Rozhodnutí NS

28 Cdo 4780/2018

citace  citace s ECLI
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/11/2019
Spisová značka:28 Cdo 4780/2018
ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4780.2018.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 237 o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
§ 3028 odst. 1,3 o. z.
§ 451 odst. 2 obč. zák.
§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění od 30.09.2017
Kategorie rozhodnutí:D
Podána ústavní stížnost
datum podání
spisová značka
soudce zpravodaj
výsledek
datum rozhodnutí
10/07/2019
I.ÚS 2251/19
I.ÚS 2251/19
JUDr. Tomáš Lichovník
odmítnuto
07/23/2019
Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz.
28 Cdo 4780/2018-330


USNESENÍ


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce D. M., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18, proti žalovanému V. H., narozenému dne XY bytem XY, zastoupenému JUDr. Ing. Daliborem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 271/4a, o zaplacení částky 1.080.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 57/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2018, č. j. 11 Co 187/2018 - 294, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.633,20 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marty Janouškové, advokátky se sídlem v Praze 5, Malátova 645/18.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2018, č. j. 11 Co 187/2018-294, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 2018, č. j. 4 C 57/2011-247, ve výrocích I. a III. (jimiž - poté, co Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 3. 2013, č. j. 11 Co 61/2013-59, připustil vstup žalobce do řízení namísto původní žalobkyně J. H. - uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.080.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p. a. od 18. 5. 2011 do zaplacení a České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 znalečné ve výši 13.191 Kč), ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (jímž bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 480.929,60 Kč k rukám Mgr. Janouškové, advokátky) jej změnil tak, že jejich výše činí 395.128,50 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I.), a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 31.266,40 Kč k rukám advokátky Mgr. Marty Janouškové (výrok II.).

Soudy obou stupňů tak rozhodly o uplatněném nároku žalobce, jakožto (od 12. 12.2001) vlastníka domu č. p. XY, postaveného na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, na náhradu za bezdůvodné obohacení, které mělo žalovanému vzniknout v období od března 2009 do února 2011 užíváním nebytových prostor o velikosti 135 m2 (jako pobočky jeho advokátní kanceláře) a podkrovního bytu o velikosti 100 m2 v tomto domě bez právního důvodu, aniž za to cokoliv zaplatil.

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že dřívějším vlastníkem označeného domu byla matka žalobce J. H., bývalá manželka žalovaného (jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 2. 11. 2002), kterou se stala na základě dohody s žalovaným ze dne 3. 7. 2000 o vypořádání společného jmění manželů (jež bylo zúženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 6. 2000, sp. zn. 14C 83/2000, až na obvyklé vybavení domácnosti), s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 3. 7. 2000, že darovací smlouvou ze dne 27. 9. 2001 darovala J. H. označené nemovitosti (včetně zahrady) žalobci, že vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle této smlouvy byl proveden až dne 25. 5. 2012 s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 12. 12. 2001, že žalovaný vedl proti původní žalobkyni (matce žalobce) neúspěšně řízení o určení, že předmětné nemovitosti jsou v nevypořádaném společném jmění manželů, eventuálně o určení, že nemovitosti jsou v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a J. H., každého v rozsahu id. ½ z celku (viz pravomocný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. 9. 2010, č. j. 11C 112/2005-335, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2011, č. j. 62Co 231/2011-432, kterým byla žaloba zamítnuta), že mezi J. H., resp. žalobcem a žalovaným nebyla uzavřena nájemní smlouva ani jiná smlouva o užívání prostor v domě, že v rozhodném období žalovaný do nemovitosti volně vstupoval, měl klíče od branky a vybíral si poštu, že na půdě, která je přístupná přes předmětný podkrovní byt, měl uskladněny spisy a užíval ji jako archiv, že umožnil i dalším osobám (zejména svému synovi) vstup do předmětných prostor, že taktéž užíval podkrovní byt a prostory pod tímto bytem jako pobočku advokátní kanceláře, přičemž sám uvedl, že až do skončení řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem dodržoval „status quo“, protože nevěděl, jak spor skončí, že hradil elektřinu a zajišťoval vytápění, a to jak v bytě, tak i v prostorách pod ním, že v těchto prostorách ponechal veškerý nábytek i počítače, že za užívání uvedených prostor ničeho nezaplatil původní žalobkyni ani žalobci a že byt a kancelářské prostory vyklidil až v prosinci 2011, kdy bylo ukončeno soudní řízení a kdy ponechal otevřené dveře s klíči v zámku a nechal odstranit elektroměr a plynoměr. Ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., bylo zjištěno, že obvyklé nájemné za kancelářský prostor v předmětném domě v období let 2009 - 2011 činilo 25.650 Kč měsíčně a za předmětný byt v podkroví 23.350 Kč měsíčně.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný se užíváním nebytového prostoru a bytu v domě bez právního důvodu v uvedeném období na úkor žalobce bezdůvodně obohatil (§ 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“). Jeho námitku, že J. H. měla od domu klíče a že mu v uvedeném období umožnila užívání prostor v domě tím, že mu předala klíče k novému zámku od domu, odvolací soud nepovažoval za rozhodnou, neboť to nic nemění na tom, že užíval uzamčené prostory bez právního důvodu. Bez významu je i to, zda a v jakém rozsahu žalovaný nebytový prostor a byt fakticky užíval, případně umožnil jejich užívání jiným subjektům, event. že je fakticky neužíval (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4653/2008), a nerozhodná je i okolnost, že v uvedeném období (popř. po jeho část) měl sídlo advokátní kanceláře, jakož i své bydliště jinde než v předmětném domě. Nabytí majetkového prospěchu totiž nelze vázat pouze na faktické užívání věci, neboť majetkovou hodnotu představuje již samotné užívací právo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 291/2002); pokud uživatel prostory bez právního důvodu ovládá natolik, že ač není vlastníkem, je to on, kdo je může využívat pro své potřeby, pak bez ohledu na to, nakolik intenzivně je skutečně využívá (jakou plochu, jak často), a zda do těchto prostor mají přístup i další subjekty, vzniká mu majetkový prospěch (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007, a ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004). Za účelové pak odvolací soud považoval námitky žalovaného ohledně pochybení soudu prvního stupně týkajícího se „neurčitosti prostor a změny předmětu žaloby“, neboť při místním šetření za účasti soudu, znalce, účastníků řízení a jejich zástupců bylo prokázáno, že znalec ve znaleckém posudku „ocenil prostory“, které jsou a byly předmětem žaloby, přičemž vycházel z aktuálních plánů stavu nemovitosti uložených v archivu stavebního úřadu z roku 1997, kdy došlo ke kolaudaci, což je obvyklý a standardní postup. Dále odvolací soud dovodil, že soud prvního stupně se nemusel zabývat námitkou promlčení vznesenou žalovaným, odůvodněnou tím, že „v průběhu řízení došlo změnou žaloby k uplatnění nového nároku“, neboť ke změně žaloby nedošlo. Jako nedůvodnou posoudil i námitku žalovaného spočívající v tom, že soud prvního stupně neprovedl jím navržené důkazy, neboť o tom, které důkazy budou v řízení provedeny, rozhoduje soud, aniž o tom vydává zvláštní rozhodnutí, a rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s tím v odůvodnění svého rozhodnutí. Nelze tedy spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka, má-li za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2496/2011). V dané věci soud prvního stupně - poté, co jeho dřívější rozhodnutí bylo odvolacím soudem zrušeno - dostál jeho pokynů, když v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, proč neprovedl důkazy výslechem svědků M., D. a L.. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil i výši bezdůvodného obohacení vzniklého žalovanému, neboť v souladu s konstantní judikaturou byla znaleckým posudkem stanovena částka odpovídající obvyklé hladině nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1185/2014), přičemž znalec postupoval správně, stanovil-li výši obvyklého nájemného zvlášť za kancelářské prostory a zvlášť za byt. Poněvadž takto stanovená částka převyšovala „žalobní návrh, byla přisouzena jen do jeho výše (§ 153 odst. 2 o. s. ř.)“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud (posuzujíc je podle jeho obsahu) odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017- dále jen „o. s. ř.“ (k tomu srov. Čl. II bod 2. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť podle § 237 o. s. ř. není přípustné.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, popř. zamítnuto, neboť podstatou námitek dovolatele je nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu a nepřezkoumatelnost rozhodnutí jakožto vada řízení.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Se zřetelem k § 3028 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se právní poměr vzniklý mezi účastníky, jakož i práva a povinnosti z něho vzniklé, řídí zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§ 451 odst. 2 obč. zák.) založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění. O obohacení lze hovořit tehdy, dostalo-li se takovým plněním majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv, nebo ke snížení pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Příkladem plnění bez právního důvodu je i užívání bytu a nebytových prostor v domě bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc; prospěch vzniká tomu, kdo realizuje uživatelská oprávnění, aniž by za to platil úhradu a aniž by se tedy jeho majetkový stav zmenšil o prostředky vynaložené v souvislosti s právním vztahem, který zakládá právo věc užívat. Takový uživatel přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky téhož soudu ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 5484/2007, ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, či ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009).

Vzhledem k tomu, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od subjektu, který je získal některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák., odvozuje se výše plnění za užívání cizí věci (bytu a nebytového prostoru v domě) bez právního důvodu od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta první a § 458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl teoreticky dosáhnout vlastník věci, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo.

Tvrdí-li žalovaný v dovolání s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 828/2002, a ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1472/2003, že „odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když nesprávně vyložil právní předpis co do § 157 odst. 2 o. s. ř. uplatněním tzv. souhrnného zjištění v odůvodnění odvolacího rozsudku, když totéž nesprávné právní posouzení věci bylo předmětem odvolání proti prvoinstančnímu rozsudku, které měl odvolací soud napravit, resp. prvoinstanční rozsudek zrušit“, neboť v čl. 10 odůvodnění napadeného rozsudku formuloval tzv. souhrnné zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě více provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi, a „že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když dle čl. 10 odůvodnění odvolacího rozsudku považuje za právně správný procesní postup prvoinstančního soudu, nepřipustil-li dovolatelem navržené důkazy k prokázání opaku k negativním tvrzením žalobce pro nadbytečnost, přestože se negativní tvrzení neprokazuje a důkazní břemeno tak přešlo na dovolatele (žalovaného)“, pak zřejmě přehlédl, že odvolací soud v bodě 10. odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil (jen) svůj hodnotící závěr, že „soud I. stupně provedl správně a úplně rozsáhlé dokazování, na základě něhož zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, které správně posoudil i po právní stránce dle § 451 odst. 2 obč. zák. jako bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu ve spojení s § 3028 odst. 3 o. z., neboť k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného došlo v období března 2009 až února 2011“. Je tedy jednoznačné, že odvolací soud v bodě 10. odůvodnění svého rozhodnutí „souhrnné zjištění“ neučinil (žádné dokazování neprováděl).

K procesnímu postupu soudu při provádění dokazování Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že soud není povinen provést všechny důkazy navržené účastníkem řízení, že při provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho uvážení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008, a ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1262/2018). Soud se však vždy při odůvodnění musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 68/99, ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01, ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. III. ÚS 52/2000, ze dne 8. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, a ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95). V posuzované věci oba soudy zmíněným judikaturním závěrům dostály. Soud prvního stupně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. vyložil, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil a jaký učinil závěr o skutkovém stavu (ze kterého následně vycházel i odvolací soud). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03) se vypořádal i s důkazními návrhy, jimž nevyhověl, a odvolací soud vyložil důvody správnosti tohoto postupu (včetně odkazu na judikaturu Nejvyššího soudu).

Pokud dovolatel s odkazem na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010, a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2230/2014, namítá, že „postupem soudu nebyl ke třem tvrzením právní předchůdkyně žalobce (neměla klíče, nemohla vstupovat-užívat, prostory znepřístupnil dovolatel) proveden žádný důkaz, který by kterékoliv z uvedených tvrzení prokázal či vyvrátil, přestože dovolatel opakovaně navrhoval důkazy k prokázání opaku, tj., že právní předchůdkyně žalobce po celou rozhodnou dobu předmětné prostory užívala, když do nich vstupovala za pomoci vlastního paré klíčů, měla v nich uskladněn vlastní majetek, se kterým neomezeně volně nakládala, a dovolatel jí v tom nikterak a ničím nebránil“, pak těmito námitkami zpochybňuje na základě vlastního hodnocení důkazů a vlastní skutkové verze dané věci správnost právních závěrů odvolacího soudu. Námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, však přípustnost dovolání založit nelze, neboť důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), vycházející ze skutkového stavu, který přezkumu dovolacího soudu nepodléhá. Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).

Uvedl-li dále žalovaný v dovolání s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017, že „odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když nesprávně vyložil právní předpis o bezdůvodném obohacení spočívajícím v užívání prostor, považuje-li za něj i pouhé právo vstupu do prostor se souhlasem vlastníka, který pro ten účel učinil vědomé jednoznačné právní jednání - vydal dovolateli klíče od nemovitosti“, pak tato jeho námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. taktéž nezakládá. Rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je založeno na skutkovém závěru, že žalovaný samostatně uzamčené prostory vymezené žalobou v rozhodné době užíval (a vstup do nich umožnil i jiným osobám, zejména svému synovi), aniž mezi ním a původní žalobkyní, či žalobcem byla uzavřena nájemní smlouva či jiná smlouva o jejich užívání, a že byt a kancelářské prostory vyklidil až v prosinci 2011, kdy bylo ukončeno soudní řízení, které vedl proti původní žalobkyni, kdy ponechal otevřené dveře s klíči v zámku a nechal odstranit elektroměr a plynoměr. Rozhodnutí odvolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že žalovaný se za takto zjištěného skutkového stavu věci na úkor žalobce bezdůvodně obohatil tím, že v rozhodné době užíval bez právního důvodu kancelářské (nebytové) prostory a byt v podkroví v označeném domě, je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na níž není důvodu ani v dané věci cokoliv měnit; na tom nemůže ničeho změnit ani samotná okolnost, že původní žalobkyně předala žalovanému klíče od domu, když v řízení bylo zjištěno, že žalovaný měl prostory kanceláře a bytu zamčené až do prosince 2011.

Právní závěry odvolacího soudu v dané věci pak nejsou (a ani nemohou být) v rozporu s těmi, které Nejvyšší soud vyslovil v dovolatelem poukazovaném rozsudku ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4753/2017, v němž byla řešena otázka, kdo je pasivně věcně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následkem neplatného přenechání nemovitosti k užívání třetí osobě.

Namítá-li dovolatel, že „odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když nesprávně vyložil právní předpis o procesně právní úpravě činnosti soudního znalce, posoudil-li jako právně správný znalecký posudek, který znalec vyhotovil mimo zadání soudu i mimo znaleckou odbornost, pro niž byl ve věci jako znalec ustanoven“, a že „výklad občana Ing. Rysky i znalecký posudek znalce Ing. Rysky z 30. 9. 2015 na ocenění reálně neexistujícího nebytového prostoru ve 3. n. p. soud přijal jako důkaz a v rámci žaloby na pobočku AK ve III. n. p. aplikoval znalecký posudek mimo procesní pravidla na nebytový prostor ve II. n. p.“, pak ani tyto námitky přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají, jelikož jde o námitky skutkové, nikoliv právní. Je možno poukázat jen na to, že soudem ustanovený znalec z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, doc. Ing. Jaromír Ryska, CSc., při svém výslechu před soudem prvního stupně a při místním šetření dostatečně objasnil a vysvětlil důvod odlišného označení nadzemních podlaží v domě, v nichž se nacházejí prostory žalovaným v rozhodné době užívané.

Má-li dovolatel dále za to, že „odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, když nesprávně v odvolacím řízení vyložil právní předpis tak, že prvoinstanční soud nemá zákonnou povinnost se s uplatněnou námitkou promlčení vypořádat, resp. ji může zcela pominout, jak prvoinstanční soud učinil, měl-li podle názoru odvolacího soudu zato, že byla účastníkem řízení uplatněna nedůvodně“, a v této souvislosti namítá, že „žalobce ve své účastnické výpovědi před soudem prvního stupně (protokol z 1. 10. 2013) odkázal na skutečnosti uvedené v žalobě, čímž explicitně potvrdil tvrzením původní žalobkyně označený předmět žaloby pobočka AK ve 3. NP, a že poté žalobce změnil tvrzení co do uvedeného předmětu žaloby - pobočky AK ve 3. NP, a namísto tohoto prostoru označil jako předmětný nebytový prostor umístěný ve 2. NP, aniž by postupem dle § 95 odst. 1 o. s. ř. žalobu změnil či opravil, na což žalovaný reagoval uplatněním námitky promlčení, kterou se prvoinstanční soud nezabýval, a odvolací soud se s ní vypořádal v čl. 12 odůvodnění rozhodnutí konstatováním, že k žalovaným namítané změně žaloby nedošlo, proto se prvoinstanční soud nemusel námitkou promlčení zabývat, když žalobce se již od počátku domáhá téhož, přičemž oba soudy tak postupovaly v rozporu s ustanovením § 100 odst. 1 zák. č. 40/1964, čímž je dovoláním napadený rozsudek nepřezkoumatelný“ (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 210/2003), pak je třeba odkázat na protokol o jednání u soudu prvního stupně ze dne 1. 10. 2013, z nějž plyne, že žalobce jako účastník řízení uvedl, že „žalovaný užíval v předmětné nemovitosti 3. a 4. podlaží a že ve 3. podlaží byly kancelářské prostory a 4. podlaží užíval jako byt“, takže tvrzení žalovaného neodpovídá obsahu spisu, a je tudíž zřejmé, že žalobce žalobu nezměnil. Námitkou promlčení vznesenou žalovaným odůvodněnou tím, že v průběhu řízení došlo změnou žaloby k uplatnění nového nároku, tak již z tohoto důvodu bylo nadbytečné se zabývat (když žaloba byla u soudu prvního stupně podána dne 4. 3. 2011).

Pokud dovolatel konečně namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jeho „odvolací námitkou nepřezkoumatelnosti prvoinstančního rozhodnutí co do odst. 7. - 21. jeho odůvodnění“, nezpochybňuje tím právní posouzení věci soudem, ale uplatňuje tzv. jinou vadu řízení, která by mohla mít - kdyby byla důvodná - za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tzv. jiné vadě řízení však může dovolací soud přihlédnout - jak vyplývá § 242 odst. 3 o. s. ř. - jen je-li dovolání přípustné, což se týká i námitky dovolatele, že nepřezkoumatelný je v označené části i rozsudek odvolacího soudu; uvedený předpoklad však v projednávané věci - jak uvedeno výše - naplněn není.

K podání žalovaného dodanému do datové schránky soudu prvního stupně dne 21. 2. 2019 nemohlo být přihlédnuto, neboť bylo podáno po uplynutí lhůty k dovolání (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř.).

Směřovalo-li (snad) dovolání i proti výrokům o nákladech řízení, pak v tomto rozsahu není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek tohoto řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalobci v tomto řízení vznikly náklady za podání vyjádření k dovolání žalovaného, sepsaného advokátkou. Podle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 12.620 Kč; společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.920 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalobce osvědčila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k vynaloženým nákladům rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 2.713,20 Kč. Žalovaný je proto povinen zaplatit žalobci částku 15.633,20 Kč k rukám jeho zástupkyně.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaná po 1. lednu 2001, jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 4. 2019


JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu