Rozhodnutí NS

26 Cdo 769/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:11/28/2018
Spisová značka:26 Cdo 769/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:26.CDO.769.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Nájem
Smlouva nájemní
Dotčené předpisy:§ 663 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:E
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
26 Cdo 769/2018-454


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně TRUSTINVEST CR, spol. s r.o., IČO 26914069, se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18, proti žalovaným 1) M. I., narozenému XY, bytem XY, 2) R. N., narozenému XY, bytem XY, zastoupeným Mgr. Michalem Bartalem, advokátem se sídlem v Břeclavi, náměstí T. G. Masaryka 2392/17, o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 214/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. října 2017, č. j. 38 Co 309/2016-389, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 310 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta Mgr. Ing. Tomáše Vítka, se sídlem v Praze 7, Argentinská 783/18.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 5 C 214/2010-245, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Hodoníně ze dne 21. 6. 2016, č. j. 5 C 214/2010-283, rozhodl o povinnosti žalovaných 1) a 2) společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni částku 600 000 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.) a o nákladech řízení účastníků a státu (výrok II. a III.).

K odvolání žalobkyně i žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 10. 2017, č. j. 38 Co 309/2016-389, odvolací řízení o odvolání žalobkyně zastavil (výrok I.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a ve výroku III., ve znění „doplňujícího“ usnesení, potvrdil (výrok II.), ve výroku II. změnil tak, že žalovaní 1) a 2) jsou povinni nahradit žalobci společně a nerozdílně na nákladech řízení 152 638 Kč (výrok III.); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok IV.).

Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouva ze dne 1. 11. 2006 (dále jen „nájemní smlouva“), na jejímž základě žalobkyně pronajala žalovaným blíže označené nemovitosti jako celek, podléhá režimu § 663 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“). Uvedená právní úprava nevyžaduje, aby v nájemní smlouvě byl uveden účel nájmu, tudíž absence tohoto údaje nečiní nájemní smlouvu neplatnou. Námitce relativní neplatnosti, které se žalovaný 2) dovolal podáním ze dne 19. 3. 2014, nepřiznal právní účinky v důsledku námitky promlčení vznesené žalobkyní. Uzavřel, že žalovaní byli povinni hradit žalobkyni za užívání předmětných nemovitostí dohodnuté nájemné a dluží žalobkyni z tohoto titulu od března do října 2009 částku 600 000 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, k němuž se prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila žalobkyně. Nejvyšší soud dovolání žalovaných projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovoláním zpochybněnou otázku platnosti nájemní smlouvy odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.

Při posuzování dovolacích námitek podřaditelných pod způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud vycházel z dosavadních právních předpisů (§ 3074 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), to je ze zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Dovolatelé mají za to, že odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jestliže hledal nájemní smlouvu platnou, ačkoli pronajatá budova nebyla řádně kolaudovaná pro provozování jejich podnikatelské činnosti (provoz diskotéky). Přehlížejí však, že v poukazovaných rozhodnutích (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 26 Cdo 2064/2006, ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 586/99, ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1862/2003, ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1528/2005, ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. 26 Cdo 3714/2008), dovolací soud neřešil otázku (ne)platnosti nájemní smlouvy uzavřené v režimu § 663 obč. zák.

Závěr odvolacího soudu, že byla-li nemovitost pronajata jako celek (byť se v ní nacházely pouze nebytové prostory), režim nájemního vztahu byl podřízen § 663 a násl. obč. zák., ustálené judikatuře dovolacího soudu odpovídá (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1175/96, ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 20 Cdo 255/99, ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Úprava (obecného) nájmu (§ 663 a násl. obč. zák.) neobsahovala ustanovení korespondující veřejnoprávním předpisům [v daném případě § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), posléze § 126 odst. 1 větě první zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu], proto normy veřejného práva neměly bezprostřední dopad do oblasti soukromoprávních (nájemních) vztahů upravených ustanoveními o obecném nájmu, takže s jejím porušením nebylo možno spojovat soukromoprávní sankce (v podobě absolutní neplatnosti nájemní smlouvy), nýbrž jen sankce veřejnoprávní, o něž však v daném případě nešlo [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2978/2012, či usnesení ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1599/2013, a ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. 26 Cdo 156/2014 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. III. ÚS 1713/2014)].

Jestliže tedy odvolací soud posuzoval otázku platnosti nájemní smlouvy výhradně z hlediska obecných ustanovení o nájmu (§ 663 a násl. obč. zák.), přičemž v režimu citovaných ustanovení ji nepovažoval za neplatnou jen proto, že v ní není vyjádřen účel nájmu, je jeho rozhodnutí výrazem standardní soudní praxe.

Zpochybnili-li dovolatelé správnost odvolacím soudem přijatého právního názoru poukazem na to, jakým způsobem měla být interpretována vůle smluvních stran s ohledem na zamýšlený účel nájemní smlouvy, napadli správnost skutkových zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99), která nejsou podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacím důvodem a která navíc nejsou pro právní posouzení věci určující.

Ani námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti smlouvy (odchylně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006), přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatelé se domáhají odlišného právního posouzení věci na podkladě jiného skutkového stavu, než jaký byl v řízení zjištěn.

Otázka, kdy se dovolatelé dovolali relativní neplatnosti smlouvy, je otázkou skutkovou, z níž se odvíjí právní posouzení (zda se tak stalo před uplynutím promlčecí doby podle § 101 obč. zák.). Pro věc rozhodná skutková zjištění přitom vycházejí z výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nepodléhají. Právě tato skutková zjištění dovolatelé zpochybňují a nepřípustně doplňují o další tvrzené okolnosti (že se relativní neplatnosti smlouvy dovolali též mimosoudně), čímž zároveň zčásti uplatňují i tzv. skutkové novoty, k nimž však dovolací soud nemůže přihlížet (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a, jak již bylo shora uvedeno, nesprávná či neúplná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jen pro úplnost lze uvést, že odvolací soud (soud prvního stupně) provedl v řízení všechny důkazy významné pro právní posouzení věci a jeho skutkové závěry nejsou v rozporu s obsahem spisu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).

Vytýkají-li dovolatelé v této souvislosti odvolacímu soudu, že jim neposkytl poučení a nevyzval je k označení dalších důkazů svědčících o včasném uplatnění námitky relativní neplatnosti, namítají tím (jak sami uvádějí) existenci vad řízení. K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelů, že dovolání podávají i proti nákladovým výrokům III. a IV. rozhodnutí odvolacího soudu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedeným výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 28. 11. 2018


JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu