Rozhodnutí NS

28 Cdo 802/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/27/2019
Spisová značka:28 Cdo 802/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.802.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř.
§ 7 předpisu č. 13/1997Sb.
§ 135 odst. 2 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/13/2019
I.ÚS 2653/19
I.ÚS 2653/19
JUDr. Milada Tomková
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 802/2019-155


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Dopravní rozvojové středisko ČR a.s., identifikační číslo osoby: 257 10 761, se sídlem v Praze 4, Podolí, Na Kavčích horách 1103/4, zastoupené Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Kytlická 780/12, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, a 2) městská část Praha 15, se sídlem v Praze 10, Horní Měcholupy, Boloňská 478/1, zastoupena JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Helénská 1799/4, o zaplacení částky 192 378,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 44/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. listopadu 2018, č. j. 70 Co 324/2018-120, t a k t o :
      I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
                  O d ů v o d n ě n í :
              (dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)

Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl ve výrocích pod body I a II (jimiž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobkyni částku 192.378,56 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodnuto o nákladech řízení v poměru mezi žalobkyní a první žalovanou) potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. června 2018, č. j. 26 C 44/2018-62, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. července 2018, č. j. 26 C 44/2018-73), který byl současně změněn ve výroku III (o náhradě nákladů ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou) toliko co do výše nákladů (vše výrokem pod bodem I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Podané dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání a kdy absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání k dovolání; srov. § 241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v § 238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).

K tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.

Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázce obsahových náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, nebo usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17; obdobně i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Příslušná pasáž žalobkyní podaného dovolání (čl. I. odst. druhý) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání [uvádí-li v ní dovolatelka ve vztahu k přípustnosti dovolání – ač obligatorně zastoupen advokátkou – toliko to, že „dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a současně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, aniž by z dovolání bylo současně zřejmé, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit]. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).

Nad rámec uvedeného sluší se snad doplnit, že i argumentace uplatněná žalobkyní v dovolání se ve svých samotných základech rozchází s úvahami, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu (čímž byla by vyloučena i přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu, že žádný z žalovaných není nositelem povinnosti k poskytnutí peněžité náhrady žalobkyni, že není ve sporu pasivně legitimován, dovolatelka napadá primárně s použitím argumentace, že existence veřejně přístupné účelové komunikace (§ 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) na předmětném pozemku v jejím vlastnictví byla deklarována navzdory tomu, že pro ni nebyly splněny podmínky souhlasu vlastníka a nutné komunikační potřeby (z čehož dovolatelka následně dovozuje, že jde o omezení vlastnického práva, za které ji přísluší náhrada).

V situaci, kdy o uvedené otázce (jíž mohl by si soud v řízení o soukromoprávním nároku jinak posoudit sám) bylo již vydáno rozhodnutí příslušným silničním správním orgánem (viz rozhodnutí Úřadu městské části Praha 15 ze dne 23. 3. 2017, č. j. ÚMČ P15 12360/2017/0D/VJi, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 5. 12.2017, č. j. MHMP-1890906/2017/O4Zz), je ve smyslu § 135 odst. 2 věty druhé třeba vycházet z označeného rozhodnutí správního orgánu (jak konstatuje i ustálená soudní praxe – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1868/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4777/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3158/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2322/2013). Označeným rozhodnutím, vydaným ve správním řízení, jehož účastnicí byla i žalobkyně, byla existence zmíněné účelové komunikace deklarována (nikoliv nově konstituována), a to na základě zjištění o naplnění všech jejích podmínek (tedy včetně nutné komunikační potřeby a souhlasu předchůdce žalobkyně coby tehdejšího vlastníka pozemku, přičemž žalobkyně by tak pozemek nabyla již s tímto omezením). Rozhodnutí správního orgánu nebylo zrušeno ani změněno (nahrazeno jiným rozhodnutím).

Nepřípadný je pak i odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/08 (coby jediné v dovolání uváděné rozhodnutí), nejenom proto, že v nyní posuzované věci soudy nižších stupňů při řešení otázky, je-li pozemek zatížen veřejně přístupnou účelovou komunikací, vycházely z rozhodnutí příslušného silničního úřadu, nýbrž i pro zcela odlišné skutkové akcenty obou případů. Ústavní soud, maje ve zmiňovaném nálezu na zřeteli právě to, že zákon o pozemních komunikacích nespojuje omezení vlastnického práva v důsledku zatížení pozemku veřejně přístupnou účelovou komunikací poskytnutím finanční náhrady (viz bod 33 odůvodnění cit. nálezu; obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014), v obecné rovině přitakal i tomu názoru dovolacího soudu, že omezení vlastnického práva k pozemku ve formě veřejného přístupu na tento pozemek je způsobilé přecházet z vlastníka na vlastníka a že není třeba souhlasu nového vlastníka, pokud byl souhlas udělen vlastníky předchozími, avšak daný závěr nepovažoval za plně aplikovatelný tam, kde došlo k nabytí vlastnického práva od veřejnoprávního subjektu v restituci (srov. bod 38 odůvodnění nálezu). O takový případ v souzené věci nejde (dovolatelka nabyla zatížený pozemek v opakované dobrovolné veřejné dražbě).

Žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) – dovolatelka neuplatňuje vůči rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení, nehledě na to, že proti nákladovým výrokům je přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017).

K doplnění dovolání, jež dovolatelka učinila podáním ze dne 12. 3. 2019, doručeným soudu dne 15. 3. 2019, k němuž tak prokazatelně došlo po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání dovolání (srov. § 240 odst. 1 větu první o. s. ř.), jež uplynula 23. 1. 2019, dovolací soud nepřihlížel (srov. § 241b odst. 1, § 242 odst. 4 o. s. ř.; nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání bylo odmítnuto a kdy náklady žalovaných, spojené s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva, v případě druhé žalované i proto, že projednávaná věc nebyla nikterak právně složitá, přičemž i u této žalované coby městské části hlavního města Prahy lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, a to aniž by musela využívat pomoci advokátů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2357/2016, nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 5. 2019


Mgr. Petr Kraus
předseda senátu