Rozhodnutí NS

6 Tdo 1332/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:6 Tdo 1332/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1332.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Právnická osoba
Trestní odpovědnost
Vydírání
Dotčené předpisy:§ 175 odst. 2 tr. zákoníku
§ 18 odst. 1, 2 předpisu č. 418/2011Sb.
§ 8 odst. 5 předpisu č. 418/2011Sb.
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1332/2018-32


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání, které podala obviněná právnická osoba J. F. – S., se sídlem XY, IČ: XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, č. j. 11 To 134/2018-684, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 2 T 190/2016, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 6. 3. 2018, č. j. 2 T 190/2016-647, byla obviněná právnická osoba J. F. – S. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“ či „obviněná právnická osoba“) uznána vinnou zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustila tím, že

prostřednictvím jednání obžalovaného J. F., nar. XY, jakožto svého statutárního orgánu – jednatele a společníka a prostřednictvím jednání obžalovaného P. T., nar. XY, jakožto svého společníka, v jejím zájmu zachování obchodních aktivit, dne 8. 2. 2016 v době od 18:00 hod. do 19:30 hod. ve XY, okr. Praha-západ, v areálu společnosti ECP, a. s., IČ: 256 81 869, společně slovně i fyzicky obžalovaní J. F. a P. T. napadli poškozeného F. N., nar. XY, a to tím způsobem, že nejprve J. F. udeřil poškozeného do obličeje a poté mu zkroutil pravou ruku za záda a poté jej oba obžalovaní společně spoutali kovovými pouty, posadili ho na židli, přičemž jej J. F. poté, co P. T. opustil kancelář, nakopl kolenem do hrudníku a do žeber, udeřil tonfou přes levé stehno a touto ho dále chvíli škrtil a vyhrožoval mu, že ho utopí tak, že ho hodí do hasičské nádrže, oba obžalovaní pak požadovali, aby se přiznal ke krádeži, přičemž P. T. poklepával na pouzdro se střelnou zbraní na opasku, přičemž popsanými opakovaným fyzickými útoky poškozenému F. N. způsobili zranění, spočívající v několika hematomech v oblasti levé lopatky a hrudníku, dále hematomy na rukou se strangulací na zápěstích, odpovídající přiložení pout a otok a sníženou hybnost prstů na pravé ruce se zlomeninou záprstní kůstky s nutnou fixací sádrovou dlahou, příčný pruhový centrální hematom odpovídající úderu obuškem nebo tyčí a tržnou ranku na dolním rtu na vnitřní straně, přičemž léčení těchto následků bylo provázeno po dobu asi 6 týdnů s postupně slábnoucími omezeními na obvyklém způsobu života.

2. Obviněná byla za tento zločin odsouzena podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku, § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „TOPO“), § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu stanovenému ve 100 celých denních sazbách, přičemž jedna denní sazba činí 1.000 Kč, celkem 100.000 Kč. Podle § 23 TOPO jí byl dále uložen trest uveřejnění rozsudku, který spočívá v tom, aby na své náklady uveřejnila v některém celostátním tištěném deníku do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku jeho specifikovanou část.

3. Týmž rozsudkem byli za trestnou činnost, jíž se dopustili způsobem specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku, odsouzeni obvinění J. F. a P. T. (dále též „spoluobvinění“).

4. O odvolání obviněné právnické osoby a obviněného P. T. proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 11 To 134/2018-684, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. v napadeném rozsudku zrušil výrok o trestu týkající se obviněné a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou odsoudil podle § 23 TOPO k trestu uveřejnění rozsudku, který spočívá v tom, aby na své náklady uveřejnila v některém celostátním tištěném deníku do 14 dnů od právní moci tohoto rozsudku jeho specifikovanou část. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného P. T.

II.
Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Radka Šmerdy, Ph. D. dovolání, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že obecné soudy nesprávně nepoužily ustanovení § 8 odst. 5 TOPO. Podle mínění obviněné dosud nebyl v souvislosti s § 8 odst. 5 TOPO definován žádný standard toho, jakým způsobem by měla právnická osoba postupovat, aby požadavkům tohoto ustanovení dostála.

6. Obviněná úvodem předkládá, že jednání obviněných J. F. a P. T. jí bylo přičteno, neboť tito byli osobami uvedenými v § 8 odst. 1 písm. a), c) TOPO, přičemž jednali v jejím zájmu, neboť poškozený se jakožto strážný dopustil ve střeženém areálu společnosti ECP majetkové trestné činnosti a spoluobvinění chtěli zabránit hrozbě ztráty kontraktu obviněné na hlídání tohoto areálu.

7. Namítá, že závěry nalézacího i odvolacího soudu o nesplnění podmínek pro exkulpaci podle tohoto ustanovení jsou nesprávné a nedostatečně zdůvodněné. Nalézací soud se touto otázkou vůbec nezabýval, a to přestože obviněná poskytla veškerou nezbytnou součinnost, když se aplikace tohoto ustanovení ve svých podáních během řízení dovolávala, svůj postoj odůvodňovala a navrhovala k němu důkazy. Předložené důkazy nalézací soud sice provedl, ve svém rozhodnutí je však nijak nezohlednil. Odvolací soud se touto námitkou sice zabýval, avšak v nedostatečném rozsahu. Uvedl, že podmínka podle daného ustanovení, aby vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, nebyla naplněna, neuvedl však, jaké jednání by ze strany obviněné považoval za dostačující. Argumentoval toliko, že jednání bylo spácháno osobami, které měly dbát na dodržování vnitřních předpisů, což má být ukazatelem nedostatečnosti opatření učiněných obviněnou.

8. Soud však v této souvislosti zcela pominul jednatelku J. F., která je osobou odpovědnou za správu vnitřních předpisů společnosti. Těžko mohla obviněná prostřednictvím této osoby na jednání obviněných zareagovat, pokud se o tomto neměla jak dozvědět. Možnosti obviněné zareagovat na hrozící nebezpečí spáchání trestného činu byly značně omezené, když mezi okamžikem, kdy se o jednání poškozeného spoluobvinění dozvěděli a jejich jednáním uplynuly pouze jedna až dvě hodiny.

9. Odvolací soud se vyjádřil také k problematice důkazního břemene, kdy vyjádřil názor, že právě obviněná je tím, kdo by měl aktivně poukazovat na okolnosti svědčící pro závěr o naplnění podmínek pro exkulpaci. Obviněná podotkla, že v souladu s tímto principem jednala v průběhu celého řízení, kdy aktivně nabízela důkazy svědčící o funkčnosti jejích vnitřních kontrolních mechanismů. Odvolací soud dále postavil svůj závěr na skutečnosti, že obviněná poškozeného i přes jeho trestní minulost zaměstnala jako strážného. Obviněná však oponuje, že výpis z rejstříku trestů po poškozeném opakovaně vyžadovala, tento jej však nedodal a obviněná nedisponuje žádným mechanismem jak tento výpis získat.

10. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, č. j. 11 To 134/2018-684, jakož i rozsudek soudu I. stupně, a dále v souladu s § 265m odst. 1 tr. ř. ve spojení s ust. § 226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněnou obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchala obviněná, in eventum v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu I. stupně, případně soudu odvolacímu, aby věc znovu projednal a rozhodl.

11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který poukázal, že totožnou námitku uplatnila obviněná již ve svém odvolání. Odvolací soud na tuto reagoval v bodech 17., 18. odůvodnění svého rozhodnutí, kde podrobně rozebral, proč není možno v dané trestní věci mít podmínky tohoto zákonného ustanovení za splněné.

12. Poukaz na to, že se jednalo spíše o menší společnost s méně zaměstnanci, že jednání se dopustili jednatel a společník právnické osoby, že vnitřní předpisy fakticky existovaly pouze „na papíře“ či že společnost zabývající se ostrahou zaměstnala jako strážného osobu s trestní minulostí, považuje za zcela případný a přiléhavý. Aplikace zmíněného ustanovení musí být v každém jednotlivém případě poměřována vedle charakteru, obsahu, míry aplikace vnitřních předpisů i konkrétními okolnostmi daného případu, když samozřejmě bude mít význam, zda se přičitatelného jednání dopustili vedoucí zaměstnanci či toliko řadoví, i to, jaký byl charakter onoho přičitatelného jednání. Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu s provedenými důkazy a zjištěnými skutkovými okolnostmi.

13. Pokud obviněná poukazuje na nemožnost získat výpis z trestního rejstříku jiné osoby, pak zvláště společnost, jejímž předmětem podnikání je ostraha majetku a osob, by měla mít vnitřně upraveno, že uchazeče o zaměstnání prostě do pracovního poměru nepřijme, dokud jí nepředloží výpis z rejstříku trestů. Toto pravidlo by pak samozřejmě muselo být ve společnosti i striktně dodržováno. Na základě provedeného dokazování tedy podle jeho názoru nelze uzavřít, že by obviněná ve smyslu § 8 odst. 5 TOPO vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu fyzickými osobami zabránila.

14. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III.
Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV.
Důvodnost dovolání


16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné dovolací důvody.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

18. Obviněná ve svém dovolání uplatnila toliko jednu námitku, a to nesprávné právní posouzení ve vztahu k použití § 8 odst. 5 TOPO. Námitku uplatnila již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud se touto podrobně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí se k ní vyjádřil (body 17. a 18. rozsudku), přičemž ji neshledal opodstatněnou. Dovolatelka s tímto hodnocením odvolacího soudu vyjadřuje nesouhlas a jednotlivé závěry odvolacího soudu rozporuje.

19. Novelou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim provedenou zákonem č. 183/2016 Sb., byla do § 8 odst. 5 zavedena možnost vyvinění právnické osoby (exkulpace) v případě, kdy tato vynaložila veškeré úsilí, které na ní bylo možno spravedlivě požadovat, aby spáchání protiprávního činu zabránila.

20. K exkulpaci právnické osoby tudíž dochází v případě, kdy právnická osoba, resp. statutární orgány a další řídící a kontrolní orgány právnické osoby, jakož i všechny další osoby ve vedoucím postavení v rámci právnické osoby vynaložily veškeré úsilí, které lze na nich spravedlivě požadovat, kdy tedy jednání některé z osob uvedených v § 8 odst. 1 bylo určitým excesem.

21. Zákonodárce v tomto případě užil neurčitých pojmů „veškeré úsilí“ a „spravedlivě požadovat“, neboť naplnění těchto pojmů je nutné posuzovat individuálně případ od případu v závislosti na mnoha faktorech. K posouzení slouží především kritérium vhodnosti, tedy zda je příslušné opatření vůbec způsobilé dosáhnout zamýšleného cíle, a kritérium přiměřenosti, tedy nakolik potřeba existence příslušného opatření odpovídá situaci u dané právnické osoby. V rámci těchto kritérií se nabízí zabývat se zejména formou, strukturou a velikostí právnické osoby, předmětem, zaměřením a délkou její činnosti, počtem, složením, řízením, postavením zaměstnanců a dalších odpovědných pracovníků právnické osoby, jejich znalostmi a dovednostmi, zřetelem na dřívější trestnou činnost, součinností s orgány činnými v trestním řízení apod. (viz Šámal, P., Dědič, J., Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 235).

22. Opatření právnické osoby sloužící k předcházení spáchání protiprávního činu bude sestávat primárně z dodržování všech zákonů a dalších předpisů, které je tato právnická osoba povinna dodržovat, a vnitřních předpisů, které právnická osoba přijala a jež jsou pro osoby v řídícím, kontrolním nebo vedoucím postavení závazné. Právnické osoby se specifickým okruhem činnosti (např. bankovnictví či pojišťovnictví) mají minimální standardy těchto povinností stanoveny zákonem. V případě ostatních právnických osob je na jejich posouzení, jestli a jaké vnitřní předpisy vydá, aby dostála uvedeného účelu.

23. K závěru o splnění podmínek pro exkulpaci podle § 8 odst. 5 TOPO však nepostačí prosté přijetí vnitřních předpisů nebo jiných opatření. Důležité je především zajištění dodržování těchto opatření, kontrola jejich plnění a případná detekce jejich porušení a následná adekvátní reakce.

24. V projednávaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že nelze uzavřít, že obviněná vynaložila veškeré úsilí, které lze na ní spravedlivě požadovat, aby spáchání trestného činu zabránila.

25. Odvolací soud správně poukázal, že trestné činnosti v zájmu právnické osoby se dopustili její jednatel a společník, tedy právě osoby, které měly nad dodržováním pravidel ve společnosti bdít. Tuto skutečnost považoval soud za ukazatel toho, že nastavená pravidla ve společnosti nefungovala (bod 17. rozsudku odvolacího soudu). Při posuzování splnění podmínek pro zproštění trestní odpovědnosti právnické osoby podle § 8 odst. 5 TOPO v případě spáchání protiprávního jednání přičítaného právnické osobě ze strany statutárních orgánů a dalších osob s vedoucím postavením v rámci právnické osoby je třeba mít na paměti, že trestná činnost byla v tomto případě spáchána právě těmi osobami, které mají primárně přijímat opatření předcházející trestné činnosti, kontrolovat jejich dodržování, případně reagovat na jejich porušení. Vyvinění na základě přijetí těchto opatření se tak dovolává právě ta osoba, která je nejprve přijala a poté sama porušila. K naplnění exkulpačního důvodu v případě přičítání jednání osoby podle § 8 odst. 1 písm. a) TOPO proto bude docházet zcela výjimečně (srov. Šámal, P. K trestní odpovědnosti právnických osob po novele provedené zákonem č. 183/2016 Sb. Trestněprávní revue, 2016, č. 11–12, s. 247).

26. Dalším faktorem pro úvahy odvolacího soudu byla skutečnost, že obviněná zaměstnala poškozeného na pozici pracovníka odpovědného za střežení cizího majetku přesto, že tento byl opakovaně trestně odsouzen za nikoli bagatelní trestnou činnost, a to i majetkového a násilného charakteru (bod 17. rozsudku odvolacího soudu). Dovolatelka k danému namítla, že předložení výpisu z trestného rejstříku po poškozeném opakovaně vyžadovali, ten jej však nedodal a společnost nedisponuje žádným mechanismem, který by jí umožňoval jej jinak získat. Podstatné je v tomto případě poukázat na výpověď J. F., jednatelky společnosti vystupující jako zástupce obviněné, která uvedla, že všichni zájemci o zaměstnání ve společnosti musí mj. předložit čistý trestní rejstřík (viz č. l. 93 spisu), v případě poškozeného však připustila, že ten požadované dokumenty nedodal, přestože jej o to opakovaně žádali. Protože požadované dokumenty nedodal, nedošlo k formálnímu uzavření písemné pracovní smlouvy, poškozený však pracovní činnost pro společnost vykonával a byl za tuto také finančně ohodnocen fakticky tak ve společnosti byl zaměstnán (viz č. l. 92 spisu).

27. Z uvedeného je zřejmé, že přestože ve společnosti bylo zavedeno pravidlo, podle něhož nemohl být na pozici strážného zaměstnán uchazeč, aniž by měl „čistý trestní rejstřík“, poškozený ve společnosti bez uzavřené pracovní smlouvy pracoval minimálně od září 2015 do projednávané události dne 8. 2. 2016. Jednalo se tudíž o dlouhodobé porušení nepochybně důležitého pravidla, a to za plného vědomí obou jednatelů společnosti (což vyplývá z výpovědi jednatelky, viz č. l. 92-93 spisu), tedy opět právě těch osob, které by na dodržování tohoto pravidla měly dohlížet. Na tomto závěru nemění nic ani námitka obviněné, že neměla možnost zajistit výpis z trestního rejstříku jinak než od poškozeného. V zájmu dodržení daného pravidla ve společnosti bylo na místě uchazeče, který nepředloží výpis z trestního rejstříku, vůbec nepřijmout, nikoli jej zaměstnat a pouze s ním neuzavřít pracovní smlouvu. Jak poukázal státní zástupce ve svém vyjádření, toto pravidlo mělo být nejen přijato, ale také striktně dodržováno.

28. Obviněná namítla, že odvolací soud při svých úvahách pominul jednatelku J. F., která je jednak osobou podle § 8 odst. 1 písm. a) TOPO a jednak osobou odpovědnou za správu vnitřních předpisů společnosti. Obviněná poukazuje na krátký časový úsek mezi okamžikem, kdy se spoluobvinění o jednání poškozeného dozvěděli a kdy došlo k jednání přičítanému právnické osobě. Z toho důvodu neměla jednatelka možnost se o nadcházejícím protiprávním jednání dozvědět, natož mu zabránit. K danému Nejvyšší soud uvádí, že tato skutečnost nebyla při posuzování naplnění exkulpačního důvodu přičítána v neprospěch obviněné. Fyzický zásah jednatelkou společnosti jako osoby odpovědné za vnitřní předpisy společnosti nebyl vyžadován. Odpovědností této osoby, stejně jako dalšího jednatele a společníků obviněné bylo zavedení opatření, která by předcházela protiprávnímu jednání, a následná kontrola dodržování těchto opatření, tedy nikoli jejich porušování či přihlížení jejich porušování bez jakékoli reakce, jako to bylo minimálně v případě zaměstnání poškozeného.

29. Dovolatelka dále uvedla, že během trestního řízení předložila řadu důkazů k prokázání naplnění podmínek podle § 8 odst. 5 TOPO, soudy však tyto nevzaly v potaz. Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že obviněnou byla předložena řada listin, mezi nimiž byly vnitřní předpisy společnosti, doklady o školení zaměstnanců, smlouva o podmínkách výkonu funkce jednatele a další. Pro naplnění exkulpačního důvodu nepostačuje, pokud jsou uvedená opatření ve společnosti pouze „na papíře“, musí být zabezpečeno jejich faktické naplňování, kontrola přijatých opatření a vyhledávání jejich porušování (viz Šámal, P., Dědič, J., Gřivna, T., Púry, F., Říha, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Komentář. 2. vydání. Praha C. H. Beck, 2018, s. 235). Z dokazování soudy nižších stupňů provedeného je zřejmé, že ve společnosti docházelo k porušování pravidel bez adekvátní reakce ze strany jednatelů či společníků právnické osoby.

30. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že námitka obviněné nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněné rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

31. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


V Brně dne 21. 11. 2018
                                      JUDr. Ivo Kouřil
                                      předseda senátu