Rozhodnutí NS

4 Tdo 419/2019

citace  citace s ECLI
Název judikátu:Usmrcení z nedbalosti
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/16/2019
Spisová značka:4 Tdo 419/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:4.TDO.419.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Usmrcení z nedbalosti
Dotčené předpisy:§ 143 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:C
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
09/07/2019
III. ÚS 2248/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
odmítnuto
07/30/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
4 Tdo 419/2019-516


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2019 o dovolání obviněného J. V., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 10 To 275/2018, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 79/2018, takto:


Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.


Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 1 T 79/2018, byl obviněný J. V. uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
„dne 18.11.2017 v 18:30 hodin na silnici I. třídy č. 18 v km XY v katastru obce O., okres P., jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Audi RS 6 Avant, reg. zn. XY, porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tím, že nerespektoval v daném úseku maximální dovolenou rychlost 70 km/hod, jel rychlostí 100 až 110 km/hod, nevěnoval se plně řízení svého vozidla, v důsledku čehož dostatečně nereagoval na chodce K. Z., který se pohyboval v jeho jízdním pruhu a pravou přední částí svého vozidla jej srazil, čímž poškozený utrpěl cirkulární oblomení klenby lební s tříštivým rozlámáním spodiny lební, pohmoždění až rozhmoždění mozku a další mnohačetná poranění a v důsledku utrpěného polytraumatu neslučitelného se životem na místě dopravní nehody zemřel“.

Za uvedené jednání byl obviněný J. V. odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.

Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl odsouzen k peněžitému trestu v celkové výměře 160 000 Kč, který byl povinen zaplatit ve 160 denních sazbách po 1 000 Kč.

Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 4 roků.

Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 1 T 79/2018, podal obviněný J. V. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 10 To 275/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný J. V. byl uznán vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů):
„dne 18.11.2017 v 18:30 hodin na silnici I. třídy č. 18 v km XY v katastru obce O., okres P., jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. Audi RS 6 Avant, reg. zn. XY, porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tím, že nerespektoval v daném úseku maximální dovolenou rychlost 70 km/hod, jel rychlostí 100 až 110 km/hod, nevěnoval se plně řízení svého vozidla, v důsledku čehož dostatečně nereagoval na chodce K. Z., který se pohyboval v jeho jízdním pruhu a pravou přední částí svého vozidla jej srazil, čímž poškozený utrpěl cirkulární oblomení klenby lební s tříštivým rozlámáním spodiny lební, pohmoždění až rozhmoždění mozku a další mnohačetná poranění a v důsledku utrpěného polytraumatu neslučitelného se životem na místě dopravní nehody zemřel.“

Za uvedené jednání byl obviněný J. V. odsouzen podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu v celkové výměře 100 000 Kč, který představuje 100 denních sazeb po 1 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.

Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 1 roku.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 10 To 275/2018, podal následně obviněný J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v rámci dovolání uvedl některá ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, která vymezují konkrétní povinnosti chodců, v této souvislosti poukázal na jejich porušení právě ze strany poškozeného K. Z. V návaznosti na výše uvedené uplatnil výhrady ve smyslu nedostatku zavinění na své straně a dále zpochybnil příčinnou souvislost ve vztahu ke způsobenému následku. V této souvislosti vyjádřil názor, že nelze presumovat, že pokud řidič překročí maximální povolenou rychlost a dojde k dopravní nehodě, je automaticky dána příčinná souvislost mezi tímto překročením rychlosti a vznikem dopravní nehody. Dle názoru dovolatele je při hodnocení příčin vzniku dopravních nehod rychlost jako přispívající faktor pravidelně přeceňována. Pokud není známa konkrétní nejvyšší rychlost, jakou by musel obviněný jet, aby nehodě zabránil, nelze učinit závěr, že obviněný pochybil. Za výlučného viníka dopravní nehody přitom označil poškozeného, který podle jeho názoru učinil vše pro to, aby byl automobilem sražen. V závěru dovolání ještě předestřel konstrukci, podle které samotné počínání poškozeného nese všechny znaky sebevraždy. Jakkoli podle něj uvedené nelze zpětně stoprocentně prokázat, z pohledu zásady in dubio pro reo postačuje, že se tato varianta jeví jako možná. V návaznosti na to pak ještě soudům vytkl, že nevyhověly jeho návrhu na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru psychiatrie. Jím by podle něj bylo možno objasnit, zda a případně jaký vliv na možnou tendenci k sebevraždě mohlo mít vysazení léků poškozeným.

Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pomine-li skutečnost, že dovolání obviněného je v podstatě jen opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy nižších stupňů bezezbytku vypořádaly, pak z hlediska posouzení podaného dovolání a rozhodnutí o něm je podstatné, že část námitek pod vytýkaný ani žádný jiný dovolací důvod podřadit nelze, zbylé je namístě posoudit jako zjevně neopodstatněné. S přihlédnutím k uvedenému se tak s vytýkaným (i jakýmkoli jiným) dovolacím důvodem zcela míjí zejména výhrada obviněného v závěru dovolání, kde předkládá verzi o možné sebevraždě poškozeného, přičemž soudům vytýká nerespektování zásady in dubio pro reo, pokud na tuto eventualitu, podle jeho názoru nevyvrácenou, nepřistoupily. V tomto směru jde totiž o námitku, jejímž prostřednictvím obviněný v podstatě zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy a jimi učiněná skutková zjištění. S tím souvisí také další námitka obviněného směřující proti rozsahu provedeného dokazování, neboť ani tu pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný sice v řízení před soudem prvního stupně navrhl doplnit dokazování o kompletní zdravotní dokumentaci poškozeného a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (o možné sebevraždě poškozeného), Okresní soud v Příbrami se však tímto návrhem řádně zabýval. Pokud v návaznosti na zbylé důkazy dospěl k závěru, že verze o možné sebevraždě poškozeného tak, jak ji naznačil obviněný, byla vyvrácena, nelze mu vytýkat, že návrh na doplnění dokazování pro nadbytečnost zamítl. S důkazním návrhem dovolatele se tedy řádně vypořádal a své rozhodnutí nedostatkem v podobě tzv. opomenutých důkazů nezatížil.

Pod vytýkaný dovolací důvod lze podřadit ty námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel s odkazem na chování poškozeného uplatnil výhrady ohledně nedostatku zavinění na své straně a zpochybnil příčinnou souvislost ve vztahu ke způsobenému následku. Považuje je však za zjevně neopodstatněné.

Krajský soud v Praze zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu a přihlédl k výraznému spoluzavinění poškozeného, které bylo důležitou příčinou vzniku následku, současně však věnoval patřičnou pozornost také principu gradace příčinné souvislosti. Dospěl přitom ke správnému závěru, že porušení konkrétních důležitých povinností ze strany dovolatele [přinejmenším soudy tvrzené povinnosti vyplývající z § 5 odst. 1 písm. b) a § 18 odst. 1 zákona o silničním provozu] bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku), bez které by k němu nedošlo. Je totiž nepochybné, a vyplývá to také ze znaleckého posudku z oboru dopravy, že rychlost jízdy má bezprostřední vliv na možnost a včasnost zpozorování chodce a v návaznosti na to ovlivňuje také rychlost adekvátní reakci na něj. Možno rovněž doplnit, že k nehodě došlo u výjezdu z čerpací stanice a současně poblíž zastávek autobusu. Výskyt chodce na vozovce na takovém místě ve večerních hodinách nelze považovat za jev nikterak výjimečný, mimořádný či vyloučený. Koneckonců i to bylo důvodem pro umístění dopravní značky omezující nejvyšší povolenou rychlost na daném místě na 70 km/h. Proto musel dovolatel jako řidič motorového vozidla vzhledem k dané době a charakteru místa uvedenou okolnost předvídat a přizpůsobit jí své chování v silničním provozu a rychlost vozidla. Neučinil-li tak, je namístě dovozovat jeho trestní odpovědnost za vzniklý škodlivý následek (přiměřeně viz např. výše zmíněné usnesení Nejvyšší soudu ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 3 Tdo 1291/2011). Významné spoluzavinění poškozeného K. Z. pak našlo svůj odraz v příznivější právní kvalifikaci, neboť jeho existence bránila možnosti učinit závěr, že obviněný spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost uloženou mu zákonem. To ale samozřejmě neznamená, že jeho jednání zůstalo beztrestným. S ohledem na shora uvedené proto shrnul, že skutková zjištění nalézacího soudu jsou správná a odpovídají provedeným důkazům, přičemž odvolací soud k nim přiřadil také adekvátní právní kvalifikaci.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., odmítl jako zjevně neopodstatněné.

V replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovolatel zdůrazňuje ústavní námitku spravedlivého procesu, obhajobě nebylo umožněno vést dokazování k sebevražednému pohnutí poškozeného, příčinnou souvislost nelze presumovat. Dovolatel nesouhlasil se státním zástupcem ohledně doktríny gradace příčinné souvislosti.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.

Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání, a jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného J. V.

Nejvyšší soud dále shledal, že obviněný J. V. podal dovolání z důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v části dovolání však nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. K námitce obviněného týkající se verze o možné sebevraždě poškozeného (když v souvislosti s ní soudům vytýká nerespektování zásady in dubio pro reo, pokud na tuto eventualitu nepřistoupily) lze uvést, že obviněný pouze nesouhlasil se způsobem, jak soudy v meritorním rozhodnutí hodnotily provedené důkazy, neboť podle jeho názoru přetrvávaly ve věci pochybnosti a bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Námitka obviněného týkající se porušení uvedené zásady nemůže však naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný, neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016). Tato námitka má vyloženě skutkovou povahu a tím pádem stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pro úplnost je třeba poznamenat, že soudy se ve svých rozhodnutích variantou o možné sebevraždě poškozeného zabývaly, avšak v návaznosti na provedené důkazy však tuto verzi vyloučily (viz str. 9-10 rozsudku soudu prvního stupně). Ani námitka týkající se neprovedení obviněným navrhovaného důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie za účelem zjištění, jaký vliv na možnou sebevražednost mělo či mohlo mít vysazení léků, není svou povahou námitkou hmotněprávního charakteru. Zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod je nutno v tomto ohledu vykládat tak, že v řízení před obecnými soudy musí být dána jeho účastníkovi také možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také (pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví) ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v Hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též s čl. 95 Ústavy České republiky.

Tzv. opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost. Ačkoliv tedy soud není povinen provést všechny navržené důkazy, z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat zásadní požadavek na náležité odůvodnění přijatého rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96, sp. zn. III. ÚS 402/05, atd.). Tzv. opomenuté důkazy tedy lze charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn, II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013).
Ve vztahu k neprovedení všech požadovaných důkazů je třeba uvést, že oba soudy, jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně, reagovaly na důkazní návrhy obhajoby. Soud prvního stupně v rozsudku velmi podrobně rozvedl, z jakých důvodů nepovažoval za potřebné provést další navrhovaný důkaz obhajoby (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně), když neprovedení tohoto důkazu odůvodnil jeho nadbytečností. Současně je možno konstatovat, že soud prvního stupně své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem provedl, hodnotil. Je třeba zdůraznit, že smyslem dokazování není provést každý důkaz, který strany navrhnou, ale zjistit takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Této povinnosti soudy nižších stupňů dostály.

Pokud je dovolání podáno proti odsuzujícímu rozhodnutí, odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen námitky v tom smyslu, že skutkový stav zjištěný soudem nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky, jimiž obviněný zpochybňuje příčinnou souvislost mezi jeho jednáním a nastalým škodlivým následkem, a dále nedostatek zavinění na jeho straně, odpovídají výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní argumentaci pod uplatněným dovolacím důvodem, Nejvyšší soud ji však shledal zjevně neopodstatněnou.

Přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který jinému z nedbalosti způsobí smrt.

K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu je nezbytné, aby zavinění pachatele též zahrnovalo všechny znaky objektivní stránky trestného činu, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Přitom zavinění z nedbalosti není vyloučeno ani spoluzaviněním jiných osob, včetně poškozeného. Na tomto místě je možné připomenout výklad soudní praxe při posuzování otázky existence příčinné souvislosti v případech tzv. nehod v dopravě. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným relevantním trestněprávním následkem (účinkem) zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (srov. již citované judikáty č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr., jež spolu s dalšími uvedenými rozhodnutími jsou použitelná i ve vztahu k nové právní úpravě trestního zákoníku). Zejména u trestných činů spáchaných v souvislosti s dopravní nehodou bývá každý následek zpravidla výsledkem více příčin, přičemž příčinou následku je každé jednání, bez kterého by následek nenastal. Určitá skutečnost (okolnost) neztrácí svůj charakter příčiny jen proto, že mimo ni byl následek způsoben ještě dalšími příčinami (okolnostmi, podmínkami). To znamená, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí ještě další skutečnost, jež spolupůsobí ke vzniku následku, ovšem za předpokladu, že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (srov. č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Jednání pachatele se stává příčinou i tehdy, když kromě něj vedlo k následku i jednání další osoby, ale pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele je nutný závěr, že jeho jednání, tj. konkrétní projevy vůle navenek, byly příčinou dostatečně významnou pro vznik následku předvídaného trestním zákoníkem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 275/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1327/2012; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 5 Tdo 795/2012).

Pro posouzení otázky, zda je dána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a trestněprávně relevantním následkem v podobě usmrcení poškozeného, resp. zda usmrcení poškozeného je zahrnuto nedbalostním zaviněním obviněného, je třeba vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z nich bezpochyby vyplynulo, že obviněný řídil motorové vozidlo nepřiměřenou rychlostí, která byla cca o 30-40 km/h vyšší než povolená v daném místě, přičemž při takto závažném porušení povinnosti kladené účastníkům provozu na pozemních komunikacích dostatečně nereagoval na chodce K. Z., který se pohyboval v jeho jízdním pruhu a pravou přední částí svého vozidla jej srazil. Dovolatel řídil motorové vozidlo v 18:30 hodin večer poblíž benzínové čerpací stanice a v místě, kde se na obou stranách nachází autobusové zastávky (a kde byla omezena maximální rychlost na 70 km/hod.), musel tak předpokládat pohyb chodců a dbát zvýšené opatrnosti, neboť výskyt chodců na takovém místě je zcela běžným jevem a pro řidiče není žádným překvapením. Rovněž v podmínkách, kdy byla tma, měl obviněný přizpůsobit řízení vozidla, když je zřejmé, že při těchto podmínkách je mnohem pravděpodobnější nebezpečí vzniku nehody. Soudy dovodily, že chodec (poškozený) byl v tmavším oblečení modré barvy bez jakýchkoli reflexních prvků, ovlivněn alkoholem, pohyboval se 1,4 m od pravé krajnice, byla již tma. Z uvedeného bylo vyvozeno, že na straně poškozeného lze spatřovat jeho výrazné spoluzavinění na vzniku a následcích nehody. Obviněný však měl přizpůsobit rychlost jízdy podmínkám, které v tu dobu panovaly, jakož i svým schopnostem, případně měl taktéž vzhledem k výše uvedenému tuto okolnost (možný pohyb osob) předvídat a přizpůsobit jí své chování v silničním provozu a rychlost vozidla.


Pokud k otázce kauzality odvolací soud uvedl (str. 4 rozsudku), že obviněný „rychlost jízdy má přímý vliv jak na možnost, tak i včasnost zpozorování chodce, když je zřejmé, že čím vyšší rychlostí řidič jede, tím kratší úsek a čas má na včasnou reakci a nemusí se nutně jednat o chodce, ale např. i o nějakou překážku na vozovce. …. zda jel obviněný nejenom rychlostí povolenou, ale především rychlostí přiměřenou, neboť stále platí, že může jet takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled. A takovou rychlost obviněný, jak vyplývá z průběhu dopravní nehody, bezesporu nedodržel …“, pak takový závěr má oporu v provedeném dokazování.

K otázce příčinné souvislosti nelze přistupovat tak, jak činí ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný. Příčinný charakter jednání obviněného nelze popřít odkazem na takové skutečnosti, od nichž je třeba z pohledu požadavku umělé izolace jevů odhlédnout (chodec neměl chodit vpravo). Základem příčinného vztahu je teorie podmínky (conditio sine qua non), podle níž je příčinnou každý jev, bez něhož by jiný jev vůbec nenastal, nebo by nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožením místa, času apod.) Teorie podmínky, zakládající v samotném pojetí conditio sine qua non příliš širokou odpovědnost, je korigována především za použití zásad umělé izolace jevů a gradace příčinné souvislosti (konkrétního zkoumání příčinných vztahů), jakož i zkoumáním vztahu kauzality a zavinění a s ním souvisejícím tzv. přerušením příčinné souvislosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7. vyd. Praha Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 140).

Soudy nižších stupňů k posouzení otázky příčinné souvislosti přistoupily odpovědně. Jejich závěr, že spoluzavinění poškozeného, které se na základě vyhodnocení gradace příčinné souvislosti projevilo v tom, že obviněný nebyl shledán (v souladu s právním názorem obsaženým v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015) vinným porušením důležité povinnosti uložené mu zákonem, nezbavuje obviněného odpovědnosti, neboť nadále je příčinná souvislost mezi jeho jednáním a přivozeným následkem zachována (včetně zavinění ke kauzálnímu nexu se vážícímu), dovolací soud sdílí. Porušením označených ustanovení dostatečně nereagoval na chodce K. Z., který se pohyboval v jeho jízdním pruhu a pravou přední částí svého vozidla jej srazil, přičemž poškozený v důsledku utrpěného polytraumatu neslučitelného se životem na místě dopravní nehody zemřel. Za příčinu nehodového děje byla znalcem označena skutečnost, že řidič vozidla na přítomnost a pohyb chodce na vozovce nereagoval, spolupůsobící příčinou byla rychlost vozidla, která převyšovala rychlost v úseku dovolenou. Porušení konkrétních důležitých povinností ze strany obviněného bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku), bez které by k němu nedošlo. Je zřejmé (a vyplývá to také ze znaleckého posudku z oboru dopravy), že rychlost jízdy má bezprostřední vliv na možnost a včasnost zpozorování chodce a v návaznosti na to ovlivňuje také rychlost adekvátní reakci na něj. Z dokazování vyplynulo, že mu poškozený nevytvořil tzv. náhlou překážku, na kterou by se obviněný snažil reagovat, a tím nastal průběh nehodového děje. I při významném spoluzavinění poškozeného není pochyb o tom, že jednání obviněného bylo příčinou fatálního následku v podobě smrti poškozeného chodce a bez tohoto jednání by k němu nedošlo. Spoluzavinění poškozeného, byť výrazné, nijak nevylučuje trestní odpovědnost obviněného za škodlivý následek způsobený jeho nedbalostním jednáním. Nejvyšší soud tak považuje právní kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku za přiléhavou a odpovídající provedeným důkazům a učiněným skutkovým zjištěním.

Uvedená konstatování vedou k závěru, že obviněný své námitky, které lze pod námitky hmotněprávní povahy označit, uplatnil zjevně neopodstatněně.

Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný J. V. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného J. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.


Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. 4. 2019


JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu