Rozhodnutí NS

30 Cdo 998/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/14/2018
Spisová značka:30 Cdo 998/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.998.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 998/2018-124


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. H., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, proti žalovaným 1) Z. H., narozené dne XY, bytem XY, a 2) M. P., narozené dne XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Vladimírou Kolaříkovou, advokátkou se sídlem v Děčíně I, Masarykovo náměstí 3/3, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 91/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. října 2017, č. j. 10 Co 850/2016-95, t a k t o:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Vladimíry Kolaříkové, advokátky se sídlem v Děčíně I, Masarykovo náměstí 3/3.


O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. dubna 2016, č. j. 13 C 91/2014-56, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že (jeho rodiče) „O. H., nar. XY, a A. H., nar. XY, byli ke dni úmrtí O. H., tj. k 23. 2. 1995, bezpodílovými spoluvlastníky pozemku parcela č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY – objekt k bydlení, pozemku parcela č. XY a pozemku parcela č. XY, vše v katastrálním území XY, obec XY, zapsáno v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště v XY na LV č. XY“ (dále též „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.

V posuzované věci žalobce dovozoval neplatnost darovací smlouvy (sepsané formou notářského zápisu) ze dne 22. října 1991, na základě které jeho rodiče O. H. a A. H. (dárci) bezúplatně převedli vlastnické právo k předmětným nemovitostem na své dcery (obdarované), nyní žalované, do jejich podílového spoluvlastnictví (každé žalované v rozsahu id. ½ vzhledem k celku), a to z důvodu, že jeho matka A. H. „nebyla na základě plné moci, kterou H. nikdy neudělil, oprávněna uzavřít napadenou darovací smlouvu.“ Podle žalobce „z důvodu této vady je darovací smlouva od samého počátku neplatným právním úkonem a nemohla způsobit zamýšlené právní následky.“ Z obsahu spisu je pak zřejmé, že žalobce dovozoval relativní neplatnost předmětného právního úkonu z důvodu, že při absenci předmětné plné moci matka žalobce – A. H. darováním předmětných nemovitostí žalovaným jednala v rozporu s § 145 odst. 1 obč. zák., v tehdy platném znění; jde tedy o (relativně neplatný) majetkoprávní úkon (neboť se nejednalo o vyřizování běžné záležitosti týkající se společných věcí manželů H.).

Soud prvního stupně po provedeném řízení uzavřel, že: „žalobci nesvědčí postavení účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, neboť...žalobce od počátku nesouhlasil s darováním předmětných nemovitostí, žádným způsobem proti tomu nebrojil, v podstatě respektoval daný stav a byl s ním smířen, když od žalovaných převzal částku 70.000 Kč za vypořádání svého podílu na nemovitostech s možností příležitostného užívání předmětných nemovitostí.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. října 2017, č. j. 10 Co 850/2016-95, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil, změnil jej pouze v nákladovém výroku, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně promlčitelnosti práva dovolatele dovolat se relativní neplatnosti, i pokud jde o absenci výjimečných důvodů pro odepření práva namítnout promlčení žalovanými v posuzované věci. Za zásadnější však považoval nedostatek legitimace k uplatnění námitky relativní neplatnosti žalobcem. Odvolací soud v této souvislosti vyložil, že dovolat se relativní neplatnosti právního úkonu může účinně jen osoba k tomu oprávněná. Tou je především samotný účastník úkonu, jehož platnost je z některého z vymezených důvodů obsažených v § 40a obč. zák. zpochybňována, případně takovou osobou může být jiný subjekt, jehož hmotněprávní postavení může být neplatným úkonem dotčeno, posuzováno k okamžiku, kdy je takový právní úkon činěn. Podle odvolacího soudu žalobce není osobou, která by patřila k některému z obou takto vymezených okruhů. Jak sám žalobce uvedl, v době zpochybňované darovací smlouvy bylo pouze věcí dárců a obdarovaných, zda a jakou smlouvu mezi sebou uzavřou, žalobce nedisponoval ve vztahu k převáděným nemovitostem žádným právem a žádný z účastníků darovací smlouvy neměl vůči němu žádnou povinnost. Objektivně, byť legálně, mohl být na svých majetkových právech dotčen až projednáváním dědictví zúženého o darovaný majetek, nikoli samotným uzavřením darovací smlouvy. Žalobce přitom netvrdil jiné důvody neplatnosti darovací smlouvy, než její uzavření pouze jedním z manželů – dárců (§ 145 odst. 2 obč. zák.), přičemž odvolací soud nezjistil sám konkrétní důvod neplatnosti předmětné darovací smlouvy. Kromě toho z dokazování také vyplynulo, že otec účastníků učiněné darování nikdy nezpochybňoval ani nedeklaroval, že by se tak mělo stát bez jeho vědomí nebo dokonce proti jeho vůli.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání. Uplatňuje v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti svého dovolání vymezuje již v úvodu rozporně potud, tvrdí-li, že: „napadené rozhodnutí přitom závisí na vyřešení hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popřípadě dosud nebyla vyřešena.“

Dovolatel dále s odkazem na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 6. září 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, namítá, že: „Marné uplynutí promlčecí lhůty otec dovolatele v postavení právního předchůdce dovolatele ani dovolatel nezavinil, neboť v průběhu jejího trvání neměl k dispozici listiny, z nichž uplatněný nárok vyplývá a s ohledem na dobrou víru v poctivé jednání svých nejbližších příbuzných ani neusiloval o jejich získání. To učinil až v návaznosti na změnu chování žalovaných, která nastala ihned po smrti matky dne 9. září 2011. Dovolatel v tomto řízení usiluje o nápravu situace a spravedlivé urovnání rodinných vztahů a majetkových vztahů v rodině, jež byly narušeny nemravným jednáním žalovaných a matky účastníků řízení.“

Dále dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 9. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 53/2009, v němž byl vyložen právní názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení - přispívající k jistotě v právních vztazích - je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Svou dovolací argumentaci dovolatel rovněž podepírá odkazem na „rozhodnutí (Nejvyššího soudu) 33 Odo 938/2002“ ohledně výkladu úmyslného jednání v občanskoprávních vztazích. Dovolatel konečně zmiňuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 2651/2008, rovněž řešící právní otázku uplatnění námitky promlčení z pohledu dobrých mravů.

V závěru pak dovolatel upřesňuje své úvodní rozporné vymezení předpokladů přípustnosti svého dovolání následovně:

„Vymezení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu České republiky, resp. která dosud nebyla vyřešena(:)

Rozhodnutí ve věci spočívá na vyřešení této otázky: Může se osoba, jež se dopustila protiprávního jednání, nebo si byla vědoma protiprávního jednání jiné osoby a jež na základě tohoto protiprávního jednání získala majetek značné hodnoty úspěšně ubránit civilněprávním důsledkům svého protiprávního jednání námitkou promlčení?“

Na základě výše uvedené argumentace dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podané žalobě vyhověl (tedy zjevně dovolatelem míněno, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se mění rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že předmětné nemovitosti byly v době úmrtí otce dovolatele v bezpodílovém spoluvlastnictví otce dovolatele a jeho matky) a přiznal dovolateli náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

Žalované v písemném vyjádření (učiněném prostřednictvím jejich advokátky) odmítly uplatněnou dovolací argumentaci, kterou dovolatel opírá o své ničím nepodložené, spekulativní závěry. Zcela se ztotožnily s právním posouzením věci oběma soudy, respektive odvolacím soudem, který své rozhodnutí založil též na absenci nedostatku legitimace dovolatele k uplatnění námitky relativní neplatnosti předmětné darovací smlouvy. Žalované závěrem navrhly, aby dovolací soud podané dovolání žalobce odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není - jak bude dále rozvedeno - ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.

Je tomu tak již z toho důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení právní otázky, kterou dovolatel shora (jako předpoklad přípustnosti dovolání) vymezil. Z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu je zcela zřejmé, že za primární důvod, proč nebylo možné podané určovací žalobě vyhovět, byl odvolacím soudem konstatovaný nedostatek legitimace dovolatele k uplatnění námitky relativní neplatnosti předmětné darovací smlouvy. Proti řešení této (podle odvolacího soudu pro rozhodnutí stěžejní) právní otázky dovolatel ve svém dovolání ovšem nijak nebrojí.

Odhlédnuvše od shora uvedeného, jako obiter dictum k danému případu možno dodat, že i kdyby byla řešena právní otázka ve prospěch závěru, že i dědic, respektive právní nástupce účastníka smlouvy má při splnění dalších podmínek právo dovolat se relativní neplatnosti předmětného právního úkonu učiněného zůstavitelem, muselo by v tomto případě být přihlédnuto k té právně významné okolnosti, že otec dovolatele O. H. podle skutkového zjištění, z něhož při rozhodování vycházel odvolací soud, a jež v dovolacím řízení nelze nijak revidovat, za svého života nezpochybňoval předmětný darovací akt, především však v zákonné tříleté lhůtě (srov. § 101 obč. zák.) se (relativní) neplatnosti předmětné darovací smlouvy nedovolal (srov. § 40a a § 145 odst. 2 obč. zák.).

Z posledně uvedeného je pak při uvedené konstelaci zřejmé, že v případně marného uplynutí promlčecí doby by se dovolateli tato lhůta přirozeně neobnovovala (k tomu srov. též § 111 obč. zák.).

Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.

Náklady dovolacího řízení žalovaných (které se prostřednictvím jejich advokátky k podanému dovolání relevantně písemně vyjádřily) v dané věci sestávají z odměny jejich advokátky za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) určené podle § 9 odst. 4 písm. b) vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (spor se týkal určení vlastnického práva k označenému nemovitému majetku, kde za tarifní hodnotu se v daném případě považuje částka 50.000,- Kč; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3141/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 789/2016, in https://nsoud.cz). Tomu - vzhledem k zastupování dvou osob (§ 12 odst. 4 cit. vyhl.) - odpovídá (podle § 7 bodu 5 advokátního tarifu) mimosmluvní odměna ve výši 4.960,- Kč. Spolu s náhradou hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč, jde o částku 5.260,- Kč; s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) činí celkem náhrada nákladů dovolacího řízení žalovaných 6.364,60 Kč.

Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.364,60 Kč je žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen zaplatit žalovaným, oprávněným společně a nerozdílně, k rukám advokátky, která obě žalované v tomto dovolacím řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávněné podat návrh soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 14. 11. 2018


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu