Rozhodnutí NS

7 Tdo 762/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. f) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:10/31/2018
Spisová značka:7 Tdo 762/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:7.TDO.762.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Postoupení věci
Dotčené předpisy:§ 20 odst. 1, 2 předpisu č. 6/2002Sb.
Kategorie rozhodnutí:D
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
7 Tdo 762/2018-24


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018, ve věci dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněné D. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 10 To 92/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 172/2017, takto:


Podle § 20 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, se věc obviněné postupuje velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu k rozhodnutí.

Odůvodnění:

I

Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 38 T 172/2017, byla obviněná D. K. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku a byla podle tohoto ustanovení odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel v trvání 20 měsíců.

Obviněná se přečinu dopustila tím, že (zkráceně uvedeno) dne 28. 10. 2017 v době okolo 20:12 hodin řídila nejméně v ulici XY a XY, v obci XY, okr. Praha-východ, osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia, a to vědomě poté, co před jízdou požila větší přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů, kdy při dechových zkouškách provedených při policejní kontrole téhož dne za použití přístroje Dräger bylo v jejím dechu naměřeno ve 20:30 hodin 1,27, ve 20:46 hodin 1,18 a ve 20:52 hodin 1,20 promile alkoholu v dechu, a dle znaleckého posudku měla dne 28. 10. 2017 ve 20:12 hodin 1,18 g/kg alkoholu v krvi.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 10 To 92/2018, podle § 257 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc obviněné postoupil k projednání ve správním řízení Městskému úřadu v Říčanech.

Z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá, že se v podstatě ztotožnil se skutkovým zjištěním okresního soudu v jeho základu, tedy v tom, že vozidlo v inkriminované době řídila obviněná D. K., která tak činila po předchozím požití alkoholických nápojů, přičemž při dechových zkouškách provedených při policejní kontrole téhož dne za použití přístroje Dräger bylo v jejím dechu naměřeno ve 20:30 hodin 1,27, ve 20:46 hodin 1,18 a ve 20:52 hodin 1,20 promile alkoholu v dechu, a podle znaleckého posudku měla dne 28. 10. 2017 ve 20:12 hodin 1,18 g/kg alkoholu v krvi. Podle krajského soudu však nebylo možno v dané věci konstatovat, že by obviněná vozidlo řídila ve stavu vylučujícím způsobilost. Naplnění tohoto znaku zpochybnil odvolací soud v podstatě dvěma skutečnostmi, a to absencí krevní zkoušky, neboť považoval výsledky dechové zkoušky za hraniční a dále vyhodnotil, že ani z dalších ve věci provedených důkazů nebylo možné dovodit závěr, že by obviněná jevila nějaké výraznější známky podnapilosti.
II

Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání nejvyšší státní zástupce (dále také státní zástupce), a to v neprospěch obviněné, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. V úvodu zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a shrnul závěry, které vyplývají z rozhodnutí soudů obou stupňů. Především se neztotožnil se závěrem odvolacího soudu, podle kterého obviněná řídila motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, ovšem nikoli ve stavu, který by bylo možné bez důvodných pochybností označit jako stav vylučující způsobilost k výkonu této činnosti. Podle státního zástupce se k naplnění znaku předmětného trestného činu, spočívajícího ve stavu vylučujícím způsobilost, nevyžaduje takový stav, kdy pachatel upadá do bezvědomí nebo není schopen komunikovat, ale postačí pouze takové ovlivnění fyzických a psychických schopností návykovou látkou, které vylučuje způsobilost vykonávat zaměstnání nebo jinou činnost, při které by mohly být ohroženy životy nebo zdraví lidí nebo způsobena značná škoda na majetku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014m sp. zn. 4 Tdo 765/2014; též Šámal P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck 2012, str. 2790). Podle státního zástupce Krajský soud v Praze nepřípustně při posuzování otázky posouzení stavu vylučujícího způsobilost k výkonu činnosti bez jakéhokoli provádění či opakování důkazů, zcela změnil hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně a skutkové závěry z nich vyplývající. Postupoval tak podle něj v rozporu s požadavkem vysloveným v § 259 odst. 3 tr. ř. a § 263 odst. 7 tr. ř., hodnotil provedené důkazy podstatně odlišným způsobem oproti způsobu hodnocení důkazů Okresním soudem Praha-východ. Dospěl tak podle státního zástupce k rozhodnutí, které není řádně důkazně podloženo a lze je označit za rozhodnutí neočekávané a překvapivé. Podle státního zástupce jsou skutkové závěry, které odvolací soud vyvodil z důkazů provedených v hlavním líčení před soudem prvního stupně, v podstatných momentech v extrémním nesouladu se skutečným obsahem těchto důkazů (přičemž některé provedené důkazy ani nebyly soudem brány v úvahu) a současně, že odvolací soud dospěl ke skutkovému závěru, který nelze z výsledků dokazování logicky vyvodit.

Nejvyšší státní zástupce proto namítá, že dovoláním napadené usnesení je zatíženo tzv. extrémním nesouladem mezi výsledky dokazování, z nich učiněnými skutkovými závěry a právním vyjádřením těchto závěrů. Tento extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy umožňuje průlom do skutkových zjištění soudů v rámci dovolacího řízení na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle nejvyššího státního zástupce přitom kategorii tzv. extrémního nesouladu nelze považovat pouze za projev základního práva obviněného na spravedlivý proces, tj. práva svědčícího pouze obviněnému jakožto jednotlivci. S odkazem na čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, ve vazbě na její čl. 2 odst. 3 a čl. 90, spravedlivé a zákonné rozhodování soudů, že je totiž nutno považovat za obecně platný komponent ústavního vymezení České republiky jako demokratického právního státu, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009).

O uvedeném extrémním nesouladu, že svědčí i vnitřní rozpor v usnesení krajského soudu o postoupení věci, z jehož výroku vyplývají takové hodnoty alkoholu obsaženého v krvi obviněné, které jednoznačně převyšují hranici 1‰, přestože je rozhodnutí o postoupení v odůvodnění založeno na vysloveném závěru, že stav obviněné v době, kdy řídila motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, nebylo možné bez důvodných pochybností označit jako stav vylučující způsobilost k výkonu této činnosti. Dospěl-li Krajský soud v Praze k jistým pochybnostem ohledně stavu nezpůsobilosti obviněné k řízení motorového vozidla, tyto své úvahy a závěry vůbec nepromítl do skutkové věty výrokové části napadeného usnesení o postoupení věci. Podle nejvyššího státního zástupce vyjádření skutku ve výrokové části přezkoumávaného usnesení Krajského soudu v Praze odpovídá zcela běžně se v praxi vyskytujícím jednáním kvalifikovaným jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Dále je podle nejvyššího státního zástupce třeba odmítnout zpochybnění výsledků dechových zkoušek jako průkazného důkazního prostředku stran míry ovlivnění alkoholem u obviněné. V předmětném případě nejsou naměřené hodnoty natolik hraniční, že by zpochybňovaly správnost naměřených údajů. Nalézací soud ani soud odvolací přitom neměly o správnosti měření důvodných pochybností. Podle skutkových zjištění měření bylo provedeno dvěma řádně kalibrovanými dechovými analyzátory, kdy veškeré naměřené hodnoty přesahovaly minimálně o 18 % hodnotu 1 g/kg alkoholu v krvi. Výsledky odborného měření byly následně podpořeny příslušným výpočtem znalce MUDr. Ladislava Procházky, který uzavřel, že v době řízení motorového vozidla měla obviněná v krvi 1,18 g/kg alkoholu. Zmíněný výpočet hodnoty alkoholu v krvi obviněné v době řízení motorového vozidla ve výši 1,18 g/kg pojaly jak soud nalézací, tak soud odvolací bez úprav do výrokové části svých diametrálně odlišných rozhodnutí. Pokud jde o hodnotu naměřeného množství alkoholu v krvi, poukázal nejvyšší státní zástupce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 874/2007, kdy podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1‰). Zdůraznil, že v předmětné věci byl obsah alkoholu v krvi obviněné zjištěn dechovou zkouškou, což je podle soudní praxe akceptovatelný způsob zjištění ovlivnění pachatele alkoholem a objektivním důkazním prostředkem pro určení hladiny alkoholu v krvi, přičemž poukázal na ustanovení § 20 zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění pozdějších předpisů. Dále poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1430/2014, a rozhodnutí ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1382/2017. Odvolací soud také podle nejvyššího státního zástupce nepostupoval správně, pokud v rozporu s volným hodnocením důkazů, které učinil nalézací soud, nepovažoval za dostačující souhrn důkazů, jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu činnosti podle § 274 tr. zákoníku. Při konstatování, že jízda vozidla řízeného obviněnou nevykazovala žádné známky toho, že by řidič byl v podnapilém stavu, zcela opomenul okolnosti zastavení předmětného vozidla (chování obviněné v rámci silniční kontroly a důvody a způsob zastavení vozidla). Podle státního zástupce odvolací soud většinu z těchto důkazně podložených skutečností ignoroval a vůbec se jimi při hodnocení důkazů, provedeného nadto v rozporu s trestním řádem, nezabýval. Poznamenal, že k posouzení hodnověrnosti výpovědi obviněné, zejména pasáží kde tvrdí, že žádala o odběr krve, byla z podstatné části obhajoba obviněné i odvolacím soudem odmítnuta jako nevěrohodná a vyvrácena dalšími důkazy, zejména ohledně jejího tvrzení o ovlivnění dechové zkoušky kloktáním ústní vody a že alkohol před jízdou nepila. Skutkový stav lze mít podle nejvyššího státního zástupce za dostatečně objektivizovaný zejména dechovými zkouškami provedenými dokonce dvěma řádně kalibrovanými a ověřenými dechovými analyzátory, které jsou podpořeny zejména výpověďmi prvotně zasahujících strážníků a znaleckým posudkem MUDr. Ladislava Procházky. Řetězec důkazů je doplněn i svědectvími o důvodech a okolnostech zastavení vozidla řízeného obviněnou, jakož i o jejím chování při kontrole, které nasvědčují ovlivnění pozornosti a koncentrace obviněné, což se konkrétním způsobem promítlo do způsobu jízdy obviněné. Krajský soud v Praze převzal sice plně skutkovou větu soudu prvního stupně, avšak po právní stránce takto zjištěný skutkový stav hodnotil diametrálně odlišně. Podle názoru nejvyššího státního zástupce tak byly naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř., zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, sp. zn. 10 To 92/2018, jakož i rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

K podanému dovolání se obviněná nevyjádřila.
III

Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Dovolací důvod zde spočívá v okolnosti, že nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 2 písm. c), d), f) a g), kterým soud přesto rozhodl.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

Námitky uplatňované nejvyšším státním zástupcem v jeho dovolání svědčí o tom, že by rozhodnutí napadené tímto mimořádným opravným prostředkem mělo být přezkoumáno na základě existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší státní zástupce totiž namítá, že dovoláním napadené usnesení je zatíženo tzv. extrémním nesouladem mezi výsledky dokazování, z nich učiněnými skutkovými závěry a právním vyjádřením těchto závěrů, a extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy umožňuje průlom do skutkových zjištění soudů v rámci dovolacího řízení na základě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle nejvyššího státního zástupce přitom kategorii tzv. extrémního nesouladu nelze považovat pouze za projev základního práva obviněného na spravedlivý proces, tj. práva svědčícího pouze obviněnému jakožto jednotlivci. K tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009, a na čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, ve vazbě na její čl. 2 odst. 3 a čl. 90 s tím, že spravedlivé a zákonné rozhodování soudů je nutno považovat za obecně platný komponent ústavního vymezení České republiky jako demokratického právního státu.

Senát 7 Tdo zjistil, že v rozhodování o dovoláních nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněných, založených na námitce tzv. extrémního rozporu (nesouladu) mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu, existuje mezi senáty Nejvyššího soudu rozdílná praxe. V této souvislosti lze poukázat na některá rozporná rozhodnutí.

Námitka nejvyššího státního zástupce o extrémním nesouladu byla akceptována např. v rozhodnutích (pozn. v některých případech i v souvislosti s dalšími námitkami hmotněprávní povahy):

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 8 Tdo 357/2009, bylo k dovolání nejvyššího státního zástupce, podaném v neprospěch obviněného z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. proti zprošťující části rozsudku krajského soudu, a to s poukazem na existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, zrušeno usnesení vrchního soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti rozsudku krajského soudu (pozn. obviněný byl zproštěn obžaloby pro skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin vraždy). Nejvyšší státní zástupce v podstatě vytkl soudům, že se nevypořádaly se všemi okolnostmi případu, dokazování bylo neúplné a hodnocení důkazů vadné. Ve věci Nejvyšší soud shledal situaci, označovanou Ústavním soudem jako vady důkazního řízení (opomenuté důkazy, svévolné hodnocení důkazů), v jejichž důsledku jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nejvyšší soud konstatoval, že ve věci je příkrý nesoulad mezi skutkovým stavem a právními závěry soudu (stejně jako mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním) a pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu jsou takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování.

Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 8 Tdo 109/2014 (pozn. publikované pod č. 5/2016 Sb. rozh. tr.), byl z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v neprospěch obviněných, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen napadený rozsudek v části týkající se některých obviněných v celém rozsahu. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání proti zprošťující části rozsudku krajského soudu s poukazem na existenci extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Neztotožnil se s názorem v něm vysloveným, že záznamy telekomunikačního provozu provedené v jiné trestní věci nelze použít v předmětném řízení. Odvolání obviněných byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta. Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce uvedl, že brojí proti tomu, jaké důkazy soudy braly za podklad svých rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. v návaznosti na § 88 odst. 1 a 6 větu poslední tr. ř., jenž upravuje možnost použití záznamu o telekomunikačním provozu v trestním řízení, což jsou námitky, které by v případě zjištění vytýkaných vad zakládaly extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 8 Tdo 811/2016, k dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v neprospěch obviněného, podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek krajského soudu, který podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. k odvolání obviněného v celém rozsahu zrušil odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby. Podle nejvyššího státního zástupce, pokud odvolací soud dospěl k závěru, že nebylo bezpečně prokázáno, že se skutek stal tak, jak byl popsán v obžalobě, je tento závěr nesprávný a odvolací soud porušil také ustanovení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 7 tr. ř., když oproti nalézacímu soudu zcela zásadním způsobem změnil hodnocení klíčových důkazů a dospěl k úplně opačným skutkovým závěrům, přičemž tak učinil na základě jím provedeného doplnění dokazování ve smyslu § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř., které ovšem spočívalo pouze v nově provedených důkazech, které byly pro věc zcela nepodstatné a okrajové, samy o sobě ani ve spojení s důkazy dříve provedenými evidentně nemohly tvořit spolehlivý podklad pro vyvození opačných skutkových závěrů, než ke kterým dospěl soud nalézací, a provedené doplnění dokazování tak mělo ryze formální charakter, jež na skutkových zjištěních v dané věci nic relevantního nezměnilo. V důsledku toho se podle nejvyššího státního zástupce právní závěr odvolacího soudu dostal do extrémního nesouladu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že taková argumentace sice přímo nesměřuje proti právnímu posouzení jak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, neboť se dotýká postupu při zjišťování skutkových okolností (k tomu poukázal usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 11 Tdo 31/2005, publikované pod č. 40/2005 Sb. rozh. tr.), avšak nejvyšší státní zástupce uvedené vady vytkl při současném konstatování existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a závěrem o tom, že se předmětný skutek nestal, který spatřoval v postupu odvolacího soudu, jenž nedostál svým povinnostem vyplývajícím z výše citovaných ustanovení trestního řádu. Takto formulované námitky směřující proti nesprávnému postupu odvolacího soudu ovšem svědčí o kolizi se základními postuláty spravedlivého procesu při absenci řádné logické vazby na provedené důkazy. Proto Nejvyšší soud shledal, že ze strany odvolacího soudu došlo k extrémnímu vybočení ze zákonného postupu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), v důsledku čehož považuje v dovolání vyjádřené nedostatky napadeného rozhodnutí za uplatněné v souladu s označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1131/2016, k dovolání nejvyššího státního zástupce podaném z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. v neprospěch obviněné, podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušil dovoláním napadený rozsudek v rozsahu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně podle § 226 písm. a) tr. ř., tedy, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněná stíhána. Nejvyšší státní zástupce rovněž vytkl oběma nižším soudům, že svá rozhodnutí založily na tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů a na nich založenými právními závěry, resp. svá řízení zatížily vadou spočívající v tzv. opomenutém důkazu, vada skutkových zjištění dosahuje intenzity tzv. extrémního nesouladu ve skutkových zjištěních soudů a umožňuje průlom do skutkových zjištění soudů v rámci dovolacího řízení na základě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal napadené rozhodnutí a předcházející řízení přičemž konstatoval, že pokud nejvyšší státní zástupce napadá ve svém dovolání jednak chybnou aplikaci ustanovení tr. zákoníku, jakož i vadu trestního řízení v podobě tzv. extrémního nesouladu a existence opomenutého důkazu, tyto námitky jsou opodstatněné.
Námitka nejvyššího státního zástupce o extrémním nesouladu nebyla akceptována např. v rozhodnutích:

Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017, podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podané z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. v neprospěch obviněného. Podle názoru nejvyššího státního zástupce byla rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť jsou zatížena vadou nesprávného právního posouzení skutku, která je ve vztahu k části rozhodných skutkových zjištění poznamenána extrémním nesouladem s výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou spatřovány výlučně v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly tvrzeným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů. Dovolací soud, že je ale vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší státní zástupce se ale svými námitkami právě tohoto nepřípustného postupu dovolacího soudu domáhá s užitím argumentace o tzv. extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Svoji argumentaci o přípustnosti takových námitek a jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že opírá o judikaturu Ústavního soudu vyvinutou na základě ústavních stížností obviněných namítajících porušení základního lidského práva na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jakkoliv je možno rozumět argumentaci dovolatele o rovnosti stran, přece jen nemůže veřejný žalobce v trestní věci ke svému prospěchu uplatňovat pravidla stanovená na ochranu slabší procesní strany vyplývající z uvedených právních předpisů chránících základní lidská práva, nemůže se na úkor obviněného jako slabší procesní strany dovolávat pravidel stanovených na jeho ochranu plynoucích z jeho práva na obhajobu (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016).

Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 5 Tdo 46/2017, dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Nejvyšší státní zástupce v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. a namítal, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou nesprávná, neboť jsou zatížena vadou nesprávného právního posouzení skutku, která je ve vztahu k části rozhodných skutkových zjištění poznamenána extrémním nesouladem s výsledky provedeného dokazování, a v této souvislosti zároveň poukázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení uvedl, že dovolání nejvyššího státního zástupce napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí spatřuje výlučně v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů. Nejvyšší soud dále uvedl shodné argumenty jako ve výše citovaném usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017, že veřejný žalobce nemůže v trestní věci k tíži obviněného jako slabší procesní strany uplatňovat pravidla stanovená na její ochranu, která vyplývají z právních předpisů chránících základní lidská práva a svobody (přitom poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, nebo na již zmíněné usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017).


Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, sp. zn. 7 Tdo 35/2018, bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnuto (pozn. Nejvyšší soud uvedl, že nejvyšším státním zástupcem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňuje toliko námitka stran nesprávného právního posouzení v otázce porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona). Nejvyšší státní zástupce v této věci v dovolání podaném v neprospěch obviněného z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. argumentoval tzv. extrémním nesouladem mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Namítal, že odvolací soud nerespektoval meze přezkumu podle § 263 odst. 7 tr. ř., neboť neprovedl k důkazu znalecký posudek z oboru dopravy, ačkoli na jeho základě vystavěl odlišné skutkové závěry vedoucí ke změně právní kvalifikace, a to ohledně klíčové otázky pohybu poškozeného. Tuto vadu lze podle nejvyššího státního zástupce podřadit pod kategorii tzv. extrémního nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, neboť odvolací soud dovodil ze znaleckého posudku skutková zjištění, která jsou opakem jeho obsahu. Nejvyšší soud ohledně námitky tzv. extrémního rozporu uvedl, že námitky nejvyššího státního zástupce proti hodnocení a provedení, resp. neprovedení důkazů soudem druhého stupně a z něj vycházejících skutkových zjištění, nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Námitka extrémního nesouladu, příp. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, že je námitkou, která se dotýká porušení základních práv obviněného ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). Nejvyšší státní zástupce, že svoji argumentaci o přípustnosti takových námitek a jejich podřaditelnosti pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opírá o judikaturu Ústavního soudu vyvinutou na základě ústavních stížností obviněných namítajících porušení již shora zmiňovaných základních lidských práv. Tato práva však chrání obviněného, jakožto slabší procesní stranu a nejvyšší státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této slabší procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na obhajobu byla stanovena na jejich ochranu. K tomu Nejvyšší soud poukázal na obdobná rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017).
Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 425/2018, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného
s tím, že námitky státního zástupce proti hodnocení důkazů soudu prvního stupně a z něj vycházejících skutkových zjištění nejsou námitkami, které by bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Podle státního zástupce naplňoval skutek obviněného znaky skutkové podstaty přečinu podle § 274 tr. zákoníku. Zákon nestanovuje hraniční množství omamných látek, od kterého se již skutek pokládá za trestný čin a k posouzení je proto potřeba znalecký posudek. Z těch, které byly vypracovány v této věci, vyplynulo, že obviněný byl v době řízení motorového vozidla ve stavu akutního ovlivnění THC, což vylučovalo jeho způsobilost k této činnosti, přičemž vykonával takovou činnost, při níž mohl ohrozit život, zdraví a majetek. Soudy tak podle státního zástupce nesprávně vyhodnotily otázku naplnění znaků skutkové podstaty předmětného přečinu, a pokud soud prvního stupně věc postoupil k přestupkovému řízení a soud druhého stupně toto rozhodnutí potvrdil, měl státní zástupce za to, že jejich právní závěry se dostaly do extrémního rozporu s provedenými důkazy. Pokud státní zástupce argumentoval tzv. extrémním nesouladem mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, tak Nejvyšší soud uvedl, že námitka extrémního nesouladu, příp. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je námitkou, která se dotýká porušení základních práv obviněného ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces v souladu s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V takovém případě má zásah Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy. Tato práva však chrání obviněného, jakožto slabší procesní stranu a státní zástupce se jich proto nemůže na úkor této slabší procesní strany dovolávat, neboť pravidla plynoucí z práva obviněných na obhajobu byla stanovena na jejich ochranu (k tomu bylo poukázáno na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1163/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 450/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 486/2017). Nejvyšší soud také uvedl, že výjimečně sice může přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, ale podle judikatury Ústavního soudu tak může učinit toliko v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, nýbrž pouze obviněnému, a tedy Nejvyšší soud by nemohl z podnětu námitky extrémního nesouladu uplatněné nejvyšším státním zástupcem zasáhnout do skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně.

Výše uvedená rozhodnutí svědčí o rozdílné praxi senátů Tdo Nejvyššího soudu při posuzování otázky, zda možnost namítat uvedený extrémní rozpor svědčí toliko obviněnému nebo také nejvyššímu státnímu zástupci. Tedy zda má být o dovolání nejvyššího státního zástupce založeném na této námitce rozhodnuto způsobem upraveným v ustanovení § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. formou jeho odmítnutí proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., nebo má být napadené rozhodnutí z hlediska existence tohoto rozporu přezkoumáno Nejvyšším soudem. Senát 7 Tdo proto dospěl k závěru, že jsou dány zákonné podmínky § 20 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, pro postoupení věci velkému senátu Nejvyššího soudu, protože senát 7 Tdo při svém rozhodování dospěl k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Tato procesní otázka má po právní stránce zásadní význam. Týká se sice jen rozhodování o dovolání, ale je-li úkolem Nejvyššího soudu sjednocovat rozhodovací praxi všech soudů, musí být především jeho rozhodovací praxe jednotná. Sjednocení rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v řízení o dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného v případě námitek extrémního rozporu, je významná i z hlediska požadavku předvídatelnosti rozhodnutí a právní jistoty obviněného, protože způsob rozhodnutí o dovolání nemůže být závislý na tom, kterému senátu Tdo Nejvyššího soudu bude věc podle rozvrhu práce přidělena.

Proto senát 7 Tdo postoupil trestní věc obviněné, která je u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 7 Tdo 762/2018, velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu, aby v zájmu jednotné rozhodovací praxe všech senátů Tdo Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, zaujal v této otázce sjednocující právní názor.

Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, senát, jenž o postoupení věci velkému senátu rozhodl, při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Z hlediska zdůvodnění svého názoru považuje senát 7 Tdo za postačující odkázat na svá výše citována rozhodnutí, z nichž je jeho názor zřejmý.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 10. 2018


JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu