Rozhodnutí NS

28 Cdo 2519/2011

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/11/2012
Spisová značka:28 Cdo 2519/2011
ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.2519.2011.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Náhrada škody
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.
§ 36 odst. 5 předpisu č. 240/2000Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

28 Cdo 2519/2011

ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: Utopená s. r. o. – v likvidaci, se sídlem v Praze – Karlíně, Pobřežní 78/34, zastoupena likvidátorem JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou v Brně, Jakubská 1, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody ve výši 50.765.891,- Kč, s daní z přidané hodnoty a s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 164/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, č. j. 25 Co 448/2010-158, takto:

I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
I. Předchozí průběh řízení

Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 6. 2010, č. j. 12 C 164/2005-123, kterým byla žaloba zamítnuta; stalo se tak v obou jeho výrocích, pouze výrok I. rozsudku soudu prvního stupně byl odvolacím soudem (nikoli obsahově) změněn na formulaci o zamítnutí žaloby. Ohledně nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně z titulu náhrady škody domáhala po žalované zaplacení částky ve výši 50.765.891,- Kč s daní z přidané hodnoty ve výši 19 % z této částky a s úrokem z prodlení 4 % ročně od 14. 8. 2002 do zaplacení. Tvrdila, že škoda jí byla způsobena v srpnu 2002 v důsledku povodně, vysokého stavu vody v řece V. Dne 6. 8. 2002 začaly v povodí řeky V. vydatné deště a v noci na 8. 8. 2002 došlo k prvnímu vzedmutí hladiny V. v P. Dne 12. 8. 2002 krizový štáb magistrátu hlavního města P. opakovaně ujišťoval obyvatelstvo, že hladina V. dosáhne maximálně padesátileté vody. Byl též zveřejněn seznam ulic ohrožených dvacetiletou vodou a ulice, ve které měla žalobkyně uskladněna své věci, v seznamu nebyla. Žalobkyně postupovala podle informací krizového štábu a prováděla opatření k ochraně svého majetku. Nakonec byla celá oblast evakuována a žalobkyně již neměla přístup do nemovitostí a věci tam musela ponechat. Stát podle žalobkyně nevytvořil potřebné podmínky pro ochranu majetku v případě živelné katastrofy; zejména nedostatečnou předpovědní službou.

Soud prvního stupně uvedl, že není toho názoru, že by zjištěný skutkový stav zakládal odpovědnostní vztah státu k žalobkyni podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. V průběhu řízení nebylo zjištěno, že by došlo ze strany státu k nesprávnému úřednímu postupu, protože nedošlo k porušení žádné povinnosti a ve věci tedy absentuje příčinná souvislost mezi vznikem škody a případným (ne)konáním konkrétního subjektu. Soud též vyslovil nesouhlas s tím, že by případně nepřesná meteorologická předpověď či chybná manipulace s vodním dílem byla výkonem státní moci. Dodal, že ve věci nedošlo ani k porušení povinností státu podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), v příslušném znění. Náhrada škody podle § 36 tohoto zákona míří podle soudu na situace, kdy ke škodě dojde v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními. Skutečnost, že žalobkyně měla zboží uskladněno v zátopové oblasti K., která byla z důvodu nařízení evakuace uzavřena a proto žalobkyně neměla k věcem přístup, podle soudu nelze považovat za opatření ve smyslu krizového zákona. Z těchto důvodů žalobu žalobkyně zamítl.

Odvolací soud se s argumentací soudu prvního stupně ztotožnil. Dodal, že v řízení nebylo zjištěno žádné pochybení státu a tedy ani žádný nesprávný úřední postup ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb.; nelze dovodit ani nesplnění povinnosti předcházet škodám. Nadto se odvolací instance zabývala též povahou a činností Českého hydrometeorologického ústavu, který je příspěvkovou organizací, a Povodí Vltavy jako státního podniku a dovodila, že nejde o orgány nebo organizační složky státu či právnické osoby, kterým by byla zákonem svěřena státní správa v oblasti předcházení povodním a řešení krizových situací v souvislosti s povodněmi.


II. Dovolání žalobkyně a vyjádření žalovaného

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání. Dovodila jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a za důvod dovolání označila nesprávné právní posouzení věci. Otázky zásadního právního významu spatřovala v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily odpovědnost státu - stát odpovídá ze škodu vzniklou tím, že 1) nezajistil v dostatečné míře podmínky k tomu, aby krizové orgány byly řádně, úplně a včas informovány o průběhu a vývoji povodňové situace a 2) nevytvořil takový soubor zásad a pokynů ke snižování nepříznivých účinků povodní (manipulační řád vodního díla), aby bylo v případě povodní využito retenčních schopností přehrad k zabránění nebo zmírnění ničivých účinků povodní. V dovolání žalobkyně navrhla zrušení rozsudků obou nižších instancí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila prostřednictvím odborného útvaru ministerstva vnitra. Ztotožnila se v něm s právním posouzením věci soudy nižších instancí a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená likvidátorem (advokátkou), podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


III. Posouzení přípustnosti dovolání, uplatněný dovolací důvod

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud je toho názoru, že posuzovaná věc tak, jak je v příslušném rozsahu v dovolání předestřena, splňuje kritéria daná ustanoveními § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Na úrovni dovolacího soudu již sice byly podobné případy judikatorně řešeny v rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 3798/2007 a 25 Cdo 1649/2007 (Rc 10/2010), přesto však dovolatelka učinila předmětem dovolání otázky jdoucí nad rámec zákona č. 240/2000 Sb. Tyto otázky spočívají, jak již výše řečeno, v tvrzeném nezajištění podmínek ke korektní informovanosti veřejnosti (včetně žalobkyně) o povodňové situaci, a dále v tvrzených koncepčních nedostatcích aktivit státu ve vztahu k povodňovým situacím (využití retenčních schopností přehrad apod.). Takto nastavený skutkový rámec dovolání, se kterým se již musely podstatnou měrou vypořádat nižší instance, činí z napadeného rozsudku odvolacího soudu předmět zásadního právního významu.


IV. Právní posouzení věci

Nejvyšší soud v již zmíněném rozsudku ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2010, konstatoval, že krizový zákon vymezuje působnost a pravomoc státních orgánů a orgánů územních samosprávných celků i práva a povinnosti právnických a fyzických osob při přípravě na krizové situace, které nesouvisejí se zajišťováním obrany České republiky před vnějším napadením, a při jejich řešení (viz též § 1 zákona č. 240/2000 Sb.).

Podle § 36 odst. 1 krizového zákona stát odpovídá za škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5 téhož zákona), prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám. Podle odst. 4 tohoto ustanovení peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma. Podle odst. 5 nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody. Podle odst. 7 orgán krizového řízení je oprávněn požadovat uhrazení nákladů, které vynaložil jako náhradu škody, po původci havárie nebo jiné události, v jejímž důsledku vznikla krizová situace a musela být nařízena krizová opatření.

Z této úpravy je zřejmé, že úprava odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením (je jím i opatření přijaté v souvislosti s povodní, resp. za účelem předcházení jejím následkům) je speciální regulací obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě krizovým zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění tří předpokladů, kterými jsou 1) provedení krizového opatření, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007 (Rc 10/2010)].

Evropský soud pro lidská práva konstatoval pozitivní závazek státu při ochraně vlastnictví v rozsudku velkého senátu ve věci Ö. proti T. (z 30. 11. 2004, č. stížnosti 48939/99) a v rozhodnutí ve věci B. a další proti R. (z 20. 3. 2008, stížnost č. 15339/02 a další). Soud rozhodl, že pozitivní závazky států chránit a naplnit práva zakotvená v evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod se vztahují i na situace přírodních katastrof. I když jsou přírodní katastrofy mimo sféru ovlivnitelnosti státu, musí státy přijímat odpovídající opatření ke zmírnění jejich následků, a to zejména preventivní opatření ke zmírnění až minimalizování následků živelních pohrom. Konkrétní požadavky na stát se však liší podle toho, o jaké právo (a o jaký skutkový stav) se jedná. Aplikace pozitivních závazků se uplatní tehdy, pokud stát o přírodní katastrofě věděl či vědět mohl. K ochraně majetku musí stát přijmout taková opatření, která jsou rozumná a přiměřená. Při výběru konkrétních praktických opatření stát požívá zvlášť širokou míru uvážení, avšak není možné, aby nepodnikl prakticky nic (viz Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, s. 304, bod 17.).

Dovolací přezkum se musel po stránce skutkové zaměřit prvotně na ty děje, s nimiž žalobkyně spojuje vznik škody na své straně. V první řadě je to již v žalobě popsaná situace spočívající v tom, že vzhledem k evakuaci obyvatel v prostoru K. a uzavření příslušné zóny nemohla žalobkyně své uskladněné věci včas přestěhovat a tím zachránit. Po vyhlášení evakuace jí byl přístup do obchodních prostor již odepřen. Za druhé, v průběhu řízení žalobkyně koncentrovala skutkové zdůvodnění tvrzené odpovědnosti státu (ministerstva vnitra) na skutkové děje (opomenutí) u orgánů krizového řízení, které měly spočívat v poskytnutí již jen pozdních a nedostatečných informací o průběhu a vývoji povodňové situace; k nim připojila tvrzená koncepční pochybení státu, v jejichž důsledku nebylo využito možností včasného varování před zesílením povodně a zejména retenční kapacity přehrad na vodním toku V.

Nutno tu zdůraznit, že obvyklým průběhem uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé žalobkyni by byl speciální postup podle § 36 odst. 5 zákona č. 240/2000 Sb. Zejména v případě takto vysoké škody bylo na žalobkyni, aby – při dodržení relevantních právních předpisů - uplatnila nárok na náhradu škody do šesti měsíců od subjektivní vědomosti o škodě (zjevně koincidující s povodněmi) u orgánu krizového řízení. Nestalo-li se tak ve lhůtě, byla poté žalobkyně závislou na moderační klauzuli upravené v již citovaném ustanovení, podle níž lze přiznat náhradu škody v případech hodných zvláštního zřetele i po uplynutí šestiměsíční subjektivní lhůty, avšak do konce běhu pětileté objektivní lhůty běžící od vzniku škody.

Jak již naznačeno, žalobkyně zákonným požadavkům nedostála. Svůj nárok uplatnila prostřednictvím advokátní kanceláře až dne 6. 8. 2004 u hlavního města Prahy, tedy přibližně dva roky po vzniku škody a nabytí subjektivní vědomosti o ní. Je přitom pozoruhodné, že již zde žalobkyně, pravděpodobně vědoma si problematičnosti časové dimenze uplatnění nároku, argumentuje spíše obecnými skutkovými tvrzeními (neinformovanost, systémové nedostatky), než konkrétním škodním dějem (znehodnocení věcí v důsledku nařízení evakuace). Hlavní město P. reagovalo v dopise ze dne 2. 9. 2004 odmítnutím uplatněného nároku a žalobkyně se poté obrátila na soud.

V rámci použití soudní cesty uplatnění nároku pak žalobkyně postupně – a v dovolání výhradně – konstruovala uplatněný nárok na náhradu škody tvrzením, podle něhož mělo jít o nesprávný úřední postup státu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Vzhledem k tomu, že charakteristika nesprávného úředního postupu v posledně citovaném ustanovení je otevřená (průtahy v řízení, pozdní vydání rozhodnutí), nebylo možné vyloučit, že by žalobkyní tvrzené skutečnosti mohly takový postup zakládat. K tomu lze dodat, že při jisté procesní toleranci lze žalobkyni přiznat, že vzhledem k obsahu již zmíněného dopisu žalobkyně, adresovaného magistrátu hlavního města Prahy dne 6. 8. 2004, může jít o takové uplatnění nároku, které by zakládalo splnění podmínky předběžného projednání nároku ve smyslu § 14 zákona č. 82/1998 Sb. Nicméně faktem tu zůstává, že – lze-li soudit ze spisových podkladů

– se žalobkyně neobrátila na ministerstvo vnitra či jinou organizační složku státu v rámci obligatorního předběžného projednání nároku, a její postup v tomto směru tedy vykazuje sice tolerovatelnou, přesto však ne zcela pominutelnou vadu.

Nesprávný úřední postup státu měl být podle žalobkyně (shrnuto) založen tím, že dne 12. 8. 2002 nejprve krizový štáb povodně, ale poté též magistrát metropole a primátor informovali veřejnost tak, že nehrozí povodeň ve zcela mimořádném rozsahu (měla hrozit tzv. padesátiletá voda). Soud prvního stupně, z jehož skutkových zjištění vycházel v úplnosti též soud odvolací, provedl k této situaci skutková zjištění, jež jsou velmi podrobná a možno říci vyčerpávající. Z těchto skutkových zjištění lze vyjmout hodnocení, podle něhož žalobkyní kritizovaná informace vycházela v čase, v němž byla podána, ze všech dostupných informací, které měl krizový štáb povodně reálně k dispozici (zejména šlo o hlášení Č. h. ú. a též P. V., s. p.). Takové hodnocení vede k závěru, že poskytnutá informace byla v určitém momentu v rámci možností objektivní, nikoliv matoucí. Jak též vyplývá ze zjištění soudu prvního stupně, následným problémem se stalo, že v noci z 12. 8. na 13. 8. 2002 došlo k rychlému zvýšení hladiny vody u přítoků V., zejména u řeky B., čímž se hladina toku podstatně zvýšila - z hlediska intenzity povodně až vícenásobně. Je tu však přinejmenším sporné přičítat tento překotný děj k tíži státu. Povodňová situace eskalovala ve velmi krátkém časovém úseku a hraničila tedy s působením přírodní síly (vis maior), které se stalo neodvratitelným a na něž nemohlo být reagováno s takovým předstihem, jak požaduje žalobkyně. Uzavře-li dovolací soud dostupná skutková zjištění, s následující subsumpcí těchto zjištění pod ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., pak nelze dospět k závěru, že by orgány krizového řízení jednaly v průběhu povodně tak, že by jejich konání či obsah poskytnutých informací byl nesprávným úředním postupem. Jinými slovy, dovolací soud nenalézá porušení povinností těchto orgánů z hlediska v úvahu přicházejících skutkových podstat zákona č. 240/2000 Sb.

Zbylou a též zásadní výtkou dovolatelky je přetrvávající absence systémových opatření ze strany státu, která se měla v průběhu povodně projevit v několika ohledech. Především mělo chybně dojít k tomu, že nebylo využito retenčního potenciálu v úvahu přicházejících přehradních nádrží vltavské kaskády; k naplnění kapacity těchto nádrží ve prospěch rozložení následků působení povodně mělo dojít dokonce až 14. 8. 2002. K vytýkaným absentujícím systémovým opatřením lze přiřadit též ten aspekt působení či nepůsobení systému, který by spočíval v lokaci dostatečného počtu míst, která by podávala sofistikované informace o stavu vody na jednotlivých přítocích hlavního vodního toku. Jde tu vskutku o skutečnosti zásadní a svou povahou systémové. Při hodnocení a následném právním posouzení těchto skutečností se však nabízejí k odpovědi dvě otázky. Jednou z nich je, nakolik může být takto (potenciálně) dobudovaný systém úplný, aby zabránil důsledkům působení povodně v případě její eskalace, která podle všeho vykazuje vždy určitý prvek nepředvídatelnosti. A kromě toho je otázkou, zda kumulovat systémovou stránku věci s posouzením bezprostřední činnosti orgánů krizového řízení, která ve dnech povodně (podle zákona č. 240/2000 Sb.) probíhala. Dovolacímu soudu se jeví jako těžko přijatelné, aby byl stát, potažmo ministerstvo vnitra, odpovědný v podstatě bezprostředně za to, že orgány krizového řízení fungovaly v době povodně v rámci zákona (podle podmínek zvenčí organizačně nastavených). Je nutné předpokládat, že eventuálně dokonalejší systémové zabezpečení protipovodňové ochrany nemohlo a nemůže být záležitostí bezprostředních aktivit orgánu krizového řízení.

Poměrně rozsáhlé dovolací námitky se tedy obsahově zabývají nedostatečným zajištěním prevence proti povodním a jejich následkům. Poukazují mimo jiné na možné porušení § 415 obč. zák. o prevenční povinnosti proti způsobení škody a v souvislosti s tímto ustanovením na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 374/2008, pojednávající v podstatě o tomtéž (rozumné omezení rizika vzniku škod na zdraví i majetku zachováním náležité míry předběžné opatrnosti). Cituje se také usnesení vlády ČR č. 185/1998, přijaté ke zprávě o analýze příčin povodní v roce 1997. Obsahem usnesení bylo mj. uložení úkolů příslušným resortním ministrům, směřujících ke zlepšení předpovědní povodňové služby a varovného systému, jakož i k organizačnímu zvládání krizových situací. Dovolatelka konstatuje i s odkazem na zprávu Ing. O., DrSc. (blíže viz dovolání), že tyto úkoly nebyly splněny. Tvrzení dovolatelky však nutně vedou k závěru, že v takovém případě by mělo být aplikováno nikoli obecné ustanovení obč. zák., ale předpisy speciální – zákon č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů, jakož i zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon). Z druhého jmenovaného předpisu jde zejména o ustanovení § 63 - § 87 (Hlava IX Ochrana před povodněmi). V obou zákonem jsou však rozloženy příslušné povinnosti mezi stát, orgány územní samosprávy a orgány krizového řízení, u vodního zákona jsou navíc stanoveny povinnosti správcům povodí, vlastníkům vodních děl a správcům vodních toků. V dovolání by tedy mělo být rozlišeno, která tvrzená opomenutí splnění povinností z jednoho či obou zákonů jsou přičítána státu, pokud možno i s uvedením odpovídající právní normy. Toto však v dovolání obsaženo není a nelze ani vytýkat nižším instancím, že se tímto (důkazním) směrem z vlastní iniciativy nevydaly. Dovolací soud je navíc vázán skutkovým základem věci, jak jej zjistily nižší instance, a není oprávněn provádět kromě zákonem stanovených výjimek dokazování ani – bez adekvátních tvrzení v dovolání – zaměřit svůj právní názor zcela novým směrem.

I ve vztahu k těmto právním aspektům dovolání tedy nelze dospět k závěru, že by stát odpovídal za žalobkyní tvrzenou škodu podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., tedy za nesprávný úřední postup, jehož se měl podle dovolatelky dopustit.

Z řečeného vyplývá, že na základě rozsáhlých skutkových zjištění dospěly jak soud odvolací, jehož právní závěry byly prvotně posuzovány při dovolacím přezkumu, tak i soud prvního stupně, jehož právní i skutková hodnocení učinil odvolací soud součástí svých závěrů, ke správnému vyřešení sporu a tedy i ke správnému rozhodnutí po stránce věcné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně zamítá (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Úspěšné straně žalované by příslušelo podle § 243b odst. 5 o. s. ř. a návazných ustanovení právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tato strana se však písemně vyjádřila k dovolání prostřednictvím příslušného útvaru ministerstva vnitra. Nevznikly jí tedy náklady řízení, které by měly být k tíži strany žalující přiznány.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 11. dubna 2012

JUDr. Ludvík D a v i d, CSc.
předseda senátu