Rozhodnutí NS

28 Cdo 424/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:02/26/2019
Spisová značka:28 Cdo 424/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.424.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Zmírnění křivd (restituce)
Dotčené předpisy:§ 5 písm. f) předpisu č. 428/2012Sb.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 424/2019-115


USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Střílky, se sídlem Střílky, Koryčanská 60, identifikační číslo osoby: 46998411, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalovanému: Výchovný ústav, středisko výchovné péče HELP, základní škola a střední škola, Střílky, se sídlem Střílky, Zámecká 107, identifikační číslo osoby: 47935740, zastoupenému Mgr. Tomášem Vybíralem, advokátem se sídlem v Brně, Rybníček 4, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání zemědělské nemovitosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 1/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2017, č. j. 5 Co 28/2017-82, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2018, č. j. 5 Co 28/2017-111, t a k t o :

I. Dovolání se odmítá.

    II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Vybírala, advokáta se sídlem v Brně, Rybníček 4.
    O d ů v o d n ě n í :
    (§ 243f odst. 3 o. s. ř.)

    V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2017, č. j. 24 C 1/2016-60, tak, že se žalobkyni nevydává pozemek parc. XY v katastrálním území XY a že se v tomto rozsahu rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj ze dne 2. 11. 2015, č. j. SPU 514547/2015/Dv, sp. zn. SP 20023/2014/230, nenahrazuje (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně nákladů odvolacího řízení (výrok II).

    Podle závěru odvolacího soudu bylo provedenými důkazy vyvráceno tvrzení žalobkyně, že k uzavření kupní smlouvy (ze dne 27. 11. 1977) mezi Farním úřadem ve Střílkách, jako prodávajícím (za nějž jednal jako administrátor F. P.) a Výchovným ústavem pro mládež ve Střílkách (coby kupujícím), jejímž předmětem byl i předmětný pozemek, došlo v tísni nebo za nápadně nevýhodných podmínek; tvrzená skutková restituční podstata podle § 5 písm. f/ zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), tudíž naplněna nebyla.

    Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání jednak v tom, že odvolací soud napadeným rozsudkem vyřešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu i Ústavního soudu otázku týkající se výkladu pojmu „tíseň“ při uzavření kupní smlouvy, coby jedné ze skutečností vedoucích k majetkovým křivdám, jež zmírňují restituční předpisy, a dále že nesprávně, v rozporu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu hodnotil v řízení provedené důkazy, zejména pak svědecké výpovědi, a že tím současně porušil i právo dovolatelky na spravedlivý proces, garantované článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; přitom dovolatelka namítá i porušení interpretační zásady ex favore restitutionis a zásah do svého práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

    Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. bod 2. čl. II., přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.

    Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (srov. § 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl, neboť není přípustné (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.).

    Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se zde končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí podle § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení § 237 o. s. ř.

    Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

    Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.).

    Těžiště dovolací argumentace – posuzováno podle obsahu dovolání – spočívá v kritice a zpochybnění skutkového stavu (jde-li o relevantní okolnosti, jež doprovázely uzavření kupní smlouvy), z nějž vyšel odvolací soud při právním posouzení věci; ten své rozhodnutí založil na závěru, že stav tísně na straně prodávajícího (ovšem ani nápadně nevýhodné podmínky) dán nebyl. Dovolatelka zde brojí zejména proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá (s účinností od 1. 1. 2013) k dispozici žádný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím těchto vznesených námitek, kritizujících skutkové závěry, tudíž na přípustnost dovolání zjevně usuzovat nelze.

    Ve skutkových poměrech projednávané věci, v níž se vychází ze zjištění, že „předmětný právní úkon (kupní smlouva) nesouvisel s politickým nátlakem, ale byl jen adekvátní reakcí na požadavek a zájem kupujícího“ (byl učiněn bez ohledu na poměry panující v tehdejší společnosti a nesouvisel s politickým nátlakem v době nesvobody, přičemž na straně obou účastníků sledoval i legitimní hospodářské cíle), se pak odvolací soud při následném právním posouzení nikterak nezpronevěřil ani odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu vztahující se k interpretaci pojmu tísně v restitučním zákonodárství (krom dovolatelkou výslovně zmiňovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 14. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 97/96, a ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 455/06, či citované pasáže z odůvodnění nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, uveřejněného pod č. 242/2010 Sb., ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., dále srovnej např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 179/95, ze dne 14. 7. 2000, sp. zn. I. ÚS 167/03, ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 30/2000, ze dne 9. 10. 1995, sp. zn. IV. ÚS 85/95, a ze dne 9. 6. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/97; z rozhodovací praxe dovolacího soudu viz např. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2788/2005, nebo rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1993, sp. zn. 3 Cdon 47/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 36, ročník 1993). Ačkoliv závěr o absenci dalšího, v ustanovení § 5 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb. alternativně postaveného předpokladu pro naplnění této restituční skutkové podstaty, dovoláním již ani zpochybňován není, sluší se pro dokreslení poměrů současně připomenout i zjištění odvolacího soudu o ekvivalentnosti vzájemných plnění (tedy o tom, že uzavření smlouvy nebylo učiněno za podmínek pro prodávajícího nevýhodných, natož pak za podmínek, jejichž nevýhodnost by bylo lze označit za nápadnou), jež mají oporu i v odborném posouzení relevantních okolností o ceně převáděných nemovitostí znalcem.

    Rozhodnutí odvolacího soudu tak není v rozporu ani s další dovolatelkou odkazovanou judikaturou Ústavního soudu a v ní bezpočtukrát akcentovaným interpretačním a aplikačním pravidlem ex favore restitutionis (obsaženým i v ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.). Ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi a zakládaly restituční nároky, jež oporu v zákoně nemají (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. odůvodnění). Jak vidno shora, soudy učiněná skutková zjištění, byť je dovolatelka jiného mínění, závěr o naplnění majetkové křivdy ve smyslu § 5 písm. f) zákona č. 428/2012 Sb., neumožňují.

    Přitakat tak nelze ani výtkám žalobkyně stran ústavněprávního rozměru zásahu do jejích práv v důsledku hodnocení provedených důkazů či přijaté interpretace zákona č. 428/2012 Sb., neboť k újmě na jejích základních právech jakožto oprávněné osoby podle citovaného zákona nedošlo. Na ni totiž bezesporu nelze usuzovat pouze z toho, že obecné soudy při respektování zákonné úpravy (v souladu s náhledem zastávaným judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu), jakož i zákonem stanovených pravidel při zjišťování skutkového stavu, včetně pravidel pro hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.), jí uplatňovanému restitučnímu požadavku nevyhověly.

    Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by odvolacím soudem učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé; skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Skutečnosti zachycené v odkazovaném prohlášení F. P., sepsaném notářkou dne 17. 6. 2014, byly vyvráceny nejenom výpověďmi před soudem bezprostředně slyšených svědků, nýbrž – jde-li o skutečnosti vztahující se k ekvivalentnosti vzájemných plnění – i provedeným znaleckým posudkem; námitka dovolatelky, že hodnocením provedených důkazů ze strany odvolacího soudu „byla znevážena památka F. P.“, korektní není a takovým excesem odůvodnění odvolacího soudu zatíženo není.

    Postupem odvolacího soudu (resp. soudu prvního stupně) tudíž nebylo porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces a ani argumentace, poukazující na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, tedy dovolání rovněž přípustným nečiní, nehledě na to, že závěr plynoucí z naposled citovaného rozhodnutí Ústavního soudu (o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.), na nějž Ústavní soud znovu odkázal kupř. i v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).

    K namítanému porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dovolací soud připomíná, že ústavní ochrana se vztahuje k vlastnickému právu již konstituovanému, nikoliv k uplatněnému restitučnímu nároku (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 3/94, ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 42/97, ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 680/05, ze dne 3. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 719/2000, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1430/08, či ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 2655/15, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1246/2016; podobně k aplikovatelnosti čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod srov. např. rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci M. proti České republice č. 33071/96 ze dne 13. 12. 2000).

    Z uvedeného vyplývá, že dovolání přípustné není (že není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

    Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, přičemž k nákladům (k náhradě oprávněného) žalovaného, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 3.100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. b/, § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč.

    Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz).

    K požadavkům vztahujícím se k obsahovým náležitostem stručného odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, viz § 243f odst. 3 o. s. ř.

    Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

    V Brně dne 26. 2. 2019

    Mgr. Petr Kraus
    předseda senátu