Rozhodnutí NS

6 Tdo 1106/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:09/20/2018
Spisová značka:6 Tdo 1106/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1106.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Mimořádné opravné prostředky
Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
12/30/2018
I. ÚS 4324/18
JUDr. Milada Tomková
odmítnuto
01/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 1106/2018-26


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 2 To 32/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 76/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 4 T 76/2017, byl obviněný J. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil způsobem popsaným ve výroku rozsudku jmenovaného soudu.

2. Za uvedený trestný čin byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozenému BBBBB *) (dále jen „poškozený“) k rukám matky A. S. (dále jen „matka poškozeného“) náhradu nemajetkové újmy ve výši 50.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

    3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 2 To 32/2018, podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o uložení ochranného léčení a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku a § 40 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo ochranné sexuologické léčení v ústavní formě. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze podané v neprospěch obviněného a odvolání poškozeného zastoupeného matkou byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
      II.
        4. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

        5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku předně zmínil, že již v odvolání namítal vnitřní rozpornost, nepřezkoumatelnost a další podstatné vady rozsudku nalézacího soudu, jelikož tento učinil závěr o jeho vině na základě důkazů připouštějících dvojí nebo pouze opačný výklad. V dané souvislosti odkázal přiměřeně na rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu v civilních věcech k problematice přezkoumatelnosti soudních rozhodnutí s tím, že v trestním řízení musí být úroveň prokazování viny podstatně vyšší než v civilním procesu, k čemuž dodal, že soudy nižších stupňů nepostupovaly podle zásady prokázání viny nade vší pochybnost.

          6. V další části dovolání připomněl konstatování odvolacího soudu o tom, že v jeho neprospěch vyznívají mj. znalecké závěry o přítomnosti spermatu a profilech jeho DNA na teplácích poškozeného, načež soudům nižších stupňů vytknul hodnocení daného důkazu pouze v jeho neprospěch, jakož i opomenutí dalších svědeckých výpovědí, podle kterých u něj poškozený minimálně měsíc před údajným útokem trávil většinu času, kdy lehával pod dekou a sledoval televizi. Uvedený závěr odvolacího soudu tak podle obviněného nic neříká o jeho vině, resp. umožňuje dvojí výklad, navzdory čemuž byl použit v jeho neprospěch, takže došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Poté zmínil poukaz soudu druhého stupně na znalecké závěry potvrzující jeho duševní poruchu (efebofílii) a namítl, že soud zde nezmínil, že se jedná o směřování (sexuální) pozornosti na dospívající chlapce, nikoliv na děti. Soudům obou stupňů rovněž vytknul, že se nevyrovnaly s konstatováním znalců o nepřítomnosti agresivních tendencí při jeho vyšetření, o klesající tendenci možnosti recidivy s ohledem na jeho vyšší věk a v mezidobí prodělanou mrtvici, jakož ani s tím, že se i bez sexuologické léčby nedopustil ničeho po dobu více než sedmi let a že předtím se k trestné činnosti vždy přiznal. Dále konstatoval, že poškozený si mohl fyzická zranění způsobit sám, když se tahal za přirození a ukájel před nezletilými svědkyněmi, jež navíc bezdůvodně napadal, a ony jej v obraně opakovaně zbily, k čemuž dodal, že poškozený měl mít další podlitiny ze školy. Následně namítl, že k fyzické možnosti provedení útoku na poškozeného (s ohledem na hendikep obviněného) nebylo provedeno znalecké dokazování, navzdory čemuž soud uvedl, že jeho fyzický stav nevylučoval daný mechanismus útoku, přičemž se spokojil s konstatováním znalce, který neviděl zprávy o jeho stavu a nevysvětlil, jak konkrétně mohl útok provést. Poté se vyjádřil k znaleckým závěrům o absenci poruchy a sklonů k patologické lhavosti u poškozeného s tím, že znalci nevzali v úvahu jeho předchozí agresivní jednání a sexuální útoky vůči ženám. Stran hodnocení poškozeného jako důvěryhodného ze strany soudu namítl opomenutí toho, že poškozený se na jednu stranu („když mu o něco jde“) chová zdrženlivě, jindy je však svému blízkému okolí nebezpečný. V návaznosti na to zdůraznil, že jediným důkazem ve věci je vnitřně rozporná výpověď poškozeného, načež soudům vytknul, že i přes upozornění obhájce nezkoumaly rozpory ve výpovědi poškozeného, jenž není schopen během svého výslechu udržet jednu verzi, a že nevzaly v potaz rozdílnost jeho výpovědí před policejním orgánem a před znalcem. Ke konstatování soudů obou stupňů, že matka a babička poškozeného nemají motivaci vyprávět nepravdu, poukázal na to, že tyto žádají přiznání odškodnění a mají vše zprostředkované od poškozeného včetně toho, že obviněný jako osoba na podpoře ve výši 4.000 Kč má ukrývat zbraně, jejichž prostřednictvím jim má vyhrožovat, byť sám poškozený se o vyhrožování nikdy nezmínil. Za jediné logické vysvětlení proto označil to, že buď si to vymyslel poškozený, nebo jeho matka a babička, které ho ovlivňovaly. V neposlední řadě soudům vytknul opomenutí znaleckého konsenzu na tom, že není schopen vymyslet lživou konstrukci průběhu událostí.

          7. Vzhledem ke shora uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí „Nejvyššího soudu v Praze“ ve věci sp. zn. 2 To 32/2018 zrušil a vrátil jej „soudu prvního stupně“ k novému rozhodnutí.

            8. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství nevyužil svého oprávnění ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř. a k podanému dovolání se nevyjádřil.
              III.

              9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

              10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 2 To 32/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
                11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.

                12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

                13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
                  14. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                    IV.
                      15. Se zřetelem k dovolací argumentaci obviněného však nutno konstatovat, že jeho námitky jsou ryze skutkové a procesní povahy. Soudům obou stupňů totiž vytýká nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí z důvodu absence hodnocení důkazů, dále neúplnost dokazování (k otázce jeho fyzické schopnosti spáchat daný skutek), nesprávné (jednostranné, pouze v jeho neprospěch) hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění o jeho jednání vůči poškozenému. Současně prosazuje vlastní – izolované – hodnocení provedených důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje (že se nanejvýš bránil agresivnímu a nezvladatelnému chování poškozeného), přičemž zdůrazňuje pouze některé okolnosti plynoucí z důkazů (popř. tvrdí skutečnosti, jež z důkazů vůbec neplynou), zatímco opomíjí celou řadu okolností, jež vyznívají v jeho neprospěch. Na základě toho prezentuje vlastní hodnotící skutkový závěr, že se skutku popsaného ve výroku rozsudku nalézacího soudu nedopustil. Výlučně na základě uvedených skutkových a procesních výhrad pak dovozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                      16. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňuje žádné hmotně právní argumenty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

                        17. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
                          18. V nyní posuzované věci však není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu (jehož existenci obviněný v dovolání ostatně ani nenamítá). Skutková zjištění soudů nižších stupňů mají oporu primárně ve výpovědi poškozeného, která obviněného přímo usvědčuje ze souzeného jednání. Tento důkaz však není zdaleka jediným usvědčujícím důkazem, jak naznačuje obviněný v dovolání, nýbrž je podpořen i řadou dalších důkazů, a to zejména svědeckými výpověďmi matky a babičky poškozeného (jímž tento zcela bezprostředně vylíčil jednání obviněného), znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaným na poškozeného, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, ke zraněním poškozeného, ve spojení s protokolem o prohlídce těla poškozeného, dále znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie a klinické psychologie, vypracovaným na obviněného, protokolem o prohlídce těla obviněného, přičemž do kontextu těchto důkazů zapadají i svědecké výpovědi nezletilého JJJJJ *) a jeho rodičů, jakož i odborné vyjádření z oboru kriminalistické techniky, odvětví biologie a genetiky (byť sám o sobě by posledně zmíněný důkaz k odsouzení obviněného – a to i s ohledem na některé výpovědi svědčící o tom, že poškozený u něj lehával pod dekou apod. – nepostačoval, což ovšem není případ nyní projednávané věci). Výpověď obviněného tak byla výše uvedenými důkazy nade vší pochybnost vyvrácena. Pokud pak tento uvádí, že by podle znalců nebyl schopen vymyslet lživou konstrukci událostí, tak současně pomíjí související znalecké vyjádření o zvýšené pravděpodobnosti „účelového zkreslování výpovědi, které může mít povahu spíše blokování nepříznivých informací než tvorbu výslovně lživých konstrukcí“ (viz č. l. 121 spisu), což plně koresponduje s obsahem jeho výpovědi, která není jeho zcela smyšlenou verzí, nýbrž spíše zkreslením podstatných skutkových okolností (o nichž se prvně poškozený svěřil své matce a babičce) tak, aby vyznívaly v jeho prospěch.

                          19. Již na tomto místě nutno zdůraznit, že za situace, kdy soudy nižších stupňů vycházely z výpovědi poškozeného jakožto přímého a původního usvědčujícího důkazu, podpořeného také řadou dalších (byť i nepřímých) důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).

                            20. Co se týče obviněným zpochybňované důvěryhodnosti poškozeného, tak nutno konstatovat, že soudy obou stupňů věnovaly této otázce patřičnou pozornost (viz zejména str. 13 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Svůj závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného opřely mj. o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, vypracovaný na poškozeného, v němž znalci (stejně jako soudy) neopomněli jeho výchovné problémy (znalci měli v době vypracování posudku k dispozici rovněž informace o jeho sexualizovaném chování, jež podřadili pod jeho poruchy chování, takže nutno odmítnout související tvrzení obviněného, že znalci u poškozeného neshledali žádné poruchy) či sníženou intelektuální úroveň, kteréžto okolnosti mohou mít vliv na jeho schopnost reprodukovat prožité události a jsou logickým vysvětlením i pro dílčí rozpory v jeho výpovědi. Soudy přitom přiléhavě zdůraznily, že s ohledem na věk (sedm let v době spáchání činu) a mentální úroveň poškozeného, jakož i nezjištěnou motivaci ke lživé výpovědi vůči obviněnému (jehož navíc oslovoval jako „děda“), absenci sklonů k patologické lhavosti a v neposlední řadě i deliktně specifický detail v jeho výpovědi (stran škrabání vousy obviněného při líbání konečníku) u něj nelze uvažovat o tom, že by si celou událost vymyslel.

                            21. Žádnou relevanci nelze přiznat ani výhradám obviněného vůči hodnocení výpovědí matky a babičky poškozeného jako věrohodných. Nad rámec toho, že obviněný v dané souvislosti poukazuje na – z hlediska souzeného skutku – nepodstatné okolnosti (tvrzení poškozeného ohledně zbraní ukrývaných obviněným, jež navíc sděloval své matce a babičce až s odstupem času, nebo tvrzení matky poškozeného o zamčených dveřích bytu obviněného, jež sice nebylo potvrzeno, ale současně ani vyvráceno žádnou ze svědeckých výpovědí), lze poznamenat, že výpovědi matky a babičky poškozeného jsou konzistentní, v podstatných bodech si navzájem korespondují, a byť jsou ve vztahu k posuzovanému jednání obviněného „pouze“ důkazy zprostředkovanými, přímo svědčí o bezprostřednosti sdělení poškozeného o sexuálních útocích obviněného a přímo potvrzují i výpověď poškozeného stran okolností souzeného skutku.

                            22. Obviněný dále předkládá různé verze toho, jak (jinak než jeho protiprávním jednáním) mohlo dojít ke zranění poškozeného. V dané souvislosti lze připomenout závěry plynoucí ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jež sice připouštějí, že zranění poškozeného (krevní výrony a trhliny předkožky) mohla vzniknout jak jednáním druhé osoby, tak i jeho samotného, zároveň však zdůrazňují, že daná poranění byla čerstvá, resp. že vznikla krátce před lékařským vyšetřením dne 2. 9. 2017 (tj. před oznámením skutku orgánům činným v trestním řízení) a že zranění předkožky vzniklo jejím násilným přetažením přes žalud a muselo být značně bolestivé (z výpovědí nezletilých svědkyň PPPPP *) a ŠŠŠŠŠ *), ani MMMMM *) přitom nevyplývá, že by před nimi poškozený onanoval nebo se s nimi pral, jak v dovolání tvrdí obviněný). Ani daný znalecký posudek pak nelze vytrhávat z kontextu dalších v řízení provedených důkazů, když lze poukázat především na výpověď poškozeného (popř. na lékařskou zprávu Oblastní nemocnice v Kladně), která podle znalce odpovídá mechanismu vzniku jeho poranění. Jen stěží lze přitom předpokládat, že by sedmileté dítě se sníženou úrovní intelektu dokázalo spontánně vymyslet takové – i z odborného hlediska udržitelné – příčiny vzniku svých poranění.

                            23. Obviněný pak brojí proti skutkovým závěrům soudů stran jeho osobnosti a sexuální deviace či fyzické schopnosti spáchat předmětný skutek, nicméně ani v tomto směru nelze jeho námitkám přiznat žádnou relevanci. Skutečnost, že u něj byla znalecky detekována efebofílie (zaměření sexuálního pudu na dospívající chlapce) – jež soudy nižších stupňů nijak nepřehlíží – nezpochybňuje závěr o tom, že si za oběť svých sexuálních útoků zvolil „pouze“ sedmiletého chlapce, který za ním sám pravidelně docházel. Přítomnost takové sexuální deviace u obviněného (v porovnání se „zdravým“ jedincem) nepochybně zvyšuje tendence k sexuálně motivovanému jednání vůči nezletilým (ať již starším nebo mladším), navíc mužského pohlaví. Nadto lze připomenout tvrzení znalce PhDr. Karla Netíka, CSc., podle něhož by sice malé děti měly být před efebofilně zaměřeným obviněným chráněny, je to však záležitost odvislá od konkrétní situace, nashromážděného sexuálního vzrušení atp. Pokud obviněný dále poukazuje na vyjádření znalce o absenci jeho agresivních tendencí a klesající tendenci recidivy, tak zároveň pomíjí související znalecké závěry o jeho smíšené poruše osobnosti s rysy nezdrženlivosti a disociality, v důsledku nichž se může chovat agresivně, a byť se s věkem sexuální pud obecně oslabuje, na druhou stranu mohou odpadat zábrany. Pominout nelze ani skutečnost, že jeho ovládací schopnosti byly v době spáchání skutku – právě vlivem poruchy osobnosti a sexuální deviace – podstatně sníženy. Bezvýhradně přitom nelze souhlasit ani s tvrzením o jeho téměř sedmileté „bezúhonnosti“, jelikož podle výpovědi nezletilého JJJJJ *) směřoval své sexuální chování (byť „neúspěšně“) i vůči tomuto svědku. Co se pak týče závěru soudu o fyzické schopnosti obviněného spáchat daný skutek, i tento se opírá o v řízení řádně provedené důkazy (ostatně i sám obviněný v dovolání uvádí, že se k této otázce „zevrubně“ vyjádřil znalec, nad rámec čehož lze zmínit i lékařské zprávy k jeho zdravotnímu stavu, jež byly na návrh obhajoby provedeny nalézacím soudem).

                            24. K dovolacím námitkám je v neposlední řadě nezbytné uvést, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy (viz zejména str. 12-14 jeho rozsudku) a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se pak po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými (viz str. 4-5 jeho rozsudku) a v podstatné části (kromě výroku o trestu a ochranném opatření) i právními závěry nalézacího soudu. Rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., takže jim nelze vytýkat svévoli. Se zřetelem k těmto skutečnostem nutno odmítnout i výhrady vůči přezkoumatelnosti daných rozhodnutí. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím odvolacího soudu, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

                            25. V daných souvislostech je ještě namístě připomenout, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů (srov. např. Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16).

                              26. Činí-li obviněný za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a pouze z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
                                27. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v § 265b tr. ř., rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


                                Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                                V Brně dne 20. 9. 2018

                                JUDr. Vladimír Veselý
                                předseda senátu

                                *) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.