Rozhodnutí NS

8 Tdo 789/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:07/31/2019
Spisová značka:8 Tdo 789/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:8.TDO.789.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Úmysl přímý
Vydírání
Dotčené předpisy:§ 175 odst. 1,2 písm. d) tr. zákoníku
§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
8 Tdo 789/2019-2263


USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 7. 2019 o dovolání, které podal obviněný O. K., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 To 333/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 137/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 7 T 137/2017, byl obviněný O. K. uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 tr. zákoníku a přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku (ad výrok o vině pod body 1. a 2.) a dále přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, 2 tr. zákoníku (ad výrok o vině pod bodem 3.). Za tyto trestné činy a trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 159/2016, s právní mocí dne 24. 4. 2017, byl podle § 175 odstavec 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí specifikovaných v rozsudku nalézacího soudu. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 159/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného D. P.


2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný O. K. odvolání směřující proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 To 333/2018, bylo odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný označených trestných činů dopustil tím, že

1. O. K. v součinnosti s dalšími dosud neztotožněnými pachateli dne 31. 1. 2016 v 16:54 hodin z registrační IP adresy XY vytvořili na sociální síti Facebook profil s názvem P. V., na který navázali e-mailovou adresu XY, a dne 1. 2. 2016 v 07:52 hodin z blíže nezjištěného místa z facebookového profilu P. V. zaslali na facebookový profil společnosti LEOo Express, a. s., zprávu ve znění: „Bomba ve vlaku. Do tri z vlaku RegioJet a LEO Expres aktualne se nachazejici na uzemi ceske republiky byl vnesen a aktivovan nastrazny vybusny system. Toto neni vtip, zarizeni exploduje za 180 minut od odeslani teto zpravy.", kdy tato zpráva byla zaměstnancem společnosti LEO Express, a. s., poprvé přečtena dne 1. 2. 2016 v 09:30 hodin, poté byly zastaveny a prohlédnuty všechny vlakové soupravy výše uvedených dopravních společností nacházející se na různých místech území České republiky, a to soupravy společnosti LEO Express, a. s., LE XY ve směru Praha – Bystřice, LE XY ze směru Bohumín – Praha, LE XY ze směru Praha – Staré Město u Uherského Hradiště, LE XY ze směru Praha – Karviná, LE XY ze směru Praha – Karviná, dále pak soupravy společnosti RegioJet, a. s., RI XY ze směru Praha – Košice, RI ze směru Praha – Havířov, RI XY ze směru Praha –Havířov, RI XY ze směru Košice – Praha, RI XY ze směru Havířov – Praha, RI XY ze směru Havířov – Praha, RI XY nádraží Praha – Smíchov, RI XY nádraží Praha – Smíchov; následně dne 1. 2. 2016 v 18:54 hodin z registrační IP adresy XY vytvořili na sociální síti Facebook profil s názvem D. B., na který navázali e-mailovou adresu XY, a poté postupně v níže uvedených časech z blíže nezjištěného místa z facebookového profilu D. B. zasílali na facebookový profil R. J. následující zprávy adresované jmenovitě R. J.:

- dne 1. 2. 2016 v 19:41 hodin odeslali zprávu, ve které vysvětlují okolnosti nahlášení výbušniny v jeho vlacích RegioJet a LEO Express ze dne 1. 2. 2016 a požadují po něm zaplacení částky 75 000 EUR (v přepočtu 2 026 500 CZK podle kurzu ČNB ke dni 1. 2. 2016), která má být vyplacena v anonymní kryptoměně Bitcoin, přičemž mu zaslali odkaz na webovou stránku https://simplecoin.cz, kde je popsáno provedení konverze měny euro na bitcoiny, a sdělili mu lhůtu k převodu peněz do pondělí 8. 2. 2016
s výhružkou, že pokud požadovaná částka nebude na bitcoinové adresy převedena, navýší jistinu o 35 % a provedou sérii podobných hlášení a útoků proti aktivitám jeho společností, a to za maximálního využití bezpečnostních složek, médií a veřejného znechucení, a pokud k platbě nedojde ani tehdy, pak tento případ prodají skupinám, které útoky proti jeho společnostem rozšíří o útoky na webové stránky rezervací jízdenek a platebních bran, které jsou provozovány společností STUDENT AGENCY, a. s.,


- dne 3. 2. 2016 v 20:55 hodin odeslali zprávu, ve které sdělují, že se požadovaná částka 75 000 EUR stále neobjevila na jejich bitcoinových adresách, a vysvětlují, že se jejich akce z 1. 2. 2016 díky dezinformaci jednoho z jejich lidí bohužel dotkla společnosti LEO Express, přičemž se jednalo o štěstí v tom smyslu, že se pondělní záležitost nedotkla autobusů STUDENT AGENCY anebo letů této společnosti, a doufají, že je nyní vše jasné a že po pondělní události nebudou muset dále zastavovat vlaky a autobusy či posílat letadla na nouzová přistání a upozorňují na lhůtu do 8. 2. 2016,

- dne 8. 2. 2016 v 17:47 hodin odeslali zprávu, ve které oznamují, že do data 8. 2. 2016 na bitcoinové adresy nic nedorazilo, a současně poškozeného vyzývají, aby nadále plnil, co je po něm požadováno, jinak není problém poslat na nouzová přistání pár letadel třetích stran, kterým jeho společnost STUDENT AGENCY zprostředkovává letenky, a medializovat fakt, že se tak stalo z důvodu, že ředitel STUDENT AGENCY ignoruje jisté výzvy,

- dne 10. 2. 2016 v 02:29 hodin z blíže nezjištěného místa z facebookového profilu D. B. zaslali opakovaně na facebookový profil R. J. zprávu, ve které poškozeného opětovně vyzývají slovy „kolik toho ještě budou muset udělat, aby se začal chovat normálně a přiznal si fakt, že to mohou klidně dělat i 2x denně", přičemž požadovaná částka 75 000 EUR se do čtvrtka do půlnoci nenavyšuje, ovšem v pátek 12. 2. 2016 v 00:01 hodin bude částka navýšena o 30 %, to znamená, že budou chtít 97 500 EUR, a pokud na uvedených bitcoinových adresách nebudou peníze převedeny, zveřejní, že blokují vlaky a autobusy, veřejně se zaváží k tomu, že jeho společnosti se stanou blokádou železnic, a nechají nouzově přistát lety, kterým jeho společnosti zprostředkovávají prodej letenek, protože odmítá plnění jejich požadavků,

- dne 4. 2. 2016 v 07:35 hodin z registrační IP adresy XY vytvořili na sociální síti Facebook profil s názvem T. M., na který navázali e-mailovou adresu XY, kdy dne 9. 2. 2016 v 16:01 hodin z blíže nezjištěného místa z facebookového profilu T. M. zaslali na facebookový profil redakce deníku Blesk, ulice XY, do soukromé zprávy i na tzv. veřejnou zeď zprávu ve znění: „V horizontu dvou az tri hodin od chvile odeslani teto zpravy DOJDE K EXPLOZI sesti nastraznych systemu ruznych slozeni a sily v autobusech a vlacich: 1) Bus StudentAgency/Regiojet XY Ostrava-Brno, 2) Bus StudentAgency/Regiojet XY Bratislava-Viden, 3) Vlak RegioJet RI XY na koridoru Praha-Ostava-Zilina-Kosice RI XY, 4) Vlak RegioJet RI XY na koridoru Praha-Ostava-Zilina-Kosice, 5) Vlak RegioJet RI XY na koridoru Praha-Ostava-Zilina-Kosice, 6) Vlak Regiojet trase RI XY na trase Ostrava-Praha TOTO NENI VTIP ANI PLANY POPLACH, HROZBA JE SKUTECNA. TOTO OZNAMENI JE PROSTY PROJEV NASI DOBRE VULE. JSTE JEDINI KOHO KONTAKTUJEME, JAK",

- od 12. 2. 2016 začali s poškozeným R. J. komunikovat prostřednictvím e-mailové adresy XY, z které poškozenému zasílali e-mailové zprávy na e-mailovou adresu XY, kdy mu téhož dne v 17:49 hodin odeslali e-mail s instrukcemi pro poškozeného, jakým způsobem má požadovanou částku 75 000 EUR převést na bitcoiny, a to pomocí čtyř převodů na bitcoinové peněženky, jednotlivé převody mají být provedeny ve výši 18 750 EUR, a dále upozornili poškozeného, aby nezapomínal na to, čím je mu vyhrožováno, že to stále platí, dne 16. 2. 2016 v 15:18 hodin odeslali e-mail, ve kterém poškozenému sdělují, že na zprávu ze dne 12. 2. 2016 nereagoval, kdy dále navrhli dne 18. 2. 2016 provést převod hotovosti přes společnost PayBis a vyzvali ho, aby do 19. 2. 2016 dal vědět, jak se s obchodníkem dohodl, následně po další komunikaci mu dne 29. 2. 2016 v 16:41 hodin potvrdili e-mailem předání částky 50 000 EUR obchodníkovi, přičemž dne 3. 3. 2016 v 17:16 hodin zaslaným e-mailem instruují poškozeného, nechť zašle částku 50 000 EUR prostřednictvím České pošty, s. p., na adresu J. J., XY, a to do 7. 3. 2016, následně do 9. 3. 2016, přičemž mu dne 10. 3. 2016 v 18:04 hodin e-mailem sdělují identitu osoby, která si měla objednat toto vydírání,

přičemž D. P. po požádání O. K. zajistil vyzvednutí předmětné poštovní zásilky s očekávanou hotovostí 50 000 EUR na pobočce České pošty, s. p., XY v XY, ač věděl, co je obsahem zásilky a že tato finanční částka může pocházet z trestné činnosti,

kdy tímto jednáním byla způsobena škoda společnosti LEO Express, a. s., IČ: 29016002, se sídlem Řehořova 908/4, Praha 3 – Žižkov, v celkové výši 50 808 Kč a společnostem RegioJet, a. s., IČ: 28333187, se sídlem nám. Svobody 86, Brno, a STUDENT AGENCY, k. s., IČ: 25317075, se sídlem náměstí Svobody 17, Brno, přesněji nezjištěná škoda,

2. O. K. dále sám či za spolupráce dalších neustanovených osob využil existujícího facebookového profilu V. N., z tohoto profilu odeslal dne 31. 3. 2016 ve 12:56 hodin na facebookové adresy společností RegioJet, Hlavní nádraží Praha a TV Prima zprávu: „UTOK BOMBOU Za jednu hodinu od ted exploduje bomba v kazdem jednom z nasledujicich dopravnich prostredku: 1) Bus Student Agency XY Prague-Vienna, 2) Bus Student Agency XY Praha-Bratislava, 3) Two trains RegioJet on rail trace Praha-Ostrava-Zilina-Kosice Nejedna se o zert, bomba je skutecna. Mate jednu hodinu na zachranu toho, co zachranit lze. V. N.“, kdy na základě této zprávy byla dne 31. 3. 2016 ve 14:52 hodin na území Slovenské republiky, ve stanici XY, zastavena vlaková souprava Regio Jet č. RJ XY a byla provedena pyrotechnická prohlídka této vlakové soupravy, tato prohlídka byla ukončena s negativním výsledkem dne 31. 3. 2016 v 16:30 hodin, souběžně dne 31. 3. 2016 ve 14:00 hodin odeslal O. K. z e-mailové adresy XY e-mail poškozenému R. J. na e-mailovou adresu XY, ve kterém mu vytýká, že do celé věci zatáhl policii, která teď má jednu holčinu z pošty a jednoho koníka, a dále se poškozeného dotazuje, které pohádce věří nyní, zda té o tajemném týpkovi ze Slovenska, o té holce z Kanady a nebo té o týpkovi z Karibského ostrova, kdy stanovil R. J. lhůtu do 14. 4. 2016, v níž má převést na určenou wallet adresu bitcoiny v celkové hodnotě 80 000 EUR s tím, že pokud finanční hotovost nevyplatí, budou jeho obchodní partneři donuceni za velmi hnusných okolností k rozvázání spolupráce s poškozeným a tito obchodní partneři budou nuceni hradit požadovanou finanční hotovost za R. J., následně mu 14. 4. 2016 odeslal z e-mailové adresy XY e-mail na e-mailovou adresu XY, ve kterém poškozenému sdělil, že mu běží čas a tento čas má poškozený raději využít k nákupu bitcoinů než na diskuzi s policií, a následně mu 15. 4. 2016 e-mailem v 17:03 hodin pohrozil, že vzhledem k nulovému stavu na bitcoinové peněžence hodlá vystavit formou dražby na virtuálním černém trhu A. jeho rozpracovaný případ vydírání s vymáhanou částku 80 000 EUR, pokud by však R. J. zaslal do pondělní půlnoci na určenou bitcoinovou peněženku nejméně 35 000 EUR, nedojde k uveřejnění tohoto případu, následně pak doložil tzv. screenshot z A. M. pro podporu svého tvrzení,

3. O. K. dále, aby odvedl pozornost orgánů činných v trestním řízení a poškozeného R. J. od své osoby, tak ačkoliv věděl, že A. L., nar. XY, nemá s vydíráním R. J. vůbec nic společného, nikdy si jeho vydírání neobjednala a ani nepožadovala žádné provize z tohoto vydírání, tak sepsal e-mail, který dne 10. 3. 2016 v 18:04 hodin odeslal z e-mailové adresy XY na e-mail XY užívaný R. J., kde uvedl, že „Osoba, ktera dobrych par tydnu iniciovala spolecensky likvidacni akci proti Vam se jmenuje A. L. a pracuje pro spolecnost, jez otevira ruzne offshore ucty a spolecnosti a pomaha prakticky vyvadet penize. L. nas opakovane kontaktovala s pozadavkem na provizi za Vas pripad, jeji koncept byl ovsem ponekud destruktivnejsiho charakteru, nez jak jsme vydirali my. No, presneji jsme Vas meli systematicky odstrihnout od smluvnich partneru na poli letenek, zaridit, ze kdykoliv se Vas autobus objevi na rakouske dalnici, tak to bude znamenat problem a pravidelne zastavovat Vase vlaky, dokud Vas to nepolozi. Vydirani melo byt az druhotny efekt, ktery nam sama L. nabidla stylem "nez ho to polozi jako jo, muzete si na nem udelat mega, dva, date mi moji cast za info, jo, a zarizneme ho. Ale jelikoz my jsme vycitili, ze to ona (oni) potrebuji nas, jelikoz je by policajti meli vystopovane do par hodin, rekli jsme si - nejsme teroristi a ani nemame zadne vedeni, nebude nam ani nejaka preafektovana blbka L. rikat co mame delat. Tedy jsme se trhli a zacali tak, jak to uz znate. Zde je zjistene info k L.: A. L., rozena P., vek XY let, zdrzuje se na adrese XY, (ma zde byt restaurace H., kam nas zvala na predani jeji provize). Ma mit modre oci a blond delsi vlasy. Da se najit i v OR pod ICO XY, ovsem tam zadne kloudnejsi data nejsou, adresa ktera je tam uvedena odkazuje na bydliste jejich rodicu. Ta skutecna je XY nad restauraci H. R., at se Vam dari!“, přičemž takto konal s úmyslem přivodit A. L. trestní stíhání za skutek, který spáchal sám, neboť důvodně předpokládal, že R. J. sdělí orgánům činným v trestním řízení jméno osoby, která si měla objednat jeho vydírání s cílem zcela zničit jeho podnikatelskou činnost.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 To 333/2018, podal obviněný O. K. prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a byla porušena zásada in dubio pro reo.

5. Konkrétně vytkl, že rozsudek soudu prvního stupně je zatížen např. tím, že každý ze skutků měl být proveden odlišně, a to skutek ad 1. měl být proveden obviněným v součinnosti s dalšími, dosud neztotožněnými pachateli, skutek ad 2. měl být proveden obviněným samotným či ve spolupráci s dalšími osobami a skutek ad 3. měl obviněný provést sám. Podle obviněného nebyla dodržena zásada in dubio pro reo, když skutky nebyly objasněny, ve věci nebyly přímé důkazy, ani řetězec nepřímých důkazů, prokazující, že obviněný byl tím, kdo poškozeného R. J. vydíral. Tvrdil, že si chtěl vydělat peníze, které mu byly nabídnuty, aniž měl o skutcích relevantní informace. Rozporoval dále psychologický posudek, když marně navrhoval posudek revizní. Opomenuty podle něj byly také další důkazy navrhované tak, aby byl zjištěn skutečný pachatel (např. dotazy na ruský Y. a americký V., z nichž byly posílány vyděračské e-maily). Uvedl, že svědek M. M. je nevěrohodný vzhledem ke své trestní minulosti a možné motivaci, přičemž mohl sám reálně nabýt informace zprostředkovaně. Tento svědek měl dále uvést nepravdu ohledně vyplacení 400 000 EUR či 700 000 EUR obviněnému. Soud se podle jeho názoru dále nevypořádal s tím, že vydírání pokračovalo v době, kdy byl obviněný ve výkonu odnětí svobody, ani s tím, že někdo manipuloval s aukcí na A., ani s tím, že neustanovená osoba ovládala profil „iiuii8“ v době, kdy byl obviněný již ve výkonu trestu odnětí svobody. Ve věci navíc nebylo zohledněno nepravomocné odsouzení ve věci vedené pod sp. zn. 77 T 3/2013. Zdůraznil, že orgánům činným v trestním řízení se dosud nepodařilo ustanovit osoby vystupující pod přezdívkami „S.“, „B.“ či „A.“, přičemž tato skutečnost nemůže být kladena k tíži obviněného. Ze spisu vyplývá, že osoba vyděrače byla online v době, kdy byl obviněný ve vězení, přičemž se nejedná jen o tvrzení obviněného, ale o zjištění vyšetřovatele, jak je zjevné z fotografie obrazovky z ledna 2018. Ani výpověď spoluobviněného D. P. o kontaktech s ním neprokazuje, že by byl právě obviněný tím, kdo měl vydírat R. J. Soudní znalec Ing. David Malaník, Ph.D., potvrdil, že z výpovědi svědka M. M. nelze usuzovat na mimořádné schopnosti obviněného v oblasti IT, shodně tak vypovídal otec obviněného. Ze znaleckého zkoumání nelze podle obviněného dovodit ani to, že by vyděrač byl v rozhodné době v Hondurasu, kde byl obviněný. Skutečnost, že ne vše bylo možno před soudem dohledat, nelze klást k tíži obviněného.

6. Dále obviněný namítl, že nenaplnil subjektivní stránku trestných činů ve formě přímého úmyslu, když oznamovatele neboli poškozeného nikdy nepoškodil a neměl to ani v úmyslu.

7. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 11. 2018, sp. zn. 7 To 333/2018, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 7 T 137/2017, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

8. V doplnění dovolání ze dne 12. 3. 2019 obviněný částečně zopakoval, co již uvedl ve svém dovolání, a doplnil, že spoluobviněný D. P. potvrdil jeho verzi a existenci osoby „S.“, která je osobou odlišnou od dovolatele a ani toho neoznačil za vyděrače. Obviněný podle svého tvrzení vstoupil do celé situace až v okamžiku, kdy byla potřeba vyzvednout peníze. Měl za to, že k jeho odsouzení přispělo i to, že má znalosti v oblasti IT, přičemž soud nesprávně posoudil jeho jednání spočívající v tom, že svědkovi M. M., jehož výpověď přispěla k jeho odsouzení, vysvětlil a popsal schémata ze zabezpečování a anonymizace kyberprostoru. Vyjadřoval se také k výpovědím svědkyň A. L. a L. T., které podle jeho názoru nemohou být relevantní, jelikož tyto nebyly v rozhodném období ve styku s obviněným. Uvedl, že jej nikdo neviděl „kyberzločin“ páchat, ani k němu neměl důvod, když se v Hondurasu poctivě živil. Měl za to, že měl být ve věci vyslechnut rovněž svědek D. T. Dále uvedl, že důvodem sdělení údajů o svědkyni A. L. tzv. S. bylo to, že L. S. a B. uvedl, aby kryl svou sestru. Rozporoval odůvodnění rozsudku i v tom, že ve skutečnosti neuvedl, že S. znal identitu jeho sestry, chtěl po něm toliko bližší údaje o A. L. Tyto údaje mu dal z obavy o své nejbližší. Dále uvedl, že je ve výkonu trestu poprvé a nelze proto tvrdit, že není tzv. resocializovatelný, přičemž tato skutečnost měla vliv na výši ukládaného trestu. Dále zopakoval, co uvedl již v původním podání dovolání.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedl, že naprostou většinu námitek obviněného nelze pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit. Měl za to, že nalézací soud respektoval § 2 odst. 5 tr. ř. a provedl obsáhlé a z pohledu potřeby náležitého objasnění všech rozhodných skutkových okolností také dostačující dokazování, přičemž v případě, kdy zamítl provedení navržených důkazů, toto zamítnutí řádně odůvodnil, proto nedošlo k případu tzv. opomenutých důkazů. K obviněným zmiňovanému svědku označeného jako D. z XY, neboli D. T., pak státní zástupce uvedl, že v protokolech o hlavním líčení nedohledal, že by obviněný u soudu prvního stupně navrhl provedení jeho výslechu, avšak potřebu jeho výslechu uváděl ve svém odvolání, přičemž odvolací soud, vyjma strohé zmínky na str. 7 svého usnesení, se k tomuto výslovně nevyjádřil. Podstatné však podle státního zástupce je, že z materiálního hlediska by bylo provádění výslechu tohoto svědka v projednávané trestní věci zcela nadbytečné, neboť skutková zjištění byla zformována na podkladě důkazů ostatních, které nalézací soud nejen jednotlivě, ale zejména ve vzájemných souvislostech řádně vyhodnotil. Z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný nebyl jedinou osobou, která se na trestné činnosti podílela, avšak další pachatele se nepodařilo ztotožnit. Z hlediska trestní odpovědnosti obviněného je však podstatné, že jeho pachatelství v roli přinejmenším rovnocenné s ostatními bylo spolehlivě prokázáno. Státní zástupce se vyjadřoval k námitce obviněného, že otázkou zásadního právního významu je to, zda ho lze uznat vinným za součinnost s osobami, z nichž ani jedna nebyla identifikována. Uvedl, že z konstantní judikatury vyplývá, že skutečnost, že se např. společně jednající pachatelé trestného činu vzájemně přesně neznají (což u trestné činnosti páchané prostřednictvím IT není nikterak výjimečné), nebo že nebyly ztotožněny všechny osoby na trestné činnosti participující, nevylučuje posoudit spáchání trestného činu ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, stejně jako není vyloučena trestní odpovědnost jen jednoho takto ztotožněného pachatele.

10. K obviněným vyjádřenému nesouhlasu s uloženým trestem, k němuž uvedl, že vliv na jeho výši měl podle něj vadný závěr soudů o tom, že jeho resocializace je nereálná, podotkl, že tento závěr soudy opřely o jednoznačné zjištění PhDr. et PaeDr. Miroslava Petržely, znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, který u dovolatele akcentoval mj. takové rysy, jako je agresivita, narcismus, neschopnost empatie, bezcitnost, potěšení z podvádění a lhaní bez pocitů viny, svádění odpovědnosti na druhé apod. Tuto námitku pak podle státního zástupce nelze pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit.

11. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání jako celek je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání

13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

14. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně také platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

15. Nejvyšší soud připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

16. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.

17. K případnému opomenutí důkazů nutno poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

18. Z dovolání obviněného vyplývá, že obviněný měl za to, že v jeho věci došlo k opomenutí jím navržených důkazů, přičemž výslovně uvedl opomenutí revizního psychologického posudku a dotazů na ruský Y. a americký V. V doplnění dovolání poznamenal, že měl být ve věci vyslechnut svědek D. T. Z obsahu trestního spisu se podává, že ze strany obviněného bylo v hlavním líčení ze dne 10. 5. 2018 navrženo mj. vypracování revizního posudku ke znaleckému posudku PhDr. et PaeDr. Miroslava Petržely a v hlavním líčení ze dne 11. 6. 2018 bylo navrhováno vyžádání podkladů od společnosti Y. a V. (č. l. 2076). Tyto návrhy na doplnění dokazování byly zamítnuty. K zamítnutým návrhům důkazů nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 22 a 23 uvedl, že doplnění vyžádáním podkladů od společností Y. a V. shledal nadbytečným, jelikož v rámci přípravného řízení byla společnost Y. požádána o spolupráci a tato předložila toliko listinu s IP adresami, které byly spjaty s předmětnými e-maily, z nichž se podává nemožnost ztotožnění konkrétní fyzické osoby, k čemuž se vyjadřoval i znalec Ing. David Malaník, Ph.D. Stejně tak neshledal relevantním návrh obhajoby na provedení revizního znaleckého posudku obviněného z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, neboť znalecký posudek PhDr. et PaeDr. Miroslava Petržely soud neměl za natolik podstatný, aby bylo nutné jeho závěry přezkoumávat dalším znalcem, jelikož tyto závěry nemají žádný vztah ke skutkovým zjištěním soudu, nýbrž sloužily jako podpůrný důkaz k osobě obviněného. Podle zjištění Nejvyššího soudu tak nalézací soud neopomenul žádný z navržených důkazů, na které dovolatel poukázal, ale ani jiné z důkazů navržených v průběhu hlavního líčení. Z protokolu o veřejném zasedání o odvolání a ze zvukového záznamu tohoto zasedání plyne, že při veřejném zasedání o odvolání nebyl ze strany obviněného učiněn žádný návrh na doplnění dokazování (č. l. 2190 až 2191). Obviněný v podaném odvolání pouze konstatoval, že podle jeho názoru měl být před soudem prvního stupně vyslechnut svědek D. T., návrh na doplnění dokazování jeho výpovědí v řízení před odvolacím soudem však neučinil (viz odvolání obviněného a doplnění tohoto odvolání na č. l. 2174 až 2175 a 2177 až 2178). Výslech tohoto svědka obviněný nenavrhoval ani v řízení před soudem prvního stupně, pouze konstatoval, že doufal, že výpověď tohoto svědka bude k dispozici soudu prvního stupně (č. l. 1989). Nad rámec lze uvést, že z odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů se podává, že tyto neshledaly, že by bylo dokazování potřeba doplnit, z čehož vyplývá, že rovněž doplnění dokazování o výslech svědka D. T. považovaly soudy za nadbytečné. Soudy nižších stupňů tak neopomenuly žádný z navržených důkazů, když návrhy důkazy, jimž nebylo vyhověno, byly zamítnuty pro nadbytečnost, což také řádně odůvodnily.

19. V projednávaném případě není taktéž dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména str. 23 až 24 rozsudku nalézacího soudu, str. 7 až 9 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Ničeho jim nelze vytknout ani z hlediska respektování zásady presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř., § 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo, jež jsou dozajista pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98 ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

20. Nad rámec výše uvedeného a přes skutečnost, že ke všem námitkám obviněného se již vyjádřil odvolací soud, lze přesto poznamenat, že obviněným rozporovaná výpověď M. M., jež se i dovolacímu soudu jeví jako logická, konzistentní a přesvědčivá, koresponduje s dalšími provedenými důkazy, a to především s výpovědí spoluobviněného D. P., ale rovněž s listinnými důkazy, jako např. korespondencí mezi obviněným a jeho matkou, mezi obviněným se spoluobviněným D. P., a v konečném důsledku tedy obviněného ze spáchání činu jednoznačně usvědčuje. Podle obviněného je svědek M. M. nevěrohodný z důvodu jeho trestní minulosti a možné motivace. V projednávané věci však nebyla zjištěna žádná možná motivace svědka M. M., ani nic nenasvědčovalo tomu, že by jeho výpověď měla být ovlivněna nějakou motivací. Hodnocení věrohodnosti výpovědi je pak zcela na soudu, který provádí výpověď svědka jako důkaz. Výpověď svědka, a tedy i věrohodnost dané výpovědi, je v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. hodnocena nikoliv pouze osamoceně, ale rovněž s ohledem na ostatní ve věci provedené důkazy, přičemž pouhá skutečnost, že má svědek trestní minulost, není sama o sobě důvodem pro hodnocení výpovědi svědka jako nevěrohodné, pokud nejsou žádné další indicie k tomu, že by měla být konkrétní výpověď nevěrohodná. Ani menší vnitřní rozpory pak nemusí vést k závěru o nevěrohodnosti výpovědi, nejsou-li významného charakteru a může-li být důvodem jejich vzniku např. čas uplynulý od spáchání skutku, v důsledku čehož si svědek již nemusí všechny skutečnosti perfektně pamatovat. V případě tohoto svědka pak obviněný vytýkal, že svědek M. M. nesprávně uvedl částku, která měla být obviněnému vyplacena. Tato informace však není nijak podstatná a k závěrům o nevěrohodnosti tohoto svědka nemůže bez dalšího vést. Jak již bylo uvedeno, výpověď M. M. koresponduje s ostatními ve věci provedenými důkazy a nalézacímu soudu po provedeném dokazování nevyvstaly žádné důvodné pochybnosti o její věrohodnosti. Pokud obviněný dále vytýkal, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly se skutečností, že vydírání mělo pokračovat v době, kdy byl obviněný ve výkonu trestu odnětí svobody a že v dané době probíhaly i manipulace s profilem „XY“ či s aukcí na A., pak je třeba zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným jednáním, kterého se měl dopustit v době, kdy ve výkonu trestu odnětí svobody nebyl (z výpisu z centrální evidence vězňů se podává, že obviněný byl omezen na svobodě ode dne 2. 11. 2016, přičemž poslední z obviněným zaslaných výhružných zpráv byla odeslána dne 15. 4. 2016), nadto se jednání, jímž byl uznán vinným pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, podle zjištění nalézacího soudu dopustil v součinnosti s dalšími osobami, jejichž identity nebyly dosud zjištěny, a proto skutečnost, že jednání těchto dalších osob mohlo probíhat i poté, co byl obviněný omezen na svobodě, nikterak nezakládá pochybnosti o tom, že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dopustil. Obviněný rovněž rozporoval relevanci výpovědí svědkyň A. L. a L. T. Tyto výpovědi však relevantní byly, pokud jde o dokreslení charakteru obviněného, především pak potvrdily, že obviněný měl ve vztahu ke skutku pod bodem 3. výroku o vině motivaci ke křivému obvinění poškozené A. L. S těmito výpověďmi pak koresponduje i závěr znalce PhDr. et PaeDr. Miroslava Petržely o jisté mstivosti obviněného. Nalézací soud neuvěřil obhajobě obviněného, že důvodem sdělení údajů o svědkyni A. L. byla snaha krýt svou sestru. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem nalézacího soudu, podle něhož by bylo zcela nelogické, aby osoby, jejichž totožnost se nedaří zjistit a kterou podle svých slov nezná ani obviněný, byly nuceny někoho falešně označit pachatelem jimi páchané trestné činnosti. Obviněný rovněž nesouhlasil s tím, jakým způsobem nalézací soud hodnotil jeho schopnosti v oblasti IT, z čehož měl nalézací soud podle obviněného dovodit jeho účast na projednávaných skutcích. Soud prvního stupně však schopnosti obviněného v oblasti informačních technologií hodnotil nikoliv jako mimořádné, jak namítal obviněný v dovolání, ale jako schopnosti, respektive znalosti, přesahující úroveň běžného uživatele informačních technologií, přičemž tuto skutečnost znalec Ing. David Malaník, Ph.D., potvrdil, když při výslechu při hlavním líčení dne 11. 6. 2018 uvedl, že ze schémat poskytnutých svědkem M. M., které mu poskytl obviněný, vyplývá, že obviněný není základním uživatelem, jisté části by zvládl vytvořit člověk se základními znalostmi, jiné pak už člověk s pokročilejšími znalostmi. Znalec zdůraznil, že ačkoliv osoba nemusí být nadstandardně počítačově gramotná, aby byla schopna po určitém časovém odstupu schopna nakreslit schéma nakreslené obviněným pro svědka M. M., avšak nebude schopna takové schéma zopakovat, vidí-li je poprvé, a rovněž k němu nebudou stačit pouhé základní znalosti. Pro pochopení a zopakování takového schématu je potřeba nějakého základu a chápání základních údajů a problematiky. Nejvyšší soud pak považuje úvahu nalézacího soudu za zcela logickou; skutečnost, že obviněný měl znalosti o daném schématu a informace o úlohách dalších osob, vylučuje tvrzení obviněného, že jeho jednání spočívalo pouze ve zprostředkování spoluobviněného D. P. pro vyzvednutí balíčku s výkupným.

21. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného. Souhrn nepřímých důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označených trestných činů a usvědčují z jejich spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by pachatelem mohla být i jiná osoba (k tomu srov. př. rozhodnutí č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.).

22. Obviněný rovněž v dovolání zmínil, že soudy nižších stupňů nezohlednily nepravomocné odsouzení ve věci vedené pod sp. zn. 77 T 3/2013. Tuto námitku však uvedl bez jakýchkoliv souvislostí a jakékoliv argumentace, přičemž není jasné, k jakému pochybení mělo ze stran soudů nižších stupňů v této souvislosti dojít, a dovolací soud není povinen si argumentaci obviněného dovozovat. Proto se Nejvyšší soud uvedenou námitkou nezabýval.

23. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, kterou naznačoval, že neměl být uznán vinným spolupachatelem podle § 23 tr. zákoníku (ad výrok o vině pod body 1. a 2.), nebyli-li identifikováni jeho spolupachatelé, a že tak došlo k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení. Tato námitka je však evidentně neopodstatněná. Jak uvedl i státní zástupce, skutečnost, že nebyly ztotožněny všechny osoby podílející se na trestné činnosti nebo že se takové osoby neznají, nevylučuje trestní odpovědnost ztotožněného pachatele (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1585/2015, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1347/2015, aj.). K tomu lze připomenout i znění § 23 tr. zákoníku, podle něhož byl-li spáchán trestný čin úmyslným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Skutečnost, že spolupachatelé obviněného nebyli zjištěni, nebyla žádným způsobem přičtena k tíži obviněného. V žádném případě nelze vyloučit trestní odpovědnost pachatele, jehož trestná činnost byla bez důvodných pochybností prokázána a jehož trestní odpovědnost nebyla vyloučena z jiných důvodů (např. § 28 až 32 tr. zákoníku, § 33 až 35 tr. zákoníku), pouze s ohledem na skutečnost, že nebyli zjištěni všichni pachatelé, resp. spolupachatelé. Taková praxe by byla v rozporu s trestním zákonem i se základními zásadami a smyslem trestního řízení.

24. S jistou benevolencí lze za relevantní označit i námitku obviněného, že z jeho strany nebyla naplněna subjektivní stránka ve formě přímého úmyslu, když oznamovatele neboli poškozeného nikdy nepoškodil a neměl to ani v úmyslu.

25. Nejprve lze obecně připomenout, že zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a způsobí takovým činem značnou škodu. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Značnou škodou se ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (nedosahující však 5 000 000 Kč).

26. Ke spáchání uvedeného zločinu se vyžaduje úmyslné zavinění alespoň ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu. Podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trestný čin spáchán v přímém úmyslu, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku v nepřímém úmyslu, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn, je též rozhodné, že k naplnění subjektivní stránky úmyslného trestného činu postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Závěr o úmyslu, popírá-li jej obviněný, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu a způsobu jeho provedení, avšak musí se tak stát po detailním dokazování a všestranné analýze jednání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. III. ÚS 1076/08).

27. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se přihlédne, jde-li o těžší následek, i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti, vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde úmyslné zavinění [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl [§ 17 písm. b) tr. zákoníku].

28. Z tzv. právní věty výroku o vině pod body 1. a 2. rozsudku nalézacího soudu se podává, že obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu tím, že jiného pohrůžkou jiné těžké újmy nutil, aby něco konal, a tímto činem by způsobil značnou škodu, přičemž tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, ale k jeho dokonání nedošlo.

29. Podstata jednání obviněného kvalifikovaného jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu pod bodem 1. spočívala v tom, že obviněný v součinnosti s dalšími pachateli (dosud neustanovenými) prostřednictvím elektronické komunikace zasílali R. J. v několika případech zprávy jejichž prostřednictvím po něm požadovali vyplacení částky nejméně ve výši 50 000 EUR, a to pod pohrůžkou zastavení vlaků a autobusů kvůli hrozbě bombou, a pod bodem 2. byla založena na tom, že obviněný sám či za spolupráce dalších neztotožněných osob poškozenému prostřednictvím e-mailu zaslal zprávy, jejichž prostřednictvím po poškozeném požadoval vyplacení částky ve výši 80 000 EUR, a to pod pohrůžkou donucení obchodních partnerů poškozeného k ukončení spolupráce s ním a k uhrazení vymáhané částky za poškozeného, případně k vyplacení částky nejméně 35 000 EUR, a to pod pohrůžkou zveřejnění jeho případu jako rozpracovaného případu vydírání na virtuálním černém trhu.

30. Skutková část výroku o vině rozsudku nalézacího soudu ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která naplňují všechny zákonné znaky zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

31. Podle názoru Nejvyššího soudu rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně popsal v tzv. skutkové větě ve výroku o vině rozsudku a rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, svědčí rovněž o existenci zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. ř. ve vztahu ke všem obviněným zpochybněným jednáním popsaným pod body 1. a 2. Tato forma zavinění pak vyplývá především ze způsobu jednání obviněného zde popsaného a z okolností, za nichž k němu došlo. U skutků pod body 1. a 2. výroku o vině je patrné, že obviněný věděl, že svým jednáním poruší zájem chráněný trestním zákonem, a to svobodné rozhodování člověka, neboť věděl, že svým jednáním poškozeného pod pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, čímž bez jakékoliv pochybnosti muselo dojít k porušení zájmu chráněného ustanovením § 175 odst. 1 tr. zákoníku, a přesto tak jednal, z čehož nelze než usuzovat na to, že tak i jednat chtěl, neboť ten, kdo si představuje následek svého jednání jako nevyhnutelný a přesto jedná, musí tento následek také přímo chtít (viz KRATOCHVÍL, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 289). Zavinění bylo prokázáno i u kvalifikované skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, k níž ze zákona postačí zavinění nedbalostní, přesto i zde lze dovodit úmysl, neboť se zřetelem k popisovaným okolnostem obviněný věděl, k vymožení jaké částky jeho jednání směřovalo, a nemůže být pochyb o tom, že chtěl způsobit škodu ve výši škody značné.

32. Obviněný v dovolání brojil i proti výroku o trestu (zjevně proti výměře uloženého trestu odnětí svobody); nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že není tzv. resocializovatelný.

33. Předně je nutno poznamenat, že tuto námitku obviněného pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (o nesprávné právní posouzení skutku se evidentně nejedná) je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu apod. Žádnou takovou vadu ale obviněný v napadeném rozhodnutí nespatřoval.

34. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. v určitém ohledu dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

35. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémní rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci nejedná.

36. Pouze pro úplnost lze doplnit, že soud prvního stupně se žádného pochybení při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému nedopustil. Obviněný byl shledán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku a přečinem křivého obvinění podle § 345 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za což byl podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Nelze opomenout, že rozsudkem soudu prvního stupně byl v souladu s § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 4. 2017, sp. zn. 6 T 159/2016, jímž byl obviněnému za zločiny podvodu podle § 209 odst. 1, 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, padělání a pozměňování veřejné listiny podle § 348 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a dvou měsíců a trest propadnutí věci. V nyní projednávané věci byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody v trvání dvou až osmi let. Je třeba zdůraznit, že podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku nesmí být souhrnný trest mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším. Nalézací soud tak mohl obviněnému uložit trest odnětí svobody v rozpětí mezi šesti lety a dvěma měsíci až osmi lety. Nalézací soud pak správně zhodnotil všechny polehčující i přitěžující okolnosti, přičemž polehčující okolnosti v případě obviněného neshledal (str. 26, bod 26. rozsudku). Jako přitěžující okolnost pak správně posoudil skutečnost, že obviněný se vyhýbal justičním orgánům svým útěkem a pobytem v zahraničí, má bohatou trestní minulost, dopustil se více trestných činů, z nichž minimálně jeden byl motivován pomstou, a trestným činem způsobil jiný větší škodlivý následek. Oba soudy nižších stupňů správně hodnotily možnosti resocializace obviněného, přičemž tak činily na základě odborného názoru znalce z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie, PhDr. et PaeDr. Miroslava Petržely, který jednoznačně určil, že resocializace obviněného je naprosto vyloučena. O správnosti hodnocení osobnosti obviněného znalcem nejsou žádné důvodné pochybnosti. Na jeho závěr nemá vliv ani skutečnost, že obviněný dříve nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, jak plyne i ze skutečnosti, že se trestné činnosti dopouští již od mladého věku a opakovaně. Nalézací soud tedy obviněnému uložil trest přiměřený, když mu uložil trest odnětí svobody v trvání osmi let, tedy na samé horní hranici trestní sazby stanovené na zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, avšak s ohledem na všechny přitěžující okolnosti i skutečnost, že obviněnému ukládal trest souhrnný.

37. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., a dílem relevantně uplatněnou námitkou dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud ho proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 7. 2019
                              JUDr. Věra Kůrková
                                  předsedkyně senátu