Rozhodnutí NS

30 Cdo 3127/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:30 Cdo 3127/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.3127.2018.3
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§ 13 obč. zák.
§ 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
04/01/2019
I. ÚS 31/19
JUDr. David Uhlíř
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
30 Cdo 3127/2018-815


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce V. H., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalovanému T. H., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, o ochranu osobnosti a náhradu nemajetkové újmy v penězích, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 3/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. dubna 2018, č. j. 1 Co 56/2017-748, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Sokola, advokáta se sídlem v Praze 2, Sokolská 60.


Stručné odůvodnění

(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):


Krajský soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem (v pořadí čtvrtým, poté co jeho předchozí rozhodnutí byla zrušena Vrchním soudem v Olomouci, popř. Nejvyšším soudem) ze dne 28. června 2017, č. j. 23 C 33/2009-699, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaslat žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění: Omluva: Dne XY jsem v deníku Lidové noviny zveřejnil článek nazvaný „XY“. V tomto článku jsem neoprávněně označil pana V. H. z XY za pachatele výbuchů, k nimž došlo na přelomu milénia v Přerově, použil jsem pro něj hanlivého označení „gauner“ a psychologický terorista. A dále jsem uvedl, že skutečnost, že byl soudně zcela zproštěn veškerých obvinění, byla velká blamáž. Dne XY jsem v témže deníku publikoval článek „XY“, ve kterém jsem uvedl, že některé činy, jichž se pan H. dopustil v době před rokem 1989, měly ryze kriminální charakter. Tím jsem se dopustil závažného zásahu do práva na ochranu osobnosti pana H. Za zveřejnění obou článků se mu proto omlouvám. T. H. bývalý mluvčí XY a bývalý XY“, výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zveřejnit na vlastní náklady omluvu stejného znění v deníku Lidové noviny, v minimálním formátu ¼ tiskové strany, výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci částku 500.000 Kč, výrokem IV. uložil žalobci zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 233.292 Kč a výrokem V. žalobci uložil povinnost zaplatit státu na nákladech řízení částku 2.023 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet Krajského soudu v Ostravě.

V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že vycházel ze závazného právního názoru dovolacího soudu, který vyslovil ve svém posledním zrušovacím rozsudku ze dne 14. prosince 2016, č. j. 30 Cdo 3090/2016-674, konkrétně že je třeba vážit sporné výroky (soudy) z hlediska jejich adresáta, tedy čtenáře předmětných článků, tedy zda čtenář měl konkrétně možnost tvrzení žalovaného přezkoumat a vytvořit si tím vlastní názor na věc, zda články publikované žalovaným poskytovaly čtenářům adekvátní sumu informací pro závěr (závěry) činěný žalovaným v článcích. Po doplnění dokazování krajský soud uvedl, že je nutné vzít v úvahu, že se jednalo o řetězec článků (vzájemné polemiky), je třeba vycházet z celkového vyznění jednotlivých článků a nelze vytrhovat z jejich kontextu jednotlivé výroky. Hodnotící úsudky byly vždy podloženy dostatečným množstvím informací tak, aby si rovněž adresát (čtenář) mohl učinit vlastní názor na žalobce.

Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. dubna 2018, č. j. 1 Co 56/2017-748, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II. žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 17.906 Kč.

Odvolací soud konstatoval, že článek XY v úvodu odkazuje na článek uveřejněný v moravském vydání Lidových novin ze dne XY XY, v němž byl citován výrok žalovaného na adresu žalobce, že většího gaunera neviděl. Dále se podrobně zabýval jednotlivými žalovanými výroky a dospěl k závěru, že výrok o velké blamáži není ve vztahu k žalobci dehonestující, výrok v článku z 2. srpna 2007, není vulgární, ani dehonestující ve vztahu k žalobci, když srovnával případ evangelického faráře J. Š., který dosud nebyl plně rehabilitován, a žalobce. V souvislosti s články, na které reaguje, v nichž byla zmínka o obvinění žalobce ze sedmi trestných činů, resp. zmedializování obžaloby žalobce z těchto trestných činů, pak podle názoru odvolacího soudu měl i náhodný čtenář podklady, na základě nichž si mohl učinit vlastní názor a nezkreslenou představu o skutečnostech, které sloužily kritikovi za podklad. Stejně jako soud prvního stupně pak odvolací soud poukázal na to, že pochybnost žalovaného, že žalobce má na svědomí výbuchy v Přerově, i v očích nezaujatého čtenáře je něco jiného než označení za pachatele výbuchů. Dožaduje se tedy žalobce omluvy za výrok, který žalovaný ve skutečnosti nesdělil. Odvolací soud pak hodnotil další výroky žalovaného, které jsou hodnotícími soudy. Uvedl, že slovo gauner je nelichotivým označením, ale je zřejmé, že žalovaný ho nepoužil toliko za účelem dehonestace žalobce, ale jako podklad k objasnění výroku, v němž jej označuje za gaunera, přičemž o zveřejnění tohoto původního výroku neusiloval. Nezaujatý čtenář, který si přečetl oba články, tedy jak původní, tak i na něj reagující článek, vysvětlující onen hodnotící soud, měl dostatečné množství informací, z nichž si mohl učinit stejný závěr o vyřčené kritice jako kritik, potažmo soud. Při posuzování výroku, že žalobce je psychologický terorista, odvolací soud poukázal na to, že podklad pro vyřčený kritický soud může nezaujatý čtenář nalézt především v článku, v němž byl tento výrok publikován, což následně citacemi z jeho obsahu podrobně dokladuje.

Žalobce (dále též „dovolatel“) napadl rozsudek odvolacího soudu dne 3. srpna 2018 dovoláním, a to výslovně v celém jeho rozsahu. Podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci ze strany odvolacího soudu a jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména od právního názoru vysloveného v předchozích dvou zrušovacích rozsudcích, i Ústavního soudu. V prvé řadě se domnívá, že soudy měly posuzovat sporné výroky pouze v rámci článku, v nichž se takový výrok nacházel, a to již z toho důvodu, že nelze automaticky předpokládat, že každý čtenář sporných článků se seznámil i s obsahem ostatních článků publikovaných v jiných dnech. Poté podrobně polemizuje se závěry odvolacího soudu ve vztahu k jednotlivým sporným výrokům. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci změnil tak, že podané žalobě v plném rozsahu vyhoví, příp. aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce se prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalovaný, který toto dovolání považuje za nepřípustné, a proto navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl. Podle jeho názoru je rozhodnutí odvolacího soudu i správné, takže pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce je přípustné, navrhuje jeho zamítnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. září 2017. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř., či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).

Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje. Dovolatel sice oznamuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ve skutečnosti ovšem výhradně polemizuje se skutkovými zjištěními, která vedla odvolací soud k jeho rozhodnutí. Jeho výtky ve své podstatě vycházejí z procesně nepřípustné akcentace skutkových poměrů věci, takže v tomto smyslu nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. Na podkladě žalobcovy dovolací argumentace tedy nebylo možné dovodit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o.s.ř. K tomu dovolací soud ještě poznamenává, že úkolem soudů obou stupňů podle závazného právního názoru vysloveného v posledním zrušovacím rozsudku ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 3090/2016, bylo posoudit, zda dva sporné články poskytly čtenářům možnost přezkoumat výroky v nich uvedené a vytvořit si svůj vlastní názor. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se otázkou posouzení sporných výroků z hlediska jejich adresáta, přiléhavě a zákonu odpovídajícím způsobem zabýval a podrobně vyložil důvody pro své rozhodnutí.

Dovolání proti výroku o nákladech řízení není podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř. ve znění účinném od 30. září 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, v důsledku čehož vzniklo žalovanému zastoupenému advokátem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ze dne 4. června 1996, č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) účelně vynaložené náklady žalovaného sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (jeho písemné vyjádření k dovolání), a to z tarifní odměny ve smyslu § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) ve výši 3.100 Kč, dále z jednoho paušálu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč, to vše ještě s připočtením částky 714 Kč představující náhradu za 21 % DPH podle § 137 odst. 1 a 3 o.s.ř. a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 4.114 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 21. 11. 2018


JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu