Rozhodnutí NS

22 Cdo 3696/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/21/2018
Spisová značka:22 Cdo 3696/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.3696.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přerušení řízení
Dotčené předpisy:§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
22 Cdo 3696/2018-157


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně ROKEMONT s. r. o., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, IČO: 28427815, zastoupené Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, proti žalovanému D. P., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Lubomírem Kazdou, advokátem se sídlem v Praze 1, Půtova 1219/3, o zdržení se užívání vodovodní a kanalizační přípojky, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 13 C 44/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2018, č. j. 23 Co 12/2018-62, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Podle § 243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

Okresní soud v Berouně (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 30. 10. 2017, č. j. 13 C 44/2017-37, přerušil řízení do pravomocného rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 28/2016.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 2. 2018, č. j. 23 Co 12/2018-62, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nepřerušuje.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které spatřuje přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pokládá otázku, nakolik je v souladu se zásadami hospodárnosti a efektivity civilního řízení řešit dokazování a záležitosti hmotného práva z hlediska vlastnictví věci (kanalizační a vodovodní přípojky), když je obdobný spor ohledně vodovodní a kanalizační sítě veden v jiném řízení. Dále pokládá otázku, nakolik jsou kanalizační a vodovodní přípojky, které jsou součástí funkčního celku (sítě), způsobilé k samostatnému převodu a samostatnému soudnímu přezkumu z hlediska mnohosti sporů a účelové snahy žalobkyně domáhat se svých nároků prostřednictvím řady soudních sporů. Navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila s odůvodněním napadeného usnesení. Pokud dovolací soud dovolání neodmítne pro nepřípustnost nebo bezdůvodnost, navrhuje, aby jej zamítl z důvodu správnosti napadeného usnesení.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolání je vnitřně rozporné již v části, v níž žalovaný vymezuje kritérium přípustnosti dovolání. V dané věci totiž nemůže jít o právní otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena, a současně pak o případ, kdy sám dovolací soud určitou otázku řeší v jednotlivých rozhodnutích odlišně (jinak). Ostatně ani sám dovolatel neuvádí žádná rozhodnutí dovolacího soudu, která by určitou právní otázku měla řešit odlišně, a už vůbec neuvádí, o jakou právní otázku by v daném směru mělo jít. Už z tohoto důvodu nemůže být dovolání posouzeno jako přípustné.

V rámci přezkumné činnosti pak dovolací soud především dodává, že přezkum závěrů odvolacího soudu by se mohl vztahovat pouze k těm skutečnostem, na kterých odvolací soud založil své rozhodnutí o důvodech nepřerušení řízení ve vztahu k důvodům, v nichž naopak soud prvního stupně spatřoval důvod pro přerušení řízení.

Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014 (dostupném na www.nsoud.cz), vysvětlil, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předemneomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení zpochybnit pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti.

Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tj. aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát. Soud přitom bere v úvahu i stav (pokročilost) obou řízení tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku řízení, na jehož skončení hodlá soud vyčkat [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013 (uveřejněné pod č. C 13 683 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck)].

Z uvedeného vyplývá, že posouzení podmínek pro přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. závisí do značné míry na úvaze soudu a musí odrážet okolnosti konkrétního případu.

V tomto řízení žalobkyně požaduje, aby se žalovaný zdržel užívání vodovodní a kanalizační přípojky. Ve druhém řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 5 C 28/2016, kvůli němuž soud prvního stupně řízení v této věci podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušil, se žalobkyně domáhá proti společnosti CHRYSBERON a. s. určení vlastnictví ke stavbě vodovodu a kanalizace.

Soud prvního stupně odůvodnil svůj závěr o splnění podmínek pro přerušení řízení bez bližšího odůvodnění pouze konstatováním, že „v daném případě rozhoduje soud o zdržení se užívání vodovodní přípojky a kanalizační přípojky, kdy však v souvislosti s nabytím vlastnického práva žalobkyní k předmětným nemovitým věcem rozhoduje v řízení č. j. 5 C 28/2016. Vlastnictví předmětných věcí žalobkyní tak vzhledem k uvedenému řízení není dosud zřejmé“.

Z uvedeného závěru pak vůbec nevyplývá, zda soud prvního stupně odlišil na straně jedné stavbu vodovodu a kanalizace a na straně druhé vodovodní a kanalizační přípojku z hlediska možných odlišných právních režimů. Současně pak není z rozhodnutí soudu prvního stupně vůbec patrné ani to, proč by mělo být v dané věci účelné z hlediska ekonomie a hospodárnosti řízení (např. s přihlédnutím ke stavu řízení nebo rozsahu provedeného dokazování) vyčkávat na pravomocné skončení řízení ve věci vedené pod sp. zn. 5 C 28/2016.

Odvolací soud považoval za zřejmé, že vodovodní i kanalizační přípojky jsou samostatnými stavbami, které nejsou vodním dílem. Vlastníkem přípojky je osoba, která na své náklady přípojku pořídila. Z toho vyplývá, že vlastník nebo provozovatel vodovodu nemusí být shodný s vlastníkem vodovodní či kanalizační přípojky. Tento závěr ostatně sdílí i odborná literatura (k tomu srovnej: Melzer, F. – Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, str. 348). Proto odvolací soud uzavřel, že otázka vlastnictví vodovodu a kanalizace (nikoliv jednotlivých přípojek) zkoumaná ve věci sp. zn. 5 C 28/2016 nemá na výsledek tohoto řízení vliv, neboť vlastník vodovodu a kanalizace nemusí být totožný s vlastníkem jednotlivých přípojek k nim. Tyto přípojky nepovažoval za součást liniových staveb podle § 509 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a aplikoval zvláštní ustanovení zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích.

Dovolací soud neshledal úvahu odvolacího soudu jako zjevně nepřiměřenou. Byť může být závěr o samostatnosti vodovodu a kanalizace na straně jedné a přípojek k nim na straně druhé, učiněný bez ohledu na skutková zjištění dané věci, předčasný (bude třeba zkoumat, zda přípojka z hlediska soukromého práva tvoří skutečně samostatnou stavbu, nebo jen prostou součást hlavního vodovodu či kanalizace), odvolací soud s odkazem na zvláštní ustanovení zákona o vodovodech a kanalizacích toliko vyjádřil možnost rozdílnosti jejich vlastnického režimu a vyloučil (zřejmě naznačený předčasný) závěr soudu prvního stupně, že by muselo v případě vodovodu, kanalizace a jednotlivých přípojek jít o jednu nemovitou věc; tím by z logiky věci mohl odpadnout důvod pro přerušení tohoto řízení. Za této situace a i vzhledem k tomu, že přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je postupem fakultativním, závislým na úvaze soudu, rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat z hlediska vyslovených úvah za zjevně nepřiměřené, a proto v dovolacím řízení obstojí.

Dále žalovaný uvádí, že žalobkyně vede nebo hodlá vést řízení i s dalšími uživateli přípojek. Ani ve vztahu k této námitce však řádně nevymezil přípustnost dovolání. Dovolací soud by ji proto mohl přezkoumat pouze jako případnou vadu řízení v případě přípustného dovolání (srovnej § 242 odst. 3 o. s. ř.). Navíc, i kdyby bylo postaveno na jisto, že žalobkyně svůj nárok uplatňuje nebo bude uplatňovat i proti dalším osobám, postup podle § 112 o. s. ř. je opět postupem fakultativním, závislým na úvaze soudu. Tuto otázku ostatně odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec neposuzoval.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.

O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť řízení ve věci samé není dosud skončeno [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001 (uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.)].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. 11. 2018


Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu