Rozhodnutí NS

29 NSCR 167/2016

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/30/2018
Senátní značka:29 NSCR 167/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:29.NSCR.167.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Insolvence
Insolvenční řízení
Smlouva o úvěru
Úschova
Právní úkony
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 2 IZ.
§ 332 obch. zák.
§ 266 obch. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
MSPH 60 INS 5788/2015
29 NSČR 167/2016-A-92



USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka GRAMBRIENS s. r. o., se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, PSČR 110 00, identifikační číslo osoby 28 98 95 97, zastoupeného Mgr. Davidem Frankem, advokátem, se sídlem v Přerově, Bartošova 1750/17, PSČ 750 02, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 60 INS 5788/2015, o insolvenčním návrhu věřitele Credico europe a. s., se sídlem v Praze 1, Maltézské náměstí 537/4, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 24 84 02 62, o dovolání insolvenčního navrhovatele, zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2016, č. j. MSPH 60 INS 5788/2015, 1 VSPH 283/2016-A-79, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání insolvenčního navrhovatele (Credico europe a. s. − dále jen „věřitel“) usnesením ze dne 31. března 2016, č. j. MSPH 60 INS 5788/2015, 1 VSPH 283/2016-A-79, potvrdil usnesení ze dne 16. prosince 2015, č. j. MSPH 60 INS 5788/2015-A-58, jímž Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) zamítl insolvenční návrh věřitele.

Odvolací soud (ve shodě s insolvenčním soudem) vyšel z toho, že:

1) Insolvenčním návrhem podaným u insolvenčního soudu dne 5. března 2015 se věřitel domáhal zjištění úpadku dlužníka (GRAMBRIENS s. r. o.), s tím, že má za dlužníkem pohledávku v celkové výši 2,575.025,52 Kč ze smlouvy o podnikatelském úvěru ze dne 12. ledna 2012 (dále jen „smlouva o úvěru“).

2) Smlouvou o úvěru se věřitel zavázal poskytnout dlužníku úvěr ve výši 700.000,- Kč a dlužník se zavázal úvěr vrátit spolu s úrokem z úvěru a úplatou za poskytnutí úvěru. Úrok z úvěru byl dohodnut ve výši 14.000,- Kč měsíčně a úplata za poskytnutí úvěru ve výši 70.000,- Kč. Úhrnnou částku ve výši 1.274.000,- Kč se dlužník zavázal zaplatit věřiteli do 12. ledna 2015, a to v měsíčních splátkách ve výši 14.000,- Kč a v poslední splátce ve výši 784.000,- Kč, a to na účet věřitelky pod variabilním symbolem číslo 28989597 (identifikační číslo osoby dlužníka). Dále smlouva o úvěru obsahovala ujednání o smluvní pokutě a „zesplatnění“ celého závazku v případě prodlení dlužníka s úhradou splátek.

3) Dlužník uhradil věřiteli částku 210.000,- Kč a dostal se do prodlení s úhradou splátek úvěru.

4) Dne 16. dubna 2014 uzavřeli JUDr. Veronika Fryšáková Šimánková (jako schovatelka), společnost RSCG SE (jako složitel) a věřitel (jako nabyvatel) za účasti dlužníka smlouvu o úschově peněz na účtu úschov advokáta, ve které věřitel a dlužník prohlásili, že dlužník má vůči věřiteli závazek ze smlouvy o úvěru a dalších souvisejících právních vztahů ve výši 2.352.257,- Kč. Smluvní strany se dohodly, že složitel uhradí věřiteli dluh za dlužníka „na účet advokátních úschov“ schovatelky nejpozději do 26. dubna 2014, s tím, že nebude-li uvedená částka do zmíněného data složena, smlouva pozbývá platnosti.

5) Dne 24. dubna 2014 zaslala schovatelka označeným příjemcům návrh prohlášení složitele pro věřitele týkající se smlouvy o úschově, zejména specifikace účtu, ze kterého bude dlužná částka uhrazena.

6) Dne 25. dubna 2014 uhradila společnost DANARE a. s. (dále jen „společnost D“) věřiteli částku 2.352.257,- Kč, a to pod variabilním symbolem číslo 28989597.

7) Dne 5. května 2014 zaslala schovatelka věřiteli návrh prohlášení společnosti D a dlužníka, podle kterého měla označená společnost prohlásit, že dne 25. dubna 2014 se souhlasem dlužníka uhradila věřiteli částku 2.352.257,- Kč za účelem úhrady závazku dlužníka vůči věřiteli.

8) Dne 13. listopadu 2013 vyzval věřitel společnost D k úhradě jejího závazku ve výši 3.090.000,- Kč, na účet věřitele pod variabilním symbolem číslo 28063856, a to ve lhůtě do 31. prosince 2013.

9) Společnost D zaplatila věřiteli částku 2.352.257,- Kč z titulu úhrady závazku dlužníka (viz prohlášení ze dne 5. října 2015).

Na tomto základě odvolací soud, cituje ustanovení § 143 odst. 2 zákona 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), a vycházeje z ustanovení § 332 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, podle něhož pohledávka věřitele za dlužníkem zanikla v plném rozsahu plněním třetí osobou se souhlasem dlužníka; věřitel tak neosvědčil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku, pročež nebyl oprávněn k podání insolvenčního návrhu.

Proti usnesení odvolacího soudu podal věřitel dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení otázek hmotného práva, které „v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu“, a to zda:

a) Lze za platný považovat právní úkon, u něhož jsou pochybnosti o jeho obsahu odstranitelné až na základě dodatečného a s velkým odstupem času učiněného sdělení jednajícího subjektu adresovaného soudu o tom, jaký byl skutečný obsah jeho vůle?

b) Může být souhlas dlužníka s plněním třetí osoby ve smyslu § 332 obch. zák. jako právní úkon představován procesními tvrzeními dlužníka vyjadřovanými vůči soudu v soudním řízení, navíc s velkým časovým odstupem od plnění?

c) Mohlo plnění třetí osoby na jiný bankovní účet bez dalšího přivodit účinek splnění závazku, bylo-li dlužníkem a věřitelem závazně sjednáno plnění na bankovní účet advokátky v rámci dohody o plnění do advokátní úschovy?

d) Mohou podmínky, za kterých plnění třetí osobou za dlužníka má účinky splnění závazku, věřitel a dlužník dohodnout odchylně od zákonné úpravy v § 332 obch. zák., a to i s účinky pro třetí osobu, která není účastníkem dohody?

Dovolatel akcentuje, že z hlediska právního posouzení „se jedná principiálně o dva zásadní aspekty věci“, a to zda „byla platně dána vůle plátce plnit za dlužníka (soluční právní úkon)“, a zda „byl platně dán souhlas dlužníka s plněním třetí osoby“.

S poukazem na skutkové okolnosti projednávané věci dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, podle něhož souhlas dlužníka s plněním třetí osobou ve smyslu ustanovení § 332 obch. zák. musí být učiněn „v přiměřené časové souvislosti s plněním“ a musí jít o „právní úkon adresný“. Navíc plnění ze strany třetí osoby bylo učiněno na jiný bankovní účet, než bylo určeno ve smlouvě o úschově (v rozporu s touto smlouvou); takovým plněním nemohly nastat účinky splnění dluhu. Současně nebyly splněny podmínky pro to, aby dovolatel vrátil společnosti D poskytnuté plnění, když tato měla vůči dovolateli v době plnění „vlastní dluh“. Dovolatel tak po právu platbu považoval za plnění dluhu společnosti D (a nikoli dlužníka).

Potud zmiňuje závěry obsažené v judikatuře Nejvyššího soudu, konkrétně v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 2942/2009 (jde o rozsudek ze dne 31. března 2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2010, pod číslem 180), v usnesení sp. zn. 32 Cdo 1604/2008 (správně jde o rozsudek ze dne 27. května 2009), jakož i v usnesení sp. zn. 20 Cdo 3134/2012 (jde o usnesení ze dne 30. ledna 2013); zároveň dovozuje, že neměl důvod vrátit plnění ve smyslu rozsudku sp. zn. 31 Cdo 3065/2009 (jde o rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013, uveřejněný pod číslem 42/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání věřitele, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, odpovídá závěrům, které Nejvyšší soud při výkladu ustanovení § 332 odst. 1 obch. zák. formuloval v rozsudku ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Odo 1693/2006, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2009, pod číslem 84.

Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti ani o tom, že projev vůle, jímž společnost D plnila věřiteli závazek dlužníka, je právním úkonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) určitým (a platným), přičemž z jeho obsahu (viz výše platby ve spojení s účelem platby prostřednictvím variabilního symbolu – identifikačního čísla osoby dlužníka), ve spojení s ujednáním plynoucím ze smlouvy o úvěru a ze smlouvy o úschově, jakož i z následného návrhu prohlášení společnosti D a dlužníka (zaslaného věřiteli schovatelkou dne 5. května 2014) je zjevné, že šlo o plnění třetí osobou na závazek dlužníka se souhlasem dlužníka (k tomu srov. výkladová pravidla určená v ustanoveních § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a § 266 obch. zák. a formulovaná např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, jakož i v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. 29 Cdo 860/2012).

Přitom je zjevné, že dovolateli nic nebránilo v tom, aby se − měl-li (přes výše uvedené) pochybnosti o účelu platby ze strany společnosti D – dotázal dlužníka, zda vskutku společnost D plnila s jeho souhlasem. Argumentace dovolatele, podle níž si platbu ponechal (mohl ponechat) jako úhradu (jediného) závazku společnosti D, zjevně odporuje skutkovým zjištěním, z nichž při formulaci právních závěrů o splnění závazku dlužníka společností D vyšel odvolací soud, nehledě na to, že částka placená společností D jednak neodpovídá výši jejího (věřitelem tvrzeného) dluhu, jednak byl označena jiným variabilním symbolem (jiným účelem platby) [viz výzva k plnění ze dne 13. listopadu 2013].

Další dovolatelem „otevřené“ právní otázky jsou právně nevýznamné již proto, že smlouva o úschově „pozbyla platnosti“ (do 26. dubna 2014 podle ní nebylo plněno).

Konečně poukaz dovolatele na závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozhodnutích specifikovaných v dovolání je nepřípadný již proto, že v poměrech dané věci odvolací soud rozhodoval na základě odlišného skutkového stavu.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu navrhovateli a státnímu zastupitelství, které případně vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje zvláštním způsobem.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 8. 2018


JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu