Rozhodnutí NS

25 Cdo 2276/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:09/11/2018
Spisová značka:25 Cdo 2276/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:25.CDO.2276.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nemajetková újma (o. z.)
Ochrana osobnosti
Dotčené předpisy:§ 13 odst. 3 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
11/23/2018
III. ÚS 3840/18
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
12/18/2018
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
25 Cdo 2276/2018-145


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudkyň JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci žalobců a) P. F., b) F. F., c) Z. F., a d) M. S., všichni společně zastoupeni JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem Zelený pruh 1294/52, Praha 4, proti žalovaným 1) A. U., zastoupen JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem Karlovo náměstí 292/15, Praha 2, a 2) Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 51 C 276/2014, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2018, č. j. 68 Co 423/2017-122, takto:


I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 14. 6. 2016, č. j. 51 C 276/2014-66, byla výrokem I uložena žalovanému 1) povinnost zaplatit žalobkyni a) částku 750.000 Kč, žalobci b) částku 750.000 Kč, žalobci c) částku 100.000 Kč a žalobkyni d) částku 750.000 Kč; výrokem II byla zamítnuta žaloba co do částky 250.000 Kč vůči žalobkyni a), do částky 250.000 Kč vůči žalobci b), do částky 900.000 Kč vůči žalobci c) a do částky 250.000 Kč vůči žalobkyni d); výrokem III byla žaloba zamítnuta ve vztahu k žalované 2) a výroky IV až VI bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Žalovaný 1) pojištěný pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla u žalované 2) způsobil dne 26. 8. 2011 dopravní nehodu, při níž ve věku 39 let zemřel P. F., syn žalobců a) a b), bratr žalobce c) a druh žalobkyně d). Žalovaná 2) poskytla žalobcům plnění dle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla. Obvodní soud uzavřel, že projednávanou věc je třeba posuzovat ve smyslu § 3079 odst. 1 o. z. podle předpisů účinných v době vzniku škody, tedy dle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen obč. zák.). Obvodní soud vyloučil odpovědnost žalované 2) z důvodu nedostatku věcné pasivní legitimace, neboť způsobená újma na osobnostních právech nebyla kryta povinným pojištěním odpovědnosti dle předpisů účinných v rozhodné době. Ve vztahu k žalovanému 1) shledal žalobu důvodnou a s odkazem na judikaturu dovolacího soudu a nálezy Ústavního soudu uzavřel, že usmrcením P. F. způsobil žalovaný 1) žalobcům závažnou a nenahraditelnou újmu. Soud dále rozvedl ve vztahu ke každému žalobci zvlášť, v čem spatřuje mimořádnou závažnost zásahu do jejich soukromí, vzal v úvahu okolnosti, za nichž se stala dopravní nehoda, když smrt poškozeného byla zcela zbytečným následkem hazardérství žalovaného 1), připomenul absenci lítosti a porušení zákazu řízení, tedy okolnosti vybočující z běžného způsobu jednání a odůvodňující zvýšení náhrady poskytnuté žalovanou 2). K poměrům žalovaného 1) soud zjistil, že v lednu 2016 činil jeho příjem více než 53.000 Kč, a též proto jeho majetková poměry umožňují uložené odškodnění zaplatit, např. pomocí bankovního úvěru.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 1. 2018, č. j. 68 Co 423/2017-122, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé a IV o soudním poplatku, změnil jej ve výroku VI o náhradě nákladů řízení pouze ve výši přiznané částky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud s poukazem na rozhodnutí o náhradě nemajetkové újmy v obdobných případech přisvědčil závěrům obvodního soudu o aplikaci původní úpravy § 13 odst. 2 obč. zák. a okolnostech odůvodňujících přiznat další satisfakci za zásah do rodinných vztahů a ztotožnil se i s výší náhrady přiznané jednotlivým žalobcům. Připomněl aktuální nálezy Ústavního soudu, jenž za měřítko určení výše náhrady nemajetkové újmy označil obecně sdílené představy o spravedlnosti, a ve shodě s obvodním soudem uzavřel, že okolnosti, za nichž újma žalobcům vznikla, její mimořádnost zvyšují. Námitky žalovaného 1) odvolací soud odmítl, neboť jeho odsouzení v trestním řízení a výkon trestu byl pro žalobce pouze nepatrným zadostiučiněním, řádný život žalovaného 1) po propuštění z výkonu trestu újmu žalobců nijak nezmírnil a tvrzeným nepříznivým majetkovým poměrům odvolací soud neuvěřil již při posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků. Žalovaný 1) prokázal schopnost prací dosáhnout příjmu umožňujícího uspokojení nároků žalobců.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v řešení otázky rozsahu náhrady za nemajetkovou újmu dle § 13 odst. 2 obč. zák., kterou odvolací soud dle jeho názoru posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatel namítá vadný postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů, nesrozumitelné odlišení nároku na náhradu škody od nároku na náhradu nemajetkové újmy. Uvádí, že při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy se přihlíží k závažnosti události, k okolnostem, za nichž k ní došlo, k okolnostem na straně poškozeného zemřelého a pozůstalých a k poměrům škůdce. Uvedená kritéria dle dovolatele odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť okolnosti na straně poškozených neodůvodňovaly přiznání částek určených rozsudkem soudu prvního stupně a potvrzených soudem odvolacím, dále se odvolací soud dostatečně nezabýval jeho majetkovými poměry a otázkou, zda nebude výše přiznané náhrady nemajetkové újmy pro něj likvidační. Na závěr dovolatel předestřel své představy o své životní úrovni a nemožnosti tyto představy naplnit při stanovené výši náhrady nemajetkové újmy žalobců. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a sám ve věci stanovil přiměřeně nižší náhradu nemajetkové újmy, nebo aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelem uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání, spočívající v rozporu dovoláním napadeného rozsudku s judikaturou Nejvyššího soudu při řešení otázky výše náhrady za nemajetkovou újmu způsobenou usmrcením osoby blízké, není naplněn.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Výčet okolností odůvodňujících přiznání peněžité náhrady je výčtem demonstrativním (příkladmým), proto lze zohlednit i jiné, svou závažností srovnatelné okolnosti. Způsobení úmrtí člena rodiny je neoprávněným zásahem do soukromí členů rodiny a do práva na vytváření rodinných vztahů; přiměřeným zadostiučiněním je v tomto případě (vedle morální satisfakce) zpravidla i náhrada nemajetkové újmy v penězích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3297). Podle ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo.

Ustanovení § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. pokud jde o tam uvedené pojmy „přiměřené zadostiučinění“, „závažnost vzniklé újmy“ a „okolnosti, za nichž k porušení práva došlo“ patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4783/2015). Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě podle svého uvážení posoudil, zda se jedná o „mimořádně závažný zásah do soukromí pozůstalých“, a – v případě kladného závěru – jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2046/2009, nebo ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4655/2015).

Z obsahu dovolání jednoznačně vyplývá, že ani dovolatel nezpochybňuje, že jsou v dané věci splněny podmínky pro poskytnutí náhrady nemajetkové újmy dle § 13 odst. 2 obč. zák., tedy že se jedná o případ mimořádné závažnosti nemajetkové újmy. Dovolatel zpochybňuje přiměřenost stanovené náhrady této nemajetkové újmy.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016, (uveřejněném v časopise Soudní rozhledy 11-12/2017 s. 365) konstatoval, že nárok dle § 444 odst. 3 obč. zák. nepostihuje pouze újmu nastalou u pozůstalých v době smrti osoby jim blízké, ale též v období následujícím, v zásadě časově nijak neomezeném. Kromě toho paušální částky uvedené v citovaném ustanovení jsou ve smyslu judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu považovány za standardní náhradu pro případy běžné (obvyklé), kterou je v případě mimořádně intenzivních vztahů mezi zemřelým a jeho blízkými a tomu odpovídající mimořádné nemajetkové újmy na straně blízkých osob možno zvýšit cestou náhrady za zásah do soukromého a rodinného života v rámci nároků na ochranu osobnosti dle § 11 a násl. obč. zák. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1678/2004, uveřejněný v Souboru pod C 3297). Odvolací soud tedy správně zohlednil i okolnost, že újma je a bude pozůstalými pociťována dlouhodobě v následujícím časovém období.

Rozsudky soudu prvního stupně i odvolacího soudu se zabývaly – v souladu s dovolatelem citovanou judikaturou (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1578/2009, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 83/2011, Soubor C 13468, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1400/2015) – posouzením relevantních kritérií pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích. K okolnostem na straně poškozených uzavřel odvolací soud, že žalobci a) a b) ztratili syna v mladém produktivním věku, jeho zbytečná smrt zpřetrhala nejen jejich rodinný život, ale i naději na narození vnoučat a do budoucna znemožnila obvyklou pomoc ve stáří či nemoci z jeho strany. Žalobkyně d) ztratila životního partnera, s nímž hodlala v budoucnu založit rodinu, a v důsledku jeho úmrtí následně ztratila práci i bydlení. Žalobce c) ztratil bratra, s nímž ho pojily velmi dobré vztahy, a péče o starší rodiče bude v budoucnosti výhradně na něm.

Odvolací soud ve shodě s obvodním soudem vyzdvihl intenzitu mimořádnosti kritéria míry zavinění škůdce v projednávané věci, neboť dovolatel více než dvojnásobně překročil nejvyšší povolenou rychlost a nerespektoval zákaz jízdy daný červeným světelným signálem. V odůvodnění trestního rozsudku, na nějž odvolací soud odkázal, trestní odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně při rozhodování o druhu a výši trestu jednání dovolatele podcenil, neboť způsob, jakým dovolatel hazardoval se životy dalších osob při nerespektování alespoň nejzákladnějších zásad ohleduplnosti, zasloužil trest odnětí svobody vyšší, a dále podotkl, že lze s úspěchem pochybovat o tom, že dovolatele předmětná událost traumatizovala, když poté, co mu byl dne 26. 8. 2011 zadržen řidičský průkaz, byl dne 19. 10. 2013 přistižen při řízení motorového vozidla. Tyto okolnosti a dále jeho lhostejný postoj po nehodě prezentovaný na sociálních sítích, absence omluvy či lítosti vůči pozůstalým a porušení zákazu řízení motorových vozidel s vědomím předchozích tragických následků jeho jednání prohlubují újmu poškozených nad běžnou míru. K tomuto hodnocení dovolatel žádné námitky nevznesl.

Odkázal-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14, není s nimi napadené rozhodnutí v rozporu. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku sp. zn. 4 Tdo 1402/2015 vyložil hlediska pro určení výše náhrady nemajetkové újmy za usmrcení osoby blízké shodně s výše citovanou judikaturou. Ústavní soud v citovaném nálezu vznesl požadavek, aby při rozhodování obecné soudy porovnávaly částky relutární (peněžité) náhrady s jinými případy, což odvolací soud učinil.

Odvolací soud (rovněž v souladu se závěry Ústavního soudu) zhodnotil postoj dovolatele ke způsobené újmě, skutečnost, že dovolatel nevyjádřil lítost ani omluvu za své jednání, a zabýval se i jeho majetkovými poměry. Tvrzení dovolatele o jeho nepříznivých finančních poměrech shledaly soudy již při posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků nevěrohodná. V lednu 2016 měl dovolatel dostatečný příjem, z nějž by mohl nároky žalobců uhradit, poté se jej bez zvláštního důvodu vzdal, a proto lze dovodit jeho schopnost stanovenou náhradu zaplatit. Z uvedeného vyplývá, že majetkové poměry dovolatele zásadně neodůvodňují snížení náhrady nematkové újmy.

Nadto je třeba vzít v úvahu, že zásah do osobnostních práv žalobců je typově závažnější než zájem na ochraně majetku žalovaného, proto případné snížení náhrady nemajetkové újmy z důvodu majetkových poměrů škůdce lze připustit jen výjimečně, v krajních případech likvidačního dopadu na škůdce; o takový případ se zde dle skutkových zjištění nepodléhajících dovolacímu přezkumu nejedná.

Odvolací soud přihlédl k rozhodnutím v obdobných případech usmrcení z nedbalosti i jiných zásahů do osobnostních práv. Dospěl přitom k závěru, že nelze shledat částky přiznané žalobcům nepřiměřeně vysokými. Dovolací soud nepovažuje toto posouzení za zjevně nepřiměřené, byť připouští, že přiznané částky jsou z důvodů výše uvedených vyšší než v běžných případech usmrcení z nedbalosti.

Vytýkaný vadný postup odvolacího soudu při hodnocení důkazů předpoklady přípustnosti dovolání nezakládá.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předpoklady přípustnosti dovolání tudíž nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 9. 2018


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu