Rozhodnutí NS

6 Tdo 323/2019

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.
Datum rozhodnutí:04/29/2019
Spisová značka:6 Tdo 323/2019
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:6.TDO.323.2019.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
08/13/2019
III.ÚS 2658/19
III.ÚS 2658/19
prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.
-
-
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz.
6 Tdo 323/2019-726


USNESENÍ


Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2019 o dovolání, které podal obviněný Š. J., nar. XY v XY, Slovenská republika, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 5 To 37/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 10/2018, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. J. odmítá.

Odůvodnění:
I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2018, sp. zn. 6 T 10/2018, byl obviněný Š. J. uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku ve spojení s § 238 tr. zákoníku a přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v přesně nezjištěné době v měsíci květnu 2012, na nezjištěném místě, za pomoci zařízení pracujícího na principu elektrografického tisku a při využití tiskopisu směnek vytištěných tiskem z plochy společnosti OPTYS, spol. s r. o., s úmyslem uplatnit je jako pravé a získat tak od níže uvedených osob neoprávněné provize, vyrobil padělky směnek, konkrétně

1) 1 ks směnky vlastní, číslo 23052012, výstavce F. Š., advokáta IČ XY, s datem a místem vystavení směnky v XY 23. 5. 2012, obsahující slib zaplatit dne 23. 5. 2012 částku 400.000 Kč M. N., r. č. XY, splatno u F. Š., r. č. XY, XY, místo placení XY, XY, PSČ XY, kdy tuto směnku, jíž opatřil též padělaným podpisem F. Š., předložil jako pravou pravděpodobně v době od 22. 5. 2012 do 1. 6. 2012 v XY M. N. a dále tuto směnku za M. N. uplatnil dne 1. 6. 2012 jako zástupce subjektu Parta CZ service – Guard Investment, reg. č. 15095681, u Městského soudu v Praze, pracoviště Slezská, v rámci návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu na směnečnou sumu ve výši 400.000 Kč (u Městského soudu v Praze vedeno pod sp. zn. 49 Cm 197/2012),

    přičemž v souvislosti s opatřením směnky a poté v období do konce roku 2012 pod záminkami jejího vymáhání vylákal od M. N. různé finanční částky do celkové výše nejméně 15.000 Kč a způsobil mu tak škodu v celkové výši nejméně 15.000 Kč,
      2) 1 ks směnky vlastní, číslo 24052012, výstavce F. Š., advokáta IČ XY, s datem a místem vystavení směnky v XY 24. 5. 2012, obsahující slib zaplatit dne 24. 5. 2012 J. H., XY, XY, částku 500.000 Kč, splatno u F. Š., r. č. XY, XY, místo placení XY, XY, PSČ XY, jíž opatřil též padělaným podpisem F. Š.,
        1 ks směnky vlastní, číslo 25052012, výstavce F. Š., advokáta IČ XY, s datem a místem vystavení směnky v XY 25. 5. 2012, obsahující slib zaplatit dne 25. 5. 2012 J. H., XY, XY, částku 500.000 Kč, splatno u F. Š., r. č. XY, XY, XY, místo placení XY, XY, PSČ XY, jíž opatřil též padělaným podpisem F. Š.,

        přičemž tyto směnky předal přesně nezjištěného dne pravděpodobně v měsíci červnu 2012 v XY jako pravé J. H. a současně od něho vylákal jako provizi za jejich opatření částku ve výši nejméně 20.000 Kč, čímž mu způsobil škodu ve výši nejméně 20.000 Kč.“

        2. Za tento zločin a přečin, dále za přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle 283 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 3 T 54/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 50 To 203/2016, byl odsouzen podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to 630 kusů tablet léku Cirrus vydaných jím dne 12. 6. 2015. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 3 T 54/2016, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 50 To 203/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený F. Š. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

        3. Odvolání obviněného bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 5 To 37/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.


        II.
          4. Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný Š. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

          5. V odůvodnění podaného dovolání předestřel, že naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. shledává v tom, že soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů porušily zásadu podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť vůbec neposuzovaly nebo nesprávně posuzovaly věrohodnost, případně vypovídací hodnotu jednotlivých důkazů, na základě čehož dospěly k nesprávnému skutkovému zjištění a následnému nesprávnému právnímu hodnocení skutku. Za zcela zásadní považoval to, že se soudy ve svých rozsudcích nevypořádaly s nedostatky jednotlivých důkazů.

          6. Konkrétní výtky dovolatel směřuje proti tomu, že nižšími soudy nebylo přihlédnuto k osobním zájmům svědka F. Š. s ohledem na probíhající občanskoprávní řízení a že tento svědek de facto odmítl vypovídat, neboť pouze sdělil, že si na incident ze dne 21. 5. 2012 nepamatuje, přestože se jedná o klíčovou okolnost pro obhajobu. Rovněž zdůraznil, že tento svědek je s ohledem na jeho trestní minulost osobou nevěrohodnou. Následně namítl, že soud prvního stupně nesprávně vydedukoval důvody odepření výpovědi svědka M. N., kdy jej z tohoto důvodu nebylo možno konfrontovat s obhajobou, podle níž směnku vystavenou pro jmenovaného svědka obviněný získal právě od tohoto svědka, nikoli, že by ji sám obstaral. Vyjádřil pak názor, že tímto odepřením výpovědi se výpověď M. N. z přípravného řízení stala nevěrohodnou, a to i s přihlédnutím k jeho obecné nevěrohodnosti z důvodu jeho trestní minulosti. Výpověď svědkyně E. R. považoval obviněný za ovlivněnou časovou prodlevou od zjišťované skutečnosti, přičemž za tohoto stavu shledal nelogickým poznatek soudu, že prodleva mezi výstupem v restauraci a okamžikem, kdy jí Š. dostihl na cestě k autu, trvala tak 5 minut. Jako „zvláštní“ rovněž uvedl, že si svědkyně nevybavuje viditelné zranění Š., neboť toto je podrobně popsáno v novinovém článku, který je založen ve spisu. Jako nevěrohodnou dále označil výpověď Z. S., a to s ohledem na jeho trestní minulost a na důsledky dopravní nehody, kvůli nimž má dotyčný špatnou paměť. Soudům rovněž vytkl, že nevzaly v potaz závěr, který plyne ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, odvětví zkoumání ručního písma, odvětví zkoumání pravosti platidel a cenin, a výpovědí jeho zpracovatelů, z nichž plyne, že napodobenina podpisu Š. se nachází v rovině střední pravděpodobnosti. Stejně tak namítl, že soud nepřihlédl k odlišnostem podpisů na směnkách vystavené na jméno M. N., což svědčí o věrohodnosti jeho tvrzení, že jednu ze směnek obdržel přímo od něho.

          7. Obviněný je toho názoru, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Nejzávažnější pochybení nižších soudů spatřuje v nesprávném vyslovení viny ohledně skutku právně kvalifikovaného podle § 234 odst. 3 alinea první tr. zákoníku ve spojení s § 238 tr. zákoníku, aniž by trestní spis obsahoval důkazy o tom, že by přímo předmětné směnky padělal. Uvedl, že rovněž rozporuje právní kvalifikaci podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu ke škodě ve výši 35.000 Kč s tím, že od J. H. a M. N. obdržel částku ve výši 26.000 Kč, a to nikoli jako provizi, nýbrž jako náhradu nákladů spojených s vymáháním pohledávek jmenovaných osob bez vztahu k uvedeným směnkám. K tomu dodal, že nebylo zcela spolehlivě prokázáno, kdy došlo k zaplacení těchto částek, a zejména, že z provedeného dokazování lze dovodit, že tyto částky byly poskytnuty pouze za činnost při obstarání záležitosti, nikoliv za výsledek. Z jeho strany tak nemohlo dojít k podvodnému jednání. Odvolacímu soudu pak vytkl, že se omezil pouze na přezkoumání toho, zda soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu a zda proces hodnocení důkazů formálně naplňuje požadavky § 2 odst. 5 a 6 tr. ř., tudíž, že se nezabýval tím, zda skutková zjištění nejsou v rozporu s provedenými důkazy, resp. že nepřezkoumával skutková zjištění soudu prvého stupně. V tomto spatřuje libovůli odvolacího soudu a porušení jeho základních práv na spravedlivý proces.

          8. Na závěr svého dovolání napadl výrok o trestu, neboť se mu jeví jako nepřiměřeně přísný s ohledem na délku trestního stíhání a jeho zdravotní stav.

            9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, č. j. 5 To 37 /2018-672, jakož i řízení tomuto předcházející, dále zrušil též rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2018, sp. zn. 6 T 10/2018, a řízení předcházející tomuto rozsudku, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, popř. Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
              10. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Zdůraznila, že nelze přihlížet k té části dovolání, která směřuje toliko proti skutkovým zjištěním soudů, tedy zejména proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaké z nich vyvodily závěry, neboť se jedná o skutečnosti nespadající pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přezkum skutkových zjištění je možný pouze v mimořádných případech, a to pouze jedná-li se o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V posuzované věci však k takové situaci nedošlo, soudy neměly pochybnosti o jednotlivých závěrech, přičemž tyto byly hodnoceny v rámci formální logiky dle § 2 odst. 6 tr. ř.
                11. Za jedinou námitku podřaditelnou pod deklarovaný důvod označila dovolatelovu výtku stran trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, neboť tvrdil, že poškozeného M. N. a poškozeného J. H. neuvedl v omyl, protože úhrada částek ve výši 15.000 Kč od poškozeného M. N. a 20.000 Kč od poškozeného J. H. pokrývala náklady s vymáháním jejich pohledávek, tj. dovolatel zde namítá absenci příčinné souvislosti mezi poskytnutím předmětných částek a omylem těchto osob. Státní zástupkyně se k tomu vyjádřila tak, že z právní věty výroku o vině z rozsudku Krajského soudu v Praze je zřejmé, že tento považoval za naplněné znaky trestného činu podvodu, čemuž odpovídá i skutkový stav zjištěný oběma soudy. Konstatovala, že po vzájemných kontaktech s poškozenými obviněný postupoval tak, že padělal směnky, přičemž směnku poškozeného M. N. uplatnil u soudu sám a poškozenému J. H. směnku předal, aby jí poškozený uplatnil jako pravou u soudu sám. Obviněný zjevně chtěl tímto způsobem dosáhnout odměny od poškozených, protože s ní za tuto svoji činnost počítal. Jeho motiv tak byl jednoznačně zištný. Pokud tedy od obou poškozených vylákal zmíněné finanční částky, pak je podvedl, přičemž není rozhodné, jakým způsobem byly nazvány, tj. ať provizí, ať úhradou nákladů, neboť jejich vylákání bezprostředně souviselo s podvodným jednáním obviněného. Ten neměl nárok ani na provizi, ani na náhradu nákladů, neboť veškeré tyto částky mu měly být hrazeny z titulu jeho podvodného jednání, jež bylo vedeno snahou domoci se provize z částek, které pomůže zmíněným poškozeným vymoci na F. Š., který se však k požadovaným pohledávkám nestavěl vstřícně, proto obviněný předmětné směnky padělal.
                  12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. sdělila, že přichází jen v alternativě vymezené zákonnou dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku a v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) – k)“. Jestliže obviněný odvolacímu soudu vytkl, že se řádně nevypořádal s jeho odvolacími námitkami, považovala za potřebné zdůraznit, že jeho odvolání bylo především polemikou s hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem. Ten je přitom orgánem, který je takové činnosti nadán. Pokud je jeho hodnocení konformní s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., jak tomu bylo v této trestní věci, je odvolací soud takovým hodnocením důkazů vázán, protože námitky obviněného fakticky atakovaly ustálený skutkový děj a nebyly ničím jiným, než jeho opakováním obhajoby, mohl odvolací soud v reakci na tyto námitky do značné míry odkázat na odpovídající část odůvodnění napadeného rozsudku. V rozhodnutí odvolacího soudu tedy není možné spatřovat žádnou libovůli.

                  13. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné, a rozhodl tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

                  III.

                  14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

                  15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 5 To 37/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dovolatel je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
                    16. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
                      17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
                        18. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
                          19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

                          20. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
                          IV.

                          21. Nejvyšší soud k dovolací argumentaci vztažené k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatuje, že tato sice formálně deklaruje, že rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení, fakticky se však opírá o námitky ryze skutkové a procesní povahy. Dovolatel totiž soudům obou stupňů primárně vytýká nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Činí tak snahou o zpochybnění věrohodnosti jednotlivých provedených důkazů, zejména s odkazem na trestní minulost, případně soukromé zájmy svědků. Mimo výhrad stran jednotlivých svědků doplňuje, že soudy nesprávně hodnotily závěry posudku z oboru písmoznalectví, který podle jeho názoru svědčí obhajobě. Soudu odvolacímu dále vytýká, že přezkoumal pouze to, zda soud provedl dokazování v potřebném rozsahu a zda proces hodnocení důkazů naplňuje formálně požadavky § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Na základě zmíněného tvrdí, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obdobné konstatuje i ve vztahu ke skutku kvalifikovaného podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Právě z těchto skutkových a procesních námitek vyvozuje existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

                          22. Dovolatel tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nevznáší žádné konkrétní hmotně právní argumenty vážící se na uvedené skutkové závěry. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti (jak ostatně sám v dovolání opakovaně deklaruje) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.

                          23. Jak již bylo výše naznačeno, Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zasahuje do skutkových zjištění soudů nižších stupňů jen zcela výjimečně, jestliže je mezi nimi a provedenými důkazy dán extrémní nesoulad. O případy tzv. extrémního nesouladu se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04, sp. zn. IV. ÚS 570/03 a další).
                            24. Lze konstatovat, že v nyní projednávané věci není dán žádný z výše uvedených případů extrémního nesouladu. K tomu lze alespoň ve stručnosti zmínit, že soud prvního stupně se jednotlivými skutkovými okolnostmi řádně zabýval, když své úvahy opřel o provedené důkazy, zejména o výpověď obviněného a svědků F. Š., M. N., E. R., Z. S., přičemž jejich hodnocení věnoval patřičný prostor (bod. 33. až 39. rozsudku nalézacího soudu). V kontextu těchto důkazů se zabýval rovněž znaleckým posudkem z odvětví zkoumání ručního písma a kriminalistiky, odvětví zkoumání pravosti platidel a cenin (bod 39. rozsudku nalézacího soudu). Důkazy hodnotil jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech a skutkové závěry, k nimž dospěl, z nich logicky vyplývají. S tímto se taktéž plně ztotožnil odvolací soud ve svém usnesení a na odůvodnění soudu prvého stupně odkázal (bod 9. a 10. jeho usnesení). K tomu lze dodat, že takový postup odvolacímu soudu nelze vytknout, v této souvislosti je tak možné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že „i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku).“

                            25. K argumentaci dovolatele k právní kvalifikaci podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku lze toliko poznamenat, že touto ve skutečnosti rovněž vyjadřuje prostou polemiku s hodnocením důkazů a z toho vyplývajících skutkových zjištění soudů nižších stupňů se snahou o prosazení vlastní verze skutkového děje. Svými námitkami se pouze snaží napadnout účelové určení vyplacených částek, kdy tvrdí, že se jednalo o odměnu za činnost při obstarání záležitosti, tedy nikoliv za výsledek. K tomu lze dodat, že soudy nižších stupňů se s problematikou vypořádaly ve svých rozhodnutích (bod 39. rozsudku nalézacího soudu a bod 14. usnesení odvolacího soudu), z kterých jasně plyne, že obviněný vylákal po poškozeném M. N. částky v celkovém úhrnu 15.000,-Kč a po poškozeném J. H. částku ve výši 20.000,-Kč, čímž sebe obohatil tím, že je uvedl v omyl o pravosti předaných směnek. Toto rovněž plyne z provedeného dokazování (zejm. výpovědi poškozených M. N. a J. H., směnky), a skutková zjištění tak nejsou zatížena extrémním nesouladem. Je třeba poznamenat, že předmětný přečin podvodu nelze hodnotit odděleně, ale je třeba jej zasadit do rámce celého skutku tak, jak je pojat ve výroku rozhodnutí nižších soudů. Ze skutkové věty výroků jejich rozhodnutí jednoznačně plyne, že směnky padělal za účelem jejich využití k vylákání zmíněných finančních částek z poškozených. Námitka, že vyinkasování těchto částek a vystavených směnek je bez vzájemného vztahu tak neodpovídá skutkovému stavu zjištěného nižšími soudy. Co se týče polemiky ohledně výše škody, k této výtce nelze rovněž přihlédnout, neboť tímto jsou namítána vadná skutková zjištění soudů nižších stupňů, kterým však ani v tomto směru nelze přičítat pochybení v podobě extrémního nesouladu. Ostatně obviněný se v tomto směru omezil pouze na vlastní tvrzení o výši částky, kterou od poškozených obdržel, aniž by v tomto směru rozvedl podrobnější argumentaci. I tato výtka je tudíž nepodřaditelná pod uplatněný dovolací důvod.

                            26. S přihlédnutím k výše uvedenému nutno shrnout, že soud prvního stupně, kterému především přísluší důkazy provádět a hodnotit a na tomto základě zjišťovat skutkový stav věci, si byl dobře vědom důkazní situace, provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Soud druhého stupně se následně po provedeném přezkumu ztotožnil se skutkovými a rovněž s právními závěry nalézacího soudu (srov. bod 10 jeho usnesení).

                            27. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

                            28. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
                              29. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
                                30. Namítanou přílišnou přísnost uloženého trestu odnětí svobody ve výměře čtyř let a trestu propadnutí věci nelze pod deklarovaný dovolací důvod rovněž podřadit. Je totiž třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

                                31. Nad tuto skutečnost lze doplnit, že obviněnému byl v rámci souhrnného trestu uložen přípustný druh trestu ve výměře stanovené zákonem na trestný čin nejpřísněji trestný z těch, jimiž byl uznán vinným, přičemž soudy nižších stupňů se posuzováním podmínek pro ukládání trestů řádně zabývaly a své rozhodnutí o druzích a výměře obviněnému uložených trestů podrobně zdůvodnily, na což lze bez dalšího odkázat (viz body 48. - 53. rozsudku nalézacího soudu a bod 22. až 24. usnesení odvolacího soudu).
                                  32. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné, že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace, kdy se námitky obviněného míjely s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., nemohl být dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v uvedené druhé alternativě ani formálně naplněn.
                                    33. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem v § 265b tr. ř., rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.


                                    Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).


                                    V Brně dne 29. 4. 2019


                                    JUDr. Vladimír Veselý
                                    předseda senátu