Rozhodnutí NS

6 Tdo 777/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:06/25/2019
Spisová značka:6 Tdo 777/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.777.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Hodnocení důkazů
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
Dotčené předpisy:§ 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 777/2019-915



U S N E S E N Í



Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2019 o dovolání, které podal obviněný J. H., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 6 To 53/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 37/2017, t a k t o :


Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 6 To 53/2019, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání J. H. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 4 T 37/2017, kterým byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou a půl roku, přičemž podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost uhradit ve zkušební době podmíněného odsouzení povinné odvody na dani z přidané hodnoty.

I.
Dovolání a vyjádření k němu

2. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 6 To 53/2019, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém odkázal na splnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. V podaném dovolání argumentoval tím, že rozhodnutí je nesprávné, a to především proto, že se soud dostatečně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a skutková zjištění nesprávně kvalifikoval. „Dle názoru obhajoby se soud první instance ani odvolací soud nesnažil objasnit okolnosti svědčící ve prospěch obviněného, státní zástupce nevznesl jediný důkaz, ba dokonce nevznesl jediný dotaz, a to jak na svědky, tak ani na obviněného a celá věc se tak projednávala v režii obhajoby“. Dále poukazuje na to, že žádný z důkazů neprokázal, že by se dopustil protiprávního jednání. Soudy podle něj však důkazy svědčící v jeho prospěch iracionálně hodnotily v jeho neprospěch, bez použití § 2 odst. 6 tr. ř. Je rovněž přesvědčen, že zmíněné soudy nevysvětlily, proč svědky, kteří vypovídali v jeho prospěch označily za nevěrohodné, přičemž z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že se vytýkaného jednání nemohl dopustit, neboť všechny fakturované práce byly skutečné a žádným důkazem nebyl prokázán opak. Skutečnost, že např. společnost TREJA, s. r. o. zanedbala svoje povinnosti a společnost MondeaCom, s. r. o. měla např. nedostatky ve svém účetnictví, nelze podle názoru obviněného přičítat jemu k tíži. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí napadené dovoláním zrušil, stejně jako zrušil i rozhodnutí na ně obsahově navazující a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.

II.
Přípustnost dovolání

4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.


6. V souvislosti s odkazem obviněného na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a následnou, v dovolání uvedenou argumentaci, nelze dospět k jinému závěru, než že prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu byl rovněž uplatněn dovolací důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když pro uvedený závěr svědčí výtky směřující vůči nedostatkům skutkového zjištění a následné právní kvalifikaci. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení [prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě v případě, že odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř.]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.

7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

III.
Důvodnost dovolání

8. Předně považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na následující skutečnosti. Obviněný v rámci své argumentace uvádí v dovolání námitky obsahově shodné s těmi, které uplatňoval v rámci své obhajoby nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také následně v řízení o odvolání. Přestože první nalézacím soudem vydaný rozsudek byl odvolacím soudem zrušen, a to v souvislosti s námitkami obviněného, je obviněný i přes skutečnost, že soudem prvního stupně byly následně odstraněny nedostatky odvolacím soudem vytknuté, přesvědčen, že i nadále rozhodnutí nejen soudu prvního stupně, ale také soudu odvolacího je vybudováno na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, aniž by však bylo obhajobou konstatováno, které konkrétní důkazy by mohly skutkový stav, soudy zjištěný, zvrátit, a dále na argumentaci, že důkazy byly nesprávně – v jeho neprospěch hodnoceny. V odvolání rovněž uváděl, že „rozsudek považuje za nesprávný a skutková zjištění za neúplná; trestné činnosti se nedopustil a svá tvrzení řádně doložil; svědek, který vyhotovil zprávu o daňové kontrole nebyl schopen k věci blíže vypovídat; soud nepostupoval podle § 2 odst. 6 tr. ř.; nelze mu k tíži přičítat způsob vedení účetnictví či odpovědnost za jednání dalších společností“ (viz bod 3 usnesení). Na uvedené námitky bylo odvolacím soudem reagováno (v bodech 6 – 18 usnesení), přičemž tento odkázal na velmi obsáhlé hodnotící úvahy soudu prvního stupně, které shledal správnými. Obviněný však s těmito závěry nižších soudů nesouhlasí a prosazuje vlastní verzi skutkového děje, tj. že se trestného činu nedopustil. Na případ uplatněných obsahově shodných námitek pamatuje judikatura Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze které vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [(srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck), avšak pouze za předpokladu, že v dovolání byly uplatněny relevantní námitky, které byly shledány zjevně neopodstatněnými].

9. Nejvyšším soudem bylo zmíněno, že dovolací námitky obviněného směřují proti skutkovým zjištěním, rozsahu shromážděných důkazů a způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Podstatou dovolání obviněného je prosazení vlastní verze skutkového děje, zásadně odlišné od verze – skutkového děje zjištěného na základě provedených a soudy ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. hodnocených důkazů, spočívající ve zjištění, že k předmětné trestné činnosti došlo zaviněním obviněného. I přes skutečnost, že se jedná o námitky uplatněný dovolací důvod nenaplňující, považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu za potřebné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti [myšleny jsou důvodné pochybnosti na straně soudu, nikoli na straně obviněných, kteří zejména za situace, kdy budou uznáni vinnými budou mít vždy „důvodné pochybnosti“], a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Nejvyšší soud se v předmětné trestní věci zabýval i otázkou práva na spravedlivý proces, avšak i v souvislosti s touto problematikou dospěl k závěru, že námitky obsažené v dovolací argumentaci obviněného nelze hodnotit jinak, než jako výhrady skutkové povahy, které nedosahují úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v této souvislosti ještě připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu § 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).

10. I přes skutečnost, že námitky obviněného jsou skutkového charakteru a je jimi zpochybňován primárně skutkový stav věci a až následně, na základě změny skutkového stavu, který by odpovídal jeho představám, že se uvedené trestné činnosti nedopustil, je obviněným dovozována nesprávná právní kvalifikace, považuje Nejvyšší soud za vhodné reagovat, alespoň částečně na některé z námitek obviněného [níže bude poukázáno na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých vyplývá, že za takto vzniklé situace není Nejvyšší soud povinen na takové námitky reagovat]. Jestliže obviněný poukazuje na to, že výpověďmi svědků, byla jeho nevina prokázána a že doložil existenci fakturovaných prací, pak s jeho námitkami nelze souhlasit, neboť odvolací soud zcela logicky, na základě provedených důkazů, vysvětlil, že „pouhá skutečnost, že spol. JH STEEL, s. r. o. spolupracovala s jinými společnostmi, nevyviňuje obviněného z trestní odpovědnosti pro krácení daně a vylákání výhody na dani u prokazatelně a úmyslně neoprávněně zahrnutého zdanitelného plnění“ (viz bod 7), které nebylo kryto žádným plněním a šlo o doklady fiktivní (viz bod 8). Ve vztahu např. k výpovědi svědkyně E. H. rovněž reagoval na námitky obhajoby a přesvědčivě, důkazně podloženou argumentací odůvodnil svůj závěr o nevěrohodnosti (viz bod 15) zmíněné svědkyně [jako i dalších svědků – vypovídajících ve prospěch obviněného (viz bod 13, 14)]. Obviněný v rámci své argumentace zcela přehlíží skutečnosti, které vyplynuly např. z výpovědi svědka C., ale i důkazů ve vztahu k svědkovi K. (jednatel společnosti M.) či jednateli společnosti T. (bezdomovec K.), kteří figurovali v uvedených společnostech v postavení „bílých koní“. Patrně záměrně je obhajobou přehlíženo vedle shora uvedených objektivních zjištění také zjištění, že obviněný byl jediným zaměstnancem společnosti a montážní služby, které v účetnictví jako předmět podnikání společnost vykazovala, nebyla schopna poskytovat, neboť neměla žádné zaměstnance, nevlastnila finanční prostředky nutné k podnikatelské činnosti, již koncem roku 2013 měla záporný vlastní kapitál atd. [(viz bod 18 usnesení). Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku rozvedl své hodnotící úvahy k jednotlivým obviněným předloženým fakturám a logickou argumentací, na základě provedených důkazů, vyvrátil jím tvrzenou reálnost zmíněných faktur (např. str. 14-16)].

11. Jak již bylo shora uvedeno, soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích rovněž reagovaly na procesní námitky obviněného, přičemž se vypořádaly i s otázkou neprovedení jím navrhovaných důkazů a své závěry řádně odůvodnily (viz bod 19 usnesení). Již shora zmínil Nejvyšší soud své rozhodnutí sp. zn. 5 Tdo 86/2002 ve vztahu k opakujícím se námitkám obviněných. Považuje však za potřebné dále uvést [viz odkaz v bodě 10], že dovolání je mimořádný opravný prostředek, z čehož lze dovodit, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17). Výše uvedenou skutečnost lze rovněž dovodit z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Ve vztahu k dovolacímu řízení je potřebné rovněž zdůraznit, že obvinění nemohou zaměňovat řádný opravný prostředek (odvolání) s mimořádným opravným prostředkem (dovoláním) a s poukazem na nesprávné hodnocení důkazů [podřazené pod jimi tvrzený extrémní nesoulad, či dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] se dožadovat, přezkoumání napadených rozhodnutí v intencích odvolacího řízení.

12. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. (viz též bod 11).

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
    V Brně dne 25. 6. 2019
    JUDr. Jan Engelmann
    předseda senátu