Rozhodnutí NS

20 Cdo 3782/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/03/2018
Spisová značka:20 Cdo 3782/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:20.CDO.3782.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Exekuce
Výživné
Dotčené předpisy:§ 41 odst. 2 o. s. ř.
§ 1931 o. z.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
20 Cdo 3782/2018-157
USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D. v exekuční věci oprávněné N. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lucií Peterkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Dolní náměstí č. 17/9, proti povinné G. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční č. 655/1, pro dlužné a běžné výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2018, č. j. 51 Co 84/2018-130, 51 Co 85/2018, t a k t o :

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2018, č. j. 51 Co 84/2018-130, 51 Co 85/2018, se ve výroku I. v části, ve které byl potvrzen výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce, zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Usnesením ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, Obvodní soud pro Prahu 5 zamítl návrh povinné ze dne 13. září 2017 na zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017, u soudního exekutora Mgr. Pavla Endera, Exekutorský úřad Ostrava (dále jen „soudní exekutor“), pod sp. zn. 162 EX 423/17 (výrok I.), stejně tak zamítl i návrh povinné ze dne 13. září 2017 na odklad exekuce vedené u téhož soudu pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017, u soudního exekutora pod sp. zn. 162 EX 423/17. Dospěl mimo jiné k závěru, že z pohledu uplatnění ztráty výhody splátek exekučním návrhem není významné, zda v době podání tohoto exekučního návrhu na dlužném výživném plněném ve splátkách pod hrozbou ztráty výhody splátek dluh existoval či nikoliv, pokud byly splněné zákonem dané podmínky pro zesplatnění celé pohledávky. Z doplněného exekučního návrhu oprávněné je patrné, že se tímto, pokud jde o částku 2 900 Kč, domáhala vymožení nedoplatku podle výroku II. rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. července 2015, č. j. 14 P 51/2004-124, tj. že jím uplatnila své právo na ztrátu výhody splátek vůči povinné, a to i přesto, že v exekučním návrhu nesprávně vymezila období, za které je toto dlužné výživné vymáháno.

K odvolání povinné Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. května 2018, č. j. 51 Co 84/2018-130, 50 Co 85/2018, ve výroku I. potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, a ve výroku II. zrušil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. ledna 2018, č. j. 33 EXE 2933/2017-99, a současně zastavil řízení o částečném zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017, u soudního exekutora pod sp. zn. 162 EX 423/17, a to v rozsahu exekučních příkazů ze dne 5. října 2017, č. j. 162 EX 423/17-162, a č. j. 162 EX 423/17-163, vydaných Mgr. Pavlem Enderem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Ostrava (dále jen „soudní exekutor“). Ve vztahu k výroku I. odkázal na „precizní“ odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a dospěl mimo jiné k závěru, že ke dni podání exekučního návrhu oprávněnou (17. července 2017) povinná již sice neměla dluh na běžném výživném (částka 2 800 Kč), byla ovšem v prodlení s úhradou splátky na dlužném výživném ve výši 500 Kč. Tato splátka byla na místo nejpozději k 1. červenci 2017 povinnou uhrazena až dne 13. července 2017, oprávněná tak až do splatnosti nejbližší navazující splátky, tj. do dne 1. srpna 2017, mohla exekučním návrhem vyvolat zesplatnění celého zbývajícího dluhu.

Usnesení odvolacího soudu napadla v rozsahu výroku I. (a to jen v části, kterou byl potvrzen výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, kterým tento soud zamítl návrh povinné ze dne 13. září 2017 na zastavení exekuce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 EXE 1933/2017, u soudního exekutora pod sp. zn. 162 EX 423/17) povinná dovoláním, ve kterém namítá, že exekučním návrhem oprávněné ze dne 14. července 2017 (podaným 17. července 2017), doplněným podáním ze dne 3. srpna 2017, nedošlo k zesplatnění celého dluhu. Oprávněná v návrhu požadovala nařízení exekuce pro dlužné výživné za období od 1. září 2016 do 31. července 2017 a dále pro vymožení běžného výživného ve výši 2 800 Kč měsíčně od 1. srpna 2017 do budoucna. Z exekučního návrhu není zřejmé, že by se jím oprávněná domáhala zaplacení celého dluhu. Ostatně sama oprávněná tvrdila, že k zesplatnění celého dluhu na výživném došlo nejpozději nezaplacením splátky splatné v prosinci 2016. Exekuční návrh tak nemá náležitosti výzvy potřebné ke ztrátě výhody splátek a k zesplatnění celého dluhu. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2600/2014. Dále uvádí, že usnesení odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, když se v něm odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu přesvědčivě nevypořádal se všemi námitkami povinné, zejména pak s námitkou, že exekuční návrh nelze považovat za uplatnění práva na ztrátu výhody splátek, když v něm zaplacení celého dluhu není požadováno. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2018, č. j. 51 Co 84/2018-130, 50 Co 85/2018, ve výroku I. v části, ve které byl potvrzen výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce (nikoliv výrok II., jímž byl zamítnut návrh na odklad), zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení procesní otázky týkající se obsahových náležitostí žádosti (výzvy) k zaplacení celé pohledávky podle ustanovení § 1931 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), obsažené v exekučním návrhu oprávněné, která nebyla doposud v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle ustanovení § 1931 o. z. (obdobně dříve ustanovení § 565 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), bylo-li ujednáno plnění ve splátkách a nesplnil-li dlužník některou splátku, má věřitel právo na vyrovnání celé pohledávky, pokud si to strany ujednaly. Toto právo může věřitel uplatnit nejpozději do splatnosti nejblíže příští splátky.

Ze shora citovaného ustanovení vyplývá, že splatnost celé pohledávky nenastává automaticky přímo ze zákona, ale záleží na oprávněném, resp. věřiteli, zda právo na ztrátu výhodu uplatní, tj. zda vyzve povinného (dlužníka) k zaplacení celého zbytku dluhu. Rozhodne-li se tak učinit, je třeba, aby právo na ztrátu výhody splátek uplatnil pouze do splatnosti nejblíže další splátky. Neučiní-li tak a povinný (dlužník) řádně a včas příští splátku zaplatí, může oprávněný (věřitel) namísto celého zbytku dluhu požadovat zaplacení pouze jedné nezaplacené splátky a právo na ztrátu výhody splátek uplatnit až při dalším prodlení s nezaplacením splátky, opětovně však do nejbližší poté následující splátky. Uplatněním ztráty výhody splátek se celý zbývající dluh stává splatným.

Prodlením je třeba rozumět nejen situaci, kdy splátka nebude zaplacena vůbec, ale též situaci, o kterou jde i v tomto případě, kdy splátka nebude zaplacena řádně a včas i jen o jediný den bez ohledu na to, zda dlužník následně splátku, s níž byl v prodlení, uhradí či nikoli (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2600/2014, uveřejněné pod číslem 41/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Exekučními tituly v posuzované věci jsou rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13. července 2015, č. j. 14 P 51/2004-124 [dále též „1) exekuční titul“], jímž byla schválena dohoda rodičů, kterou soud mimo jiné zvýšil výživné, jenž je podle rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. dubna 2012, č. j. 14 P 51/2004-72, povinna platit povinná (matka oprávněné) na oprávněnou, z částky 500 Kč na částku 2 300 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého prvého dne v měsíci předem k rukám otce oprávněné (výrok I.) a rozhodl o tom, že výživné splatné za dobu od 1. ledna 2015 do 31. července 2015 v částce 12 600 Kč, jakož i to, které se stane splatné do konce měsíce, v němž rozsudek bude doručen povinné, se povinná zavazuje splácet v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč splatných současně s běžným výživným k rukám otce oprávněné počínaje měsícem následujícím po měsíci, v němž bude tento rozsudek doručen povinné a to pod ztrátou výhody splátek (výrok II.), a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 15. února 2017, č. j. 14 P 52/2004
-225 [dále též „2) exekuční titul“], kterým soud mimo jiné zvýšil výživné, jenž je povinna podle rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 13. července 2015, č. j. 14 P 51/2004-124, platit povinná (matka oprávněné) na oprávněnou, z částky 2 300 Kč na částku 2 800 Kč měsíčně, splatnou vždy do každého prvého dne v měsíci předem k rukám zletilé oprávněné (výrok I.) a rozhodl o tom, že výživné splatné za dobu od 1. září 2016 do 28. února 2017 v částce 3 000 Kč, jakož i to, které se stane splatné do konce měsíce, v němž rozsudek bude doručen povinné, se povinná zavazuje zaplatit k rukám zletilé oprávněné do tří dnů od doručení rozsudku (výrok II.).

Pověřením ze dne 15. srpna 2015, č. j. 33 EXE 1933/2017-46, vydaným Obvodním soudem pro Prahu 5, byl soudní exekutor pověřen vedením exekuce podle shora specifikovaných vykonatelných exekučních titulů, k vymožení povinnosti povinné zaplatit oprávněné na dlužném výživném za dobu od 1. září 2016 do 31. července 2017 částku ve výši 2 900 Kč a na běžném výživném částku ve výši 2 800 Kč měsíčně vždy do každého 1. kalendářního měsíce předem, včetně nákladů oprávněné a nákladů soudního exekutora, které budou v průběhu řízení stanoveny.

Z exekučního návrhu ze dne 14. července 2017, doplněného podáním ze dne 3. srpna 2017, se podává, že povinnou bylo výživné hrazeno nepravidelně a opožděně. Z uvedeného důvodu se proto oprávněná mimo jiné domáhá vymožení zbývajícího dlužného výživného ve výši 2 900 Kč za období od 1. září 2016 do 31. července 2017 a výživného do budoucna za dobu od 1. srpna 2017 do budoucna.

Odvolací soud dovodil, že ke dni podání exekučního návrhu oprávněnou povinná nezaplatila řádně a včas splátku dlužného výživného ve výši 500 Kč, která byla na místo k 1. červenci 2017 uhrazena až dne 13. července 2017. Oprávněná tak mohla až do splatnosti další splátky (1. srpna 2017) uplatnit ztrátu výhody splátek, přičemž tak mohla učinit i formou exekučního návrhu.

Lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že za popsané situace, tj. kdy povinná byla v červenci 2017 v prodlení s placením splátky dlužného výživného ve výši 500 Kč, vymezeného v 1) exekučním titulu ve výroku II. částkou 12 600 Kč a obdobím od 1. ledna 2015 do 31. července 2015, mohla oprávněná až do splatnosti nejbližší další splátky (srpen 2017) uplatnit vůči povinné ztrátu výhody splátek. Správný je rovněž závěr odvolacího soudu, že k uplatnění ztráty výhody splátek může dojít i podáním exekučního návrhu (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2006, sp. zn. 20 Cdo 236/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2600/2014, uveřejněné pod číslem 41/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek atd.). Pro posuzovanou věc je proto rozhodující skutečnost, kterou potvrzuje i sám odvolací soud, že z exekučního návrhu oprávněné explicitně nevyplývá, že by tímto ztrátu výhody splátek uplatňovala.

Zákon nestanoví obsahové žádosti (výzvy) k zaplacení celé pohledávky. Za žádost je proto třeba považovat jakýkoliv projev vůle, z něhož je zřejmý úmysl oprávněné žádat povinnou o zaplacení celého dluhu.

Oprávněná má za to, že k zesplatnění dlužného výživného došlo minimálně v prosinci 2016, kdy se povinná ocitla v prodlení s placením výživného. Jak ovšem vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2005, sp. zn. 21 Cdo 426/2005, splatnost celé pohledávky pro nesplnění některé splátky nastává až okamžikem, kdy věřitel dlužníka o její zaplacení požádal, nikoli okamžikem, kdy tak v souladu se smluvním ujednáním učinit mohl. K čemuž dovolací soud doplňuje, že k zesplatnění nedochází rovněž ani okamžikem, kdy oprávněná mohla o zesplatnění požádat, ale neučinila tak. Z uvedeného je tedy zřejmé, že k zesplatnění celého dluhu v prosinci 2016, jak se mylně domnívá oprávněná, dojít nemohlo.

Vzhledem k tomu, že podle oprávněné došlo k zesplatnění shora specifikovaného dlužného výživného již v prosinci 2016, představuje podle ní částka 2 900 Kč, kterou v doplněném exekučním návrhu označuje za dlužné výživné za období od 1. září 2016 do 31. července 2017, dlužné výživné po tomto zesplatnění vyčíslené ke dni podání exekučního návrhu oprávněnou. Z podaného exekučního návrhu, ani po jeho doplnění, tudíž nevyplývá úmysl oprávněné požádat exekučním návrhem o zesplatnění celého dluhu.

Odvolací soud ovšem na podkladě rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl k jinému závěru. Uvedl sice, že oprávněná pochybila, když se domnívala, že k zesplatnění celé pohledávky došlo již v prosinci 2016 a částka 2 900 Kč je zesplatněným dlužným výživným ke dni podání exekučního návrhu. Vzhledem však k tomu, že povinná byla v červenci 2017 v prodlení s placením mimo jiné splátky dlužného výživného, mohla oprávněná až do splatnosti nejbližší další (srpnové) splátky uplatnit vůči povinné ztrátu výhody splátek exekučním návrhem s tím, že částka 2 900 Kč za této situace představuje dlužné výživné za navazující období od 1. srpna 2017 do 1. prosince 2017, resp. do 1. ledna 2018.

Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. soud posuzuje každý úkon podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen.

Ze zásady bezformálnosti procesních úkonů vyplývá, že je soud posuzuje podle jejich obsahu. Pro posouzení procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby "domýšlel" obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 2002/2013, a zde citovaná rozhodnutí a komentář Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck. 2009, 261 s.)

Je proto na místě přisvědčit dovolatelce, že doplněný exekuční návrh oprávněné nelze považovat za uplatnění práva na ztrátu výhody splátek, neboť z něj úmysl oprávněné zesplatnit dlužné výživné ve smyslu výroku II. 1) exekučního titulu nevyplývá a ostatně ani vyplývat nemůže, neboť oprávněná má za to, že k zesplatnění dlužného výživného již došlo v prosinci 2016. Ačkoliv se tento výklad může jevit nespravedlivý s ohledem na chování povinné, která povinnosti jí uložené exekučními tituly opakovaně řádně a včas neplnila. To ovšem samo o sobě neznamená, že odvolací soud je oprávněn si sám dovozovat obsah právního jednání oprávněné (exekučního návrhu). Z uvedeného důvodu proto dovolací soud usnesení odvolacího soudu ve výroku I. v části, ve které byl potvrzen výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. ledna 2018, č. j. 33 EXE 1933/2017-87, o zamítnutí návrhu povinné na zastavení exekuce, spočívající na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.), aniž by se zabýval dalšími námitkami oprávněné, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), ledaže se o náhradě nákladů řízení rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu).

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 3. 12. 2018

JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu