Rozhodnutí NS

11 Tdo 1271/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/25/2018
Spisová značka:11 Tdo 1271/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:11.TDO.1271.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Prekursor
Výroba a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu
Dotčené předpisy:§ 283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku
§ 286 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:C EU
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
11 Tdo 1271/2018-23


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání obviněného J. A. S. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 1 To 21/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 8/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. A. S. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 1. 2018, pod č. j. 50 T 8/2017-1216, byl obviněný J. A. S. uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a 4 měsíců, k jehož výkonu byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

2. Protiprávní jednání obviněného spočívalo v tom, že v době nejméně od 10. 6. 2015 do 24. 8. 2015 na různých místech, zejména v okolí K. a F. p. R., s cílem získání finančního profitu, prodával opakovaně D. D. farmaceutický výrobek s obchodním označením Cirrus, který obsahuje prekurzor pseudoefedrin v množství 120 miligramů v každé tabletě, kterých bylo celkem 14 v jednom blistru, představujícím jedno balení, a které prodával za částku 244 Kč, kdy výrobek dovážel z Polska do ČR, a to pro jednotlivé případy v množství 500 blistrů za částku 122 000 Kč a za dané období takto dovezl 3 000 blistrů, tedy 42 000 tablet s obsahem 5 040 gramů pseudoefedrinu, z nichž bylo možno reálně vyrobit 2 969,76 gramů psychotropní látky pervitin, přičemž pseudoefedrin je látka, která je uvedena jako prekursor v příloze č. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 o prekursorech drog, a již lze extrahovat snadno dostupnými prostředky, a z této je možno vyrobit drogu pervitin chemicky definovanou jako metamfetamin, který je uveden v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., vydaného na základě zmocnění ustanovení § 44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách. V podrobnostech popisu skutkového děje Nejvyšší soud odkazuje na shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě.

3. Obviněný podal následně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě odvolání, o němž rozhodl dne 28. 5. 2018 usnesením č. j. 1 To 21/2018 - 1261 Vrchní soud v Olomouci tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.

Dovolání obviněného a vyjádření k němu

4. Posledně uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný namítl, že je zřejmé, že farmaceutický výrobek Cirrus obsahuje prekursor pseudoefedrin, avšak samotný výrobek Cirrus prekursorem není, neboť se jedná o lék běžně dostupný v polské prodejní síti. Tento měl obviněný prodávat v originálním balení, včetně příbalového letáku, zabalený v krabičkách a blistrech. Z tohoto důvodu není možné jednoznačně utvořit skutkový závěr o obchodování s prekursorem. V souvislosti s tím obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 344/2017, reagující na změnu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 o prekursorech drog, provedenou nařízením č. 1258/2013, podle něhož přichází do úvahy užití právní kvalifikace podle § 286 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, které stanoví mírnější trestní sazbu, než je tomu v případě § 283 odst. 3 tr. zákoníku.

6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

7. Vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství nebylo soudu do doby tohoto rozhodnutí doručeno.

III.
Přípustnost a důvodnost dovolání

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve konstatuje, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].

9. Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.

10. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

11. V obecné rovině je nutno zdůraznit a připomenout, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Jinak řečeno, v případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon vyžaduje, aby podstatou výhrad obviněného a obsahem jím uplatněných dovolacích námitek se stalo tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci, popsaný v jejich rozhodnutí (tj. zejména v tzv. skutkové větě výrokové části, popř. blíže rozvedený či doplněný v odůvodnění), není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněné skutkové zjištění nevyjadřuje naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu. Obviněný tak s poukazem na tento dovolací důvod namítá, že skutek buď vykazuje zákonné znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. To pak znamená, že v případě dovolání podaného obviněným či v jeho prospěch, obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu uplatňuje tvrzení, že měl být uznán vinným mírnějším trestným činem nebo měl být obžaloby zproštěn, a to zejména odkazem na ustanovení § 226 písm. b) tr. ř. (tj. že v žalobním návrhu označený skutek není žádným trestným činem). K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, a č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 298.

12. Je třeba rovněž upozornit na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v předchozím řízení, v tomto případě v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal. V tomto směru lze poukázat, že námitka směřující k posouzení jednání obviněného ve smyslu § 286 tr. zákoníku již byla vznesena v rámci podaného odvolání a Vrchní soud v Olomouci jí věnoval adekvátní prostor ve svém usnesení (viz bod 6 napadeného rozhodnutí).

13. Pro výše uvedené lze tedy konstatovat, že obviněným uplatněná námitka týkající se – dle jeho názoru – chybné právní kvalifikace jednání, které mu bylo kladeno za vinu, je relevantní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadá nesprávné právní posouzení skutku. Současně se jedná o námitku, která již byla užita v rámci odvolacího řízení a Vrchní soud v Olomouci se s ní ve svém zamítavém usnesení vypořádal. Nejvyšší soud pak po posouzení věci dospěl k závěru, že tato námitka je neopodstatněná.

14. Trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy se v základní rovině dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed (§ 283 odst. 1 tr. zákoníku). Podle odst. 3 písm. c) v případě obviněného přistoupil kvalifikovaný znak v podobě spáchání takového činu ve velkém rozsahu.

15. Naopak obviněným proklamované přiléhavější posouzení jeho jednání jako trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu podle § 286 odst. 1 tr. zákoníku spočívá ve výrobě, sobě nebo jinému opatření anebo přechovávání prekursoru nebo jiného předmětu určeného k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu. Kvalifikovaný znak podle odst. 2 písm. b) pak předpokládá spáchání činu ve značnému rozsahu.

16. Dovolatel ve svém podání rovněž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017, v němž byl střet obou shora uvedených norem trestního zákoníku řešen v souvislosti se zodpovězením předběžné otázky, k níž Soudní dvůr EU zaujal své stanovisko v usnesení ze dne 2. 3. 2017 ve věci C-497/16. Podle dotčeného rozhodnutí Soudní dvůr konstatoval, že „ ,léčivé přípravkyʻ, ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES ze dne 31. 3. 2004, obsahující ,uvedené látkyʻ ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. 2. 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013 ze dne 20. 11. 2013, jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně uvedeného nařízení i po vstupu v platnost nařízení č. 1258/2013 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013 ze dne 20. 11. 2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi“.

17. Ve shora zmíněném usnesení sp. zn. 11 Tdo 344/2017 tedy Nejvyšší soud dospěl, v případě tam projednávaného léčivého přípravku Nurofen Stopgrip, který obviněný přechovával pro jiného, k závěru, že je možné daný lék považovat za surovinu určenou k extrakci prekursoru efedrinu nebo pseudoefedrinu za účelem následné výroby psychotropní látky pervitin. Dle Nejvyššího soudu za těchto okolností lze předmětný léčivý přípravek přechovávaný obviněným podřadit pod kategorii ,,jiného předmětu určeného k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky, přípravku, který obsahuje omamnou nebo psychotropní látku, nebo jedu“ a v návaznosti na to pak lze relevantně uvažovat o naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu výroby a držení předmětu k nedovolené výrobě omamné a psychotropní látky a jedu ve smyslu § 286 tr. zákoníku.

18. Existence daného rozhodnutí Nejvyššího soudu si přitom Vrchní soud v Olomouci byl plně vědom, když toto bylo ostatně citováno v odvolání obviněného, a vrchní soud adekvátně reagoval v odůvodnění svého usnesení též na pozdější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu prezentovanou např. v rozhodnutích sp. zn. 11 Tdo 398/2017 a sp. zn. 11 Tdo 461/2017. Všechna citovaná rozhodnutí přitom velmi podrobně rozvádí situaci panující v rámci evropské legislativy při úpravě kontroly a sledování nakládání s prekursory, které krom legálního účelu mohou rovněž sloužit k výrobě omamných látek.

19. Nejvyšší soud tak může toliko rekapitulovat, že ve svých předchozích rozhodnutích, na které odkazuje jak dovolatel, tak Vrchní soud v Olomouci, deklaroval, že vzhledem k rozhodovací praxi Soudního dvora léčivé přípravky, které obsahují ,,uvedené látky” (jako jsou efedrin a pseudoefedrin), tj. látky, které by samy o sobě odpovídaly definici pojmu prekursor ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, o prekursorech drog, jsou z působnosti tohoto nařízení vyloučeny. Je tomu tak proto, že se z hlediska unijní právní úpravy jedná o léčivý přípravek ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice 2001/83/ES. Současně ze shora citovaného rozhodnutí Soudního dvora implicitně vyplývá i další dílčí závěr, a to, že v případě léčivých přípravků pocházejících ze třetích zemí (ve smyslu přes „vnější” hranice Evropské unie) se naopak uplatní nařízení č. 111/2005 ve znění nařízení č. 1259/2013 (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 344/2017). Bylo však také zdůrazněno, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že shora uvedený závěr Soudního dvora vychází z předpokladu, že se jedná o nakládání s léčivými přípravky, jak jsou definovány směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES ze dne 6. 11. 2001 o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků. Za léčivý přípravek ve smyslu uvedené směrnice však nelze považovat přípravek, s nímž bylo nakládáno takovým způsobem, který vylučuje jeho další terapeutické využití (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 11 Tdo 461/2017).

20. V rámci projednávání konkrétní trestní věci se tak nelze omezit na obecný závěr o tom, že osoba, která disponuje výrobkem obsahující látku, jež je definována jako prekursor a s tímto nakládá ve smyslu, že jej jiné osobě opatří např. formou zakoupení a dovezení, a to za účelem, aby výrobek byl použit k extrakci příslušné látky a výroby drog, se automaticky dopouští trestné činnosti definované v ustanovení § 286 tr. zákoníku.

21. Nejvyšší soud již dříve [body 22, 23 tohoto usnesení] vymezil zákonné znaky trestných činů podle § 283 a § 286 tr. zákoníku. Jejich korelaci je pak třeba vymezit následovně. Stěžejní hraniční kritérium přestavuje oprávněnost pachatele trestného činu, kdy zatímco sama o sobě oprávněná výroba, opatření nebo přechovávání prekursoru či jiného předmětu, které jsou až následně určeny k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky spadá pod situace postižitelné podle ustanovení § 286 tr. zákoníku, pak jejich od počátku neoprávněná výroba, dovoz, vývoz, průvoz, nabídka, zprostředkování, prodej nebo jiné opatření nebo přechovávání pro jiného již podléhá režimu § 283 tr. zákoníku. V návaznosti na uvedené lze poukázat též na význam rozhodnutí Soudního dvora, vyjadřoval-li se k otázce vyloučení léčivých přípravků obsahujících látky typu efedrin a pseudoefedrin z působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004. Za stěžejní je třeba označit fakt, že takovéto vyloučení se vztahuje ze zcela zřejmých důvodů pojících se k požadavku volného pohybu zboží, jakožto jedné z dominant jednotného unijního prostoru, na léčivé přípravky obsahující látky, které jsou označovány za prekursory a slouží k výrobě omamných látek. Ostatně na daný fakt poukázal Soudní dvůr v předcházejícím rozhodnutí ze dne 5. 2. 2015 ve spojených věcech C-627/13 a C-2/14 [bod 60], kde konstatování, že nařízení č. 273/2004 neobsahuje žádnou indicii nasvědčující tomu, že by jeho cílem bylo podřídit léčivé přípravky obsahující látku stanovenou v příloze I, kterou lze snadno použít nebo extrahovat snadno dostupnými nebo hospodárnými prostředky, jinému dodatečnému režimu povolení a kontroly, než je režim použitelný na léčivé přípravky podle směrnice 2001/83, podložil odkazem na bod 13 odůvodnění nařízení č. 273/2004, z něhož vyplývá, že je nezbytné omezit zbytečné překážky obchodu s látkami, s nimiž se dovoleně obchoduje ve velkých množstvích, avšak jsou nicméně považovány za prekursory pro nedovolenou výrobu syntetických drog a psychotropních látek. Obdobně nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ze dne 22. 12. 2004 ve svém čl. 1 deklaruje svůj cíl, coby pravidla pro sledování obchodu (v podobě dovozu, vývozu a zprostředkovatelské činnosti) mezi Společenstvím a třetími zeměmi s některými látkami často používanými při nedovolené výrobě omamných a psychotropních látek (prekursory) s cílem zamezit zneužívání těchto látek. Vztahuje se na dovoz, vývoz a zprostředkovatelskou činnost.

22. Pro shora uvedené je tedy zřejmé, že evropská legislativa stanoví pravidla, jimiž se má dosáhnout náležité rovnováhy mezi požadavkem volného pohybu zboží mezi jednotlivými členskými státy, pokud se dotýká věcí, které jsou určeny k legálnímu užití (v daném případě léčebným účelům), a na druhé straně snahou využít všech dostupných prostředků a zabránit tomu, aby se prekursory, jež přípravky obsahují, dostaly k výrobcům nedovolených omamných látek. Tato pravidla tedy byla přijata pro regulaci a kontrolu obchodu s prekursory v mezinárodním měřítku, a to se zdůrazněním, že jde o oprávněný regulovaný obchod v souladu se zákonem, který se jimi musí řídit v rámci přepokládaných obchodních vztahů. Naopak dané normy přímo nedopadají na nelegální transporty prekursorů určených ke zneužívání při toxikomanii. Na tuto nezákonnou činnost dopadají jiné právní předpisy, jimiž je Společenstvím svěřena vnitrostátní úprava týkající se regulace drog, a platí v takovém případě stejná obecná pravidla, která se vztahují na nezákonný dovoz omamných a psychotropních látek, jakož i prekursorů do České republiky za účelem jejich toxikomanického užití (blíže viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 2867 s.).

23. Při posouzení jednání pachatele, který opatřuje (např. v podobě dovozu a prodeje jako tomu bylo v případě obviněného) omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed, je k možnosti podřazení pod znaky ustanovení § 283 tr. zákoníku zapotřebí zkoumat jednak, zda se opatření týká některé z podob shora uvedených látek, a dále, zda toto opatření bylo učiněno neoprávněně.

24. Obviněný ve svém dovolání poukázal na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 344/2017, učiněné v návaznosti na rozhodnutí Soudního dvora o předběžné otázce ve věci sp. zn. C-497/16. Jak již dovolací soud uvedl, tato námitka byla prezentována též v řízení o řádném opravném prostředku a Vrchní soud v Olomouci se jí adekvátně zabýval, když poukázal na další vývoj judikatury Nejvyššího soudu k obdobné problematice (sp. zn. 11 Tdo 398/2017 a sp. zn. 11 Tdo 461/2017). Z těchto rozhodnutí je třeba dovodit, že závěry vyplývající z citovaného rozhodnutí Soudního dvora nelze aplikovat formalisticky tak, že v každém případě bude nutno nakládání s léčivými přípravky obsahujícími pseudo/efedrin považovat za nakládání s jiným předmětem určeným k nedovolené výrobě omamné nebo psychotropní látky ve smyslu § 286 tr. zákoníku. Tyto právní závěry bude třeba vždy aplikovat v závislosti na konkrétních skutkových zjištěních.

25. Současně pak je třeba věnovat pozornost charakteristice léčivého přípravku ve smyslu směrnice č. 2001/83/ES. V daném směru bylo opakovaně zdůrazněno, že podle čl. 1 bodu 2 směrnice se za léčivý přípravek považuje: a) jakákoliv látka nebo kombinace látek představená s tím, že má léčebné nebo preventivní vlastnosti v případě onemocnění lidí; nebo b) jakákoliv látka nebo kombinace látek, kterou lze použít u lidí nebo podat lidem buď k obnově, úpravě či ovlivnění fyziologických funkcí prostřednictvím farmakologického, imunologického nebo metabolického účinku, nebo za účelem stanovení lékařské diagnózy. Z dalších ustanovení uvedené směrnice pak vyplývá, že pro nakládání s léčivými prostředky je stanoven relativně striktní právní režim, ať už jde o výrobu, povolení k nakládání, balení léčiv, povinnost doprovodné (příbalové) informace a další podrobně rozvedené povinnosti. Léčivým přípravkem proto může být pouze taková látka, která nejen, že odpovídá směrnicí vymezené definici, ale současně s ní je nakládáno k tomu stanoveným, rozuměno oprávněným a původnímu účelu stanoveným, způsobem. Pokud však pachatel zaměří své jednání mimo takto vytyčený rámec a s látkou nakládá jiným - neoprávněným způsobem, který vylučuje její zamýšlené terapeutické použití, nemůže takový léčebný přípravek podléhat režimu, který stanovuje směrnice č. 2001/83/ES, ale je namístě uplatnění definice prekursor ve smyslu nařízení č. 273/2004 ve znění nařízení č. 1258/2013.

26. K posouzení nakládání s látkou je přitom třeba sledovat okolnosti, za jakých pachatel tuto obstarává, dále s ní nakládá, jakož i samotný cíl, k němuž jeho jednání směřuje. Dovolacímu soudu nenáleží polemizovat se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně, pakliže tyto po provedeném dokazování v souladu s požadavky trestního řádu dospěly k přesvědčení, že obviněný obstarával lék Cirrus v Polsku a odtud jej na základě požadavků na množství, které byly činěny ve vzájemné komunikaci s D. D., posledně jmenovanému dovážel. Nejvyšší soud rovněž musí vycházet ze zjištěného stavu, podle nějž předávky probíhaly po předchozí telefonické, resp. SMS „objednávce“ tak, že na blíže nespecifikovaných místech si obviněný se svědkem D. předávali batohy, kdy obviněný poskytl batoh s blistry, za což obdržel batoh prázdný. Je nutno zdůraznit, že jak krajský, tak vrchní soud ve svých rozhodnutích uzavřely, že obviněný si musel být vědom účelu, za jakým lék Cirrus vozí do ČR, tedy, že tento bude použit k výrobě pervitinu a neztotožnily se s v daném ohledu s jeho obhajobou, tvrdil-li, že místo léku dovážel do okolí K. a F. p. R. toliko kelímky na moč a gumové rukavice. Odůvodnění obou soudů vycházejí ze zcela správných premis, tedy že je zcela nelogické, aby se obviněný dopouštěl jím proklamovaného jednání, potažmo, že by D. D. u něj objednával právě takové zboží, jehož dovoz z Polska by postrádal jakýkoliv smysl. Naopak je zřejmé, že oslovení obviněného k zajišťování léku Cirrus bylo spjato s jeho pracovní pozicí lékárníka, který přicházel s lékem do kontaktu a mohl jej snadno opatřovat ať již sám v místě svého zaměstnání, popřípadě využít kontaktů mezi obdobnými osobami.

27. Stejně jako bylo nalézacím soudem prokázáno, že předmětem dodávek byl právě lék Cirrus, je třeba se ztotožnit s hodnocením, že obviněný toto zboží dovážel do ČR a zde prodával D. D. s vědomím, že se jedná o přípravek, z nějž bude extrahován pseudoefedrin a tento dále použit k výrobě pervitinu. Tvrzení obviněného, v postavení lékárníka a dříve dlouholetého policisty (byť na úseku práce s daktyloskopickými stopami), že se o existenci omamné látky pervitin dozvěděl teprve v rámci vlastního trestního stíhání, je třeba kategoricky odmítnout jako naprosto nereálné. Vzhledem ke svému postavení musel rovněž velmi dobře vědět, že k výrobě pervitinu jsou používány léky obsahující pseudoefedrin, jaké představují v ČR např. Modafen, Panadol, či Nurofen Stopgrip, v Polsku pak např. Sudafed a právě Cirrus. Naplnění subjektivní stránky ostatně bylo v daném směru prokázáno dalšími okolnostmi případu. Veškerá komunikace probíhala značně konspirativně, resp. se omezovala pouze na nezbytné informace o množství a místě setkání, které povětšinou nebylo označeno výslovně, ale s odkazem na předchozí případy. Tato konspirativnost pak pokračovala v podobě předání plného batohu za prázdný a okamžitého návratu obviněného do Polska. V rámci zachycené komunikace ze dne 25. 8. 2015 přitom obviněný sděluje D., že byl na zpáteční cestě kontrolován policejní hlídkou a pokud by k tomu došlo na cestě k němu, byl by „odhalen s následky“. Výše uvedené přitom představuje pouze nejmarkantnější skutečnosti, o něž nalézací soud správně opřel svůj závěr o úmyslném dovozu a prodeji léku Cirrus obviněným do ČR, a to prodeji za účelem výroby omamné látky pervitinu.

28. Ačkoliv, jak bylo řečeno, primárně je z hlediska zachování pravidel volného obchodu třeba vycházet primárně ze závěru, že léčivé přípravky, které obsahují ,,uvedené látky” (jako jsou efedrin a pseudoefedrin), tj. látky, které by samy o sobě odpovídaly definici pojmu prekursor ve smyslu čl. 2 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004, o prekursorech drog, jsou z působnosti tohoto nařízení vyloučeny, i tak takový obchod podléhá určitým, minimálně obecným, regulativům např. v podobě podnikatelského oprávnění či v případě nákupu a dalšího prodeje vnitrostátním fiskálním normám. Z provedeného dokazování přitom vyplynulo, že obviněný nedovážel lék Cirrus do ČR v rámci jakékoliv své podnikatelské aktivity, která by odůvodňovala zjištěné množství jednotlivých dodávek, stejně jako na druhou stranu nelze konstatovat, že by opakovaný dovoz (v řadě případů) 500 blistrů po 14 tabletách představoval zajištění léku pro jeho osobní potřebu či potřebu osob, pro něž by tak činil. Naopak obviněný byl obeznámen s podstatou výrobku a byl si vědom, že tento nebude sloužit k léčebným účelům, ale dojde k jeho zneužití v podobě výroby omamné látky. Vedle toho, došlo k jednání pachatele, směřujícímu k usnadnění převozu léku tak, aby jednak bylo umožněno dovézt co největší možné, resp. požadované množství, a to současně takovým způsobem, který minimalizoval možnost případného odhalení a současně umožnil další transport léku po předávce D. D. Z tohoto důvodu proto došlo k dovozu bez vnějšího obalu a příbalových letáků, které by způsobily zvýšení objemu dodávky a neumožnily by rychlou výměnu tak, jak byla fakticky provedena, tedy plného batohu za prázdný. Daným způsobem, kdy byly převáženy toliko tzv. blistry, tak de facto obviněný signalizoval, že jediným možným využitím léku, v kombinaci s již shora uvedenými skutečnostmi, nebude jakékoliv jeho léčebné užití, ale přípravku bude zneužito k výrobě drogy. Namítá-li dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, že naopak dovoz činil pro lék v kompletní podobě, tedy s obalem i příbalovými letákem, jedná se o nepodložené tvrzení odporující závěrům provedeného dokazování. Výpověďmi řady svědků, kteří se na výrobě pervitinu podíleli, bylo totiž prokázáno, že D. D. vozil od svého polského distributora jen blistry bez dalšího. Rovněž fakt, potvrzený samotným obviněným a provedenou policejní kontrolou, tedy, že dodávka léku probíhala formou výměny plného batohu za prázdný (který spatřila policejní hlídka při kontrole), vedl nalézací soud k jedinému možnému a logickému závěru, a to, že požadované množství léku nemohlo být převáženo v jiné podobě než v blistrech, bez obalu a příbalového letáku.

29. Jak již dovolací soud konstatoval, za léčivý přípravek lze považovat pouze takovou látku, která nejen, že odpovídá normativně vymezené definici, ale současně je s ní nakládáno k tomu stanoveným - oprávněným a původnímu účelu stanoveným – způsobem, tedy mimo jiné v kompletní, k tomu určené podobě, která uživateli umožní aplikaci léku pouze takovým způsobem a za účelem, k jakému byl uveden na trh. Výše uvedené znamená, že lék je ve všech stádiích nakládání s ním, a to až do výsledného užití, doprovázen řádným balením, včetně příbalového letáku, umožňujícím určit, mimo jiné, jeho označení, původ, datum expirace a další náležitosti, stejně jako účel a způsob užití. Současně musí být vyloučeno, aby osoba s přípravkem nakládající, vědomě směřovala své jednání ke zneužití látky, kterou obsahuje, v podobě výroby omamné látky.

30. Obviněný však svým jednáním takovéto podmínky nenaplnil, a proto závěr soudů prvního i druhého stupně o neoprávněném dovozu léku Cirrus do ČR a jeho prodeji D. D. za účelem výroby omamné látky, byl učiněn zcela v souladu s kritérii, která stanoví § 283 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž správně bylo postupováno při užití kvalifikačního znaku v podobě spáchání takového činu ve velkém rozsahu podle § 283 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť obviněným opatřené množství přípravku umožňovalo při extrakci pseudoefedrinu výrobu necelých 3 kg pervitinu, tedy téměř dvojnásobně většího množství, než které v případě této omamné látky lze za množství velkého rozsahu označit (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2013). Skutková zjištění učiněná v soudním řízení objasňují všechny potřebné okolnosti pro posouzení jednání obviněného jako zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), tr. zákoníku. Je tak možno učinit závěr, že předmětný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, dotčené soudy zvolily odpovídající právní kvalifikaci a pro úplnost lze doplnit, že v návaznosti na daný postup nedošlo k pochybení ani ve výroku o trestu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů netrpí hmotněprávními vadami, s nimiž obviněný spojoval nesprávné právní posouzení jemu přisouzené trestné činnosti.
IV.
Závěrečné shrnutí

31. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.


P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 10. 2018


JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu


Vypracoval:
JUDr. Michael Vrtek, Ph.D.