Rozhodnutí NS

22 Cdo 993/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:08/28/2018
Spisová značka:22 Cdo 993/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.993.2018.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Dokazování
Dotčené předpisy:§ 213 odst. 1 o. s. ř.
§ 213 odst. 2 o. s. ř.
§ 213 odst. 3 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 993/2018-417


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY



Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R. P., zastoupeného Mgr. Matějem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalované D. R., zastoupené Mgr. Umarem Switatem, advokátem se sídlem v Praze 4, Dědinova 2011/19, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 7/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, č. j. 32 Co 227/2017-384,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2017, č. j. 32 Co 227/2017-384, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 8. 2. 2017, č. j. 3 C 7/2014-302, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. ½ k budově – rodinný dům stojící na pozemku zastavěná plocha a nádvoří, zapsaného na LV pro k. ú. a obec Č. u Katastrálního úřadu pro S. kraj, Katastrální pracoviště P. (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Tento požadavek žalobce odůvodnil tím, že se měl do roku 2010 podílet spolu s M. R. (tehdejší vlastnicí nemovitosti, kterou následně převedla na žalovanou) na rekonstrukci shora uvedené nemovitosti.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že při rekonstrukci nemovitosti nedošlo k destrukci obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím, ale bylo ponecháno a dostavěno přízemí a nově vybudováno podkroví. Nevznikla tak (zhotovením) nová věc v právním slova smyslu, a proto žalobce nemohl nabýt tímto způsobem vlastnické právo. Jelikož z provedeného dokazování rovněž nevyplynulo, že žalobce a M. R. uzavřeli dohodu, že se žalobce po provedené rekonstrukci stane podílovým spoluvlastníkem nemovitosti, žalobu zamítl.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 12. 2017, č. j. 32 Co 227/2017-384, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud po zopakovaném dokazování (výslechem svědka Z. K.) dospěl k závěru, že při rekonstrukci nemovitosti došlo k destrukci obvodového zdiva pod úroveň stropu nad prvním podlažím, původní stavba tedy zanikla jako věc v právním slova smyslu a vznikla zhotovením stavba nová. Uzavřel však, že žalobce nezhotovil tuto novou věc – neuskutečnil stavbu – s úmyslem mít ji pro sebe, resp. v podílovém spoluvlastnictví s M. R. (a nenabyl tak k ní spoluvlastnické právo), ale dlouhodobým a konstantním obsahem vůle žalobce bylo nestát se spoluvlastníkem nemovitosti, což mělo svůj základ v pohnutce žalobce vyhnout se plnění případných peněžitých závazků vyplývajících ze žalobcova podnikání. Proto výrok soudu prvního stupně o věci samé jako věcně správný potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Napadá postup odvolacího soudu, který dospěl k jiným, resp. novým, skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně (a to o obsahu vůle žalobce vztahující se k nabytí spoluvlastnického práva k nemovitosti zhotovením) na základě hodnocení důkazů provedených před soudem prvního stupně, aniž by je sám zopakoval. Takový postup odvolacího soudu je ovšem v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího i Ústavního soudu (v této souvislosti odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08, nebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14). Dále namítá, že žalovaná v průběhu celého řízení nerozporovala vůli žalobce nabýt spoluvlastnické právo k nemovitosti na základě jejího zhotovení, a proto odvolací soud neměl obsah jeho vůle ani zjišťovat. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího i nalézacího soudu změnil a žalobě vyhověl, příp. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a nařídil, že věc bude z důvodu závažných vad přikázána jinému senátu odvolacího soudu.

Žalovaná považuje postup odvolacího soudu za správný. Má za to, že odvolací soud dospěl na základě zásady volného hodnocení důkazů ke shodným závěrům jako soud prvního stupně. Opakování svědeckých výpovědí považoval za nadbytečné, a proto nebyl povinen zopakovat důkazy provedené již soudem prvního stupně. Ztotožňuje se také s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, resp. bude-li shledáno přípustným, zamítl.

Protože odvolací soud vydal rozhodnutí po 30. 9. 2017, projednal Nejvyšší soud dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“; srov. čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména § 240 odst. 1, § 241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Podle § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně.

Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.

Podle § 213 odst. 3 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

I když ve smyslu § 213 odst. 1 o. s. ř. není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, dospěje-li k závěru, že tento skutkový stav neobstojí a je třeba jej změnit či doplnit, musí tak učinit způsobem předepsaným v § 213 o. s. ř.
Chce-li se odvolací soud odchýlit, resp. doplnit skutková zjištění, která učinil soud prvního stupně na základě důkazů provedených v nalézacím řízení, a to předloženými listinami ve spojení s výpověďmi svědků a účastníků řízení, je nutné, aby tyto důkazy
(nejde-li pouze o důkazy listinné) sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případné zhodnocení těchto důkazů (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 273/06, dostupný na nalus.usoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2729/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2378/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3680/2011, tato rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu –
www.nsoud.cz).

Postup odvolacího soudu, v rámci kterého se odchýlí od skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. je doplní, aniž však dokazování sám zopakuje, není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto postupem je odňata dotčenému účastníkovi reálná možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění právně a skutkově argumentovat, v důsledku čehož je porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V posuzované věci soud prvního stupně uvedl, že na základě provedené rekonstrukce nedošlo k zániku původní nemovitosti a vzniku nemovitosti nové (věci v právním slova smyslu). Dále vzal za prokázané, že mezi žalobcem a M. R. nebyla uzavřena žádná dohoda, na základě které by po provedené rekonstrukci nabyl žalobce spoluvlastnické právo k nemovitosti.

Jelikož odvolací soud uzavřel, že provedenou rekonstrukcí vznikla nová věc v právním slova smyslu, následně posuzoval, zda žalobce byl (v občanskoprávním smyslu) jedním ze stavebníků nové nemovitosti, a nabyl tak vlastnické právo k nově zhotovované stavbě. Proto zjišťoval obsah vůle žalobce jako osoby, která se měla na stavbě podílet, zda obsahem vůle žalobce bylo uskutečnit stavbu s úmyslem mít ji pro sebe (tato skutková zjištění soud prvního stupně s ohledem na jeho právní posouzení věci z provedených důkazů neučinil). Zjištění obsahu vůle žalobce představuje skutkové zjištění vycházející z provedených důkazů (§ 132 o. s. ř.).

Odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním o obsahu vůle žalobce na základě výslechu Z. K. provedeného jako důkaz při jednání odvolacího soudu konaném 27. 11. 2017 (č. l. 373-378), dále vyšel z účastnické výpovědi žalobce učiněné před soudem prvního stupně při jednání konaném 27. 5. 2015 (č. l. 98) a z obsahu spisu vedeného u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 62/2007 (konkrétně z výpovědi žalobce učiněné v této věci v postavení svědka), který byl jako důkaz proveden před soudem prvního stupně při jednání konaném 10. 11. 2014 (č. l. 52). Odvolací soud tedy doplnil skutková zjištění soudu prvního stupně nezbytná pro rozhodnutí ve věci, aniž provedl (zopakoval) v rámci odvolacího řízení účastnickou výpověď žalobce a důkaz spisem vedeným u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 62/2007. Postup odvolacího soudu tak není v souladu se zásadami spravedlivého procesu, neboť tímto postupem byla odňata žalobci reálná možnost jednat před soudem, v důsledku čehož došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Důvodná však není námitka žalobce, že žalovaná nerozporovala v průběhu celého řízení tvrzení o obsahu vůle žalobce nabýt spoluvlastnické právo k nemovitosti. Žalovaná již ve vyjádření k žalobě uvedla, že tvrzení žalobce uvedená v žalobě, mimo jiné že žalobce zhotovil novou věc – stavbu s úmyslem mít ji pro sebe, nejsou pravdivá a v průběhu celého řízení tvrdila a prokazovala, že žalobce nemohl nabýt vlastnické právo na základě provedené rekonstrukce nemovitosti.

Z uvedeného se podává, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je tak podle § 237 o. s. ř. přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., je i důvodné. Jelikož Nejvyšší soud neshledal podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 243d písm. b) o. s. ř. (z důvodu nezbytného zopakování dokazování v odvolacím řízení), zrušil rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

K dovolatelem navrhovanému nařízení, aby věc projednal a rozhodl jiný senát odvolacího soudu, dovolací soud nepřistoupil, neboť důvody pro takový postup ve smyslu § 243e odst. 3 o. s. ř. nebyly naplněny (v řízení před odvolacím soudem nedošlo k tak závažným vadám, které by tento postup odůvodňovaly).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud ve smyslu § 243g odst. 1 o. s. ř. v konečném rozhodnutí ve věci.

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 8. 2018


Mgr. David Havlík
předseda senátu