Rozhodnutí NS

28 Cdo 2016/2001

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/06/2002
Spisová značka:28 Cdo 2016/2001
ECLI:ECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.2016.2001.1
Typ rozhodnutí:ROZS.
Dotčené předpisy:§ 11 předpisu č. 40/1964Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.

NEJVYŠŠÍ SOUD
ČESKÉ REPUBLIKY 28 Cdo 2016/2001-174

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY





Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré, o dovolání 1. Fernanda Artoise, Leuven, Stijn, Streuvelslaan 14 (Belgie), a 2. Inge Artoisové, Leuven, Stijn, Streuvelslaan 14 (Belgie), zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, 110 00 Praha 1, Ulice 28. října 1001/3, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 27.3.2001, sp. zn. 1 Co 211/2000, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 101/98 (žalobců Fernanda Artoise a Inge Artoisové, zastoupených JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem, proti žalované akciové společnosti Interhotel Olympik, 180 00 Praha 8, Invalidovna 138, o ochranu osobnosti), takto:


I. Zrušují se rozsudek Vrchního soudu v Praze z 27.3.2001, sp. zn. 1 Co 211/2000, i rozsudek Městského soudu v Praze z 25.5.2000, čj. 34 C 101/98-121.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.


O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 26.5.1998, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit jim 10 milionů Kč jako náhradu vzniklé nemajetkové újmy a nahradit jim také náklady řízení. V žalobě bylo uvedeno, že dne 26.5.1995 zahynula při požáru v Interhotelu Olympik Francina Louise Schotsová, manželka žalobce Fernanda Artoise a matka žalobkyně Inge Artoisové; k požáru došlo v důsledku nevhodného umístění chladničky v místnosti pokojské hotelu; v hotelu nebyly řádně zajištěny únikové cesty pro případ požáru. Podle názoru žalobců došlo tu k porušení právních povinností ze strany žalované akciové společnosti a v důsledku toho i k porušení ochrany života zesnulé Franciny Schotsové ve smyslu ustanovení § 11 občanského zákoníku; právo na ochranu osobnosti uvedené zesnulé uplatňují žalobci podle ustanovení § 15 občanského zákoníku Vzhledem ke vzniklému následku mimořádné závažnosti, k němuž tu došlo, je tu na místě poskytnutí náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku, a to ve výši odpovídající tragickým, nezvratným a neodstranitelným následkům neoprávněného zásahu ze strany žalované akciové společnosti do práva na ochranu osobnosti zesnulé příbuzné žalobců.

Žalovaná akciová společnost navrhla zamítnutí žaloby s tím, že znaleckým posudkem znalce z oboru protipožární ochrany bylo shledáno, že tu nebyly v hotelu Olympik takové protipožární závady, že by měl být zastaven provoz tohoto hotelu nebo jeho části. Při policejním vyšetřování v Interhotelu Olympik dne 26.5.1995 nebylo shledáno, že by tu došlo k nějaké trestné činnosti v souvislosti s příčinami vzniku požáru. Podle názoru žalované tu nedošlo z její strany k žádnému neoprávněnému zásahu do práva zesnulé Franciny Schotsové na ochranu osobnosti a nedošlo tu ke snížení lidské důstojnosti této postižené osoby; proto tu nelze věc posoudit podle ustanovení § 11 a násl. občanského zákoníku a není tu také dána aktivní věcná legitimace k uplatnění nároku ze strany žalobců, když jde o osobnostní práva spojená výlučně s osobou zesnulé osoby při požáru.

Rozsudkem Městského soudu v Praze z 12.11.1998, čj. 34 C 101/98-17, byly žaloby obou žalobců zamítnuty. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobkyni Inge Artoisové bylo uloženo zaplatit soudní poplatek ze žalobního návrhu částkou 4.000 Kč do 10 dnů.

K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze usnesením z 22.9.1999, sp. zn. 2 Co 17/99, zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že v řízení nebyli žalobci vedeni k tomu, aby z jejich žalobních návrhů bylo patrno, jaké částky peněz se každý z nich domáhá z důvodu jimi uplatněného nároku podle ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku jako náhrady vzniklé nemajetkové újmy; v této souvislosti vyslovoval odvolací soud názor, že žalobci v této právní věci nemají postavení nerozlučných společníků v řízení ve smyslu ustanovení § 91 odst. 2 občanského soudního řádu. Podle názoru odvolacího soudu byl tu předčasný skutkový i právní závěr soudu prvního stupně ohledně žalobci tvrzeného neoprávněného zásahu do jejich osobnostních práv, a to zejména z hlediska možného zásahu do soukromého života žalobců a do jejich rodinného života. Proto byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen podle ustanovení § 221 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu včetně výroku o soudním poplatku.

V dalším průběhu řízení vyslechl soud prvního stupně oba žalobce jako účastníky řízení, umožnil žalobcům doplnění a upřesnění jejich žalobních návrhů a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze z 25.5.2000, čj. 34 C 101/98-121, byly zamítnuty žalobní návrhy žalobce Fernanda Artoise, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit mu 5 milionů Kč „jako náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do jeho práva na soukromí“ a 5 milionů Kč „jako náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do práva jeho zesnulé manželky“. Dále byly tímto rozsudkem soudu prvního stupně zamítnuty žalobní návrhy žalobkyně Inge Artoisové, aby žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit jí 5 milionů Kč „jako náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do jejího práva na soukromí“ a 5 milionů Kč „jako náhradu nemajetkové újmy způsobené zásahem do práva její zesnulé matky“. Žalované akciové společnosti nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že žalobní návrhy nebyly podle názoru soudu prvního stupně „podány po právu“. Tento soud měl za to, že tu došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví, a to tím, že manželka a matka žalobců zemřela při požáru v Interhotelu Olympik, který je ve vlastnictví žalované akciové společnosti, přičemž žalovaná akciová společnost za toto poškození osobnostních práv odpovídá objektivně bez ohledu na zavinění; měl také za to, že žalobci jsou osobami oprávněnými požadovat přiznání náhrady nemajetkové újmy z důvodů uvedených v ustanovení § 15 občanského zákoníku. Soud prvního stupně však vyslovoval názor, že účelem ustanovení § 15 občanského zákoníku je zejména morální satisfakce osobnosti zemřelé osoby v očích dalších osob, pokud neoprávněným zásahem došlo k poškození cti a občanské důstojnosti postižené osoby; k takovému zásahu však v daném případě zemřelé Franciny Schotsové nedošlo; účelem ustanovení § 15 občanského zákoníku není odškodňování pozůstalých. Podle uvedeného ustanovení lze poskytnout zadostiučinění tomu, jehož osobnostní práva byla poškozena; nebyla-li náhrada nemajetkové újmy poskytnuta tomu, kdo jí byl postižen, nemůže po smrti této osoby náhrada nemajetkové újmy již plnit svůj účel. Pokud se tedy žalobci domáhali přiznání náhrady nemajetkové újmy z titulu poškození vlastních osobnostních práv, dospěl soud k závěru, že tu nedošlo k takovým závažným dopadům na rodinný a soukromý život, které by korespondovaly ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Proto tedy žalobní návrhy žalobců byly zamítnuty, i když na druhé straně neshledal soud prvního stupně důvodnou námitku promlčení, uplatňovanou žalovanou akciovou společností. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s použitím ustanovení § 150 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze z 25.5.2000, čj. 34 C 101/98-127, rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 27.3.2001, sp. zn. 1 Co 211/2000. Uvedený rozsudek soudu prvního stupně (ve znění usnesení z 25.5.2000, čj. 34 C 101/98-127) byl potvrzen. Žalované akciové společnosti nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo vysloveno, že se zamítá návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců není důvodné.

Pokud šlo o nárok žalobců na náhradu nemajetkové újmy v penězích z důvodu neoprávněného zásahu do osobnostního práva Franciny Louise Schotsové dovozoval odvolací soud, že ustanovení § 15 občanského zákoníku umožňuje uplatnit právo na ochranu osobnosti zemřelé fyzické osoby, a to jako právo originární, nikoli odvozené od zemřelé fyzické osoby. Podle názoru odvolacího soudu „osoby uvedené v § 15 odst. 1 občanského zákoníku však nemohou u soudu úspěšně uplatnit právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Je tomu tak proto, že toto právo je osobně spjato výlučně se zemřelou fyzickou osobou a jako právo osobní povahy jejím úmrtím zaniká“.

Pokud šlo o nárok žalobců na náhradu nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem do jejich osobnostních práv, byl odvolací soud toho názoru, že úmrtím manželky žalobce Fernanda Artoise a matky žalobkyně Inge Artoisové při požáru hotelu žalované akciové společnosti došlo k neoprávněnému zásahu do jejich osobnostních práv. Avšak odvolací soud byl zároveň toho názoru, že tu nejsou zákonné předpoklady k přiznání náhrady podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku. Odvolací soud zdůrazňoval, že základním předpokladem přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích je to, že došlo ke snížení důstojnosti dotčené osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře, k čemuž v daném případě nedošlo; úmrtím Franciny Louise Schotsové nedošlo na straně žalobců k tomu, že by v důsledku tohoto úmrtí byly způsobeny nějaké důsledky ve vztahu k důstojnosti žalobců nebo ve vztahu k jejich vážnosti ve společnosti. V tomto občanském soudním řízení pak nebyla předmětem řízení náhrada majetkové škody.

Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl odůvodněn ustanovením § 224 odst.l 1, § 142 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu. Výrok o nepřipuštění dovolání byl odvolacím soudem odůvodněn zejména tím, že tu šlo o otázky spočívající ve skutkovém, nikoli právním posouzení věci, jakož i o otázky již v judikatuře soudů řešené.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 3.5.2001 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště k doručení Městskému soudu v Praze v pondělí dne 4.6.2001, tedy ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 (s přihlédnutím i k ustanovení § 57 odst. 2) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č, 30/2000 Sb.).

Ve svém dovolání dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali dovolatelé na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu, protože rozhodnutím odvolacího soudu byla tu řešena otázka zásadního právního významu (zda totiž náleží pozůstalým v případě porušení práva na soukromí, spočívajícího v tragickém úmrtí postižené osoby, nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích). Jako dovolací důvod uplatňovali dovolatelé, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé vytýkali odvolacímu soudu chybný výklad ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku, spočívající v tom, že odvolací soud chápal znění tohoto ustanovení jako taxativní výčet zákonných předpokladů uvedených v tomto ustanovení, i když je v něm uvedeno jen příkladmo „zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti“. Podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku je tedy možné a zároveň nutné zahrnout pod toto ustanovení i jiné případy neoprávněných zásahů do práva na ochranu osobnosti. Odvolací soud nad to sám vyslovil, že tu k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti došlo. Ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku je nutno toto ustanovení použít v případě , kdy se neoprávněný zásah týká rodinného života, do nějž je třeba zahrnout sociální, morální a citové vztahy mezi nejbližšími příbuznými, které jsou vytvářeny jejich soužitím. Restriktivní výklad ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku je v daném případě v rozporu s tím, že tento případ byl v rozsudku odvolacího soudu kvalifikován jako závažný, v němž zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku se nejeví být postačující. Dovolatelé mají dále za to, že úmrtím manželky a matky žalobců došlo i k neoprávněnému zásahu do jejich důstojnosti i do jejich vážnosti ve společnosti; žalobci se po tomto úmrtí vypořádávali s tíživými následky této události; jejich způsob života se po této události radikálně změnil, což mělo značný dopad i na jejich projevy vůči společnosti a zpětně i na jejich vnímání ze strany společnosti. Žalobce Fernand Artois změnil po smrti své manželky celý způsob života, zejména když ztratil i zaměstnání; také žalobkyně Inge Artoisová se musela začít starat po smrti matky o svého otce (Fernanda Artoise), který nebyl schopen se sám o sebe starat, musela se rozejít se svým přítelem, změnilo se její společenské vystupování a vztah k ostatním lidem. Dovolatelé proto mají za to, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je tu na straně žalobců důvodný, přičemž co do výše této náhrady má soud možnost postupovat podle ustanovení § 13 odst. 3 občanského zákoníku.Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozhodnutím soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona č. 30/2000 Sb.(tj. před 1.1.2001), podle dosavadních právních předpisů. Na ustanovení občanského soudního řádu ve znění před 31.12.2000 bylo také v rozsudku odvolacího soudu v daném případě správně poukazováno.

Přípustnost dovolání v daném případě bylo třeba posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven k výkladu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) právní názor, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

Podle ustanovení § 15 občanského zákoníku po smrti fyzické osoby přísluší uplatňovat právo na ochranu jejich osobnosti manželu a dětem a není-li jich, pak jejím rodičům.

Právo na ochranu osobnosti fyzické osoby jako právo nemajetkové, ryze osobní povahy, zaniká smrtí fyzické osoby ve smyslu ustanovení § 7 odst. 2 občanského zákoníku; nepřechází tedy smrtí fyzické osoby na dědice a nestává se předmětem dědění (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 179).

Pokud podle ustanovení § 15 občanského zákoníku přísluší uplatňovat právo na ochranu osobnosti občana (fyzické osoby) i po jeho smrti jeho manželem, dětmi a není-li jich, jeho rodiči, jde tu o uplatnění práva na ochranu osobnosti zemřelého proti zásahům směřujícím proti jeho osobnosti, ať byl neoprávněný zásah veden ještě za jeho života nebo až po jeho smrti (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 179-180).

Neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172).

Neoprávněným zásahem je jednání, které svým obsahem, formou a cílem se dotýká práv chráněných ustanoveními § 11 a násl. občanského zákoníku a je objektivně způsobilé tato chráněná práva narušit, případně je ohrozit. Může být provedeno ústně, písemně nebo jinak, pokud z tohoto jiného způsobu lze dovodit jeho smysl a význam (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 173).

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 103/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů, vydávané dříve Nejvyšším soudem, bylo k výkladu konání, proti nimž je poskytována ochrana podle ustanovení § 13 občanského zákoníku, uvedeno: „Jde o konání proti osobní a mravní integritě osoby, snižující její důstojnost, vážnost a čest, a o konání, které z hlediska vztahu občana k ostatním spoluobčanům ohrožuje jeho postavení a uplatnění ve společnosti“.

Vzhledem k cílům právní úpravy ochrany osobnosti, jejíž prvořadým požadavkem je chránit osobnost občana před zásahy, pokud k nim nebyl původce zásahu oprávněn, nevyžaduje občanský zákoník k úspěšnému uplatnění práva na ochranu osobnosti zavinění (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 177).

Subjektem neoprávněného zásahu (§ 13 odst. 1 občanského zákoníku) může být jako občan (fyzická osoba), tak i organizace (právnická osoba) (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 180).

Podle ustanovení § 16 občanského zákoníku kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu.

Nárok na náhradu škody (srov. § 16 občanského zákoníku) je dán nezávisle od právních prostředků ochrany osobnosti (srov. § 13 odst. 1 občanského zákoníku) (Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 203).

Z těchto uváděných ustanovení občanského zákoníku o ochraně osobnosti a z citovaných uveřejněných právních závěrů Nejvyššího soudu vycházel dovolací soud i v daném případě.

Odvolací soud uvedl v odůvodnění svého rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovolatelů, že v dané právní věci za neoprávněný zásah do osobnostních práv zemřelé Franciny Louise Schotsové a do osobnostních práv žalobců považuje úmrtí této jmenované, k němuž došlo dne 26.5.1995 při požáru v Interhotelu Olympik, patřícím žalované akciové společnosti; další odůvodnění k otázce, zda tu došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv zmíněným požárem v hotelu dne 26.5.1995 odvolací soud ve svém rozsudku neuváděl; odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepokládal za důvodné.

Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uváděl: „Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že manželka a matka žalobců zemřela při požáru Interhotelu Olympik, který je ve vlastnictví žalované akciové společnosti; došlo tedy k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti, zejména života a zdraví, když je třeba přisvědčit žalobcům, že žalovaná akciová společnost skutečně za toto poškození osobnostních práv objektivně odpovídá bez ohledu na zavinění. Dále soud prvního stupně uváděl, že „účelem ustanovení § 15 občanského zákoníku není odškodnění pozůstalých“ a posléze, že „na soud to dělá dojem, že předmět sporu má suplovat žalobu o náhradu škody, která však ve skutečnosti nebyla podána“.Z uvedených skutkových a právních závěrů soudu obou stupňů v daném případě, podrobněji vyjádřených v rozhodnutí soudu prvního stupně, vyplývá, že při objasňování a výkladu pojmu neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti (§ 11 a § 13 občanského zákoníku) nevycházely soudy obou stupňů v tomto případě z již citovaných uveřejněných právních závěrů Nejvyššího soudu, které naopak dovolací soud pokládá za ustálené závěry judikatury, použitelné i v tomto případě. Proto tu došlo i v rozhodnutí odvolacího soudu k rozhodnutí, které lze označit za odchylující se od ustálené judikatury (jak to mělo na zřeteli již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95). Proto dovolací soud shledal, že tu jsou dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), protože dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zapotřebí posoudit jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Při posuzování důvodnosti takto přípustného dovolání dovolací soud pak s poukazem na rovněž již citované uveřejněné právní závěry Nejvyššího soudu shledal opodstatněný i dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/200 Sb.), když odvolacím soudem (stejně jako soudem prvního stupně) zaujatý právní výklad pojmu „neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti“ nemohl dovolací soud posoudit pro odlišnost s názory dovolacího soudu (vycházejícími ze zmíněných uveřejněných právních závěrů Nejvyššího soudu) jako správný co do posouzení věci. Zdůraznit je třeba zejména, že v řízení před soudy obou stupňů nebylo všestranně a úplně objasněno a posouzeno, zda tu došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti, a to jako jednání, které zasahuje do práv na ochranu osobnosti, chráněných ustanovením § 11 občanského zákoníku a je v rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu stanovenými právním řádem, a jako jednání, které svým obsahem, formou a cílem se dotýká práv chráněných ustanoveními § 11 a násl občanského zákoníku, i jako jednání, z jehož způsobu lze dovodit zaměření proti osobní a mravní integritě fyzické osoby, snižující její důstojnost, vážnost i čest (srov. k tomu shora již citované právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 103/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů a ze Sborníku III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 172 a 173).

Přikročil proto dovolací soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1, věta druhá, občanského soudního řádu (v již citovaném znění) a nikoli již právním názorem odvolacího soudu (srov. k tomu str. 4, poslední odstavec, rozsudku Městského soudu v Praze z 25.5.2000, čj. 34 C 101/98-121). V tomto dalším řízení musí být v jeho úvodu objasněn předmět sporu z hlediska žalobci výslovně uplatněného žalobního návrhu (s případnými úpravami či doplněními) ve vztahu k ustanovení § 11 občanského zákoníku (z hlediska obsahu práva na ochranu osobnosti), k ustanovení § 13 občanského zákoníku (z hlediska prostředků ochrany osobnosti) a k ustanovení § 16 občanského zákoníku (z hlediska odpovědnosti za škodu způsobenou případně neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti).V dalším řízení rozhodne soud prvního stupně také o dosavadních nákladech řízení (§ 243d odst. 1, věta třetí, občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), včetně nákladů řízení odvolacího a dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.



V Brně dne 6. března 2002


JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu


Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová