Rozhodnutí NS

21 Cdo 5131/2017

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/11/2018
Spisová značka:21 Cdo 5131/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:21.CDO.5131.2017.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Okamžité zrušení pracovního poměru
Povinnosti zaměstnanců
Dotčené předpisy:§ 38 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 23.06.2014
§ 55 odst. 1 písm. b) předpisu č. 262/2006Sb. ve znění do 23.06.2014
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
21 Cdo 5131/2017-238


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Pavla Malého a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce V. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 551/6, proti žalovanému BRAVO 3K, spol. s r. o. se sídlem v Petrovicích č. 579, IČO 25033123, zastoupenému JUDr. Danielem Volákem, advokátem se sídlem v Litvínově, Jiráskova č. 413, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 210/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. června 2017 č. j. 84 Co 148/2017-213,

takto:

I. Dovolání žalovaného se v části směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení odmítá.
II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.


Odůvodnění:

Dopisem ze dne 15. 4. 2014 (téhož dne doručeným žalobci) žalovaný sdělil žalobci, že s ním „ruší pracovní poměr vzniklý na základě uzavřené pracovní smlouvy ze dne 31. 7. 2012 s okamžitou platností ke dni 15. dubna 2014“. Okamžité zrušení pracovního poměru odůvodnil tím, že podle protokolu o kontrole plnění pracovních povinností provedené dne 23. 3. 2014 „společností spolupracující s firmou XY“ žalobce neplnil své pracovní povinnosti a věnoval se činnostem, které s jeho pracovními povinnostmi nesouvisí, čímž se dopustil „hrubého porušení pracovních povinností“. Bylo současně zdůrazněno, že mezi základní povinnosti žalobce, které má v pracovní náplni, patří „být nápomocen zákazníkům při tankování vozidel, umývání čelních skel automobilů, kontrolovat hladinu oleje v motoru a množství kapaliny do ostřikovačů, popř. tyto kapaliny doplnit“. Vzhledem k tomu, že žalobce byl dne 5. 3. 2014 písemně upozorněn na porušení pracovních povinností, jedná se o „opakované hrubé porušení pracovních povinností“.

Žalobou podanou u Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 14. 5. 2014 se žalobce domáhal určení, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 7. 2012 (v průběhu pracovního poměru změněné) u žalovaného od 1. 8. 2012 pracoval v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou do 31. 7. 2014. Okamžité zrušení pracovního poměru považuje za „nezákonné a neplatné“ zejména s ohledem na „nedostatečně určité vymezení důvodů“ tohoto postupu zaměstnavatele, neboť v něm „nejsou uvedeny vůbec žádné konkrétní důvody, pro které je pracovní poměr okamžitě rušen“; za nedostatečný žalobce považuje „pouhý odkaz na protokol, který ani nebyl přílohou dopisu obsahujícího okamžité zrušení pracovního poměru“. Okamžité zrušení pracovního poměru je navíc “institutem výjimečným“, avšak žalovaným tvrzené porušení pracovních povinností nesplňuje zákonnou podmínku „porušení pracovních povinností zaměstnancem zvlášť hrubým způsobem“, kterou „musí splňovat jediné jednání zaměstnance, a tedy nelze jeho případné předchozí prohřešky sčítat“.

Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 8. 2016 č. j. 22 C 210/2014-189 žalobu zamítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a žalobci uložil povinnost k náhradě nákladů řízení státu. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 7. 2012 (v průběhu pracovního poměru změněné) u žalovaného od 1. 8. 2012 pracoval jako čerpadlář v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou do 31. 7. 2014, že podle vnitřní směrnice žalovaného (s níž byl žalobce při nástupu do pracovního poměru seznámen) bylo povinností pracovníka venkovní obsluhy čerpací stanice navigovat příjezd zákazníků k výdejním stojanům, být jim nápomocen při čerpání paliva, informovat je o produktech, nabízet především diferencovaná paliva (VPR, V-Power), nabízet kontrolu hladiny oleje a provozních kapalin a jejich doplnění, kontrolu tlaku v pneumatikách a případně jejich dohuštění, nabízet umytí čelního skla a světlometů a informovat o věrnostní kartě SMART, a že žalobce tyto povinnosti (přes opakované ústní i písemné výtky žalovaného) v době od písemného upozornění na neplnění pracovních povinností ze dne 5. 3. 2014 do 23. 3. 2014 (dne kontroly plnění pracovních povinností uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru) „prakticky vůbec neplnil“. Dospěl proto k závěru, že se žalobce dopustil jednání, které je mu vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru; výkladem jazykového obsahu zrušovacího projevu žalovaného dovodil, že „okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci dáno z důvodu, že se v období od 5. 3. 2014 do 23. 3. 2014 včetně, opakovaně dopouštěl porušování povinností uvedených ve druhém odstavci odůvodnění této listiny“. Porušení pracovních povinností žalobcem v jednom případě (u jednoho zákazníka) podle soudu prvního stupně (posuzováno izolovaně) nedosahuje intenzity uvedené v ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce (jednalo by se pouze o méně závažné porušení pracovních povinností). Žalobce však navzdory opakovaným ústním i písemným výtkám žalovaného, tj. úmyslně prakticky neplnil pracovní povinnosti po několik týdnů. Pro žalovaného jako součást řetězce čerpacích stanic XY (vzhledem k nárokům kladeným společností XY a postihům z její strany) je důležité, aby poskytoval služby odpovídající tomuto řetězci. Soustavným ignorováním ústních a písemných výtek ze strany žalovaného dal žalobce v podstatě najevo, že povinnosti venkovní obsluhy plnit nehodlá. Za této situace nebylo možno po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobce zaměstnával byť jen do uplynutí výpovědní doby, neboť je téměř jisté, že by žalobce své povinnosti i nadále neplnil, čímž by žalovaného vystavil riziku postihu ze strany XY a negativně ovlivňoval pracovní morálku ostatních zaměstnanců. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že žalobce vytýkaným způsobem porušil pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem a že důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce byl dán.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 6. 2017 č. j. 84 Co 148/2017-213 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2014, a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci (k rukám jeho advokáta) na nákladech řízení před soudy obou stupňů 56 998 Kč a České republice – Okresnímu soudu v Ústí nad Labem na náhradě nákladů řízení státu 2 617 Kč. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru se stalo porušení pracovních povinností, jehož se žalobce dopustil v období „od 5. 3. 2014 do 23. 3. 2014“, a na základě jazykového vyjádření zrušovacího projevu žalovaného dovodil, že „žalovaný tak žalobci udělil okamžité zrušení pracovního poměru pro neplnění pracovních povinností žalobcem dne 23. 3. 2014 s poukazem na skutečnost, že na neplnění pracovních povinností byl již v minulosti v jednom případě písemně upozorněn“. Vyšel ze zjištění, že „žalobce skutečně před tím, než mu bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, řádně neplnil své povinnosti venkovní obsluhy čerpací stanice, jednáním žalobce však nebyla žalovanému způsobena žádná škoda“ a že žalobce „neměl v popisu práce pouze venkovní obsluhu zákazníků čerpací stanice, nýbrž též obsluhu pokladny ve vnitřních prostorách čerpací stanice“, a dospěl proto k závěru, že žalovanému „nic nebránilo po dobu případné výpovědní doby převést žalobce výhradně na tento druh práce“. Vzhledem k uvedenému a dále též „s ohledem na charakter povinností, které měl žalobce neplnit“ a jejichž nesplnění „nemohlo vést ke vzniku provozních problémů na čerpací stanici“, odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce se vytýkaným jednáním „dopouštěl toliko soustavného méně závažného porušování svých pracovních povinností“, resp. „nanejvýše by bylo možno žalobci vytýkané jednání posoudit jako závažné porušení pracovních povinností“. Podmínky pro okamžité zrušení pracovního poměru proto nebyly podle odvolacího soudu splněny.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání směřující proti všem jeho výrokům. Po podrobné rekapitulaci odůvodnění rozsudků obou soudů dovolatel vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o intenzitě porušení pracovních povinností vytýkaných žalobci v okamžitém zrušení pracovního poměru. Poukázal na to, že z dosavadního přístupu k plnění pracovních povinností žalobce „nebyla naděje, že by žalobce své pracovní povinnosti plnil, navíc by hrozilo, že žalovaný pro případ kontroly ze strany společnosti XY mohl být sankcionován za porušení pracovních povinností žalobcem“, což by vše negativně ovlivňovalo pracovní morálku zaměstnanců žalovaného. Za této situace nebylo možno po žalovaném spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnával byť jen do uplynutí výpovědní doby. Dovolatel nesouhlasil s úvahami odvolacího soudu, podle kterých žalobce mohl být po dobu výpovědní doby přeřazen na práci vnitřní obsluhy, neboť v rámci pracovní náplně „čerpadlář na pozici venkovní obsluhy“ vnitřní obsluhu vykonával, jen pokud byl o to pracovníkem vnitřní obsluhy požádán z „neodkladných důvodů“, jednalo se jen o „záskok“. Nesdílí ani pohled odvolacího soudu, podle kterého „zákazníci si mohli služby zajistit sami“, čímž zpochybňuje ustanovení § 301 zákoníku práce. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu a že věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno přede dnem 30. 9. 2017 – posoudit (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Dovolatel rozsudek odvolacího soudu napadl v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení (ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a výroku o náhradě nákladů řízení státu). V této části dovolání postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, tj. právní otázku, na jejímž řešení závisí rozhodnutí o náhradě nákladů řízení; nedostatek dovolání zde představuje vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení (za absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání), a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možné učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v části směřující proti výrokům o náhradě nákladů řízení podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci - mimo jiné - zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 7. 2012 (v průběhu pracovního poměru změněné) u žalovaného od 1. 8. 2012 pracoval jako čerpadlář v pracovním poměru sjednaném na dobu určitou do 31. 7. 2014, že podle vnitřní směrnice žalovaného (s níž byl žalobce pří nástupu do pracovního poměru seznámen) bylo povinností pracovníka venkovní obsluhy čerpací stanice (která tvořila součást řetězce čerpacích stanic XY) navigovat příjezd zákazníků k výdejním stojanům, být jim nápomocen při čerpání paliva, informovat je o produktech, nabízet především diferencovaná paliva (VPR, V-Power), nabízet kontrolu hladiny oleje a provozních kapalin a jejich doplnění, kontrolu tlaku v pneumatikách a případně jejich dohuštění, nabízet umytí čelního skla a světlometů a informovat o věrnostní kartě SMART (nabízení těchto služeb zákazníkům bylo zkráceně označováno jako „aktivní protokol“), že žalobce tyto povinnosti (přes opakované ústní i písemné výtky žalovaného) v době od písemného upozornění na neplnění pracovních povinností ze dne 5. 3. 2014 do 23. 3. 2014 (dne kontroly plnění pracovních povinností uvedené v okamžitém zrušení pracovního poměru) „prakticky vůbec neplnil“ (naposledy bylo neplnění těchto povinností zjištěno kontrolou provedenou na pracovišti externí společností dne 23. 3. 2014), že na neplnění těchto pracovních povinností byl žalobce písemně upozorněn dopisy žalovaného ze dne 16. 12. 2013 a 5. 3. 2014 a jednatelem žalovaného opakovaně též ústně a že následně žalovaný přistoupil k výše uvedenému okamžitému zrušení pracovního poměru s žalobcem.

Za tohoto skutkového stavu věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu mimo jiné na vyřešení otázky hmotného práva, jaká jsou východiska pro konkrétní vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy v ustanoveních § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce z hlediska posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. Protože odvolací soud se při řešení této právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Projednávanou věc je třeba i v současné době - vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 15. 4. 2014
- posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 585/2006 Sb., č. 181/2007 Sb., č. 261/2007 Sb., č. 296/2007 Sb. a č. 362/2007 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 116/2008 Sb., a zákonů č. 121/2008 Sb., č. 126/2008 Sb., č. 294/2008 Sb., č. 305/2008 Sb., č. 306/2008 Sb., č. 382/2008 Sb., č. 286/2009 Sb., č. 320/2009 Sb., č. 326/2009 Sb., č. 347/2010 Sb., č. 427/2010 Sb., č. 73/2011 Sb., č. 180/2011 Sb., č. 185/2011 Sb., č. 466/2011 Sb., č. 341/2011 Sb., č. 364/2011 Sb., č. 365/2011 Sb., č. 367/2011 Sb., č. 375/2011 Sb., č. 167/2012 Sb., č. 385/2012 Sb., č. 396/2012 Sb., č. 399/2012 Sb., č. 155/2013 Sb. a č. 303/2013 Sb., tedy ve znění účinném do 23. 6. 2014 (dále jen „zák. práce“).

Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Dodržování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. § 38 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními § 301 a § 302 - 304 zák. práce), pracovním řádem nebo jiným vnitřním předpisem zaměstnavatele, pracovní nebo jinou smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci (dále též jen „pracovní povinnosti“) právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovní povinnosti zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje - jak vyplývá z ustanovení § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce - mezi méně závažným porušením pracovní povinnosti, závažným porušením pracovní povinnosti a porušením pracovní povinnosti zvlášť hrubým způsobem. Porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§ 55 odst. 1 písm. b), § 52 písm. g) část věty před středníkem zák. práce].

Ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti.

Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek; k některým z nich je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. ve vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000 sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2013).

Vzhledem k tomu, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nelze dodatečně měnit (srov. § 60 zák. práce), posuzuje se intenzita porušení pracovní povinnosti vždy jen ve vztahu k tomu (v řízení prokázanému) jednání zaměstnance, které se na základě skutkového vymezení stalo důvodem tohoto zrušovacího projevu zaměstnavatele. Soud prvního stupně v tomto směru vyšel ze závěru, že „okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalobci dáno z důvodu, že se v období od 5. 3. 2014 do 23. 3. 2014 včetně, opakovaně dopouštěl porušování povinností uvedených ve druhém odstavci odůvodnění této listiny“. Odvolací soud s tímto závěrem nesouhlasil. Podle jeho výkladu z okamžitého zrušení pracovního poměru „jednoznačně vyplývá, že žalovaný s žalobcem okamžitě končí pracovní poměr proto, že při kontrole provedené dne 23. 3. 2014 bylo zjištěno, že žalobce neplnil své (…) pracovní povinnosti“. Vyšel zde z úvahy, že datum „5. 3. 2014“ je v okamžitém zrušení pracovního poměru „zmiňováno toliko v souvislosti s předchozím písemným upozorněním žalobce ze strany žalovaného na porušování pracovních povinností, nikoliv proto, že by jím žalovaný vymezoval počátek období, po něž měl žalobce porušovat své pracovní povinnosti“. V rozporu s touto úvahou však odvolací soud následně závěry o intenzitě porušení pracovních povinností žalobcem činí ve vztahu k jednání, jehož se žalobce dopustil nikoliv jednorázově, ale opakovaně během (blíže nespecifikovaného) časového období, uvádí-li, že „žalobce skutečně před tím, než mu bylo doručeno okamžité zrušení pracovního poměru, řádně neplnil své povinnosti venkovní obsluhy čerpací stanice“ a že „vytýkaným jednáním se žalobce dopouštěl toliko soustavného méně závažného porušování svých pracovních povinností, ačkoliv byl na možnost skončení pracovního poměru z tohoto důvodu ve dvou případech písemně upozorněn, nanejvýše by bylo možno žalobci vytýkané jednání posoudit jako závažné porušení pracovních povinností, tudíž žalovaný měl možnost dát žalobci výpověď podle ustanovení § 52 písm. g) zákoníku práce“. Z takto podaného odůvodnění potom dostatečně nevyplývá, zda podle odvolacího soudu (uvedl-li, že „žalovaný tak žalobci udělil okamžité zrušení pracovního poměru pro neplnění pracovních povinností žalobcem dne 23. 3. 2014 s poukazem na skutečnost, že na neplnění pracovních povinností byl již v minulosti v jednom případě písemně upozorněn“) žalovaný s žalobcem okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu jednorázového porušení pracovních povinností (tzv. aktivního protokolu), jehož se žalobce dopustil dne 23. 3. 2014, nebo z důvodu opakovaného porušování těchto povinností, jehož se žalobce dopustil během (blíže nespecifikovaného) časového období. Není proto ani zřejmé, které (která) jednání žalobce odvolací soud podrobil výslednému posouzení z hlediska intenzity porušení pracovních povinností. Řízení proto bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není - jak vyplývá z výše uvedeného - správný a protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ústí nad Labem) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 12. 2018


JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu