastávce MHD O. „K.“ ve směru jízdy k náměstí S., před nejméně 20 osobami poté, kdy byl vykázán z osobní přepravy v autobuse MHD O. linky č. XY zaměstnancem přepravní kontroly Dopravního podniku O., J. P., neboť se při přepravní kontrole neprokázal platnou jízdenkou, ve zlobném afektu v návaznosti na provedenou kontrolu a vykázání z osobní přepravy v autobuse, vulgárními slovními výrazy urážel J. P. slovy: „tady mě nebudeš vyhazovat, ty mrdko, tady jsi v O.“, načež zaměstnanci přepravní kontroly Dopravního podniku O. J. P. a M. P. z obavy o svou bezpečnost přešli přes pozemní komunikaci na protější autobusovou zastávku MHD a obžalovaný, jenž nervózně chodil a pokřikoval „že jsou buzeranti a mrdky“, rychlým krokem přešel silnici a přistoupil k J. P. a M. P., načež J. P. a M. P. z obavy před bezprostředním napadením svých osob stříkli směrem k obžalovanému slzný plyn, jímž mu však zasáhli toliko oděv na zádech, a obviněný vytáhl ze své příruční tašky pistoli, uchopil ji do pravé ruky, levou rukou natáhl závěr a ústím pistole namířil po dobu 10 vteřin na J. P. a M. P., a to ze vzdálenosti 3 m od hrudníku J. P., avšak z pistole nevystřelil, neboť se v hlavni pistole vzpříčila nábojnice, načež obviněný uschoval pistoli do své brašny a od J. P. a M. P. odešel, čímž svým jednáním vzbudil u J. P. a M. P. obavu o vlastní bezpečnost,

2) dne 21. 2. 2017 v době 8:45 v O.-Z. na ul. G. před domem XY poté, kdy zjistil, že jej následují pracovníci přepravní kontroly Dopravního podniku O. J. P. a M. P., v návaznosti na předchozí útok obžalovaného se zbraní vůči jejich osobám, vytáhl ze své příruční tašky pistoli se záměrem je přimět, aby jej nadále nenásledovali a nechali odejít, křičel na J. P. a M. P., aby za ním nechodili, že ho mají nechat být a následně směrem na ul. P. a K. J. P. a M. P. odešel z dohledu,

3) dne 15. 2. 2017 v době 14:50 hod. v O.-H. na ul. I. H. č. XY, v restauraci L., v níž se nacházel personál a nejméně 9 návštěvníků, J. M., servírce restaurace a své přítelkyni, vytýkal jejich vztah a křičel: „ty kurvo černá, já tě zabiju, cos mi to udělala“, a ve zlobném afektu házel zařízením restaurace, a to barovými židlemi, skleničkami, popelníkem, okenní žaluzií, kterou vytrhl ze závěsu, převracel stoly v restauraci, stojánek na pivní podtácky hodil na televizor, házel s kbelíkem, v němž se nacházel popel, opakovaně udeřil pěstmi do nástěnné tabule v restauraci, brečel a křičel: „co jsi mi to udělala“, a také poškodil pokladnu EET, vstoupil do kuchyně restaurace, kde vytrhl ze zdi poličku, na které byly hrnky, káva, kterou hodil na zem, a neustále křičel, přičemž v tomto výtržnickém jednání se mu snažil zabránit L. M., bratr obviněného, který obviněného opakovaně uchopil za ruce, avšak ten se mu vždy z jeho držení vytrhl, a následně byl obviněný zadržen přivolanou hlídkou Policie ČR, která s ohledem na výtržnické a agresivní jednání obviněného, namířené i proti zasahujícím policistům PČR, které urážel vulgárními slovními výrazy a křičel: „vypadněte do píče, tady se nic nestalo, nebudeme se s vámi bavit, myslíte, že máte uniformy, tak jste borci, na vás, buzeranti, seru, rozdáme si to tady a teď“, poté, kdy obviněný nerespektoval opakované výzvy policistů, aby zanechal svého jednání, přičemž byl upozorněn, že bude proti němu použit taser, vůči obviněnému použila donucovací prostředek taser, přičemž svým jednáním poškodil zařízení restaurace L., a společnosti Lime serices s. r. o., se sídlem Ignáta Hermanna 484/26 Ostrava-Hrabůvka, způsobil škodu ve výši 4 453 Kč.

Za to byl obviněnému T. M. uložen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.

Tento rozsudek soudu prvního stupně odvoláními napadli státní zástupkyně (v neprospěch obviněného) i obviněný. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 8. 2018 sp. zn. 5 To 227/2018 podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státní zástupkyně rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému T. M. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtyř let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Odvolání obviněného T. M. bylo samostatným výrokem podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Obviněný T. M. následně proti cit. rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

Obviněný má za to, že odvolacím soudem bylo nesprávně rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest, a to přestože rozhodnutí nalézacího osudu spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, čímž je dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

Zároveň soudům vytýká právní posouzení věci, konkrétně že skutková zjištění neodpovídají v řízení provedeným důkazům, které soudy hodnotily tendenčně v neprospěch obviněného bez řádného zdůvodnění. Skutek tak nebyl správně právně posouzen, což zapříčinilo nesprávnou právní kvalifikaci podle příslušných ustanovení hmotného práva.

Obviněný je toho názoru, že jeho jednáním nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty nebezpečného vyhrožování dle § 353 tr. zákoníku. On revizorům nijak nevyhrožoval. Plynovou zbraň vytáhnul až poté, kdy proti němu byl použit slzný plyn, a to jen proto, aby tohoto jednání zanechali. Jednal tak pro svoji obranu. Trestní zákoník vyžaduje, aby obsah výhrůžky byl konkretizován usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou. S ohledem na absenci verbální výhrůžky nemohlo být prokázáno, že by jakákoliv výhrůžka z jeho strany byla způsobilá vzbudit u revizorů důvodnou obavu o jejich život. Pokud by revizoři skutečně pociťovali důvodnou obavu o svůj život, je zjevně nelogické, že se poté vydali za obviněným vyzbrojeni pouze slzným plynem. Navíc Krajský soud v Ostravě v rozporu s realitou uvádí, že mířil na hlavu, když i ze samotného výroku soudu prvního stupně je zřejmé, že pistolí mířil na hrudník poškozeného ze vzdálenosti 3 m. S ohledem i na tyto konkrétní skutečnosti se obviněný domnívá, že nebezpečnost jeho jednání v tomto případě nedosahuje potřebného stupně, aby bylo posuzováno podle trestního zákoníku. Má tak za to, že skutek nebyl správně posouzen, což zapříčinilo též nesprávnou právní kvalifikaci podle příslušných ustanovení hmotného práva.

Pokud jde o skutek uvedený v bodě 2) rozsudku soudu prvního stupně, tak ten se podle dovolatele nestal. Navíc nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. V popisu skutku se nehovoří o žádném otočení. Z provedeného dokazování navíc jednoznačně nevyplynulo, že by obviněný měl na poškozené nějak křičet. Připouští, že utíkal, ale nic víc. Pistole se zbavil při první příležitosti odhozením do popelnice. Jakékoliv další vytahování zbraně, otáčení se, míření zbraní na poškozené, apod. je pouze fantazií poškozených.

Považuje také za důležité poukázat na neustálé pozměňování výpovědi ze strany poškozených, zejména pak J. P. Za povšimnutí zejména stojí změna v popisu události, kdy z původního tvrzení „vytažení a namíření zbraně ve 4 až 5 případech po dobu 4 až 6 sekund“ se ustálilo tvrzení „vytažení v jednom případě, namířením si nejsem úplně jistý“. Věrohodnost tohoto svědka, jakož i otestování jeho paměťové stopy, dokresluje též zakreslení pronásledování obviněného v předložených mapových podkladech. Procesně relevantním se tak zdá být pouze přepis zvukového záznamu telefonního hovoru, na který svědek P. s ohledem na plynutí času ostatně sám poukazuje. Z tohoto přepisu se ovšem situace nejeví tak dramaticky, jak jej svědek ve svých prvotních výpovědích uváděl.

Podle obhajoby tak nebylo prokázáno, že by obviněný jiného pohrůžkou násilí nutil, aby něco opominul a spáchal takový čin se zbraní. Samotné vztyčení zbraně obviněný nevnímá jako pohrůžku, pakliže je zde logické zdůvodnění, proč k tomuto mělo dojít – vyhození zbraně do popelnice.

Obviněný proto v závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2018 sp. zn. 5 To 227/2018, a aby podle § 265l tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.

Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného M. (§ 265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapitulovala výsledek předchozího řízení včetně obsahu rozsudku odvolacího soudu, jakož i dovolání obviněného včetně použitých argumentů.

Následně zdůraznila, že obviněný na podporu svého dovolání uplatnil opětovně argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je zjevné, že užitá právní kvalifikace je zcela přiléhavá. K tomu je třeba uvést, že účelem dovolání není všeobecný přezkum napadeného rozhodnutí, nýbrž jen prověření důvodnosti tvrzení obviněného o existenci jím uplatňovaného dovolacího důvodu.

Námitkami vyjádřenými v dovolání se náležitě a dostatečně podrobně zabýval odvolací soud, jehož závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které obviněný uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

Obviněný se totiž ve svém mimořádném opravném prostředku zabývá pouze otázkami skutkovými, respektive komentuje rozsah dovolání a soudům vytýká nesprávný způsob hodnocení důkazů. Je ovšem nutno konstatovat, že skutkové závěry jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a vymezený skutek byl zastřešen příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Obviněný pouze tvrdí, že hodnocení důkazů mělo vyznít v jeho prospěch. Svými námitkami se tak domáhá odlišného způsobu hodnocení důkazů, tedy pouze vykládá provedené důkazy jinak než soud a z tohoto odlišného posouzení vyvozuje odchylné skutkové okolnosti, k nimž směřuje své námitky. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci.

Státní zástupkyně proto v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v § 265b tr. ř. Současně vyslovila souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 8. 2018 sp. zn. 5 To 227/2018 je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., jelikož rozhodnutím odvolacího soudu mu byl k odvolání státní zástupkyně trest odnětí svobody zpřísněn, popř. i podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., jelikož jeho vlastní odvolání bylo soudem druhého stupně zamítnuto jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech, a to že řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, anebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Obviněný M. poukazuje na variantu poslední, tedy že odvolací soud nedůvodně zamítl jeho odvolání, ačkoli bylo důvodné vzhledem k existujícím pochybením zakládajícím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat v případě, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin, nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

Obviněný namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, protože nikomu nevyhrožoval, a jeho jednání tak nenaplnilo veškeré znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu. Navíc prohlašuje, že pistoli vytáhnul až poté, kdy revizoři proti němu použili slzný sprej.

Ze zjištěného skutkového stavu ale vyplývá, že obviněný, na základě jeho důvodného vyloučení z přepravy MHD, vůči poškozeným pronášel vulgární výrazy, kdy se poté razantním krokem vydal směrem k poškozeným, kteří měli za to, že na ně chce zaútočit, proto v rámci obrany použili pepřový sprej, a on v reakci na to vytáhnul zbraň a namířil ji proti poškozeným P. a P., kdy tak v nich vzbudil důvodnou obavu o svůj život.

Z uvedeného vyplývá, že námitka obviněného o neexistenci vyhrožování z jeho strany, a tedy nenaplnění veškerých znaků skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, je zcela lichá a neodráží skutková zjištění soudu.

K tomu je třeba dále na vysvětlenou uvést, že vyhrožování musí být způsobilé vzbudit v osobě poškozeného důvodnou obavu. Důvodnou obavou se tu rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však vzniknout nemusí, ovšem její vznik musí být reálný, a proto je nutné pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace. Nevyžaduje se proto, aby výhrůžka pachatele konkrétně obsahovala slova přímo vyjadřující vyhrožování usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, pokud přitom pachatel činil úkony svědčící o záměru vzbudit v poškozeném důvodnou obavu z usmrcení nebo způsobení těžké újmy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. 8 Tdo 254/2010).

Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je tak třeba posuzovat se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, k fyzickým charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu, aj. Stejně tak pokud bylo vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele výhrůžky splnit, bude též možno dovodit, že bylo způsobilé vzbudit důvodnou obavu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3286).

Vlastní vyhrožování pak nemusí být provedeno slovní formou, jak se snaží prosadit obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku. Pokud obviněný namířil na poškozené P. a P. zbraň bez toho, aniž by jim slovně vyhrožoval ublížením na zdraví, je možno uzavřít, že poškození se v tu chvíli důvodně obávali o svůj život a zdraví. K tomu zcela jistě postačovalo předmětné konkludentní jednání, jímž obviněný dal poškozeným dostatečně najevo, že v nich chce minimálně vzbudit strach či dokonce jim chce fakticky ublížit. V každém případě je vždy nutno komplexní posouzení celé situace. Pokud někdo namíří na jinou osobu zbraní, kdy není rozhodující, zda byla namířena na hlavu či hrudník, ani to, zda se jedná o pistoli plynovou či klasickou střelnou zbraň, je takovéto jednání bezpochyby způsobilé v jiném vzbudit obavy o své zdraví či dokonce o svůj život i bez toho, že by pachatel pronesl nějakou slovní výhrůžku. Poškození sami vypověděli, že měli důvodné obavy o svůj život.

Nejvyšší soud se závěry, ke kterým dospěl nalézací soud, souhlasí, jelikož není rozhodně obvyklé, aby někdo na jiné osoby mířil střelnou zbraní, navíc v situaci, kdy se sám v době předchozí dopustil závadového jednání spočívajícího v porušení podmínek přepravního řádu, na což byl osobami revizorů po právu upozorněn a z přepravy vykázán. Takovéto jednání obviněného není žádným způsobem akceptovatelné a tudíž ani omluvitelné. Každý si je od útlého věku vědom toho, co dokáže výstřel ze střelné zbraně způsobit a že pokud by skutečně k výstřelu vůči tělu poškozených došlo, jistě by hrozilo způsobení závažných zdravotních komplikací či dokonce by mohlo dojít ke smrti osoby, proti níž bylo zbraně použito. Není možné po poškozených požadovat, aby v takovéto situaci rozpoznali, zda se jedná o standardní střelnou zbraň nebo plynovou. Běžní neškolení občané nemusí mít takové odborné znalosti, aby tento rozdíl rozpoznali. Současně se jednalo o vypjatou situaci, kdy nebyl čas zkoumat povahu zbraně, kdy i sami poškození uvedli, že byli z celé situace šokováni tak, že při vytažení střelné zbraně oba „zamrzli“. Není tak nejmenších důvodů k pochybnostem v otázce důvodné obavy poškozených o jejich zdraví či život. Na tom nic nemění ani skutečnost, že se oba poškození posléze vydali za obviněným, jelikož evidentně nepokládali za přijatelné, aby se nebezpečná osoba pohybovala ve veřejném prostoru s pistolí v tašce. To nakonec sami poškození vypověděli, a svědčí o tom i telefonický kontakt s Policií ČR, kdy poškození nahlásili spáchání trestného činu a nechtěli, aby obviněný „zmizel.“

Námitka obviněného, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, se vzhledem k výše uvedenému prokázanému skutkovému stavu jeví jako zcela absurdní. Nelze než zopakovat, že obviněný si musel být vědom, že namíření střelné či plynové zbraně proti jiné osobě je jednání, které v této osobě může vzbudit důvodné obavy o její zdraví či život. Nemohl žádným způsobem předpokládat, že poškození poznají, že se jedná o plynovou pistoli, jelikož se za prvé jednalo o vypjatou situaci, kdy není běžné, aby někdo mířil na druhého uprostřed ulice zbraní, a za druhé pro takovéto rozpoznání je potřeba určitých odborných znalostí. Kdyby obviněný nechtěl v poškozených vzbudit obavu o jejich zdraví či život, tak by tímto způsobem nevystupoval. Není pochyb, že obviněný si musel být současně i vědom toho, že tímto chováním vůči poškozeným může spáchat trestný čin, jelikož takové chování ve společnosti není běžné a normální. Obviněný tak bez nejmenších pochybností jednal minimálně v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Námitky obviněného uvedené v dovolání týkající se subjektivní stránky spáchaného trestného činu tak byly posouzeny jako zcela nedůvodné.

Stejně tak je zcela lichá námitka obviněného, že zbraň vytáhl na svoji obranu. Jak bylo uvedeno výše, obviněný vůči poškozeným pronášel vulgární výrazy v reakci na své vykázání z přepravy a poté proti nim vyrazil razantním krokem, ze kterého poškození usoudili, že je hodlá napadnout. To stejné vypověděl i nezaujatý svědek M. R., který byl celému incidentu přítomen. Byli to tedy poškození, kdo užili slzný sprej v rámci nutné obrany v souladu s ustanovením § 29 tr. zákoníku proti obviněnému. Vůči tomuto jejich jednání v nutné obraně pak ze strany obviněného nebyla nutná obrana přípustná (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 400).

Nejvyšší soud tak zcela souhlasí s právními závěry nalézacího soudu, které potvrdil i soud odvolací, a konstatuje, že obviněný svým jednáním naplnil veškeré znaky skutkové podstaty trestného činu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku.

Obviněný sice podal v rámci dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. též námitky proti výroku o vině pod bodem 2), kdy byl odsouzen pro trestný čin vydírání, ve skutečnosti ale těmito námitkami nenapadá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze a výhradně soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci poukazuje na nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědí poškozených P. a P.), je nutno považovat za námitky skutkového a procesního charakteru, týkající se především úplnosti dokazování a hodnocení provedených důkazů. V této části podaného dovolání tedy obviněný neuplatnil námitku v tom smyslu, že by soudy učiněné skutkové zjištění nenaplňovalo zákonné znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Uvedené námitky tudíž nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je dovolání možno podat pouze tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).

Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li obviněný (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).

Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že obviněný sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí také řádně vyložily, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinily, a podrobně se zabývaly i obhajobou obviněného.

Pro úplnost je možno doplnit, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně jasně vysvětlil, z jakých důvodů učinil závěr o vině obviněného. Tento soud vycházel z výpovědí svědků P. a P., které opakovaně vyslýchal, jelikož v jejich výpovědích byly určité rozpory, což bylo bezpochyby zapříčiněno dlouhým časovým odstupem mezi spácháním trestného činu a konáním hlavního líčení. Tyto výpovědi poté konfrontoval s přepisem telefonického hovoru svědka P. s dozorujícím policistou příslušného oddělení policie. Na základě takto provedených důkazů nalézací soud dovodil, že došlo v jednom případě k vytažení zbraně obviněným směrem ke svědkům P. a P. Na základě těchto skutečností pak nalézací soud upravil skutkovou větu oproti podané obžalobě, jelikož určité skutečnosti nebyly před soudem v hlavním líčení prokázány. Obviněného námitka o nevěrohodnosti svědků je zcela nedůvodná. Je nutno zdůraznit, že oba poškození jednali pod značným stresem, oba navíc celou situaci sledovali z jiných míst, což bezpochyby mohlo vést k tomu, že každý hodnotil situaci trošku odlišně. Jak již bylo zmíněno, bylo třeba také vzít v úvahu délku trestního řízení, kdy svědci si již nemuseli určité skutečnosti přesně pamatovat. To ovšem nevylučuje jejich věrohodnost a skutečnost, pokud jde o prokázání okolnosti, že minimálně v jednom případě obviněný na poškozené vytáhnul zbraň a pohrozil jim, aby ho nechali být a přestali jej sledovat. Na této skutečnosti se poškození ve svých výpovědích shodli, což vyplývá i z přepisu telefonického hovoru svědka P. s dozorujícím policistou příslušného oddělení policie. Právě toto jedno vytažení zbraně pak obvinění vnímali jako pohrůžku, kterou je obviněný nutil, aby jej přestali sledovat. Toto sledování obviněného ale bylo v dané situaci důvodné a oprávněné, neboť bylo nepřijatelné, aby se obviněný na veřejnosti nadále pohyboval ve stavu, kdy byl ochoten a schopen ohrožovat jiné osoby namířenou zbraní.

Nejvyšší soud se tak zcela ztotožnil se závěry nalézacího a odvolacího soudu s tím, že obviněný svým jednáním uvedeným pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu naplnil veškeré znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, což bylo bezpečně prokázáno na základě provedených důkazů.

Po náležitém posouzení předloženého spisu a podaného dovolání dovolací soud navíc zjistil, že většina námitek uváděných obviněným byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení, zejména v odvolání. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomu je třeba ale dodat, že se musí jednat o námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod.

Nejvyšší soud tedy v konečném důsledku shledal, že v dovolání uplatněné námitky nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se jedná částečně o námitky skutkové, kterými se obviněný snaží prosadit svoji verzi skutkového děje (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy) a částečně o námitky hmotněprávní, které jsou ovšem zcela neopodstatněné. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., k jeho naplnění dojít nemohlo, jelikož soud druhého stupně zcela důvodně odvolání obviněného proti rozsudku nalézacího soudu zamítl. Dovolání obviněného T. M. bylo proto odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
    V Brně dne 20. 3. 2019


    JUDr. František Hrabec
    předseda senátu