Rozhodnutí NS

23 Cdo 993/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:05/16/2019
Spisová značka:23 Cdo 993/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.993.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
23 Cdo 993/2019-172


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobkyně COMMERZBANK Aktiengesellschaft, se sídlem Kaiserstraβe 16, D-60311 Frankfurt nad Mohanem, Spolková republika Německo, jednající prostřednictvím svého odštěpného závodu COMMERZBANK Aktiengesellschaft, pobočka Praha, se sídlem Jugoslávská 934/1, 120 00 Praha 2, IČO 47610921, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem a společníkem HAVEL & PARTNERS, s.r.o., advokátní kanceláře, se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, proti žalované BLUE RAY a.s., se sídlem č.p. 134, 373 46 Pištín, IČO 24183725, zastoupené JUDr. Ivem Bártou, advokátem a společníkem BADOKH - Bárta a partneři, advokátní kancelář s.r.o., se sídlem 28. října 767/12, 110 Praha 1, o zaplacení 10 640 764,76 Kč s příslušenstvím
a 54 884 704,57 Kč s příslušenstvím, k návrhu žalované na prominutí zmeškání lhůty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 6 C 187/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2018, č. j. 12 Co 409/2017-89, t a k t o:



Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 26. 2. 2018, č. j. 12 Co 409/2017-89, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 2. 11. 2017, č. j. 6 C 187/2017-47, kterým byl zamítnut návrh žalované ze dne 27. 10. 2017 na prominutí zmeškání lhůty. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že podle obsahu spisu byla žalované usnesením soudu doručeným žalované do datové schránky dne 18. 8. 2017 v 15:54:38 hod. zaslána výzva podle § 114b občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že se jí stanovuje 30-ti denní lhůta k vyjádření se k žalobě; zároveň byla poučena o možnosti vydání rozsudku pro uznání. Žalovaná se v určené lhůtě k žalobě nevyjádřila a ani nesdělila žádný vážný důvod, který by ji v tom bránil, proto soud prvního stupně vydal dne 12. 10. 2017 pod č. j. 6 C 187/2017-19 rozsudek pro uznání. Až po doručení tohoto rozsudku požádala žalovaná dne 27. 10. 2017 o prominutí zmeškání lhůty, a to s odůvodněním, že v den doručení žaloby a usnesení s výzvou k vyjádření se k žalobě plánoval statutární zástupce žalované, jako jediná oprávněná osoba k přístupu do datové schránky žalované, pravidelnou návštěvu své matky, která trpí dlouhodobými zdravotními potížemi. Po otevření datové schránky stáhl uvedený statutární zástupce žalované přílohy do zvláštního adresáře uloženého na ploše jeho počítače, ale již je nepřeposlal právnímu zástupci. Poté, co telefonoval své matce, která mu nezvedala telefon, pojal podezření, že u ní nastaly komplikace, a proto bezodkladně za matkou odjel a výzva k vyjádření zůstala až do doby, kdy byl žalované doručen rozsudek pro uznání, nevyřízena. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že lhůta, kterou stanoví soud podle § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř. k vyjádření se k žalobě je procesní soudcovskou lhůtou a jako takovou ji nelze postupem podle § 58 o. s. ř. prominout, jak již opakovaně několikrát rozhodl Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) např. v usnesení ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3/2015 a usnesení ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2954/2009.

Proti cit. usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání s odkazem na § 237 o. s. ř. s tím, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postupem podle § 58 odst. 1 o. s. ř. nelze prominout zmeškání soudcovské lhůty, ale zároveň dospěl k závěru, že jestliže zákon připouští stanovení takových soudcovských lhůt, jejichž nedodržení by pro účastníka mohlo mít za následek - bez dalšího - ztrátu sporu, nelze opomenout skutečnost, že účastník zmeškal lhůtu z omluvitelných důvodů. Není tu žádný rozumný důvod pro to, aby účastníkovi byla odepřena ochrana v případě, že z omluvitelného důvodu zmeškal takovou procesní (soudcovskou) lhůtu, jejíž nedodržení má za následek bez dalšího neúspěch ve sporu. Opačný postup by byl v rozporu s právem na spravedlivý proces. Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Proto, požádá-li účastník o prominutí zmeškání soudcovské lhůty, posoudí soud tento úkon jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty podle § 55 o. s. ř., případně jako žádost, aby se v daném případě k tomu, že úkon byl učiněn po uplynutí soudcovské lhůty, nepřihlíželo. Dovolatelka poukázala na to, že v cit. rozhodnutích Nejvyšší soud zároveň judikoval, že soud zjišťuje, zda ke zmeškání došlo z omluvitelného důvodu, zejména zda tu nebyly takové okolnosti, které bránily účastníkovi v podání vyjádření. Jestliže účastník nepodal ve lhůtě stanovené soudem vyjádření podle § 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. proto, že mu v tom bránily závažné omluvitelné důvody, nelze vyjít z fikce uznání nároku. Pokud se jedná o řešení otázky, kdy se jedná o omluvitelný důvod, pro který účastník zmeškal uvedenou soudcovskou lhůtu, poukázala dovolatelka na závěry v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 30/2015 a usnesení ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5379/2015. Podle dovolatelky je namístě s přihlédnutí k popsaným okolnostem případu a výše uvedenou událost považovat ve smyslu závěrů výše cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu za omluvitelný důvod zmeškání lhůty.

Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť má za to, že oba soudy rozhodly správně. Poukázala na to, že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, má posuzování vážného důvodu, který žalovanému zabránil, aby se včas ve věci písemně vyjádřil (§ 114b odst. 5 a § 153a odst. 3 o. s. ř.), význam jen tehdy, jestliže žalovaný takový vážný důvod sdělil soudu ve lhůtě stanovené pro podání písemného vyjádření nebo jestliže u něj šlo o tak vážný důvod, který mu neumožnil, aby soudu byť jen sdělil, že u něj nastal vážný důvod, který mu brání podat písemné vyjádření včas. Žalobkyně poukazuje na to, že nečinnost zástupce žalované, která by byla ospravedlňující, resp. vyplývající z objektivních okolností nezávislých na jeho vůli (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2013, sp. zn. 21 Cdo 628/2013 a ze dne 17. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3383/2013), nebyla žalovanou tvrzena a ani prokázána.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Vymezila-li dovolatelka přípustnost dovolání tím, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007, s námitkou, že se soudy nezabývaly omluvitelností důvodů, pro které žalovaná zmeškala soudcovskou lhůtu pro vyjádření se k věci, nutno konstatovat, že v uvedeném rozhodnutí přezkoumával Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti rozsudku pro uznání, avšak předmětem dané věci je přezkoumání rozhodnutí o prominutí lhůty pro vyjádření se k žalobě podle § 114b o. s. ř. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí potvrdil dosavadní právní názor Nejvyššího soudu, že soudcovskou lhůtu nelze prominout a neshledal ani důvod proto to, aby se od tohoto právního názoru odchýlil. Odvolací soud se tedy neodchýlil od uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jestliže v napadeném rozhodnutí dovodil, že lhůtu podle § 114b o. s. ř. nelze prominout, neboť jde o lhůtu soudcovskou. Skutečnost, zda lhůta pro podání vyjádření byla zmeškána z omluvitelných důvodů, posoudí soud v rámci řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3/2015 a usnesení ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2954/2009 – veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz). Judikatura Nejvyššího soudu, týkající se posouzení vážnosti a omluvitelnosti důvodu pro zmeškání kvalifikované lhůty, na níž dovolatelka odkazuje, je pro právní posouzení a přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci irelevantní. Tato judikatura by mohla být použitelná až v rozhodování o odvolání proti rozsudku pro uznání, kdy v rámci tohoto řízení soud posoudí skutečnost, zda lhůta pro podání vyjádření k žalobě byla zmeškána z omluvitelných důvodů, a to pokud by tato judikatura řešila otázku omluvitelnosti důvodů pro podání vyjádření se k žalobě na základě stejných skutkových okolností.

Nejvyšší soud proto s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jej odmítl.

O nákladech dovolacího řízení, tedy i o nákladech žalobkyně spojených podáním vyjádření k dovolání žalované, rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 5. 2019


JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu